Je třeba obsadit Moskvu i Ukrajinu, řekl generál Halder. Pátrání Bruno Solaříka
16.11.2024
Foto: Wikimedia Commons / Autor: Bundesarchiv, Bild 146-1971-070-61 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, https://commons.wikimedia.org/w/index.php?curid=5482618
Popisek: Halder na poradě OKH v Hitlerově přítomnosti (zleva doprava Keitel, von Brauchitsch, Hitler a Halder)
V minulém článku jsme se dozvěděli, že Hitler v srpnu 1941 tvrdošíjně odmítal rady generálů, kteří chtěli táhnout rovnou na Moskvu, a že trval na vojensky přinejmenším zarážejícím stočení tankových svazků wehrmachtu od moskevského směru ostře na jih − proti Kyjevu. O co mu šlo?
Jedno i druhé
Šlo mu o to, zbavit se sovětské vojenské přítomnosti právě u Kyjeva, na pravém křídle Skupiny armád Střed.
Odborníci mají za to, že pokud se mělo dosáhnout rozhodujícího vítězství nad Rudou armádou ještě před příchodem období dešťů a zimy, neměl se wehrmacht zdržovat kyjevskou operací, skupina armád Střed měla v souladu s názorem generálů ponechat obě své tankové skupiny na stávajících směrech a zahájit jimi bez prodlení útok na Moskvu.
Sám velitel německých pozemních sil, generálplukovník Halder, si však byl dobře vědom, že rozhodování, kam dříve postupovat, je vlastně nemístné. dnes 7. srpna si zapsal: „Na otázku, co musíme obsadit, jestli Moskvu či Ukrajinu nebo Moskvu i Ukrajinu, musíme odpovědět: Moskvu i Ukrajinu. Musíme to učinit, protože v opačném případě nedokážeme rozdrtit nepřítele do příchodu podzimu.“
Příliš mnoho zajíců
Právě tehdy se však definitivně ukázalo, že wehrmacht nemá dost bojeschopných tankových divizí, energie, munice, paliva ani proviantu, aby mohl pokračovat v onom nezbytném útoku zároveň na Moskvu i Ukrajinu. K datu 22. srpna obsahuje válečný deník skupiny armád Střed (která chtěla neprodleně postupovat na Moskvu) větu: „Tankové svazky jsou natolik vyčerpány a opotřebovány, že na jejich operační nasazení nelze bez odpočinku a totálního doplnění pomýšlet.“
Důvodem „bezvládí“, kdy se až do 24. srpna nepostupovalo ani na východ ani na jih, nebyla, jak vidíme, nerozhodnost vrchního velení během hádky generálů s Hitlerem, nýbrž nemožnost hnout s devastovanými tankovými divizemi jakýmkoliv směrem.
Nešlo ostatně o Moskvu a (nebo) Ukrajinu jakožto geograficko-politické objekty, nýbrž o silné uskupení sovětských armád jak na Ukrajině, tak před Moskvou, tj. na místech, kde podle původního plánu Barbarossa už nemělo proti wehrmachtu stát nic.
Nekryté boky
Mezera mezi skupinou armád Střed a skupinou armád Jih, široká 170 kilometrů, ponechávala pravé křídlo „moskevské“ skupiny Střed zcela nechráněné vůči neustávajícím protiútokům Sovětů z ukrajinských Pripjaťských bažin a z okolí běloruského Gomelu. Východisko protiútoků se nacházelo na střední Ukrajině, kde stál neporažený Kirponosův Jihozápadní front.
To by mohlo frontální útok na Moskvu výrazně ohrozit, nemluvě o další boční hrozbě ze severu, z Valdajské vysočiny. O ní si Halder zapsal už 25. července: „Máme hlášení, že terén je pro nás neprůchodný, přičemž nepřítel odtud neustále podniká protiútoky…“
Vzhledem k pomalému a příliš do šířky rozvrženému postupu pěchoty skupin armád Jih i Střed, vyplývajícímu jak z teorie blitzkriegu, tak z nedostatku motorizovaných jednotek německých pěších divizí, byly boky skupiny Střed permanentně nekryté. V boji na omezeném území a po likvidaci hlavních sil protivníka by to vůbec nevadilo, což prokázal průběh bojů v Polsku, Francii i na Balkáně. Jenže při nečekané existenci nových či dosud neporažených sovětských vojsk v bocích útočníka bylo riziko rázem neúnosné. Téměř s jistotou by nebylo možné zlikvidovat rozsáhlé sovětské síly v těchto bocích skupiny armád Střed, i pokud by už jednou postupovala rovnou na Moskvu.
Domeček z karet stále stojí
Skupina armád Střed ostatně nyní tak jako tak nemohla postupovat dál přímo na východ přes sovětské „vlnolamy“ za Smolenskem a u Jelni. Na samém počátku tím skončil druhý pokus wehrmachtu o bleskovou válku v SSSR. Generálové Halder, Bock a Guderian to nechtěli přiznat. Proto chtěli improvizovaně posílit skupinu Střed a přese všechno si za Smolenskem vynutit přece jen bleskový postup – s vědomím, že přitom budou mít zoufale nekryté boky. Hop nebo trop.
Halderův a Guderianův plán dalšího postupu na Moskvu, považovaný mnoha historiky mylně za původní plán Barbarossa, byl, jak řečeno, ve skutečnosti improvizací, diktovanou žalostným selháním německé rozvědky při předválečném hodnocení stavu a počtu sovětských ozbrojených sil. Plán útoku na Moskvu tak měl být náhradou za plán Barbarossa, který nevyšel, a to nikoli vinou Hitlerova vměšování (to se formou netaktických rozhodnutí ozřejmí až mnohem později), ale kvůli nedostatkům a chybám na straně armádního velení.
Domněnky, publikované v různých poválečných memoárech německých generálů a převzaté historiky, že kdyby mohla armáda dělat, co umí, válku na Východě by Německo vyhrálo, jsou pouze alibistická tvrzení. Předválečný předpoklad, že se SSSR po útoku zhroutí jako domeček z karet, nebyl totiž jen Hitlerovým přesvědčením, ale i názorem armádního velení, a veškeré potíže při vlastním tažení vyplynuly právě z tohoto hrubého podcenění protivníka.
Přízrak Stalingradu
Sovětům se během bojů, trvajících na centrálním úseku od 10. července do 10. září 1941, bojů, které stály Rudou armádu asi 90 000 padlých oproti asi dvacetitisícovým německým ztrátám, podařilo zlikvidovat výběžek oslabené skupiny armád Střed u Jelni jihovýchodně od Smolenska.
Za těchto okolností by v tomto centrálním směru hypotetický útok hlavních sil wehrmachtu, zásobovaných koňskými potahy, do dálky 350 až 400 kilometrů, přes nechráněná území, po jediné, velmi zranitelné a dosti poškozené silnici a železnici Minsk−Smolensk−Vjazma−Moskva, s nekrytými křídly, s nezajištěným týlem, plným partyzánů, bez záloh, s boky ohroženými zleva od sovětských vojsk Severozápadního frontu (půl milionu mužů se stovkami tanků a tisíci děl) a zprava od vojsk Jihozápadního a Brjanského frontu (milion mužů s tisícem tanků a 5000 děl) asi jen stěží dokázal odvrátit hrozbu odříznutí od týlu a obklíčení… Armády skupiny armád Střed by si pak v takovém obklíčení musely vybojovávat ústupovou cestu v podmínkách nedostatku munice a pohonných hmot a během úporných bojů, což by se asi nejvíc ze všeho mohlo podobat jakési předehře toho, co za rok a půl skutečně nastalo u Stalingradu.
Varování jménem Napoleon
Jenže, jak jsme řekli, ani v případě průniku Skupiny armád Střed až do Moskvy a udržení křídel by wehrmacht neměl na růžích ustláno.
Úvodní otázka zněla, o co Hitlerovi šlo, když se dožadoval zastavení postupu na Moskvu a stočení Guderianových tanků na jih ke Kyjevu. Šlo mu o to, vyhnout se ne jedné, ale hned dvěma hrozbám: sovětské vojenské přítomnosti na pravém křídle Skupiny armád Střed a nebezpečí, které představovala nepotopitelná letadlová loď jménem Krym. Sověti totiž odtud bombardovali ropná pole u rumunské Ploješti, což byl jediný zdroj ropy, který Němci měli.
Nic naplat, v této věci projevil Adolf Aloisovič lepší úsudek, než jeho generálové. Vždyť k čemu by byly německé tanky v Moskvě bez pohonných hmot? A s milionovou nepřátelskou armádou v jižním boku? Nemluvě o té půlmilionové v boku severním…
Vzpomeňme na slova generála Jodla, že „vůdce má instinktivní averzi k postupu stejnou cestou jako Napoleon, Moskva v něm vzbuzuje zlověstný pocit“. Zlověstný pocit „vůdce“ jistě měl, ale nešlo asi jen o instinkt. Hitler zřejmě dobře věděl, že přímý útok na Moskvu bez odvrácení uvedených hrozeb by znamenal nejen stejnou cestu, ale především stejný výsledek.
A ano, postup, navrhovaný generály Halderem, Bockem, Guderianem a spol., by vlastně představoval až překvapivě přesné zopakování Napoleonova moskevského „úspěchu“ z podzimu 1812!
Nejdřív jedno, pak to druhé
Když Guderian vstupoval do Hitlerovy pracovny, zuřil, že ho chce Hitler obrat o moskevský triumf. Když odtud odcházel, měl už jasno: Odklon na jih slíbil provést. Náčelník generálního štábu Halder samozřejmě spoléhal na to, že se Guderian přesvědčit nenechá. Po zjištění, že nechal, dostal záchvat vzteku tentokrát zas on.
Hitler ovšem pod tlakem nových okolností tak jako tak změnil původní názor na snadné „pronásledování zbylých jednotek“ kdesi po povolžské stepi a arktické tundře. Guderianovi nyní slíbil, že jakmile bude završena kyjevská obkličovací operace, má se přece jen zahájit rozhodující ofenzíva proti Moskvě. A to tak, jak ji nyní požadují Guderian, Bock a Halder. Má se to stát s podporou tankových vojsk od druhých dvou skupin armád. Skupiny Sever a Jih tedy měly být po odstranění kyjevsko-krymské hrozby s konečnou platností oslabeny, jejich megakleště zapomenuty, skupina armád Střed posílena a pověřena úkolem zničit druhé zbylé sovětské uskupení, to, které nečekaně mezi Smolenskem a Moskvou útočí na skupinu armád Střed.
Nadcházela další fáze německé války proti SSSR. Plán Barbarossa byl uložen ad acta. Přesto se nad sovětskými armádami začal znovu povážlivě kývat Damoklův meč.
Zdroje: Alan Bullock: Stalin a Hitler – paralelní životopisy, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa (Skupina armád Jih)
Vložil: Bruno Solařík