Vilém Famm: Na důchod máme mít ušetřeno dva miliony. Vaše dopisy
05.11.2024
Foto: Hans Štenbera
Popisek: České koruny
Bude stačit, kdy si každý jednotlivý člověk ušetří na stará kolena dva miliony korun? Když jsou dva, musí naspořit čtyři miliony. Je to vůbec proveditelné, když budeme počítat s průměrnou mzdou? Vilém Famm si dal čísla dohromady a předložil výsledky. A svou skepsi. A k ní přidal i jednu výzvu.
„Na internetu na mne vykoukla zpráva, aby ten, kdo odchází do důchodu, si sám pro sebe našetřil 2 miliony korun,“ napsal Vilém Famm a pokračoval. „Tahle zpráva mne, důchodce, ponechala naprosto klidným. Nebyla už určena mně. Nakonec jsem se však nad navrženou sumou zamyslel možná proto, že tenhle návrh byl spojen s výpočty, které tak miluji, a pak své články zasílám do Krajských listů panu redaktorovi Štěpánu Chábovi, který pak mé články doprovází názorem svým (a na ty se opravdu těším). On sám je tak uprostřed cesty do důchodu. Spolu se svou paní si má tedy našetřit 4 miliony korun. Tím, že o tom píšu, doufám, že on sám se s námi podělí kolik už z té sumy naspořil, či lépe kolik naspořili. Můj názor totiž potřebuje příklad někoho „ze života“. Doufám tedy, že se pan redaktor ve svém komentáři k článku rozpovídá.
Já se mohu podělit jen s vlastní zkušeností. V roce 1972 jsem se oženil. Dva roky jsme bydleli u rodičů, až pak jsme skončili na deset let na bytě. V roce 1976 jsem měl nezaslouženou autonehodu, která mne na tři čtvrtě roku vyřadila z práce. Novou práci, kde jsem měl nastoupit, jsem nemohl vykonávat. Naštěstí jsem nastoupil k svému spolužákovi ze školy, kterou jsem dálkově s ním studoval. Mé uzdravování, dá se říci, trvalo nakonec tak 3-4 roky. V novém zaměstnání se nabídla možnost postavit si dům v řadové výstavbě a tak jsme si s manželkou nevědomě postavili dobrý základ našeho pozdějšího důchodového žití. V roce 1981 jsme na pozemku vykopali studnu, v roce 1985 jsme se stěhovali.
Po roce 1989, když jsem chtěl začít podnikat (zaměstnání mi skončilo, protože díky výstavbě domu bylo na 10 let), jsem zjistil, že nemám téměř žádné peníze. Dům, zařízení domu a dorůstající dvě děti. Pro podnikání jsme vybrali naše úspory spolu s penězi dětí (ty jsme po vydělání samozřejmě vrátili), dále si půjčili u rodičů jak mých, tak i manželky. Ze začátku se peníze od rodičů vracely a půjčovaly podle potřeby.
Dnes se máme vcelku dobře díky právě postavenému domu. Jenom tak na okraj, pokud bych nastoupil do původní práce, stavební místo bychom nedostali. Tak i špatná zkušenost s bouračkou nakonec přinesla vcelku dobrou budoucnost. Až po postavení domu jsem dálkově onu strojnickou průmyslovku dostudoval. Vzpomínání stačilo. Nyní se věnujme návrhu na uspoření 2 milionů.
Ty 2 miliony platí v současných cenách (to abyste věděli, kolik si našetřit pro příště). Můj první dojem (bez jakéhokoliv propočtu) byl, že to snad nemyslí vážně. Kdo je schopen takovou částku dát dohromady?
Pro výpočet jsem si uvědomil, že kvůli důchodům jsem napsal článek „Čísla hovoří aneb Výkřik proti chamtivosti II“. Zde je přehled průměrných platů i důchodů od roku 1989 do roku 2023.
Přehled jsem tedy měl, ale jak počítat?
Doporučení znělo šetřit 10 % čistého příjmu. Tak jsem si řekl, že rok má 12 měsíců a když 2 měsíce dáme na daně a pojištění, pak nám na uložení stačí 1 celý plat. Přehled z tabulky je za 35 let. Součet průměrných mezd nám dává (pokud jsem se nespletl) za oněch 35 let 689 903 koruny. Zbývajících 5 let jsem si dovolil odhadnout uspořenou částku na 230 000 korun. S malým zaokrouhlením jsme odložili částku 920 000 korun. Nyní jsou tu nějaké úroky a pak i úroky z úroků. Úroky by mohly dát tak 555 000 korun, které nás posunou k částce 1 475 000 korun. K tomu pak ještě ony úroky z úroků. Nu vidíme, že částky dvou milionů jsme nedosáhli. Navrhovatelé však mohou říct, že pracovali s větším zhodnocením úspor.
Máme tak malou, ale přece jen pochybnost o schopnosti budoucích důchodců naspořit si doporučovanou částku. Jistě jste si všimli, že jsem počítal s průměrnou mzdou. Tento příjem pouze za velmi příznivých okolností zajistí uspoření požadované částky. Kolik je však těch, co mají onu průměrnou mzdu a vyšší? Všichni, co mají příjem menší, než je průměrná mzda, nemají možnost na důchod se zajistit částkou 2 miliony a pokud si ušetří méně, tak je pochopitelně čeká nelehký život v penzi. Jak ti se mají zajistit? Kde mají vzít peníze na úspory? Je též rozhodující naspořenou čásku zhodnotit. Nedávná inflace vzala reálně 30 % úspor. To, co jste si mohli koupit za 2 miliony, už neplatí. Nově dostanete zboží v hodnotě 1,4 milionu korun. Celé roky je však i mírná inflace, řekněme 2-3 %, která se však též sčítá a pak nakupujeme méně a méně. Pozor tedy.
Investujme pozorně na 111 %,“ zakončil tradičně své zamyšlení Vilém Famm.
|
Reakce Štěpána Chába
Výzva k obnažení, to je ale krásná drzost. Nuže, jdu se obnažit. Před třemi nebo čtyřmi lety jsem si založil spořící účet. Ne na sebe, na mou krásnou a moudrou paní. Jí našetřit na důchod, já se důchodu nedožiju. Chvíli jsem tam měsíčně posílal pětistovku, tisícovku. S nástupem krizí a inflací mi možnost cokoliv spořit a uspořit zmizela z obzoru. Takže spořící účet už přes dva roky nekrmím ničím. Jen možná výčitkami, když si na něj vzpomenu. Našetřeno na něm je závratných 30 tisíc. To mé paní, se započítáním pokračující inflace, nebude na stará kolena, nadneseně řečeno, stačit ani na kelímek jogurtu.
I začínám přemýšlet jinudy.
Pořídíme si včelí úly a naučíme se včelařit. Vím, duši podnikatele nemám, napadají mě jen takové krávoviny.
Ale zase ano, přemýšlel jsem podobně jako pan Famm alespoň u toho bydlení. Nebýt závislý na nájmech a splácení divokých hypoték až do truhly. Tohle jsem zvládl, dům máme, teď ho jen opravit. A je to dobrý základ, na kterém jde stavět.
Když jsem byl onehdá pod dohledem bílých plášťů, byla tam jedna zdravotní sestřička. Ta se rozpovídala o tom, jak investuje, aby své peníze zúročila a měla něco k důchodu. Byl jsem svědkem čirého zoufalství. Nerozuměla tomu, bála se toho, cítila, že musí investovat, protože důchod nedostane žádný, nebo jen nedůstojně malý, zároveň popisovala, jak o peníze spíš přichází, než že by je množila jako kobylky. A v tu chvíli jsem si řekl a utvrdil se v tom, že systém, ve kterém žijeme, je tak trochu zvrácený a nemocný. A že právě na to dojede, pokud se něco rázným způsobem nezmění. Zatím jsme ve fázi spíš razantního zhoršování situace a potvrzování toho, že člověk není středobodem žádné politiky.
A ano, cítím společně se zdravotní sestřičkou, že bych měl „něco“ udělat. „Nějakým“ kouzlem se naučit být dravý podnikatel nebo investor a vydělat si miliony, jinak já i moje paní zhyneme bídně někde v pangejtu. Ale státní moloch „pravicově“ bytní, výdaje na stát až nemravně rostou a s ním i výdaje na běžný život, takže to „něco“ je spíš důvodem pro ještě hlubší roztrpčenost, že systém už není pro člověka, ale jen pro nadnárodní byznys, pro banky a pro dluhy. Život už v tom hledat moc nejde. Přesto s až nezdravým optimismem vytřeštěně zírám do budoucnosti a těším se na věci příští. Však tu nejsme proto, abychom se trápily, ale abychom žasli. Tak žasněme. Já žásnu skutečně intenzivně. Ostatně i nad tím, jak moc se může člověk trápit, se dá krásně žasnout. Vidíte? Až nezdravý optimismus.
|
Vložil: Štěpán Cháb