Největší obklíčení všech dob: 665 tisíc zajatců dostali Němci náhodou. Pátrání Bruno Solaříka
23.11.2024
Foto: Wikimedia / Autor: Bundesarchiv, Bild 183-B21845 / Wahner / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5432635
Popisek: Zajatecký tábor pro sovětské zajatce, kteří byli drženi pod širým nebem
V létě 1941 se Hitlerova mašinérie zastavila uprostřed skoku. Důvody byly zřejmé: opotřebovaná technika, nedostatek pohonných hmot, munice i vojáků, a především existence druhého strategického sledu Rudé armády. Přesto se nedalo mluvit o tom, že by hrozba porážky SSSR pominula, ba naopak.
Rozhodly podmínky podnebí
V dilematu, jestli se má postoupit nejdřív na Moskvu nebo na Kyjev, zvítězila druhá možnost, prosazená Hitlerem. Málo se ovšem ví, že toto řešení bylo v souladu nejen s taktickou nezbytností, ale i s meteorologickou situací: zatímco totiž na moskevském směru začíná deštivé počasí až v polovině října, na Ukrajině přichází toto období o měsíc dřív, takže byl nejvyšší čas udeřit na tomto úseku před jeho začátkem.
To vše přispělo k rozhodnutí Hitlera a vrchního velení neuposlechnout naléhání Guderiana, Haldera, Bocka a dalších, nýbrž pokrýt nejprve nejvíc ohrožený bok, tedy oslabit centrální úsek, a postupovat ze severu na Kyjev. K tomuto tahu samozřejmě vedl ještě další nezpochybnitelný důvod: obrat na Kyjev, vzdálený asi 150 kilometrů na jih, byl v srpnu možný, ale postup až na Moskvu, vzdálenou 350 kilometrů na východ, v témž srpnu možný nebyl! V polovině srpna byly totiž zásoby pohonných hmot pro tanky a letadla u konce. Dne 17. srpna si Halder poznamenal:
„Vážnost situace s pohonnými hmotami je všem známa… Uspokojit lze jen ty nejnezbytnější potřeby. Provádění jakýchkoliv operací vyžadujících více paliva je nemožné.“
Kvadratura kruhu
Jinými slovy: pro poměrně krátký výpad 2. tankové skupiny ze severu od Konotopu na Lichvici a 1. tankové skupiny z jihu od Kremenčugu tamtéž, do týla kyjevského uskupení sovětských vojsk, ještě benzín stačil. Avšak pro postup celé německé armády se všemi čtyřmi tankovými skupinami na Moskvu už ne…
Vzhledem k těmto okolnostem nemělo vlastně vrchní velení v srpnu 1941 vůbec na výběr. Hitlerův rozkaz z 21. srpna o útoku na Kyjev neměl alternativu. Z kvadratury kruhu se vystoupilo jediným možným způsobem, na techniku i pohonné hmoty daleko méně náročnou kyjevskou operací. Jak řečeno minule, Hitler přitom v rámci kompromisu rezignoval na své kleště Sever-Jih a slíbil, že se spokojí s obklíčením u Kyjeva a obsazením Donbasu, načež se Guderianovy tanky vrátí k postupu na Moskvu v rámci skupiny armád Střed, která si mezitím doplní stavy, opraví stroje a počká na přísun nových pohonných hmot z Rumunska.
To všechno ovšem mohlo být – a bylo – improvizovaně připraveno až ve druhé polovině září…
O klamném tahu, který nakonec klamný nebyl
Bylo zde, mimochodem řečeno, ještě další, fakticky zcela bezděčné plus pro útok na jih. O něm však Němci, kteří z něj těžili, vlastně vůbec nevěděli. Zvítězili zde takříkajíc bez vlastního přičinění – díky náhodě (!).
Ta náhoda byla následující: Když ještě 18. srpna, za Hitlerova úplavicového souhlasu, padlo rozhodnutí útočit nejdřív na Moskvu, navrhl Bock, aby Guderian klamně otočil své tanky na jih, obešel tím brjanské uskupení protivníka, ale vzápětí aby obrátil na severovýchod a táhl přes Brjansk rovnou na Moskvu. Vzhledem ke slušné kvalitě sovětské tajné služby se však tuto informaci ihned dozvídá hlavní stan v metropoli SSSR. Náčelník generálního štábu Šapošnikov to sděluje veliteli západního frontu Jerjomenkovi. Ten okamžitě stahuje síly z jihu na sever k obraně Brjanska.
V tu chvíli se však Hitler, který o vyzrazení plánu nic netuší, vyléčí z úplavice, změnu směrnice zruší a trvá na původním plánu – útoku na Kyjev. Guderianovy tanky se vzápětí vrhly na jih, což Sovětům prakticky „potvrzovalo“, že jde o onen klamný tah, který se ihned zase stočí na severovýchod do boku brjanské fronty. Guderian se však k sovětskému zděšení o brjanské uskupení pouze otřel a řítil se dál jižním směrem rovnou na ukrajinský Konotop.
Tento útok přímo na jih byl nyní pro Sověty překvapením par excellence, špionážní informace o náhlém návratu k původnímu plánu byly tentokrát doručeny až po funusu.
Damoklův meč dopadá podruhé
Minule jsem poznamenal, že plán Barbarossa byl sice odložen ad acta, ale že nad Rudou armádou se přesto znovu zakýval Damoklův meč. Koncem srpna 1941 dopadl přesně a nadělal znovu strašlivou paseku, podobně jako v prvních dnech po 22. červnu na západních hranicích SSSR. Tentokrát, po 21. srpnu, se katastrofa odehrála v oblasti Kyjeva a jeho širokého okolí.
Po třech týdnech útoku, 14. září, se v prostoru Lochvica 250 kilometrů východně (!) od Kyjeva setkaly za zády Kirponosových vojsk Guderianovy tanky, postupující od severu (ze Skupiny armád Střed), s Kleistovými tanky od jihu (ze skupiny armád Jih) − a uzavřely kruh obklíčení.
Dne 19. září velkoměsto Kyjev padlo. V gigantickém kotli, bezpečně uzavřeném 26. září, se ocitlo 50 sovětských divizí se 3700 děly a téměř 900 tanky. Počet vojáků Rudé armády, kterým nezbylo než se vzdát, dosáhl 665 000 (!). Byla to dosud největší masa, jaká se kdy v dějinách dostala do zajetí v jediné vojenské operaci. To byl také konec většiny Kirponosova Jihozápadního frontu.
Sám Kirponos odmítl leteckou evakuaci, připravené letadlo určil pro převoz raněných a padl v boji.
Postup až na Donbas
Obklíčení sovětských vojsk u Kyjeva se podařilo dokonale. Jednak už z toho náhodného důvodu, který byl právě popsán, kdy Sověti zachytili „úplavicovou“ směrnici, ale ne už její zrušení, a jednak vinou Stalinova netaktického zákazu vyklidit Kyjev bez boje. Teprve tím wehrmacht zažehnal dramatické nebezpečí, že by byl výpad proti Moskvě zmařen sovětskou protiofenzívou z prostoru Pripjaťské bažiny − Gomel.
A co víc, vojska skupiny armád Jih po triumfu u Kyjeva snadno obsadila i Doněckou pánev ležící 450 kilometrů jihovýchodně od ukrajinské metropole. K Hitlerovu uspokojení se tím, byť jen z malé části, oprášil alespoň jižní, když už ne severní plán obchvatu sovětského území, zapsaný v původním plánu Barbarossa… Kyjevská operace wehrmachtu se tedy ukázala být nezbytnou předběžnou fází následujícího postupu skupiny armád Střed na Moskvu.
Jaké roční období následuje po podzimu?
Zároveň to ovšem znamenalo, že postup na Moskvu už nyní nebude proveditelný před příchodem podzimu. Jinak to prostě nešlo. Oproti všem očekáváním to nebylo vrchní velení wehrmachtu, nýbrž fanatický propagandista NSDAP Goebbels, kdo na novou situaci neprodleně reagoval návrhem, že v Německu uspořádá sbírku zimního ošacení a vlněných výrobků pro vojska v poli. Generál Jodl nabídku odmítl: takový krok by vyvolal na frontě i v zázemí šok. Nikdo přece ještě veřejně neprohlásil, že válka potrvá do zimy.
Tím to prozatím skončilo…
Dne 26. srpna předložilo vrchní velení wehrmachtu (OKW) Hitlerovi memorandum se sdělením, že polní tažení proti SSSR nebude ukončeno v roce 1941, takže válka do zimy samozřejmě potrvá. Plánované operace proti Anglii se tudíž musí odložit na příští rok.
Hitlerovi nezbylo než memorandum po delších úvahách schválit.
Šance postupovat na Moskvu za skvělého srpnového počasí, jak vidíme, nebyla promarněna chybným rozkazem v srpnu, nýbrž chybným rozkazem v červnu: rozkazem k útoku na SSSR. Dokazuje se tím, jak tragická byla situace německých vojsk na vrcholu jejich bezpochyby úspěšného tažení.
Rezun vulgo Suvorov
Minule jsem pro hádky v generálním štábu wehrmachtu ohledně dalšího postupu použil sousloví „příliš mnoho zajíců“. Nejdřív mi to sousloví, obracející naruby známé pořekadlo o tom, co znamená pro zajíce mnoho psů, připadlo originální, ale kdesi v podvědmí jsem brzy pojal podezření, že už jsem je asi někde slyšel.
A tu jsem si vzpomněl na Viktora Suvorova, rodáka z ukrajinského Konotopu a příslušníka sovětské vojenské rozvědky GRU, který pod vlastním jménem Vladimir Rezun emigroval začátkem osmdesátých let ze SSSR. Pod uvedeným pseudonymem (absolvoval suvorovské vojenské učiliště) pak napsal v Británii řadu knih, v nichž odhaloval záhady sovětských aktivit před červnem 1941.
Jeho teze (od té doby potvrzená dokumenty i fakty), že SSSR chystal útok na Německo, vyvolala a dodnes vyvolává v Rusku ostré odsudky „emigranta a vlastizrádce“, odsouzeného mimochodem v nepřítomnosti sovětským vojenským soudem k trestu smrti. Přitom se však zapomíná, že Suvorov mimoto odhaloval rovněž řadu průšvihů nacistického Německa, vůči kterému nechoval sebemenší sympatie.
Strategický cíl v množném čísle
Když už jsem si na Suvorova vzpomněl, zalistoval jsem v jeho knize Sebevražda, kde pod takto děsivým názvem popsal řadu chyb, které vedly k Hitlerovu konci. Pozastavil se zde i nad dilematem, který jsme v předchozích článcích sledovali, totiž jestli měli Němci postupovat nejdřív na Moskvu, jak to navrhovali generálové, nebo na Kyjev, jak to prosadil Hitler. A shrnuje celou situaci tak přesně a stručně, že jsem to shrnutí zvolil jako závěrečnou citaci tohoto dílu svého vyprávění:
„Při postupu na Moskvu nebude před obdobím plískanic obsazena Ukrajina, takže bude nutné bojovat o ni na podzim a v zimě. − Při postupu na Ukrajinu nebude před obdobím plískanic dobyta Moskva; bitva o Moskvu tedy připadne na podzim a zimu. − Ať zvolí kteroukoli z obou možností, už se blátu, mrazu a sněhu nevyhnou. V každém případě už začíná vleklá válka bez perspektivy německého vítězství. A to ještě musí být obsazen Leningrad. Ani Krym nelze ponechat Stalinovi. … Mají před sebou mnoho strategických cílů, přičemž každý z nich je prvořadý. Neobsadíš Krym – prohraješ válku. Neobsadíš Leningrad – prohraješ válku. Neobsadíš Doněckou pánev – prohraješ válku. Neobsadíš Kavkaz – prohraješ válku. Neobsadíš Moskvu – prohraješ válku. Nekonečný hon na příliš mnoho zajíců.“
Ano, odtud jsem bezděky zcizil to sousloví. Už si vzpomínám. Knihu jsem totiž před patnácti lety překládal.
Zdroje: Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Franz Halder: Kriegstagebuch 1939–1942, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa (Skupina armád Jih), Viktor Suvorov: Sebevražda
Vložil: Bruno Solařík