Rabuje se, smetiště a ohniště jsou plná tajných spisů a stranických legitimací, telefony zvedá už jen Kosygin. Evakuace Moskvy, díl čtvrtý. Pátrání Bruno Solaříka
18.01.2025
Foto: Wikimedia Commons By RIA Novosti archive, image #604273 / Arkadyi Shaikhet / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=16791338
Popisek: Protitankové opatření v ulicích Moskvy v roce 1941
Panika v Moskvě vypukla po oznámení o prolomení fronty u Možajska, a především pak po zjištění, že ráno 16. října 1941 se neotevřelo metro. Místo toho, jak víme z minulého článku, bylo nařízeno podzemní dráhu zničit (!). Město ovládly fámy o zrušení NKVD, zatčení Stalina a přistání německých parašutistů na Rudém náměstí. To vše samo o sobě mocně otřáslo navyklým chodem každodenního života, už tak narušeného válečným stavem. Ještě horší však bylo, k čemu to všechno vedlo.
Potraviny a bomby
V Moskvě to vypadalo hůř, než když do ní přijel slavný pan Wolland z Bulgakovova Mistra a Markétky. Úřady byly v dané situaci prakticky bezmocné, cokoli učinily k uvolnění napětí, působilo naopak jako katalyzátor jeho zvýšení. Onoho 16. října bylo například v politbyru rozhodnuto vydat pracujícím měsíční výplatu o dva týdny dřív a potraviny z obchodů prodávat obyvatelstvu nad určenou normu (norma denního přídělu chleba činila 800 gramů), pokud možno i bez potravinových lístků. Místo uklidnění to však jen přiživilo paniku, protože mezi lidmi se hned rozneslo: „Rozdávají, co můžou, aby to nepadlo do klína Němcům. To znamená, že Němci už jsou za humny.“
Netřeba asi dodávat, že tahle dezinformace byla vlastně pravdivá. S postupem Němců přímo k Moskvě počítal i hlavní stan a potraviny byly opravdu vydávány mimo jiné proto, aby je nedostal nepřítel…
K tomu všemu se začaly zavírat polikliniky a lékárny. Venku vanul severák a padal sníh, zatímco v domech začalo být hromadně vypínáno vytápění. Na Moskvu navíc začaly dopadat nejen letecké pumy (bombardování tehdy probíhalo až šestkrát denně a zasažen byl i Kreml), ale také granáty polního dělostřelectva. Zdálo se, že kanonáda přichází z ještě větší blízkosti, než tomu bylo doopravdy.
A to byl definitivní signál k panice nejen pro obyvatelstvo, ale i pro funkcionáře všech stupňů.
Běžec Kosygin
Úřady se skutečně neomezily jen na zastavování provozu v dopravě a službách. Zastavovaly i svůj vlastní provoz. Netřeba asi dodávat, že nařízení k evakuaci vedoucích činitelů strany a státu se výkonných úředníků zatím netýkaly. Jejich odchod byl většinou svévolný…
Svědek událostí, který přiběhl pro instrukce na městský výbor VKS(b), potkal v koridoru jen vedoucí bufetu, která mu s pláčem hlásila, že „všichni odjeli“. Podobná situace byla i na všesvazovém ústředním výboru strany.
Lidé, kteří telefonovali na nejrůznější stranické a státní úřady, ovšem většinou získali potřebné telefonní spojení. Telefonistky v ústřednách totiž normálně pracovaly, protože neměly k dispozici žádné státní evakuační automobily a nikdo je nezprostil pracovní povinnosti. Horší to však bylo s možností kamkoli se reálně dovolat, tedy dosáhnout toho, aby někdo na druhém konci drátu zvedl telefon. Úředníci totiž státní automobily k dispozici měli a ujížděli, co jim palivo stačilo.
Do Kremlu se, pravda, při troše štěstí dovolat dalo. Člen sovnarkomu (vlády) Kosygin, jeden z těch vedoucích činitelů, kteří zůstali ve městě, dosvědčoval, že i legální evakuace ústředních úřadů byla rychlá a náhlá, kanceláře zůstaly nevyklizeny, spisy na stolech a všude odjezdový nepořádek. Kosygin tedy běhal prázdnými prostorami Kremlu, nechával si dveře otevřené a bral jeden telefon za druhým. Všichni chtěli jen vědět, jestli někdo v Moskvě zůstal, a Kosygin vzbuzoval za cenu běžeckých výkonů dojem, že kanceláře jsou plné úředníků.
Likvidace klasiků
Také budovy vzdělávacích ústavů a dalších organizací byly vzhůru nohama. Mladá žena, studentka Věra Prochorovová, přiběhla na svou fakultu, nikoho tam nenašla a jen slyšela ze všech pater řinčet telefony. Když odtud dorazila k metropolitní knihovně, viděla už zdálky, jak tam před pomníkem Michaila Lomonosova hoří rozsáhlý táborák. Z oken budovy létaly do ohně knihy. Byly to spisy klasiků marxismu-leninismu.
Od knihovny běžela studentka na okresní výbor komsomolu. Tajemníka zastihla, jak ve své kanceláři rovněž pálí papíry. „Co mám dělat?“ ptala se ho zoufale. „Okamžitě odjet,“ poradil jí stručně čelný představitel Komunistického svazu mládeže…
Ze všeho nutně vyvstával dojem, že Němci vstoupí do Moskvy doslova každou chvíli. Nad městem stál kouř z ohňů, v nichž se pálily celé archivy včetně interních telefonních seznamů.
I prostí občané, kteří z těch či oněch důvodů nemohli nebo nechtěli opustit město (mimo jiné kvůli dekretu na bydlení, o který by nutně přišli, kdyby město nakonec nepadlo Němcům do rukou), snášeli do dvorů ke svépomocnému zničení a spálení busty a portréty Marxe, Engelse, Lenina i Stalina, protože měli obavu, aby je Němci po svém příchodu nevnímali jako důkaz bolševické příslušnosti obyvatel a důvod k perzekuci a zabíjení.
Kufry pro gestapo
Byli to však především soudruzi na státních i stranických úřadech, kdo ve velkém ničil a pálil své stranické průkazy. Že se Němci nebudou s bolševiky mazlit, bylo každému zřejmé. Vzduchem létaly dokumenty a stranické brožury. „Zmatek, zbabělost, zrada,“ vzpomínal pamětník. Výše citovaná studentka Prochorovová svědčí: „Všechna smetiště byla červená − od vyhozených stranických legitimací.“
Při ničení a pálení důležitých dokumentů se ovšem mnozí strážci kolektivismu soustřeďovali především na své individuální doklady. Závažné materiály svých podřízených sice v souladu s nařízením pálili také, ale tak narychlo, že mnohdy nepohlídali, aby všechno dohořelo, takže začouzené a ohořelé papíry pak vylétávaly ze složek do větru a válely se po ulicích a dvorech.
Nejhůř se zachovali někteří pracovníci moskevského městského a okresního výboru VKS(b), kteří se sami úspěšně evakuovali do města Gorkij na Volze, kde byli už následujícího dne, 17. října, ale v Moskvě za sebou u Kurského nádraží zanechali hromadu odhozených kufrů se stranickými průkazy, osobními kartami členů strany a příslušníků NKVD, moskevských obvodních tajemníků, a dokonce i se seznamy osob, určených pro zakládání ilegálních bojůvek. Nejtajnější materiály by se tak v případě německého triumfu dostaly do rukou gestapa, které by podle jejich údajů rovnou mohlo zahájit masové zatýkání.
Drancování
Odpoledne 16. října bylo už město ve stavu naprostého rozkladu a paniky. Za pokračujícího sněžení s deštěm začalo rabování opuštěných obchodů. Masy lidí braly útokem obchodní domy a spořitelny, lidé rozbíjeli výlohy a páčili vrata skladišť. Podniky a továrny drancovali sami dělníci. Po ulicích běhali lidé ověšení věnci klobás, s rolemi látek na ramenou, s žehličkami a petrolejkami v rukou. Cestou je mnohdy přepadávali ti, co si dosud nic nenarabovali. Největší rvačky se strhávaly před obchody s alkoholem.
Nedalo se ani vždy mluvit o rabování jako takovém, mnohdy vše začínalo vydáváním zboží na příkaz úřadů, ale končilo to nekontrolovaným vynášením všeho, co provozovny skrývaly. Jeden ze svědků, který byl tehdy nezletilý, vzpomíná, jak s kamarády vešli do opuštěné cukrárny a nevěřícně se přebírali v krabicích čokoládových bonbonů. Milicionáři se při tom řádění sdružovali do hlídek po čtyřech, postávali stranou na chodnících a kouřili cigarety. Neměli instrukce…
Útěk
Zároveň se samozřejmě všechno hrnulo z Moskvy na východ. Moskevské tramvaje byly vyhlášené svou beznadějnou přeplněností už v hlubokém míru. Důkazem budiž záznam z knihy Neviditelná Moskva. Napsal ji Vítězslav Nezval, který se v srpnu 1934 účastnil v Moskvě prvního sjezdu sovětských spisovatelů: „Rád jsem jezdil v moskevských tramvajích a autobusech, třeba je jízda v nich spojena s rizikem, že budeme umačkáni … už jen dostat se do moskevské tramvaje není lehké.“
Nyní, když byl provoz veřejné dopravy omezen, metro zavřeno a probíhala řízená i živelná evakuace, situaci v tramvajových vagonech si lze představit jen stěží. Pěší uprchlíci pak před sebou tlačili plně naložené vozíky, trakaře a kočárky. Spisovatel Konstantin Simonov později v románu Živí a mrtví napsal o 16. září: „Desítky a stovky tisíc lidí se snažily zachránit před Němci. Sebrali se a všichni naráz se hrnuli Moskvou. Zaplavili ulice a náměstí nekonečnými proudy, které se sbíhaly k nádražním budovám a k výpadovkám, směřujícím na východ.“
Přetížená nádraží
Zvláštní vlaky odvážely do zázemí ženy a děti. Evakuace probíhala mimo jiné ve zbylých soupravách moskevského metra, které byly vyvezeny z podzemní dráhy na železniční koleje. Davy se hrnuly především na Kazaňské nádraží, z něhož vedla hlavní trať východním směrem, a doslova šturmovali narvané vlaky. Situace na nádražích byla jedním slovem katastrofální. Lidé po sobě v hustých davech šlapali, rodiče ztráceli děti a starší členy rodiny a stávalo se, že se pak s nimi už nikdy neshledali…
O úbytku lidí v Moskvě svědčí výdej potravinových lístků, zatímco v červenci 1941 jich bylo vydáno 3 670 000, bylo jich v prosinci 1941 distribuováno jen 2 283 000, tj. téměř 40 procent obyvatel z ohroženého města zčásti odjelo, zčásti bylo mobilizováno do Rudé armády.
Ani tento popis moskevské paniky však ještě není úplný. Příště nahlédneme, jak to tehdy vypadalo na Třídě entuziastů…
Zdroje: Leonid Mlečin: Panika i běgstvo – vrag u vorot, Moskva 41-go, Moskovskaja panika 1941 goda, Moskovskaja panika – chronika pozora, Alexej Pivovarov: Moskva, oseň 1941, Věra Prochorova: Vospominanija, 7. díl – Moskovskaja panika 16 oktjabrja 1941, Konstantin Simonov: Živí a mrtví, 1959−1971, Vítězslav Nezval: Neviditelná Moskva, Michail Bulgakov: Mistr a Markétka
Vložil: Bruno Solařík