Moskva, nebo Kyjev? nemohl se v létě 1941 rozhodnout Hitler... Pátrání Bruno Solaříka
09.11.2024
Foto: Wikimedia Commons / Bundesarchiv, Bild 101I-209-0090-28 / Zoll / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, index.php?curid=5410371
Popisek: Němečtí vojáci a tank LT vz. 35, postupující plání kdesi na severu SSSR
Německý blitzkrieg v SSSR se v červenci 1941 zarazil. Po likvidaci celé pravidelné armády Sovětů před Smolenskem a Kyjevem se před wehrmachtem v rozporu s průzkumy abwehru vztyčila další pravidelná armáda, přesněji její druhý strategický sled. Mimoto začali Němci pociťovat opotřebení svých tanků, nedostatek munice, paliva i mužstva…
Motory nejsou
Východně od Minska, v běloruském Borisově, kde sídlil štáb skupiny armád Střed, se 4. srpna 1941 konala porada nejvyššího velení wehrmachtu za přítomnosti samotného Hitlera. Zápis z porady:
„Generálplukovník H. Guderian podává hlášení o situaci na frontě 2. tankové skupiny včetně nezbytnosti nahrazení ztrát důstojníků, poddůstojníků a vojáků, jakož i techniky. V případě dodávky nezbytného množství nových motorů (!) lze ze 70 procent obnovit bojeschopnost tanků pro vedení hlubokých operací, zatímco v případě pouhé dodávky náhradních dílů budou tanky použitelné jen pro vedení omezených operací. Generálplukovník Hoth podává hlášení o situaci na frontě 3. tankové skupiny a obzvlášť zdůrazňuje, že další operace lze vést jen na omezené cíle, nebudou-li dodány nové motory.“
Generál Guderian po válce vzpomínal:
„Po určitém váhání Hitler slíbil vyčlenit pro celou východní frontu 300 (!) tankových motorů, tj. množství, které mě nijak nemohlo uspokojit. Žádost o nové tanky byla odmítnuta úplně.“
Záznam v Halderově deníku z téhož dne, 4. srpna 1941:
„Palivová situace momentálně neumožňuje využití motorizovaných jednotek k útoku v jižním směru. Na doplnění a odpočinek tankových jednotek je zapotřebí 14 dní.“
V bojovém hlášení 4. tankové divize z 11. srpna stojí:
„Útok 5. tankové brigády musel být zastaven, neboť došly pohonné hmoty.“
Halder téhož dne doplňuje:
„Vrchní velení disponuje velmi omezeným množstvím zásob… jsou spotřebovány naše poslední síly…“
Právě před měsícem a jedním dnem, jak si vzpomínáme, si Halder zapsal, že za 14 dní bude tažení již vyhráno.
Konec Barbarossy
Jak víme z předchozích článků, začátkem července ještě Němci netušili, že mají před sebou druhý strategický sled Rudé armády, takže se tehdy generálové hádali s Hitlerem jen o to, jestli sovětské „zbylé jednotky“ mají být buď pronásledovány rovnou za nosem do Moskvy, anebo obklíčeny v souladu s původním plánem Barbarossa v megakleštích mezi Archangelskem a Volhou. Žádná z variant přitom nepočítala s podstatnějším sovětským odporem.
Nyní, po dalším měsíci bojů, tedy začátkem srpna 1941, už bylo zřejmé, že sovětský odpor se může opřít o mohutné armády jednak před Moskvou a jednak kolem Kyjeva. A opět došlo k hádce, v níž generálové trvali na postupu na Moskvu. Halder, Bock, Guderian a další zkrátka nadále nesouhlasili s odklonem tanků z centrálního (moskevského) směru. Argumentovali tím, že hrozí zpoždění útoku na nečekané uskupení Rudé armády před Moskvou.
Zůstává však faktem, že generálové se stejně nemohli hnout z místa. Bez ohledu na likvidaci kotle u Smolenska čelila skupina armád Střed protiútokům za Smolenskem u Jelni a na Valdajské vysočině. Navíc se potřebovala zásadně přeskupit a podstatně doplnit stavy vojáků, bojové techniky, munice, maziva a paliva, jejichž obrovskou spotřebu nebylo zásobování schopné pokrýt. Počátkem srpna tedy zdevastovaná bojová technika wehrmachtu čekala na generální opravu. O ofenzivních akcích v moskevském směru tak jako tak nemohla být řeč.
To byl skutečný, okolnostmi vynucený důvod zarážejícího zastavení postupu wehrmachtu hned po ohromující likvidaci sovětských kotlů u Białystoku, Minska, Smolenska a Umaně. Znamenalo to, jak jsme minule konstatovali, konec blitzkriegu a také faktický konec operace Barbarossa. Vše, co následovalo, byla improvizace.
Úplavice
Jak dlouho měla ta generální oprava trvat? Tankoví velitelé hlásili už koncem července, že operační přestávka na opravu a doplnění strojů by měla trvat do 15. srpna. Pak měly být tanky připraveny k postupu. A opět vyvstává tatáž otázka: Kterým směrem? Guderian nadále vnucoval postup na Moskvu.
A teď pozor: Hitler, který byl dosud setrvale proti, 12. srpna s Guderianovou nabídkou postupu na Moskvu překvapivě souhlasil! Skutečně tehdy Hitler rezignoval a nařídil, že „jakmile budou odraženy hrozby z boku a tankové oddíly si odpočinou“, bude se pokračovat v náporu rovnou na nepřátelské síly, seskupené k obraně Moskvy.
Bylo ovšem otázkou, jestli tento Hitlerův ústupek „moskevské“ skupině generálů nebyl zapříčiněn tím, že v těchto dnech trpěl vůdce silnou úplavicí.To se následně potvrdilo.
Hitler nechce do Moskvy
Velitel německého pozemního vojska von Brauchitsch (původem z polské šlechty) totiž 18. srpna znovu Hitlerovi zdůvodňoval Halderovo přesvědčení o nutnosti ponechat skupiny armád Sever a Jih, aby dosáhly svých operačních cílů vlastními omezenými, a navíc oslabenými silami, zatímco musí být okamžitě obnoven čelní útok posílené skupiny armád Střed na Moskvu s tím, že kvůli podnebním podmínkám je nutné dosáhnout cíle do října. Jenže Hitler, vyléčený Morellovými pijavicemi, nyní svůj úplavicový souhlas s tímto plánem odvolal.
Po prostudování mapy už ovšem aspoň netrval ani na původních megakleštích Barbarossy. Jejich severní rameno u Leningradu ponechal úplně stranou zájmu. Přesto však, stejně jako předtím, nadále nesouhlasil s okamžitým zahájením postupu na Moskvu.
Proč vlastně Hitler tak sveřepě odmítal navštívit s cestovní kanceláří Wehrmacht velkoměsto Moskvu? Jodl, Hitlerův nejbližší generál, poznamenal: „Vůdce má instinktivní averzi k postupu stejnou cestou jako Napoleon, Moskva v něm vzbuzuje zlověstný pocit.“
Kyjev jako hrozba
To je sice dost dobře možné, ale ve skutečnosti tu byly jiné, mnohem racionálnější důvody. V nové situaci, kdy jak východně od Smolenska, tak jižně odtud u Kyjeva stála místo „zbylých jednotek“ silná Rudá armáda, Hitler zkrátka pochopil, co wehrmachtu hrozí, pokud půjde rovnou na Moskvu.
Rundstedtova skupina armád Jih přece zjistila hned v prvních dvou týdnech bojů, že sovětský Jihozápadní front je obzvláště silný, pokud jde o pěchotu i o tankové formace. Zahrnoval šest mechanizovaných sborů a měl ve výzbroji vysoké procento tanků T-34.
U západoukrajinské Umaně sice padlo 100 000 rudoarmějců do obklíčení, ale ve srovnání s centrálním úsekem Minsk-Smolensk se přece jen řadě jednotek podařilo ustoupit za Dněpr. Fronta skupiny armád Jih se nakonec ustálila před Kyjevem. A tam nyní stál Kirponosův Jihozápadní front, který po součtu zachráněných jednotek prvního sledu a nových vojsk druhého sledu čítal milion (!) dobře vyzbrojených vojáků. Na jihu proto wehrmacht nemohl postupovat dál k Donbasu.
Nešlo ale jenom o to. Fakticky totiž Kirponosovy jednotky v daném prostoru představovaly strašidelnou hrozbu, schopnou dosáhnout právě na pravé křídlo německé „moskevské“ skupiny armád Střed. Pokud by se tedy měli Němci hnout dál na Moskvu, nevěděli by dne ani hodiny, kdy jim silné Kirponosovo uskupení vpadne z jihu do boku.
Proto Hitler tak tvrdošíjně trval na nezbytnosti úderu proti sovětským vojskům na jih od Smolenska, tedy proti Kirponosovu Jihozápadnímu frontu.
Guderian zuří
Sám Kirponos měl strach jen z jednoho. Kleistova tanková skupina stála nyní proti Kyjevu osamocená. Pokud by sem však Němci poslali ze severu tanky z Bockovy skupiny armád Střed, vytvořilo by se tím druhé rameno kleští. Oboustranné tankové kleště by pak nejen oslabily houževnatý odpor sovětských armád v okolí Kyjeva, ale zároveň by téměř celý Jihozápadní front uzavřely v nevídaném obklíčení.
A přesně na této zbrusu nové, improvizované operaci nyní trval Hitler. Rozkaz o přesunu tankových divizí ze skupiny Střed výlučně na jih se záměrem zničení Kirponosova Jihozápadního frontu u Kyjeva, a následně s cílem obsazení Krymu a doněcké průmyslově-uhelné pánve byl definitivně potvrzen 21. srpna 1941.
V zastoupení těch generálů, kteří dosud houževnatě žádali okamžitý postup na Moskvu, odletěl do Vlčího doupěte Guderian. Byl celý zuřivý z představy, že jeho předsunuté tankové jednotky, bojující už jen 300 kilometrů od Moskvy (!), by se nyní měly odklánět kamsi na jih, nemluvě o tom, že zpoždění postupu na Moskvu znamená smířit se se zimním (!) tažením centrální frakce wehrmachtu ještě před obsazením sovětské metropole.
Lekce Clausewitz
Guderian vysvětlil Hitlerovi, že Stalin soustřeďuje na ústředním úseku za Smolenskem „všechny síly, které ještě má“, což „už několik týdnů zažíváme u Jelni“, takže „před Moskvou narazíme na celou podstatu ruské vojenské moci“, kterou bude možné „nasazením všech německých sil“ definitivně rozdrtit. Nu a potom, po likvidaci „železničního uzlu Moskva“, bude už snadné rozbít velení, spojení a přísun posil Sovětů na severu a jihu.
Působilo to přesvědčivě. Pak se ovšem ujal slova Hitler. Vysvětlil Guderianovi nezbytnost včlenění ekonomické strategie do válečných plánů:
„Mí generálové znají Clausewitze, ale vůbec nerozumějí válečnému hospodářství. Kromě toho, i já znám Clausewitze a také jeho slova: Nejprve je nutné zničit armády nepřítele, pak obsadit jeho hlavní město! Ale na tom teď nezáleží, poněvadž my potřebujeme ukrajinské obilí. Průmyslová oblast na Donu musí pracovat pro nás, ne pro Stalina. Musíme Rusa odříznout od ropy z Kavkazu, pak jeho vojenská síla vyschne.“
Noční můra Ploješť
Pak Hitler dodal se zvláštním důrazem: „A musíme především dostat do našich rukou Krym, abychom odstranili nebezpečnou letadlovou loď proti rumunským ropným polím.“
Sovětské bombardéry už opravdu podnikly z Krymu opakované útoky proti rumunským ropným polím u Ploješti. A to byl jediný podstatný zdroj ropy hitlerovského Německa.
Hitlera prý tehdy často v noci trápila opakující se noční můra: Ropná pole u Ploješti celá v plamenech. Teď šlo führerovi o jediné. Zbavit se noční můry dřív, než ta můra pohltí všechny jeho palivové zdroje.
A to nejen ve snu, ale i ve skutečnosti...
Zdroje: Alan Bullock: Stalin a Hitler – paralelní životopisy, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Robert Kirchubel: Operace Barbarossa (Skupina armád Jih)
Vložil: Bruno Solařík