Mauzoleum maskovali jako vesnický domek, Lenina odvezli na Sibiř… Evakuace Moskvy v praxi. Pátrání Bruno Solaříka
21.12.2024
Foto: Wikimedia / Staron – Vlastní dílo, CC BY-SA 3.0, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=35823716
Popisek: Leninovo mauzoleum
Po úspěšném obklíčení a zničení sovětské obrany na linii Brjansk−Vjazma v prvních dvou týdnech října 1941 se Němcům otevřela cesta na Moskvu. Mělo to sice vadu na kráse v podobě kdovíodkud se vynořujících jednotek Rudé armády, ve velkém zásobených tanky T-34, ale vzhledem k tomu, že se Sověti vysilovali v marných protiútocích a ztráceli tím kapacity pro obranu, mohli Hitlerovi generálové nadále počítat s výhledem, že Moskva se v nejbližších dnech dostane do kleští a padne jim do rukou.
Na kus řeči o baletkách
Právě ve chvílích gigantického obklíčení vojsk tří sovětských frontů, tedy v prvních říjnových dnech, přijal sinalý a utahaný Stalin v Kremlu britsko-americkou delegaci kvůli projednání vojenské pomoci Sovětskému svazu. V tu chvíli ovšem o zahájení a bleskovém průběhu německé operace Tajfun ještě nikdo neměl žádné povědomí. Samozřejmě mimo frontové aktéry katastrofy, kteří však ze svých dílčích stanovišť samozřejmě nemohli obhlédnout celkový obraz zkázy.
Jinak by byl Stalin jistě o poznání sinalejší. Vzhledem k neznalosti rázného zhoršení situace na bojišti si ovšem i přes zjevnou únavu mohl dovolit své typicky sebevědomé jednání: „To, jak skrblíte se svými nabídkami,“ obvinil tehdy vyjednavače Beaverbrooka a Harrimana, kteří na tak otevřené jednání nebyli zvyklí, „dokazuje, že si přejete porážku Sovětského svazu.“
Při večeři, kdy prý slízával s nože kaviár bez chleba a másla, už s Beaverbrookem drsně žertoval a připíjel si s oběma magnáty na vítězství. Podnapilý Beaverbrook, který věděl o náklonnosti předsedy nejvyššího Sovětu Kalinina k baletkám, na něj ukázal a zeptal se Stalina, jestlipak má starý pán milenku.
„Už je moc starý,“ zasmál se Stalin. „A co vy?“
Překonat ducha bezstarostnosti
Po zjištění reálného stavu na frontě neměl v Kremlu na žertování už nikdo náladu. Bylo nutno smířit se s možností nejhoršího vývoje včetně pádu Moskvy (!). Z komínů moskevské centrály NKVD v Lubjance proto začaly dnem i nocí stoupat sloupy černého dýmu z pálených dokumentů. Umělecká díla z muzeí, galerií a z Kremlu byla chvatně balena do beden a odvážena na východ od Moskvy.
Obyvatelstvu však zůstal nový megaúspěch wehrmachtu prozatím utajen. Teprve po potvrzení zpráv leteckého průzkumu o postupu německých tanků přímo na Moskvu, kterým, jak bylo popsáno v předminulém článku, nejprve v Kremlu odmítali uvěřit, přikázal Stalin: „Jednejte rozhodně a energicky … zmobilizujte každou dostupnou pomoc, aby byl nepřítel zadržen.“
Dne 9. října, po pádu Brjanska, otiskl ústřední list Pravda úvodník, nazvaný Překonat ducha bezstarostnosti. V úvodníku byli Moskvané opatrně obeznámeni s faktem, že v prostoru Vjazmy a Brjanska probíhá mohutná německá ofenzíva.
Potěmkinovo velkoměsto
Nebylo to po 22. červnu poprvé, co se Moskva dostala do tak horečného stavu. Vlastně hned v prvních dnech války zavládla ve městě atmosféra paniky a děsu. Okna byla povinně zatemněna, lampy na ulicích zhasnuty. „Ráj pro zamilované, mohou se líbat uprostřed ulice,“ komentoval situaci jeden sovětský básník.
Kvůli náletům bylo centrum Moskvy proměněno v dílo přeludného urbanismu z projekční kanceláře knížete Potěmkina. Obrysy hlavních ulic, náměstí, továren atd. byly pro zorný úhel z ptačí perspektivy zásadním způsobem změněny. Sverdlovovo náměstí a Velké divadlo vypadaly při pohledu ze vzduchu jako shluk malých domků. Vozovky byly pomalovány lomenými čarami, aby při pohledu shora připomínaly střechy. Všechny významné budovy byly natřeny maskovací barvou. I na kremelských zdech nastylizovali malíři řadové rodinné domky. Jako vesnický dům bylo pomocí trámů a prken kamuflováno dokonce Leninovo mauzoleum. Pozlacené kopule kremelských chrámů byly zmatněny šedivým nátěrem.
K prvnímu náletu na Moskvu došlo přesně měsíc po útoku, v noci na 22. července 1941. Tříhodinový nálet 127 bombardérů za použití osvětlovacích pum směřoval proti Kremlu, zasáhl však širokou oblast města. Bylo při něm poškozeno 37 budov a o život přišlo 130 Moskvanů. Během jedné z přestávek, jak si všiml jeden ze zahraničních pozorovatelů, „zrovna hodiny v Kremlu odbíjely čtvrt. Znělo to jako z jiného světa“.
Nálety se od té chvíle mnohokrát opakovaly. Za srpen až listopad jich bylo napočítáno přesně 111 a byly samozřejmě tím častější, čím víc se k Moskvě přibližovala fronta. V říjnu probíhaly až šestkrát denně. Podobně jako v Londýně, i v Moskvě se pro ochranu civilistů před bombardováním osvědčila podzemní dráha (jejíž první trasy s vestibuly ve stylu honosných palácových sálů byly zprovozněny v roce 1935 a nesly oficiální název Kaganovičův metropolitén, podle komisaře dopravy jinak zvaného Železný Lazar, který měl stavbu na starosti).
Protitankový palác
Nyní, uprostřed října, to však bylo horší, než „pouhé“ bombardování. K Moskvě měla namířeno nejen letadla, ale i tanky, houfnice a pěchota pozemního vojska wehrmachtu.
Vzápětí po distribuci výše uvedeného vydání Pravdy s děsivou zprávou o ohrožení města se po Moskvě rozjely náklaďáky. Na korby hromadně nastupovali civilisté. Jelo se na brigádu. Tisíce a tisíce Moskvanů byly vysazovány západně od města, kde začaly budovat „třetí obrannou linii“, která navazovala na týl už vybudovaných linií − rževsko-vjazemské a možajské. Brzy bylo k budování obrany města zmobilizováno přes půl milionu obyvatel Moskvy. Tři čtvrtiny budovatelů tvořily přirozeně (v týlu zůstavší) ženy. Opevňovací linie tvořily tři půlkruhy a barikády sahaly až ke středu města.
Hrubá stavba Paláce sovětů, jehož základy byly od roku 1931 budovány na místě odstřeleného chrámu Krista Spasitele, byla nyní chvatně rozebírána. Palác sovětů měl být nejvyšší stavbou světa. Místo toho se teď z jeho ocelových nosníků začaly ve velkém vyrábět „ježci“, protitankové překážky.
Nekončící mobilizace domobrany přiváděla hlavní město do stavu totálního vojenského vyčerpání. Přesto byly stavěny další a další divize z odhodlaných civilistů, kterým se dostávalo třítýdenního výcviku (což je sotva čtvrtina minimální doby, potřebné pro jakýkoli vojenský výcvik).
Místo pro „zvláštní zprávu“ v novinách
Ve dnech 12.−13. října dobylo pravé křídlo Hoepnerovy 4. tankové skupiny město Kalugu 150 kilometrů jihozápadně od Moskvy, zatímco Hothova 3. tanková skupina pronikla po těžkých bojích až ke Kalininu (dříve Tver‘), tentokrát 150 kilometrů severozápadně od Moskvy. Nové kleště visely ve vzduchu.
Naděje na obsazení města z chodu vedly k nařízení Goebbelsova ministerstva propagandy, aby si všechny německé noviny rezervovaly na svých stránkách místo pro „zvláštní zprávu“ o dobytí hlavního města Sovětského svazu.
Minule jsem popsal, jak Němci prorazili možajskou linii na centrálním směru k Moskvě. Po pádu Možajska nezbylo Stalinovi než 15. října nechat veřejně vyhlásit evakuaci Moskvy. Proto se po metropoli okamžitě roznesl onen hororový slogan: „Možajsk padl, Němci přicházejí!“
Kam s ním?
Začalo stěhování vládních úřadů, cizích velvyslanectví, škol, nemocnic, skladů a továren do zázemí, do města Kujbyšev (Samara) na Volze, 900 kilometrů východně od hlavního města. Při výčtu všeho, co podléhalo evakuaci, může člověka najednou napadnout: A co Lenin?
Víme přece, jak závažné pro život civilizací jsou symboly. A Lenin v mauzoleu byl pro sovětskou „civilizaci dialektického materialismu“ symbolem doslova hmatatelným. Vzpomeňme ostatně na scénu jako z „černého románu s rudou ořízkou“, kdy Stalin s nominálním šéfem státu Kalininem podnikli počátkem července noční návštěvu v mauzoleu, kde delší dobu setrvali…
Pokud by se Lenin měl dostat do rukou úhlavního nepřítele, dovede si jistě každý představit, jaký mediální efekt by mělo zhanobení symbolu číslo jedna. A vyhodit mauzoleum i s Leninem do povětří, aby se tělo „tvůrce Října“ nedostalo Němcům do rukou, to by muselo působit jako celosvětové přiznání porážky nejen na bojišti, ale i na ideovém poli…
Lenin (opět) jede na Sibiř
Měl by tedy snad být Lenin přestěhován? V roce 1924 jistě nikoho z balzamovacího týmu nenapadlo, že by se s tělem vůdce světového proletariátu mělo šíbovat z místa na místo, navíc takhle narychlo.
Jistě, v roce 1924 to nikoho nenapadlo, ale v roce 1941 ano. A to nedlouho po napadení SSSR Hitlerem. Už koncem července byl do Kremlu povolán „správce“ Leninových ostatků, profesor Zbarskij. Bylo mu sděleno, že politbyro rozhodlo preventivně odvézt mumifikované tělo na východ. Na otázku, co k tomu potřebuje, odpověděl: „Rakev.“ – „Jak velkou?“ – „Asi jako já.“ – „Změřte ho,“ nařídil Mikojan.
Leninovo tělo bylo následně za podmínek nejpřísnějšího utajení naloženo do vagonu se speciálními tlumiči nárazů a se zajištěním potřebného mikroklimatu. Vlak s „hmatatelným symbolem“ pak urazil víc než 2000 kilometrů na východ, daleko za Volhu, daleko za Ural, až do západosibiřského města Tjumeň. Tam bylo mumifikované tělo tajně uchováváno (až do dubna 1945) v prvním patře hlavní budovy Tjumeňské zemědělské akademie v ulici Republiky č. p. 7, konkrétně v sále znepřístupněného přednáškového sálu 15...
Hannibal ante portas
Před prázdným moskevským mauzoleem se od července 1941 nadále střídaly čestné stráže, aby se o převozu symbolu nikdo nedozvěděl. Teprve 15. října, po zahájení oficiální evakuace všeho cenného z Moskvy, se rozneslo, že mauzoleum je už dávno prázdné. Zpráva byla neoficiální. Pokud někdo doufal, že jejím vypuštěním uklidní obyvatelstvo, uvyklé síle symbolů, mýlil se. V dané situaci to mezi lidem ještě zvýšilo úzkost a nervozitu, přesněji řečeno paniku.
V noci na 16. října svolal Berija poradu stranických funkcionářů. Oznámil jim, že spojení s frontou se zhroutilo (!), a nařídil: „Evakuovat každého, kdo není schopen bránit Moskvu. Potraviny z obchodů rozdat obyvatelstvu, aby je nedostal nepřítel.“
Po ulicích hlavního města byly vylepovány plakáty tohoto znění: „Všichni občané, jejichž pobyt není pro válku důležitý, nechť opustí město. Nepřítel stojí před branami.“
Zdroje: Paul Carell: Operace Barbarossa, L. J. Rešin: 1941 god v 2-ch knigach, Kniga vtoraja\
Vložil: Bruno Solařík