Než Hitler jmenoval gauleitera Moskvy… Pátrání Bruno Solaříka
14.12.2024
Foto: Wikimedia / Bundesarchiv, Bild 183-H1216-0500-002 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5363989
Popisek: Adolf Hitler
Na začátku října 1941, po bleskové likvidaci sovětského Západního frontu, známé pod názvem Operace Tajfun, mohli být Němci konečně spokojení. A to už proto, že sovětští velitelé se v nastalém zmatku mnohdy ani nedokázali domluvit mezi sebou vzhledem ke ztrátě spojení. Nemluvě o tom, že například velitel Západního frontu Žukov musel přiznat Stalinovi, že ani neví, kde se nachází štáb jeho kolegy, velitele Záložního frontu…
Tanková brigáda Mcenského újezdu
Že byli Němci skutečně spokojení, plyne už z toho, co po obklíčení brjansko-vjazemského kotle soukromě i veřejně říkali. Minule jsme ty výroky citovali. Shrňme je: Hitler nyní tvrdil, že jde o „poslední mohutný úder“, který nepřítele „ještě před příchodem zimy rozdrtí“, a to tak, „že se už nikdy nezvedne“. Podle Goebbelse čekal Hitler to „rozdrcení“ do dvou týdnů, tedy do půlky října. Generál Jodl si ovšem už po prvním týdnu Tajfunu zapsal, že válka je vyhraná a že se to dá tentokrát říct už „konečně bez veškerého zveličování“. Německý tisk nasadil linii, že „po stránce vojenské byla tato válka již rozhodnuta“. A aby řeč nestála, Hitler ještě v projevu k Berlíňanům ve Sportpalastu dodal, že „nepřítel je na hlavu poražen“.
Tyto projevy byly vysloveny mezi 1. a 7. říjnem. Už 6. října 1941 však cosi naznačilo, že soudruzi soukmenovci řekli hop ještě předtím, než přeskočili.
Při svém nerušeném postupu totiž právě 6. října narazila jedna z divizí Guderianovy 2. tankové skupiny za Orlem, v prostoru Mcenska, na sovětskou 1. tankovou brigádu, plně vyzbrojenou zbrusu novými stroji již známých a obávaných typů KV-1 a především T-34.
„Učili se“
Po fiasku sovětských tankových operací po 22. červnu šlo nyní o nové hromadné nasazení tanků T-34. Guderianova tanková divize utrpěla při tomto střetu značné ztráty. Převaha sovětských tanků se znovu ukázala následujícího dne, při napadení téže divize velkým počtem dalších tanků T-34 ze sovětské 4. tankové brigády. Těžké ztráty přinutily německé tanky k ústupu (!). Guderian později konstatoval:
„Naše obranné zbraně, dostupné v té době, byly proti T-34 úspěšné jenom za výjimečně výhodných okolností. Kanon tanku Panzer-IV s krátkou hlavní ráže 75 mm byl účinný jedině v případě, když zaútočil na T-34 zezadu. A dokonce i v takovém případě jej vyřadil z činnosti pouze tehdy, pokud zasáhl mřížový kryt motoru. Vmanévrovat se do takové pozice vyžadovalo ohromně velkou zručnost. Rusové na nás útočili frontálně s pěchotou, zatímco své tanky vysílali v masových formacích proti našim bokům. Učili se.“
Útok wehrmachtu na Moskvu, vybojovaný gigantickým obklíčením u Brjanska a Vjazmy, nyní, byť jen dočasně, uvázl na konečně uplatněné (!) sovětské převaze v kvalitnějších tancích. A to zatím raději ponecháme stranou otázku, kde ty tanky pořád brali, když jich už celé tisíce ztratili…
Únava vítězí
Sovětský tankový protiútok u Mcenska byl sice kvůli zoufalému nedostatku sovětských vojsk před Moskvou jen pádným varováním, avšak vzhledem k tomu, že v kotlech Brjansk-Vjazma se právě, dle názoru německého vrchního velení, měly dusit „poslední bojeschopné sovětské armády“, pak byl zřejmě čímsi z jiného světa.
Navíc se zde ukázalo, že německé tanky už ztrácejí svou dosavadní převahu, plynoucí z lepší taktiky. Protivník využil příležitosti a v souladu se svou předválečnou doktrínou (která byla prakticky totožná s tou německou!) začal své nejmodernější tanky soustřeďovat do mas, místo aby je po jednom, po dvou či po třech roztrousil po celé délce fronty společně se zastaralými typy, což musel dosud činit v záchvatech ústupových improvizací.
Vzpomeňme, že úspěch operace Tajfun přirovnal generál Jodl k bitvě u Hradce Králové. Nuže, pět zbylých sovětských armád se nyní „u Hradce Králové“ stále bránilo z posledních sil. Smrtelně krvácely, ale nevzdávaly se. Splnily úkol – poutaly na sebe útočící Němce, a tím je vysilovaly. Vítězící němečtí vojáci táhli k Moskvě unavení a vyčerpaní.
Úder slábne
V případě Brjanska neměl již Guderian dostatek sil ani ke zpevnění obkličovacího kruhu, pročež se velkému množství sovětských jednotek podařilo z obklíčení uniknout a zmizet v obrovských lesích, kde vytvořily nebezpečné ohnisko partyzánské činnosti, permanentně ohrožující týl německé fronty.
Vrchní velení wehrmachtu předpokládalo, že skupina armád Střed má dostatek sil k tomu, aby zlikvidovala oba kotle u Brjanska a Vjazmy a zároveň (!) aby pokračovala v postupu na Moskvu. Tento chybný kalkul ovlivnil osud dalšího tažení na Moskvu stejně, jako přízračné kopule nových tanků T-34 na linii fronty.
Po zmíněné tankové bitvě se Guderian musel zastavit a zuřivé boje o přístupy k Mcensku se táhly skoro tři týdny. Ani na ostatních směrech tomu nebylo jinak. Ještě před příchodem ruských lijáků vedly nové ztráty na živé síle i materiálu k podstatnému (!) oslabení úderné schopnosti německých vojsk, která se přitom sotva vzpamatovala z jedinečného vítězství u Vjazmy a Brjanska.
Jenže…
…každá mince má dvě strany. Čtenář si už asi zvykl, že v řadě mých článků to vypadá tak trochu jako na houpačce. Nejdřív se zdůrazní, jak je na tom jedna z obou stran konfliktu oproti očekávání špatně, a následně se ukáže, že ta druhá je na tom přese všechno ještě hůř. Bude tomu tak i v tomto případě, a to dokonce v zesílené podobě. Poté co jsme si vyložili, že úderná moc Tajfunu začala slábnout, si nyní řekněme jednu stručnou, leč pádnou větu:
Němci mají potíže, ale Sověti mají průšvih.
Nyní, po německé „krádeži“ bezmála 700 000 vojáků zrovna zpod Moskvy (dvojkotel Brjansk−Vjazma), nemohli Sověti vkládat žádné velké naděje do blížící se změny počasí. Podzim a zima mohly Moskvě pomoci, ale nemusely. V Kremlu totiž panovaly ty nejčernější obavy, jestli budou zbytky sovětských vojsk vůbec schopny pokračovat v účinné obraně.
Rudá armáda byla na celé německo-sovětské frontě od Baltu až po Azov redukována na 800 000 mužů, rozdělených do 90 divizí se 770 tanky a 364 letadly. A co víc. Sovětské vojsko z Dálného Východu nemohlo být přemístěno k obraně Moskvy, dokud hrozilo nebezpečí války s německým spojencem v rámci Osy Berlín−Řím−Tokio, s Japonskem, jehož armáda stála na Amuru a potenciálně ohrožovala Vladivostok, Chabarovsk, Irkutsk a další sibiřská centra SSSR. A v říjnu 1941 to nebezpečí vpádu Japonců Sovětům do zad stále hrozilo.
Hitler naproti tomu během vynucené přestávky po zeslábnutí Tajfunu zvýšil útočící sílu samotné skupiny armád Střed na 78 až 80 divizí, zahrnujících 14 tankových a osm motorizovaných, podporovaných 1400 letadly. Ostatní dvě skupiny armád, Sever a Jih, byly sice oslabeny převelením svých tanků na moskevskou frontu, ale ponechávaly si jádro své pěchoty a nepřestávaly vyvíjet tlak proti Leningradu na severu a postupovat do černomořských stepí na jihu.
Cesta obludě do chřtánu
Nejednou jsem zdůrazňoval, že děsivé „kotle“, v nichž se po 22. červnu 1941 utápěla síla předválečné pravidelné armády SSSR, měla na svědomí nejen německá taktika rychlých tankových výpadů, ale také prakticky totožná sovětská taktika permanentních ofenzív. Dokonce i proti útočícímu nepříteli volily jednotky Rudé armády rovněž útok. Taková doktrína pohříchu opomíjela zásadní fakt, že ten, kdo je pro útok „rozjetější“ (v daném případě samozřejmě wehrmacht), má výhodu, zatímco ten druhý mu svým útočením sám leze do chřtánu, místo aby obludu nejdřív přinutil, ať chřtán sklapne.
Dané téma je pro výklad frontových událostí druhé poloviny roku 1941 natolik podstatné, že se mu v některém z blízkých článků vrátím zevrubněji. Nyní se omezím na prosté konstatování, že kvůli neustálým pokusům o útok na útočícího nepřítele si Sověti pokaždé zadělávali na následný nedostatek sil k obraně.
Tak se stalo, že 15. října prolomily německé tanky na hlavním směru své „moskevské“ ofenzívy možajskou obrannou linii. Došlo k tomu severně od hlavní silnice ze Smolenska do Moskvy. Levému křídlu Hoepnerovy 4. tankové skupiny se následně podařilo obsadit město Volokolamsk.
Do Moskvy už to odtud bylo jen 80 kilometrů.
Borodino 2.0
Postup na hlavní silnici byl pozastaven až u města Možajsk. Před frontou se začaly rozvinovat nové a čerstvé sovětské zálohy, které na některých úsecích dokonce přecházely do protiútoku. Po tom, co jsme si před chvílí řekli, je zřejmé, že ty protiútoky (opět cesta do chřtánu!) nebyly pro danou situaci Sovětů důvodem k jásotu, nýbrž naopak k vážným obavám. A ty se měly záhy naplnit.
Samotný Možajsk byl v centru německého tlaku. Stalin sem přisunul to nejlepší, co měl, aby tady Němce zastavil. Rozhodující bitva na možajské frontě se strhla u vesnice s nic neříkajícím jménem Borodino.
Leč žerty stranou. Na dávném bojišti z roku 1812 zápolily sovětské jednotky s nepřítelem do posledního muže. Němci zvítězili a stáli nyní na prakticky volné možajské dálnici.
Gauleiter ante portas
„Možajsk padl, Němci přicházejí!“ rozneslo se po moskevských ulicích. Goebbels si v tehdejším projevu pospíšil s prohlášením, že Sovětský svaz už nemá žádné armády, jež by stály z vojenského hlediska za úvahu, i když je prý možné, že zbývající sovětské divize budou ještě po nějakou dobu pokračovat v zoufalém a naprosto nesmyslném odporu.
Hitler tou dobou nařídil obklíčení Moskvy, sledující přibližně okružní dálnici. Následujícího dne vznikl návrh organizace nové německé vzdušné zóny „Luftgau Moskau“ a ve stranických kruzích NSDAP se začalo živě diskutovat o obsazení funkce moskevského gauleitera (!). Příště se podíváme, jak to za dané situace vypadalo přímo v Moskvě.
Zdroje: Paul Carell: Operace Barbarossa, Heinz Guderian: Vzpomínky generála
Vložil: Bruno Solařík