Zachraň se, kdo můžeš! V Moskvě zůstal jen Stalin a jeho čtyři stateční. Pátrání Bruno Solaříka
04.01.2025
Foto: Wikimedia / Autorstwa US Army Signal Corps - Ten image pochodzący z zasobów Biblioteki Kongresu Stanów Zjednoczonych, oddziału Prints and Photographs division jest dostępny pod numerem cph.3a14367.Ten szablon nie wskazuje stanu prawnego pliku. Standardowy szablon licencji jest nadal wymagany. Aby dowiedzieć się więcej, zajrzyj na stronę Commons:Licencja., Domena publiczna, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=590864
Popisek: Josif Vissarionovič Stalin
Od německo-sovětské hranice z let 1939-1941 to bylo do Moskvy 1000 kilometrů. To je o něco víc, než vzdálenost z Říma nebo Paříže do Prahy. Víme, že v noci ze 14. na 15. října 1941 prorazili Němci frontu u města Možajsk a vstoupili do volného prostoru při hlavní silnici k metropoli SSSR. Vzdálenost mezi Možajskem a Moskvou činí přibližně 80 kilometrů. Asi jako vzdálenost z Plzně do Prahy. Ten rozdíl asi nepotřebuje komentář.
Rozhodnutí
Dne 15. října 1941 nicméně hlásil znepokojený Berija Stalinovi, že motorizovaný oddíl Němců byl viděn v Odincovu, což je pouhých 25 kilometrů (!) od Moskvy. To je asi tak daleko, jako z Berouna do Prahy. Nešlo tehdy samozřejmě o posun celé fronty, ta se nadále držela u okupovaného Možajska, ale fakt, že se průzkumné výsadky wehrmachtu promenádují tak daleko za frontou, zjevně prokazoval, jak je ta fronta na sovětské straně děravá. Berija navíc oznamoval, že spojení s frontou je momentálně přerušeno.
O zjištění zdrcujícího stavu věcí svolal Stalin politbyro a představitele generálního štábu.
„Fronta před Moskvou může být rozmetána,“ řekl klidným hlasem a dodal, že vládní a stranické vedení státu je zapotřebí evakuovat do Kujbyševa (Samary) na střední Volze, města ležícího bezmála 1000 kilometrů východně od Moskvy. Zároveň je nutno evakuovat z Moskvy všechny obyvatele, kteří nemají povinnosti při vojenské obraně města. Stalin požádal členy politbyra, aby odjeli z Moskvy neprodleně, on že vyrazí zítra. Ponechal si k ruce jenom Beriju, Mikojana, Kosygina a Kaganoviče.
Hovoří Moskva
Straničtí šéfové samozřejmě museli do evakuace zahrnout své rodinné příslušníky. Znamenalo to, že se daná zpráva začala různými kanály, přes hospodyně, domovníky, správce, šoféry atp., bleskově šířit ještě dřív, než byla oznámena. Vyhlásit evakuaci oficiálně, veřejně a co nejdřív bylo proto tím důležitější.
Všechny závažné zprávy („Hovoří Moskva, hlášení sovětského informbyra“) pronášel za války v sovětském rozhlasu řečník s typicky hlubokým a slavnostním hlasem, Jurij Levitan (mimochodem: z pětice „zdrživších se“, tj. Stalin, Berija, Mikojan, Kosygin, Kaganovič, Levitan, byl Rus jenom Kosygin. Stalin i Berija byli Gruzínci, Mikojan Armén, a Kaganovič a Levitan byli z rodin židovských). V roce 1966 vyšly v časopisu Junosť Levitanovy vzpomínky. Cituji z nich pasáž, bezprostředně spojenou s námi sledovanými událostmi:
„Doba byla opravdu krajně obtížná. Každý den jsme museli do éteru vysílat čím dál víc skličující hlášení. Nedejpánbu, aby při tom člověku zakolísal hlas. Nedejpánbu, aby z něj zaznívala nejistota nebo rozpaky. Vždyť by si toho všimli všichni a vyvolalo by to analogickou reakci, protože Hlas Moskvy byl jako hlas srdce…“
Hlášení, které přečetl Levitan 15. října 1941, znělo takhle:
„V průběhu noci ze 14. na 15. října se situace v západním směru zhoršila. Německá fašistická vojska vrhla proti našim jednotkám velký počet tanků a motorizované pěchoty. Na jednom z úseků přitom prorazila naši obranu.“
Levitan sice dodržel svůj klid a rozvahu, hlas mu nezakolísal a rozpaky ani nejistota z něj nezněly, jenže obsah zprávy byl zdrcující sám o sobě. Jeden pamětník událostí k tomu po letech poznamenal: „Už celé týdny jsme měli napjaté nervy. A tohle hlášení ty struny strhlo.“
Zpráva o zhoršení situace a o průlomu fronty na možajském směru vyšla samozřejmě též ve večerním vydání novin spolu se sdělením o evakuaci města.
Byla to snad jen zkouška?
Stalinovi se dnes nezřídka vytýká, že následnou paniku v Moskvě vlastně svým rozhodnutím o evakuaci sám vyvolal. Takové výtky jsou však přinejmenším zpozdilé. Stalin dobře chápal, že ta zpráva paniku nutně způsobí, ale po vyhodnocení hrozby uznal, že jinak prostě jednat nemůže.
Stalin tedy poslal politbyro, až na výjimky, rovnou z Moskvy pryč, ale za sebe, jak výše naznačeno, dodal: „Já vyjedu do Kujbyševa zítra ráno.“ Jeho rozhodnutí neodjet ihned bylo pro něj typické, chtěl mít všechno až do poslední chvíle pod kontrolou. Na druhé straně bylo všechno připraveno pro jeho následný odjezd.
Někteří historikové předpokládají, že Stalin od začátku hodlal ve městě zůstat, protože věřil, že bude uhájeno, a rozkaz k evakuaci že byl jen chytrý tah, jak zjistit skutečnou náladu stranické i občanské veřejnosti.
Nakolik je tato varianta pravděpodobná? Je úplně nepravděpodobná. Jak řečeno, rozkaz k evakuaci musel nutně vyvolat paniku i mezi nejuvědomělejšími soudruhy a občany, natož mezi běžnými obyvateli města, nemluvě o tom, že evakuační proud na východ samozřejmě ohrožoval přísun čerstvých sil na frontu. Město, zachvácené děsem, rovněž nebylo zrovna terno pro případ obrany, nebo dokonce pro pouliční boje.
Nikoli, za dané situace nebylo co a koho zkoušet. Lze zkrátka předpokládat, že v daný moment, tedy večer 15. října i ráno následujícího dne, nehrál Stalin na nikoho žádnou komedii. Musel prostě zajistit, aby se v případě německé okupace města, která byla čím dál pravděpodobnější, dostalo Němcům do rukou co nejmíň majetku i lidí.
Seriózní plán destrukce
Důkazů, že evakuace Moskvy nebyla žádným testem chování obyvatelstva, nýbrž zcela seriózní, důslednou a zároveň nemilosrdnou operací, není málo. Večer 15. října prohlásil Stalin k politbyru, že je zapotřebí „připravit město k vpádu Němců“.
Co to znamenalo? Vedoucí továren začali neprodleně dostávat předem připravené nařízení přibližně tohoto znění: Vyčkat na rozkaz, pak rozebrat stroje a zařízení, zničit, co jde, a následně opustit město. Železničáři dostali nařízeno podminovat koleje, výhybky i celé nádražní budovy. Bylo také podminováno šestnáct moskevských mostů.
Stalin byl jako vždy připraven s předstihem. Už 8. října (!) totiž podepsal tajnou směrnici, která zahrnovala seznam mostů, podniků a továren, určených k vyhození do vzduchu nebo k podpálení těsně před příchodem Němců. Osazenstvo podminovaných objektů dostalo rozkazy odpálit nálože „při prvním spatření nepřítele“.
Šlo ovšem nejen o mosty, továrny vojenského průmyslu a nádraží, ale také o elektrárny, tramvajové a trolejbusové vozovny, budovy zpravodajské agentury TASS, ústředního telegrafu a telefonní ústředny – a v neposlední řadě také o velkopekárny, masokombináty, mrazírny atd. Šlo zkrátka o to, znemožnit komukoli (komukoli!) život v okupovaném městě…
Celý týden před 15. říjnem už skupinky vybraných ženistů-amatérů cvičily po celé Moskvě instalaci výbušnin a přípravu na jejich detonaci. Všechno probíhalo v nejpřísnějším utajení pod přímým dohledem NKVD a samotného Beriji, protože panovala důvodná obava, že dělníci, zaměstnanci a další obyvatelé města by se jinak snažili zničení městské infrastruktury zabránit, vedeni pudem sebezáchovy, sebe i hodnot, které budovali, okupace neokupace.
Ilegální letáky, partyzánské skupiny
Plán počítal i s dalšími destrukcemi, odloženými na dobu, kdy už by Němci vstoupili do města. Podminované byly hotely, kde se dalo předpokládat, že se tam němečtí oficíři ubytují, stejně jako divadla a koncertní sály, kde zřejmě budou slavit vítězství. Byl utvořeny speciální partyzánské skupiny, jako byla například skupina žonglérů s pozoruhodným úkolem. Měli zůstat ve městě, vítat Němce, vystoupit s kabaretním představením před německými důstojníky a při produkci v pravou chvíli naházet žonglérské kužely, naplněné výbušninami, do sálu. Ke svému ústupu či přežití nedostala skupina žádné konkrétní instrukce, šlo prakticky o misi „zachraň se, kdo můžeš“.
Je příznačné, že v základech slavného hotelu Moskva byly při rekonstrukci v osmdesátých (!) letech 20. století nalezeny tuny munice, nastražené v říjnu 1941…
Pro odboj v okupované Moskvě byla připravena celá řada skupinek, čítajících nejvýš tři až pět osob, aby při odhalení některé z nich nemohlo dojít k řetězovému vyzrazení ilegálních organizací. Byly zřízeny tajné tiskárny. Dochoval se signální výtisk letáku, připraveného k šíření po pádu Moskvy. Nesl podpis „ilegální městský výbor VKS(b)“. Leták zněl takto: „Soudruzi! Pod náporem německých vojsk jsme vyklidili Moskvu. Není však čas na slzy! Případy, kdy Rusové vyklízeli Moskvu, z dějin známe. Následně však shromáždili síly a od nepřítele ji osvobodili!“
Chystala se zkrátka obnovená premiéra událostí ze září 1812, kdy Rusové raději zapálili Moskvu, než aby ji nepoškozenou vydali francouzským okupantům, a následně ji osvobodili a vybudovali znovu. Rozdíl byl v tom, že Moskva, která měla být zničena tentokrát, byla nepoměrně větším a modernějším městem, než v roce 1812. Jedním z důkazů, že evakuace a destrukce Moskvy byly míněny zcela vážně, je kupříkladu zastavení provozu metra. O tom ale příště.
Zdroje: Leonid Mlečin: Panika i běgstvo – vrag u vorot, Moskva 41-go, Moskovskaja panika 1941 goda, Moskovskaja panika – chronika pozora, Voprosy istorii, Alexej Pivovarov: Moskva, oseň 1941, Věra Prochorova: Vospominanija, 7. díl – Moskovskaja panika 16 oktjabrja 1941, Vospominanija Jurija Levitana
Vložil: Bruno Solařík