Zmrzlé ruské cesty umožní svižný postup na Moskvu, radoval se na podzim 1941 Hitler. A dal Sovětům další kotel… Pátrání Bruno Solaříka
30.11.2024
Foto: Wikimedia / Autor: Bundesarchiv, Bild 183-J08365 / Schwahn / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5364569
Popisek: Panzer IV Ausf. C
Tažení do SSSR se ve druhé polovině září 1941 dostalo do pozoruhodné situace. Wehrmacht vítězil, právě provedl největší obklíčení v dějinách, když obchvátil masu Rudé armády, čítající 665 000 vojáků (!), obsadil Kyjev a měl nyní dobré vyhlídky k dalšímu výpadu, ale zároveň zabředával do situace, která snese označení „příliš mnoho zajíců“. Pořád měl před sebou Leningrad, Moskvu, Stalingrad, Kavkaz… a zimu.
Na Moskvu, Vávro
Víme už, proč Němci v srpnu zastavili postup na Moskvu a stočili své hlavní tankové síly ostře na jih, do týlu kyjevského uskupení Sovětů. Kdyby totiž postupovali dál rovnou na Moskvu, jednak by na to koncem léta neměli sílu, takže by stejně museli čekat skoro celé září na doplnění stavů a opravu strojů, a jednak by i poté museli neustále čelit křídelním výpadům, v nichž by mohli vykrvácet stejně jako Napoleon při svém tažení z podzimu 1812.
Dohoda mezi Hitlerem a generály, že po obklíčení a rozdrcení sovětských sil u Kyjeva bude obnoven přímý postup proti sovětským vojskům před Moskvou, byla stvrzena v direktivě vrchního velení, vydané 6. září 1941. Doufalo se v ní, že postup by mohl začít už v půlce září. To ovšem byla logistická kalkulace, která se ve světle dosavadních zkušeností jen stěží jevila jako realistický závěr. Rozkaz obnovit postup na Moskvu dostala skupina armád Střed už 16. září. Nebylo však možné jej ihned začít plnit, protože významné síly wehrmachtu musely až do konce měsíce potlačovat zoufalý, ale rázný odpor sovětských armád, beznadějně obklíčených v kyjevském kotli. Hrdinný boj obklíčených vojsk zachránil Rudé armádě celé dva týdny času, což bylo pro wehrmacht vzhledem k blížící se zimě přinejmenším prekérní.
Zavšivení vítězové
Hlavní potíž byla samozřejmě ve stavu, v jakém se wehrmacht po třech měsících bojů nacházel. Koncem září byla polovina všech německých tanků vyřazena z provozu nebo − v lepším případě − v opravě. Stále panoval nedostatek pohonných hmot. Navíc měl wehrmacht od samého počátku tažení naprostý nedostatek moderních kolových vozů s gumovými pneumatikami, tedy dodávek a náklaďáků. Po vpádu do SSSR vlastně Němcům pomohl teprve fakt, že jim padly ro rukou tisíce sovětských (!) vozidel, ukořistěných na hranicích. (S trochou ironie by se dalo říct, že šlo o poslední, arci ovšem nedobrovolnou Stalinovu vojenskou pomoc Hitlerovi dle paktu Molotov−Ribbentrop…)
Jenže i ty ukořistěné vozy byly dávno zničeny v bojích. Hipomobilní síly, tedy koňské potahy, na nichž byla logistika „moderního“ wehrmachtu vlastně založena, musely být masově nahrazovány rekvírovanými potahy z obsazených vesnic. Koně přitom denně padali vyčerpáním. Výzbroj včetně celých tun (!) zásob munice musela být zanechávána u cest, protože prostě nebyly k dispozici potřebné dopravní prostředky.
Válečný kronikář 98. pěší divize wehrmachtu si v záznamech stěžoval: „Postupně se začalo nedostávat těch nejběžnějších životních drobností, jako jsou žiletky, mýdlo, zubní pasta, nástroje k opravě obuvi, jehly a nitě. Erární boty se rozpadaly na kusy, vojáci všech hodností byli špinaví, oblečení v zamazaném, rozpadajícím se a zavšiveném spodním prádle … brzy měl vypuknout tyfus.“
Britský Historik Keegan zase vysvětluje: „Realita dobyvačné války mohla stěží kdy vypadat jinak. Alexandrovi hoplíté vstoupili do Persepolis téměř bosí, Wellingtonovi červenokabátníci dorazili do Paříže v hadrech; avšak žádná z těchto velkých vítězných armád nestála před riziky polární zimy.“
Na čí straně je čas
Efektivní počáteční síla wehrmachtu činila 3,4 milionu mužů. Smrt v bitvách, zranění a nemoci snížily sílu wehrmachtu k 8. říjnu o 565 000 mužů, což bylo 16 procent, z toho 120 000 padlých. Tyto ztráty se nedaly srovnat se strašidelnými ztrátami, jež utrpěla Rudá armáda. Ta dosud ztratila asi 4 000 000 zajatých, 2 000 000 padlých a raněných. Německé ztráty však stejně naprosto stačily k poklesu morálky na frontě, a navíc vrhly stín smutku a obav na rodinný život v říši.
Díky zoufalé situaci wehrmachtu, který musel těsně po svém vítězství u Smolenska přejít do zákopové obrany, dále díky holé nezbytnosti (!) odklonu Guderiana na Kyjev, a konečně, jak řečeno, díky tvrdošíjnému zápasu obklíčených rudoarmějců u Dněpru získali Sověti celkem dva cenné měsíce na vybudování členěné obrany Moskvy a přisunutí strategických záloh. Přesto lze říct, že nyní, po likvidaci sovětského Jihozápadního frontu u Kyjeva, se nad Rudou armádou znovu kýval Damoklův meč. Tentokrát přímo nad Moskvou.
Plány a realita
Německá Skupina armád Střed musela být ovšem pro další postup na Moskvu dále posílena. Nebyly však zálohy. Musely být tedy opět vzaty od skupin Sever a Jih. Z toho hned plynul problém. Pro dokonalé vítězství u Kyjeva bylo nemyslitelné posilovat skupinu Sever u Leningradu. Ten se od tohoto momentu stal jen sekundárním cílem, což bylo potvrzeno, jakmile byly úplně všechny (!) tanky Hoepnerovy skupiny armád Sever převeleny ke skupině armád Střed. Zisk Leningradu a skok teprve odtud na již prakticky bezbrannou Moskvu měl přitom být původně jedním z hlavních cílů Barbarossy.
Rovněž Skupina armád Jih byla nuceně oslabena odklonem sil na moskevskou frontu. Byl jí ovšem ponechán původní „rudovousý“ úkol rychle vyslat Rundstedtovu tankovou skupinu na Stalingrad a Kavkaz! Obnažení boků této skupiny po délce 600 kilometrů, kterou by bylo třeba urazit, Hitler odmítl považovat za problém: Rusové se prý „nyní už skutečně“ (!) nedokáží vzchopit k vážnějšímu odporu, přičemž později prý umožní zmrzlé cesty svižný postup k cíli…
Obrněná pěst se sevřela k úderu
Až 26. září byl skupině armád Střed, konečně výrazně doplněné opravenými tanky a dostatečně zásobené municí a surovinami včetně nových dodávek pohonných hmot z rumunských rafinérií, vydán rozkaz k zahájení čelního útoku na Moskvu pod krycím označením Tajfun.
Grandiózní úspěch kyjevské obkličovací operace vedl většinu německých generálů včetně těch, kteří již byli skeptičtí, k závěru, že podobného obklíčení lze docílit i v centrálním sektoru, za frontovou řekou Desnou poblíž Vjazmy, a že samotná Moskva je zralá k dobytí bez ohledu na to, že sezóna se už začala chýlit k závěru. (Jedině Rundstedt prosazoval ukončení bojů, ještě podstatnější přeskupení, doplnění a vyčkání na jaro 1942.)
Do Moskvy zbývalo od Smolenska překonat vzdálenost 300 kilometrů. Skupina armád Střed, nerušená už bočním nebezpečím ze strany totálně zničených vojsk Rudé armády u Kyjeva, byla posílena na celkem 78 divizí, čítala nyní téměř dva miliony mužů s bezmála 2000 tanky, které podporovala velká část luftwaffe. Zatímco dosud se tankové skupiny účastnily bojů skupin armád po jedné či po dvou, nyní stály v centrálním směru TŘI tankové skupiny. V rámci skupiny armád Střed čekaly na rozkaz k útoku nejen Hothovy tanky, ale také tanky Hoepnerovy, převelené od Leningradu (jejichž velitel o tři roky později bude páchat atentát na Hitlera), a Guderianovy, vrácené od Kyjeva.
Jak vejce vejci
Dne 30. září 1941 se Tajfun rozzuřil. Pravé křídlo skupiny armád Střed v čele s Guderianovými tanky, uhánějícími od obklíčené kyjevské kapsy, zahájilo za nádherného počasí střemhlavý útok na město Brjansk. Obrana Brjanského frontu byla prolomena a obchvácena, sovětská vojska zezadu odříznuta řítícími se tankovými svazky a zepředu vržena přímo proti připraveným liniím německého dělostřelectva na řece Desně.
Mezitím 160 kilometrů severně odtud provedly nyní již klasické kleště, tentokrát složené z tankových skupin Hotha a (ze skupiny Sever přesunutého) Hoepnera, ještě jeden úspěšný obchvat, a to v prostoru mezi Smolenskem a Vjazmou.
Oba nově vzniklé kotle překvapených sovětských vojsk u Brjanska a Vjazmy, uvězněné kleštěmi tří tankových skupin, byly plně srovnatelné s tím obřím obklíčením, které, jak víme z předešlého článku, provedly předtím tanky skupin armád Jih a Střed u Kyjeva. Vlastně došlo k tomu, že vedle největšího obklíčení v dějinách, které kolem Kyjeva proběhlo v září, se v říjnu před Moskvou podařilo akci opakovat (!), takže lze bez přehánění mluvit o „kotlech-dvojčatech“. Počtem obklíčených si totiž kyjevský a brjansko-vjazemský kotel byly podobné jak vejce vejci. Posuďme sami: Do pasti se tentokrát chytilo celkem 75 divizí, tj. dalších 670 000 (!) vojáků Rudé armády. S nimi padlo Němcům do rukou 1242 tanků a více než 5400 děl.
„Rusové byli nachytáni na hruškách,“ líčil po válce Blumentritt, „protože nečekali, že k tak pozdnímu datu bude ještě podniknut velký nájezd na Moskvu.“
Sověti byli důrazností ofenzívy opravdu překvapeni po taktické i operační stránce.
Damoklův meč dopadl potřetí.
Zdroje: Paul Carell: Operace Barbarossa, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa (Skupina armád Jih), John Keegan: Barbarossa: Invasion of Russia 1941
Vložil: Bruno Solařík