Hladová Moskva se během evakuace zvedla k protistátnímu povstání. Němci o tom naštěstí nevěděli… Pátrání Bruno Solaříka
25.01.2025
Foto: Wikimedia Commons By United States Information Agency - Scanned from "Russia Besieged" (ISBN 705405273), page 165, Public Domain, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=4446562
Popisek: Protitankové výkopy před Moskvou roku 1941
Z Moskvy se 16. října 1941 hromadně prchá. Místo výroku „Nepřítel je před branami“ se začal mezi lidmi užívat výrok „Němci jdou“. Utíkají prostí Moskvané, evakuace probíhá oficiálně i živelně − a nejrychleji mizí z metropole SSSR kupodivu zrovna funkcionáři státních a stranických orgánů. Kupodivu? Vlastně zcela logicky: na rozdíl od obyčejných občanů měli totiž k dispozici státní automobily…
Entuziasté v rozpacích
Výpadovky směrem na východ od Moskvy byly přecpány běženci, kteří vláčeli kufry, rance, někteří měli aspoň trakaře, kočárky a jiná provizorní vozítka. Všude se válela „nadbytečná“ zavazadla, kterých se lidé zbavovali, když zjistili, že už je dál neunesou.
A v automobilech a dodávkách se těmi davy prodírali ředitelé podniků a továren, straničtí vedoucí všech stupňů, oficiální umělci, novináři a všichni ostatní, kteří byli v proletářském státu jaksi „rovnější z rovných“. Samozřejmě se přitom vyhýbali kontrolním stanovištím vojska a milice, aby nemuseli nikomu skládat účty z toho, co vezou s sebou.
Hlavní výpadovka na východ nesla před revolucí název Vladimirská silnice. Vzhledem k tomu, že vedla přes starobylé město Vladimir dále až na Ural a Sibiř, navrhl roku 1919 lidový komisař kultury Lunačarskij její přejmenování. Šlo mu o vyjádření pocty revolucionářům a politickým vězňům, které tudy carská vláda odvážela do vyhnanství. Návrh přejmenovat silnici na Třídu entuziastů byl přijat. Výpadovka se tak jmenuje dodnes, i když málokdo z Moskvanů už ví, proč.
Dne 16. října se však onen optimistický název musel všem jevit přinejmenším nemístný. Mezi ubožáky s kufry a ranci se po ulici šinuly americké limuzíny se stranickými tajemníky a za nimi jejich „majetek“ včetně kožených křesel a luxusních postelí. To vše se i s rodinami ředitelů a vedoucích činitelů patřičných podniků a institucí vezlo na erárních náklaďácích s nápisy Chléb, Mléko, Maso, Moskevské kotlety a podobně. K vývozu partajních „výdobytků“ byly zneužity i hasičské a sanitní vozy, ba dokonce „černí havrani“.
Co je spravedlnost
Na otázku, jak se prostým Moskvanům líbilo, že je permanentně vytlačuje z vozovky tento ostudný proud sovětské elity i s nábytkem a proviantem v jejich „socialistickém vlastnictví“, lze odpovědět stručně: ani trochu se jim to nelíbilo. Pěší lid se vrhl na jízdní elitu. Hlášení NKVD z onoho dne hovoří jasně:
„Na Třídě entuziastů stlačují lidé vyrabovaná auta do příkopu.“
A skutečně: v zácpách se lidé vrhali na zablokované automobily a vytahovali z nich osazenstvo. Podle hlášení tajné policie byla všude slyšet hesla, podobná těm z roku 1917 (!). A nešlo jen o hesla: praktickými činy prokazovali sovětští občané, že ani nebylo nutné jim v leninských kroužcích vtloukat do hlav „revoluční tradice“, kdy se před čtyřiadvaceti lety rozebíral cizí majetek, proletáři útočili na statkáře a rozchvacovali vinné sklady. Šíření oněch „tradic“ v přímém přenosu bylo nyní živelné zrovna jako tenkrát. Vojsko vyčleněné pro ochranu výpadovek bylo proti takové vzpouře bezmocné a milice se raději od začátku držela stranou.
Docházelo i k situacím, které jako by z oka vypadly nějaké hodně cynické němé grotesce: při vytahování papalášů z aut občas někteří z rozhořčených občanů neodolali pokušení, sedli za volant sami a s ukořisněnými vozy jeli dál. Jenže dav je po pár desítkách metrů logicky považoval za příslušníky elity a vytáhl z auta tentokrát zase tyhle svévolné „vykonavatele spravedlnosti“…
Namočení vlastního nosu
Příznačně tragikomické byly též situace, které jakoby shrnovaly všechno, co se ten den na Třídě entuziastů a ostatních výpadovkách dělo.
Jedním ze sovětských činitelů, kteří se snažili opustit Moskvu i s majetkem, byl totiž spisovatel románů a libret o občanské válce, tehdy poměrně mladý, ale už hojně vydávaný Arkadij Pervencev, který ve svých dílech (Kočubej, Nad Kubání, Okřídlené plémě aj.) neúnavně oslavoval sovětské zřízení.
Nuže, i jeho auto lidé zastavili, spisovatele zbili a sebrali mu nejen peníze a cennosti, ale dokonce i šaty: svlékli ho až do spodního prádla.
S literátem muselo tohle namočení vlastního nosu takříkajíc do centra dění pořádně zamávat, protože později, když se po válce etabloval coby jeden z hlavních sovětských spisovatelů éry „schematismu“, zcela otevřeně vzpomínal, že tehdy pochopil, jak se cítili statkáři z roku 1917 a „kulaci“ za kolektivizace venkova z roku 1930…
Textař v úzkých
Další takový „příklad za všechny“ představoval sovětský básník, jeden ze zakladatelů Svazu sovětských spisovatelů, důstojník Rudé armády a poslanec nejvyššího sovětu Vasilij Lebeděv-Kumač, autor textů pro celou řadu populárních sovětských písní.
Jeho jméno se skví například pod texty k písním ze slavných sovětských filmů Veselí kumpáni (1934), Volha, Volha (1938) aj. Byl mimo jiné autorem slov k Hymně strany bolševiků nebo k písni, v níž se citují Stalinova slova „Žije se lépe, žije se veseleji“. Za všechny pak stačí jmenovat píseň Široká je moje rodná země (Píseň o vlasti), která je (nejen) v ruskojazyčném světě populární dodnes:
Ale ani to není všechno. Zlatým hřebem tvorby Lebeděva-Kumače je totiž text k písni, který musel na urgentní žádost politbyra napsat během několika málo hodin v neděli 22. června 1941 – k písni s hudbou od slavného Alexandra Alexandrova, která do vysoké míry napomohla vítězství SSSR ve válce proti Německu: Svjaščennaja vojna (Svatá válka).
Napsal hodně slov o obětech a hrdinství – ovšem existuje zcela věrohodné svědectví předsedy Svazu sovětských spisovatelů Alexandra Fadějeva, že i Lebeděv-Kumač se onoho 16. října snažil „zdrhnout“ z Moskvy. Fadějev doslova říká:
„Přivezl na nádraží dva automobily s věcmi, po dva dny se je marně snažil naložit do některého z vlaků a psychicky se zhroutil.“
Dílo autorům nevěří
Zde by jistě stálo za to poznamenat, jak je moudré nepropojovat autora s jeho dílem víc, než je zdrávo, protože dílo si žije vlastním životem. Ale ani tato poznámka nemá univerzální platnost. Lebeděv-Kumač byl totiž později podezírán z řady plagiátů – a v devadesátých letech došlo i na „jeho“ Svatou válku. Bylo přitom prokázáno, že text písně se na jedné straně výrazně liší od jiných děl Lebeděva-Kumače, a na straně druhé jeví nápadnou podobnost, až shodnost s výtvorem učitele gymnázia města Rybinska Alexandra Adolfoviče (!) Bodeho, který napsal text i hudbu písně Svatá válka roku 1916, samozřejmě na podporu válečného úsilí carského Ruska v boji proti císařskému Německu.
A ještě ke všemu pořídil Bode i notový záznam doprovodné hudby v rytmu polonézy. Polonézy, která v meziválečné éře nebyla pro sovětské pochodové písně nijak oblíbená, ale zato patřila přinejmenším od roku 1812 k základnímu vybavení pochodových písní carského 19. století. Bode byl tedy autorem náčrtu právě té hudby, kterou roku 1941 narychlo zdokonalil a podepsal věhlasný Alexandrov.
A tak je to se vším, chtělo by se říct: u žádného „vyzdvižence moci“ si člověk nemůže být nikdy jistý jeho povahovými vlastnostmi.
Poznámku, že autor a dílo nejsou totéž, ovšem musíme protentokrát doplnit: Když je dílo dobré, může si najít cestu do světa nejen bez ohledu na „vyzdvižence“, ale někdy i díky jejich lásce k plagiátorství…
Proletariát v akci
Zpět k událostem. Panika dosahovala vrcholu. Všechny provozy a závody ztichly, nikde se nepracovalo, šířily se další pověsti o útěku stranických a státních orgánů včetně Stalina s generály a o tom, že německá vojska jsou v předměstí Chimky, ba že už již vstupují do města a jednotky Rudé armády že se vzbouřily. V nejsurrealističtější z fám se dokonce tvrdilo, že Němci, převlečení do uniforem Rudé armády, už vlastně Moskvu obsadili. V každém případě se čekalo, že z rádia bude každou chvíli vyhlášeno obsazení Moskvy Němci.
Ani ve vnitřním městě se proletariát nenechal zahanbit, pokud jde o jeho pověst coby hybatele revolučních změn. NKVD hlásilo, že po rozhlášení zvěstí o úředním podminování jedné z továren se před ní shromáždil tisícihlavý dav dělníků, kteří na budovu zaútočili se záměrem uchránit ji před zničením a s „kontrarevolučními hesly“ typu „Bijte komunisty!“
V opuštěných bytech mezitím bezostyšně řádili zloději. Často jim sami správcové domů dávali tipy na bohaté byty. Obrazy a šperky se prodávaly za babku.
O štěstí
Ve filmu režiséra Govoruchina Výtrysky šampaňského (1989), natočeném podle novely Vjačeslava Kondraťjeva Dovolenka za zranění, je zaznamenán velmi autentický rozhovor z oněch dnů v říjnu 1941:
− „Napijme se na to, aby se už nikdy neopakoval říjen jedenačtyřicátýho.“
− „Moje řeč.“
− „Co máte s tím říjnem? Tomu nerozumím.“
− „Nojo, vy jste tady 16. října nebyl.“
− „Tak co se toho 16. října stalo?“
− „Zlej sen! Panika!“
− „Hrůza! Jen na to vzpomenu, jímá mě děs“.
− „Rabovalo se v obchodech. Město bylo vlastně otevřený. Je jenom štěstí, že na to Němci nepřišli. Jojo, zázrak nás zachránil. Zázrak.“
Stačilo málo
Již zmíněný spisovatel Arkadij Pervencov, který přišel na Třídě entuziastů o cennosti i o oblečení, si tehdy vedl deník. Cituji:
„V noci na 16. 10. byla Moskva na pokraji pádu. Kdyby Němci věděli, co se v Moskvě děje, získali by toho dne město výsadkem o pěti stech mužů. Statisíce dělníků, jejich žen a dětí, ponechaných osudu bez kopějky poté, co vedoucí podniků odvezli jejich peníze, se mohly stát tím výbušným prvkem, který by mohl Moskvu zničit dřív, než by první nepřátelský tank pronikl k městskému mýtu. Ano, Moskva byla na hraně povstání. Toho dne přitom ani jeden hlas nepovolal lid k pořádku.“
Ani jeden hlas…
Němci pravda neměli možnost provádět takové výsadky, pořád ještě byli od Moskvy poměrně daleko, ale výroky, že ke konečnému zhroucení stačilo málo, přesně vyjadřují tehdejší situaci.
Zázrak se nakonec konal. Zásah shůry spočíval asi především v tom, že moci sovětských orgánů bylo dáno postupně se konsolidovat. Šlo to ale ztuha. O tom příště.
Zdroje: N. A. Gromova: Evakuacija iďjot, Leonid Mlečin: Panika i běgstvo – vrag u vorot, Moskva 41-go, Moskovskaja panika 1941 goda, Moskovskaja panika – chronika pozora, Alexej Pivovarov: Moskva, oseň 1941, Věra Prochorova, Věra: Vospominanija, 7. díl – Moskovskaja panika 16 oktjabrja 1941

Vložil: Bruno Solařík