Slovany budeme mít jako indiány, Ural osadíme Dány, Stalin za Uralem ať jde za Peršany. Hitler před Moskvou plánuje. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
28.12.2024
Foto: Wikimedia / Autor: Bundesarchiv, Bild 102-10541 / Georg Pahl / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5414967
Popisek: Adolf Hitler
V polovině října 1941 se Němci blížili od Možajska k Moskvě, kam to měli už sotva sedmdesát kilometrů. V minulém článku jsme popsali, jak v noci na 16. října nezbylo Stalinovi než vydat pokyn k veřejnému vyhlášení evakuace města pod heslem „Nepřítel stojí před branami“. K tématu moskevské paniky, která z toho vznikla, se příště vrátíme, ale nyní učiníme úkrok stranou. Podíváme se, co za těmi „branami“ čekal onen nepřítel – přesněji řečeno, jak si führer představoval budoucnost dobytého „Východu“.
První plán: směr Írán a Indie
Už 8. července 1941 se Hitler cítil natolik triumfálně, že nařídil zastavit posílání dalších tanků do Ruska. Tanková výroba také skutečně brzy klesla na jednu třetinu (!) původně plánované kvóty 600 kusů měsíčně. A to není všechno: vůdce vydal rovněž pokyn, aby se postupně redukoval i počet tankových jednotek, které na východní frontě právě operovaly.
Proč to dělal?
Důvod byl následující: nadbytečné posádky měly být staženy zpět do Německa k výcviku nových tankových divizí pro jiné úkoly v příštím roce 1942. „Russland“ už měl být tou dobou poražen, tak jaképak copak.
Po týdnu führer nařídil, aby válečná výroba přešla od objednávek pro pozemní armádu k objednávkám pro námořnictvo a letectvo. Samozřejmě za účelem boje s Británií.
Zároveň s vojenskou pacifikací evropského Ruska se hlavní válečné síly Velkoněmecké říše měly obrátit na Střední východ. Maršrúta povede přes Zakavkazsko do Íránu – brány k britské Indii.
27. července vydal Hitler rozkaz k přípravám operace, směřující přes ropný klenot − kaspické Baku − k íránským hranicím.
Hranice Německa na Volze?
V Rusku mělo původně zůstat v akci jen padesát až šedesát divizí. Po kýženém obsazení Moskvy a postupu dál na východ měly držet novou východní hranici Říše.
Měla to být víc než dva a půl tisíce kilometrů dlouhá linie (!), táhnoucí se podél řek Volhy a Severní Dviny. Konkrétně to měla být spojnice mezi teplomilnou Astrachaní na jihu u Kaspického moře, Kazaní na střední Volze a arktickým Archangelskem na severu u Bílého moře.
Od západu na východ by tedy východní hranice Říše vedla asi v polovině vzdálenosti od Moskvy k Uralu. Mezi Moskvou a povolžskou Kazaní činí totiž vzdálenost vzdušnou čarou na východ asi 700 kilometrů − a přibližně stejná distance ještě dál na východ dělí Kazaň od Uralu, tedy od hranice Evropy a Asie.
K Uralu měly německé divize podnikat jen trestné výpady. Rozkaz k vypracování studií prvního expedičního tažení na Ural vydal Hitler 27. července 1941.
Druhý plán: Německo jako světadíl
Pod dojmem bleskové likvidace sovětských armád před Moskvou, kterou známe jako „operaci Tajfun“, si však Hitler začátkem října ve svých monolozích v hlavním stanu neodpustil nové, dosti odlišné úvahy o poválečné budoucnosti. Je přitom zřejmé, že severojižní expanze směrem na Írán i s Indií nyní ustupuje stranou − a vítězí západovýchodní, „stepní“ trasa mezi Černým mořem a Uralem:
„Nejjižnějším bodem bude Krym. Jít dále na jih pro nás nemá smysl. Jen zůstaňme na svém severu!“
Vzhledem k takovéto změně plánu, tedy k odklonu od původně plánovaného postupu daleko na jih (k Indickému oceánu), nyní Hitler začal počítat nejen s ojedinělými trestnými výpravami k Uralu, nýbrž naopak s nastolením trvalé držby tohoto severojižního horského pásma ve funkci hranice Říše:
„Jak nebezpečným lidským rezervoárem je Asie! Obrana Evropy je myslitelná jen za předpokladu, že předsuneme evropskou hranici až k Uralu. Na západ od Uralu nesmí už nikdy existovat organizovaný ruský stát!“
Německá Evropa měla tedy doslova kopírovat všeobecně známé zeměpisné hranice Evropy jako světadílu. (Kolik západoevropských kultur už uvažovalo způsobem: Evropa, to jsme přece my, Francouzi, Němci – ale Rusové? Ti přece nejsou Evropa…) Proti očekávatelným výpadům z Asie měl být na Uralu vybudován Východní val. To ovšem nemělo být jen běžné opevnění, nýbrž především „živá hradba“, zbudovaná z usídlených německých (a jim příbuzných – vlámských, dánských, skandinávských) vojáků-rolníků. Díky jejich neustálé bojové pohotovosti zde má vzniknout odolné „plemeno“, jež zabrání tomu, aby Němci opět upadli do evropské změkčilosti.
Germánská města obklopená domorodými „indiány“
V době trvání operace „Tajfun“ Hitler opakovaně spekuloval i o dalším osudu zbytkového, osudu ponechaného, zauralského Ruska po válce. „Asiati a bolševici“ musí být vyštváni z Evropy. Tato „dvě a půl století trvající epizoda asijského moru“ je u konce. Takto zní führerovo rozjímání v doslovném přepisu:
„Je výlučnou zásluhou Německa, že byla (ve středověku) zastavena invaze Hunů, Avarů a Maďarů do střední Evropy. … Stěhování národů začalo na Východě. Od nynějška však budou národy proudit ze Západu zpět na Východ. Odpovídá to principu přírody, aby se bojem prosadil výběr. … Dněpr a Don spojíme s Dunajem přes Černé moře. Tudy k nám poteče ropa a obilí. … Evropa, ne Amerika se stane zemí neomezených možností. … Ve srovnání s nahromaděnou krásou ve středoněmeckém prostoru nám nový východní prostor připadá pustý a prázdný. Ale i Flandry jsou velká rovina, a přece jsou krásné! A lidi? Ty sem přivedeme. … To území musí ztratit charakter asijské stepi, musí být poevropštěno. Proto dnes budujeme velké dopravní trati na jižní cíp Krymu, na Kavkaz. Na tuto šňůru budeme jako perly navlékat německá města a okolo nich se založí německé osídlení. … Máme jen jeden úkol: germanizaci přesídlením Němců. Na domorodce se budeme dívat jako na indiány.“
Velké Velkoněmecko
Německo nebude potřebovat zámořské kolonie, přemítal Hitler dál. Nanejvýš si prý vezme zpět Kamerun a zabere belgické Kongo. S jistotou tvrdil:
„Naší řekou Mississippi se musí stát Volha, nikoli Niger.“
Po uvedeném vypuzení Asiatů už Evropa nebude nikdy závislá na žádné vnější velmoci a Říši může být jedno, co se děje v Americe. Evropa – to jest Velké Velkoněmecko − si pokryje své potřeby surovin sama a bude mít vlastní exportní trh na ruských územích. NĚMECKÉ RUSKO se stane ekvivalentem BRITSKÉ INDIE, ovšem s tím rozdílem, že bude mnohem víc po ruce. Musí být možné ovládat východní území s nasazením 250 000 mužů – vždyť s takovým počtem Britové ovládají 400 milionů Indů.
Na Sibiři ať si dělají, co chtějí
Další Hitlerovy úvahy byly ovšem až překvapivé: „Pokud se (Stalin) stáhne do Asie, možná se mu nabídne i mírová smlouva,“ tvrdil a dodal, že jakmile wehrmacht dosáhne v Rusku jistých předsunutých linií, pak je celkem pravděpodobné, že se najde společná řeč s rudým diktátorem, který je koneckonců muž obrovských úspěchů…
Diplomat Hasso von Etzdorf si k tomu tehdy poznamenal:
„Hitler vidí dvě varianty Stalinova osudu: buďto ho odkráglují vlastní lidé, nebo se pokusí dojednat s námi mír. Protože, jak říká, Stalin jako největší žijící státník si určitě uvědomí, že v dvaašedesáti letech člověk nemůže začít budovat své životní dílo znovu od píky, zvláště, když na jeho dokončení potřebuje celý život. Takže se bude – s naším souhlasem – snažit zachránit, co se dá. A v tom bychom mu měli vyjít vstříc. Pokud by se Stalin rozhodl rozšiřovat Rusko jižním směrem k Perskému zálivu, jak mu to Hitler už jednou radil (v listopadu 1940, tedy jako svému spojenci!), pak by mírová koexistence mezi Ruskem a Německem byla myslitelná.“
Později sám Hitler dodal:
„Pro Stalinův okleštěný zbytek říše (za Uralem) bude bolševismus to nejlepší – bude to naše záruka, že zůstanou v permanentní nevědomosti.“
Na Sibiři si tedy Stalin a jeho soudruzi budou moci dělat, co se jim zlíbí, ale on, Hitler, se občasnými vojenskými výpravami zasadí o to, aby ani tam, v sibiřské tajze, neměl Stalin klid.
A co Moskva?
Zbývalo jen vyřešit, kdy se Stalin za ten Ural stáhne. Stále tu totiž nebylo zhroucení Rudé armády, k němuž podle všech předpokladů mělo dávno dojít.
Do Moskvy už je to sice kousek, ale ani tam přece wehrmacht ještě nevpochodoval…
Je ovšem pravda, že právě v těch dnech – jak uvidíme příště z událostí, které se začaly odvíjet přímo v Moskvě − byla hrozba Hitlerova triumfu blíž, než tušil dokonce on sám.
Zdroje: Paul Carell: Operace Barbarossa, Adolf Hitler: Monology ve Vůdcově hlavním stanu 1941−1944, Rainer A. Blasius (ed.): Hasso von Etzdorf. Ein deutscher Diplomat im 20. Jahrhundert
Vložil: Bruno Solařík