Němcům už měsíc po útoku na SSSR docházeli tanky i vojáci. A za další měsíc došly zásoby… Pátrání Bruno Solaříka
02.11.2024
Foto: Wikimedia Commons / Bundesarchiv, Bild 169-0952 / CC-BY-SA 3.0, CC BY-SA 3.0 de, index.php?curid=5420317
Popisek: Porada německých důstojníků
Na začátku července 1941 došlo k náhlému poklesu optimismu německého velení ohledně „ruské kampaně“, protože za Západní Dvinou a horním Dněprem, kde podle abwehru nemělo Němcům čelit nic kromě „zbylých jednotek“ rozbité Rudé armády a narychlo sehnané domobrany, stály najednou nové desítky divizí vycvičeného a vyzbrojeného vojska Sovětů. Co s tím?
Nová fáze sporu generálů s Hitlerem
Šlo o jednotky druhého strategického sledu sovětské branné moci. V dané situaci, kdy byl první sled obklíčen a zničen u hranic, šlo vlastně o novou Rudou armádu. S ničím takovým plán Barbarossa nepočítal.
Hitlerovi a generálům po tomto zjištění nezbylo než se vrátit k několik dnů staré hádce, jak postupovat dál. Při té původní hádce ze začátku července šlo o to, jestli se má postupovat čelně na Moskvu, jak navrhovali generálové, anebo obchvatem přes jižní Ukrajinu a jižní Rusko (Donbas) ke Kavkazu a k Volze, jak navrhoval plán Barbarossa a Hitler. Tehdy ještě nikdo z účastníků debaty netušil, že místo „zbylých jednotek“ na ně u Smolenska i u Kyjeva čeká onen druhý strategický sled Rudé armády.
Teď už to tedy vědí všichni. Vzhledem k zeměpisným podmínkám ovšem nemohlo pokračování sporu generálů s Hitlerem ani za nových podmínek vypadat jinak, než předtím. Byl tu jen jeden rozdíl. Generálové svou pozici nezměnili a nadále trvali na čelním útoku proti Moskvě, ale Hitler pochopil, že nejdřív ze všeho musí nyní dojít k eliminaci silného uskupení Rudé armády u Kyjeva. A to nejen v zájmu dalšího postupu jižně na Donbas a severně na Leningrad, což bylo původní zadání plánu Barbarossa, ale nově i kvůli zajištění pravého křídla vojsk wehrmachtu, mířících na Moskvu.
Zákopové boje
Podle Hitlera, s nímž se shodovali jeho nohsledi Jodl a Kluge, mělo tedy být sovětské uskupení mezi Smolenskem a Moskvou, s nímž se dosud nepočítalo, pomalu decimováno pouze osamocenou pěchotou skupiny armád Střed. Ta by dočasně mohla přejít i do taktické obrany v pozičních zákopových bojích − jako za první světové války (!). Na onom centrálním úseku mezi Smolenskem a Jelňou k tomu ovšem právě došlo, a to bez ohledu na tahanice mezi generály a Hitlerem.
Hitler zdůraznil, že pokud bude stát proti Moskvě jen pěší armáda, nevadí to, protože Moskva pro něj neznamená víc než jen zeměpisný bod. Dodejme, že tím Hitler nejenže neporušoval, nýbrž naplňoval plán Barbarossa: podle onoho plánu, jak řečeno, mělo dojít k obchvatu Moskvy gigantickými kleštěmi od Leningradu na severu a od Donbasu na jihu. O čelním útoku na Moskvu nebyla v plánu vůbec řeč právě proto, že se tam už pohříchu nepočítalo s podstatnějším odporem.
Hitler hodlal „opěšit“ uskupení wehrmachtu na moskevském směru proto, aby mohly být tankové divize odveleny do skupin armád Sever (na Leningrad) a Jih (na Kyjev a Donbas). Odkloněné tankové svazky měly dosáhnout původních cílů Barbarossy na úsecích skupin armád Sever a Jih.
Jak tomu bývá v diktatuře, Hitler nakonec diskusi opanoval a nařídil, aby tankové divize opustily moskevský směr a odklonily se na jih ke Kyjevu.
Rudovous stále v plánu
Ve shodě s tehdejšími generály (von Brauchitsch, Halder, Bock, Guderian aj.), kteří s daným postupem nesouhlasili, dodnes řada historiků míní, že tím prý Hitler zpozdil útok na Moskvu a dalekosáhlý plán oněch generálů na dosažení Moskvy před příchodem zimy tím zmařil.
Ne, nebylo tomu tak, nic naplat. Hitlerův plán přece počítal s likvidací Moskvy zrovna tak, jako plány generálů a zrovna tak před příchodem zimy: počítal také s tím, že sovětská metropole, před kterou Sověti přisunou zálohy, padne do gigantického obklíčení skupin armád Sever a Jih, kde proti zbylým sovětským vojskům na severu a jihu, oslabeným právě předpokládaným přesunem Rudé armády před ohroženou Moskvu, vystoupí armády, posílené tankovými divizemi ze skupiny armád Střed.
Tím by wehrmacht v prvé řadě vyřadil sovětskou průmyslově-surovinovou základnu na Donbasu i kavkazská ropná pole, následně by postupem jižně ke Stalingradu a severně k Archangelsku odřízl Moskvu od sovětského týlu a uzavřel nevídaný superhyperkotel, do něhož by padly všechny zbylé sovětské jednotky.
Halder, Bock, Guderian a spol. tedy prosazováním dalšího postupu Bockovy skupiny armád Střed netrvali na dalekosáhlejší, nýbrž naopak na skromnější operaci, navíc původně nepředpokládané. Hitler a spol. se drželi původního plánu.
Opotřebovaný wehrmacht
Generál Blumentritt později Hitlerův rozkaz postupovat na jih a sever kritizoval slovy:
„Skupina armád Střed zůstala pasivní na Desně (ve směru na Moskv) po celé nejlepší měsíce červenec až září.“
Tato kritika ze strany Blumentritta a dalších generálů, s níž se později ztotožnila většina historiků, však opomenula jeden prostý fakt. Šlo přitom o fakt zásadní důležitosti: Pro realizaci operace Barbarossa počítal sice Hitler s pěti měsíci, ale v okamžiku zahájení tažení měl wehrmacht k dispozici zásoby na pouhé dva (!) měsíce. Kritickou situaci v zásobování ještě zhoršil generální štáb, který nařizoval operační přestávky vojskových postupů nikoli po týdnu, jak bylo předtím obvyklé, nýbrž vždy až po dvaceti dnech. Fronta se tím vždy příliš vzdalovala od zásobovacích základen.
Tanky trpící nedostatkem paliva se sice na první pohled posílaly rychleji vpřed, ale jen proto, aby se jejich postup v důsledku zpomaloval! Tempo postupu tankových skupin, jež v období pohraničních bitev činilo 50−55 kilometrů, pokleslo na 20−25 kilometrů. Vlivem vzdáleností, prašnosti cest a zuřivých bojů byly navíc tanky silně opotřebované, motory tanků se už přehřívaly, písty a převodovky se zadíraly, odpružení ztrácelo pružnost, pásy se trhaly, rýhování hlavní se vyhlazovalo a znemožňovalo přesné míření.
Přechod k obraně
Kromě hřbitovů zničených sovětských tanků se tedy nyní podél cest na východ shromažduje čím dál víc německých vraků, poškozených boji a opotřebováním. Dne 25. července bylo přijato rozhodnutí odeslat do Německa k obnově 17. a 20. tankovou divizi z 2. a 3. tankové skupiny. Byly natolik poničené, že pouhé doplnění a obnova ve frontovém pásmu už nebyly možné, přestože tank je obecně sestaven právě tak, aby mohly být jeho poruchy opraveny v polních podmínkách.
Dne 25. července se v deníku náčelníka generálního štábu Haldera objevil následující záznam:
„Musíme se vzdát hlubokých výpadů tankových vojsk. Musíme je využívat jen v taktickém plánu. Obsazovat území po částech. Je to vyčerpávající práce. Avšak jen takto lze rozdrtit živou sílu nepřítele.“
Téhož dne si Halder píše o nedostatku dělostřelecké munice. A sám sobě vysvětluje:
„K manévrům je zapotřebí paliva, k poziční válce munice!“
O pět dní později dodává:
„Na centrálním úseku fronty je nutno přejít k obraně.“
A na okraj situace levého, severního křídla skupiny armád Střed, stojícího nyní před Valdajskou vysočinou (mezi Běloruskem a Moskvou), poznamenává:
„Na čáře jezero Iľmeň−Cholm−Toropec ponechat jen nevelké zajišťovací jednotky!“
Halder uzavírá:
„Tanková vojska musí být stažena z fronty kvůli opravě a doplnění stavů.“
-
Nepřítel neslábne, ale sílí
Pozoruhodná situace. Němci po měsíci bojů zastavují blitzkrieg, pro který nemají tanky a palivo, a zahajují poziční válku, pro kterou nemají munici. Na pokraji sil byly také osádky, které se musely denně účastnit bojových operací a v noci zajišťovat údržbu strojů. Na konci července píše „rychlý Heinz“ – generál Guderian:
„V prostoru Jelni (východně od Smolenska) pokračovaly těžké boje vyžadující velké množství munice. Byla zde vržena do boje naše poslední záloha – rota ochrany velitelského stanoviště naší tankové skupiny.“
Další pozoruhodný detail. Vítězícím útočníkům tedy na ústředním úseku kromě tanků, paliva a munice chybí také vojáci.
Psychicky na tom navíc nebyli němečtí vojáci nejlíp. Byli zvyklí na krátká, razantní a bezezbytku úspěšná tažení. Nyní však stáli tváří v tvář fantastickému faktu, že přes obrovská vítězství čelí ještě silnějšímu nepříteli, než před jejich dosažením (!). 30. července musel Hitler konečně rezignovat na původní megakleště Barbarossy a vydat směrnici o nutnosti „až na další odsunout dalekosáhlé úkoly a cíle“ z důvodů „příchodu mohutných nepřátelských posil a situace v zásobování“.
Počet bojeschopných strojů den za dnem rapidně klesal. Počátkem srpna muselo velení Skupiny armád Střed přejít na celé šíři fronty k poziční válce.
Potvrzuje se, co bylo minule řečeno o blitzkriegu: jeho exhibice v SSSR byla zastavena už v červenci 1941. Všechno, co wehrmacht podnikal dál, byla improvizace. Do značné míry stále nesmírně úspěšná (operace Tajfun), ale původně nezamýšlená a nečekaně nákladná.
Zdroje: Alan Bullock: Stalin a Hitler – paralelní životopisy (1993), Heinz Guderian: Vzpomínky generála
Vložil: Bruno Solařík