Stalina zatkli, NKVD je zrušeno – a další fámy z evakuující se Moskvy. Pátrání Bruno Solaříka
11.01.2025
Foto: Wikipedia volné dílo Florstein
Popisek: Nejstarší stanice moskevského metra Filjovskaja byla uvedena do provozu v roce 1935, za druhé světové války byla poničena německou bombou
Potvrzení nejhorších představ, plynoucích z večerních zpráv Hlasu Moskvy 15. října 1941 o německém průlomu u Možajska, přišlo v noci. Tehdy byl zastaven přívod elektřiny do trolejí moskevského metra. Pýcha Moskvy zůstala bez proudu. A ráno 16. října 1941 se „Kaganovičův metropolitén“ neotevřel. Jednou jedinkrát za celou dobu svého provozu. Předtím ani poté se nikdy v dějinách nestalo, že by moskevské metro ráno nevyjelo.
Metrostroj v akci
Státní rozhodnutí o výstavbě metra vyhlásil Lazar Kaganovič v roce 1931, když zastával funkci prvního tajemníka moskevského městského výboru VKS(b). Následně byl založen stavební trust Metrostroj, který se hned od počátku potýkal s nedostatkem pracovních sil. Do Moskvy začaly proudit davy rolníků z venkova, drásaného násilnou kolektivizací. Přilákala je nabídka práce v hlavním městě. Pro rodilé Moskvany se pořádaly mnohatisícové „subotniky“ (pracovní soboty), každý jednotlivý moskevský podnik, továrna atp. měly na starosti jeden úsek, kam posílaly své zaměstnance na „dobrovolně povinné“ brigády. Řada prvních tras se totiž prokopávala z povrchu (nikoli podzemní ražbou), takže kopáčských rukou nebylo nikdy dost.
Po prvním hotovém úseku první linie se projel první vlak (o dvou vagonech) už 15. října 1934. Pozoruhodné datum, uvážíme-li, že poslední vlak před bezprecedentním zastavení provozu vyjel 15. října 1941… První zkušební jízda po celé první linii se pak konala v únoru 1935. V květnu onoho roku byl Kaganovičův „metropolitén“ otevřen oficiálně. Do začátku války mělo metro už tři funkční linky.
Prakticky od prvních let výstavby se předpokládalo užití metra jako objektu civilní obrany. V dubnu 1941, dva měsíce před válkou, vyšla směrnice sovnarkomu (sovětské vlády), podle níž muselo být metro uzpůsobeno jako systém leteckých krytů. Po německém vpádu, kdy (koncem července) skutečně začalo letecké bombardování Moskvy, se tato předem připravená funkce metra plně osvědčila. Je známo, že především rodiny zaměstnanců podzemní dráhy se zde rovnou ubytovaly, aby při poplachu nemusely do metra utíkat z domova. Podle úředních záznamů se za dobu užívání podzemní dráhy jako krytu narodilo v metru 217 dětí.
Triumf socialistického realismu
Moskevské metro se proslavilo pozoruhodným vybavením svých vestibulů. V prvních letech výstavby se ve vstupních budovách i podzemních vestibulech ještě prolínal modernistický styl konstruktivismu s archaizujícími tendencemi k novoklasicismu. Tradiční pojetí nakonec zvítězilo. Došlo k tomu jednak díky konzervativnímu vkusu vůdců, a jednak proto, že vrstva „revolučních intelektuálů“, přísahajících na avantgardu, byla sice hlasitá, ale nesmírně tenká. Zato široké „lidové masy“ uměleckým novotám nerozuměly a přirozeně tíhly k barvité ornamentální výzdobě. Ta byla přece příznačná pro církevní stavby stejně jako pro lidové stavitelství a řezbářství v ruských vesnicích, odkud, jak řečeno, proudil ve třicátých letech na „stavby socialismu“ neustálý příliv dosavadních rolníků.
Strana a vláda vyřešily věc doslova po bolševicku, tj. ve jménu většiny (rusky „bolšinstvo“) byly modernistické směry prakticky zakázány a moskevské metro se stalo (spolu s výškovými budovami) nejokázalejší výkladní skříní historismu v sovětské architektuře.
Typickými znaky vestibulů moskevského metra byly přepychové dekorace a sloupoví s hlavicemi, inspirovanými antikou, starověkým Egyptem, barokem a klasicismem. Interiéry, obložené mramorem, vyzdobené mozaikami a vybavené sochařskými díly, připomínaly rolníkům zámecké sály, výstavní síně nebo chrámové lodě. To vše samozřejmě v paradoxním spojení s neodmyslitelnými srpy, kladivy a hvězdami na každém sloupu. Bývalý rolník si v takovém prostředí musel po cestě do práce připadat jako v pohádce. A Stalinův režim se mohl před celým světem chlubit, že nákladné interiéry, dříve přístupné jen představitelům nejvyšších společenských tříd, otevřela sovětská moc všemu lidu, který je má k dispozici pro každodenní užívání.
Celkově se té každodenní nádheře říkalo „velký stalinský sloh“, samozřejmě v rámci závazného uměleckého směru, oficiálně známého jako „socialistický realismus“.
Rozkaz k likvidaci triumfu
Na přelomu září a října 1941, kdy se Moskva stala fakticky frontovým městem, byla zahájena evakuace technického vybavení metra. Týkalo se to především vagonového parku, který tehdy čítal 284 vagonů. V metru jich k zajištění provozu zbyla jen třetina (105 vagonů), zatímco dvě třetiny (179 vagonů) byly odvezeny až do města Andižan ve středoasijském Uzbekistánu.
Nadchází onen večer 15. října 1941, kdy německá vojska vystupují do volného prostoru mezi Možajskem a Moskvou. Po poradě politbyra nařizuje lidový komisař dopravy a spojů Kaganovič, jehož jméno podzemní dráha nesla, uzavření metra. Jak řečeno, neprodleně byl zastaven přívod elektřiny do trolejí dráhy. Součástí nařízení byl požadavek odvozu zbylých lokomotiv, vagonů a další mobilní techniky.
Ale to nebylo všechno.
Do tří hodin po obdržení rozkazu měly být podniknuty všechny kroky k tomu, aby mohlo být metro jako strategický objekt „zničeno jakýmkoli způsobem“. I se vším tím „každodenním přepychem“ nedozírné ceny. Kaganovičův metropolitén měl být rozmetán rozkazem svého nominálního tvůrce. Nic se nemělo dostat Němcům do rukou. Jako první věc začali montéři rozebírat eskalátory. Na několika stanicích se demontáž skutečně stihla provést.
To všechno představovalo zcela jasný signál. Mezi Moskvany se ráno 16. října rozneslo:
„Když už se zastavilo metro, tak to je konec.“
O másle a puškách
Dostáváme se k tématu, známému jako „moskevská panika“. V sovětské historiografii bylo dané téma předmětem přísného utajení. Dokonce i oficiální směrnice Státního výboru obrany o evakuaci Moskvy z večera 15. října byla v poválečném SSSR tabu (jako historický dokument byla publikovaná až na samém konci osmdesátých let). Tím spíš se nesmělo zveřejňovat nic z toho, co se v Moskvě dělo po jejím zveřejnění takříkajíc neoficiálně.
Téma „moskevské paniky“ tedy patří k nejméně známým událostem německo-sovětské války, ale odtajněné údaje nám dnes umožňují jejich průběh rekonstruovat. Při popisu událostí oněch dnů vycházím jednak ze vzpomínek řady prostých Moskvanů a jednak z úředních i neúředních materiálů, zpracovaných ruskými historiky.
První důvod pro sovětské utajování detailů „moskevské paniky“ byl prostý. Před 16. říjnem 1941 platilo, že lidé mají větší strach z NKVD, než z čehokoli jiného. Po kolektivizačním běsnění, jímž byl stižen venkov, a po drakonických čistkách, procesech a popravách z druhé poloviny třicátých let, které zasáhly především obyvatele velkých měst, ani nebylo divu. Jakmile se však rozneslo, že sovětská moc nad Moskvou podle všeho zlomila hůl, ve frontách na chleba začaly být zničehonic úplně nahlas slyšet žerty, namířené proti bolševikům, kolektivizaci atd. Novinář J. Russel k atmosféře onoho dne konstatoval:
„Morální stav lidí v Moskvě se mi zdál velmi špatný, lidé byli zaměření proti tzv. židobolševikům, kteří prý zalézají jako krysy na východ.“
V ulicích bylo nejčastěji slyšet větu:
„Dvacet let jsme neměli máslo, a teď nemáme pušky.“
Začátek rozkladu
Jak jsem psal minule, ohledně paniky nelze než suše konstatovat, že ji nevyvolala „pátá kolona“ nepřítele, nýbrž právě ono oficiální vyhlášení evakuace Moskvy z večera 15. října. Od té chvíle, a především od ranního neotevření metra 16. října to začalo. Jedna fáma stíhala druhou.
Roznesla se například zvěst, že v Kremlu došlo ke státnímu převratu, Molotov prý spáchal sebevraždu, Stalin je zatčen a NKVD zrušeno.
Někteří navíc vyprávěli, že na vlastní oči viděli německé parašutisty, seskakující nad Rudým náměstím. Ta halucinace byla natolik silná, že o parašutistech uprostřed Moskvy informovali zcela vážně i Stalina, který byl viděn, jak řve do sluchátka:
„Kolik? Rota? A kdo je viděl? Viděl jste je vy? A kde přistáli? Vy jste se zbláznil… Já vám říkám, že tomu nevěřím. Příště mi budete tvrdit, že přistáli přímo ve vaší kanceláři!“
O Stalinově duchapřítomnosti, byť rozčilené, ovšem v tu chvíli nikdo v Moskvě nevěděl. Panovala úplná absence oficiálních informací. Pamětník vzpomíná, jak tehdy uvažoval:
„Kdyby řekli aspoň něco – špatně, dobře, to je jedno! Takhle jsme všichni jak v mlze a každej si myslí svoje.“
Jiný pamětník mluví o strašném napětí, když se nevědělo, kdy přijdou Němci. Ano, nešlo už o to, jestli přijdou nebo nepřijdou. Čekalo se prostě, KDY PŘIJDOU. Pamětník tvrdí:
„Nikdy předtím ani potom jsem takové napětí nezažil.“
Hlavní otázky zněly následovně:
„Chleba je ve městě málo. Přijdou Němci. Kam utéct? Nebo zůstat? Co dělat? Kde je Stalin?“
Nejhorší byly zvěsti, že začal rozklad Rudé armády. Vojáci prý přestávají salutovat nadřízeným důstojníkům. Přízrak roku 1917 se zhmotňoval, tentokrát ovšem dokonale naruby.
Příště uvidíme, že tohle byl jenom začátek…
Zdroje: Leonid Mlečin: Panika i běgstvo – vrag u vorot, Moskva 41-go, Moskovskaja panika 1941 goda, Moskovskaja panika – chronika pozora (Voprosy istorii), Alexej Pivovarov: Moskva, oseň 1941, Věra Prochorova: Vospominanija, 7. díl – Moskovskaja panika 16 oktjabrja 1941, Vospominanija Jurija Levitana
Vložil: Bruno Solařík