Když se Hitler radoval, že porazil sovětskou armádu, nevěděl, že Stalin má ještě jednu. Tu záložní... Pátrání Bruno Solaříka
26.10.2024
Foto: Wikimedia / Der Grossvater von Ra Boe
Popisek: Němci u zničeného sovětského tanku KV-1 poblíž Litevského města Kaunas
Je léto 1941. Plán Barbarossa, který odvážně počítal se zničením a obklíčením hlavních sil Rudé armády před řekami Dvinou a Dněprem, byl splněn. Náčelník generálního štábu wehrmachtu, generálplukovník Halder, považuje 3. července, po necelých dvou týdnech kampaně, válku za vyhranou. Co dál?
Čelně?
Nad tím, jak se v létě 1941 mělo pokračovat v „ruském tažení“, se generálové wehrmachtu počátkem července pohádali s Hitlerem. Dodnes se vedou historické diskuse o tom, kdo byl víc v právu.
Většina historiků dává za pravdu generálům. Brauchitsch, Halder, Bock, Guderian a jiní poukazovali na to, že se má rovnou rychle pokračovat v postupu na Moskvu, aby tím byli Sověti přinuceni nasadit mezi Smolensk a metropoli jádro svých zbylých jednotek. Zapamatujme si to sousloví „zbylých jednotek“. Bude se nám hodit.
Ty „zbylé jednotky“ pak měly být před Moskvou rozdrceny. Následné dobytí hlavního města, provedené samozřejmě před příchodem zimy, mělo přivodit pád sovětské moci a konec války na Východě. Jinak, varovali generálové, zabrzdí nepřítel německou ofenzívu proti Moskvě ještě před zimou a přeskupí síly.
Obchvatem?
Hitler generálům oponoval, že přímý postup na Moskvu, spojený s jejím vyklizením, by sovětskou armádu přinutil ke generálnímu ústupu do volžsko-uralského zázemí ruské veleříše, tedy do prostoru mimo dosah útočících vojsk. To by znamenalo, že „zbylé jednotky“ Rudé armády by už nemohly být včas rozdrceny a nadále by wehrmacht zbytečně obtěžovaly odkudsi z předpolí Asie. Hitler měl za to, že Moskva je jenom bod na mapě, a dosti rozumně předpokládal, že mnohem víc než pád Moskvy oslabí sovětský odpor německá okupace průmyslové oblasti na jihovýchodě SSSR, kolem Charkova a Doněcké pánve, a následné odříznutí sovětských zásobáren ropy na Kavkazu. Tento postoj tehdy Hitler shodou okolností představil též bulharskému velvyslanci Dragonovovi, takže jej máme ověřen z druhého zdroje:
„Rudá armáda,“ řekl mu, „je pouhý vtip. Rozsekáme ji na kusy, a ty kusy pak udusíme.“ Byl toho názoru, že ruské tažení bude snazší než obsazení Francie. A teď pozor: Dragonov namítl, že Rusové přece můžou ustoupit do obrovského zázemí. A na to mu Hitler opáčil, že Stalin bude brzy muset hájit průmyslové oblasti Charkova a Donbasu. Další námitku, že Rusové mají nejmíň desetimilionové rezervy v lidech, Hitler vyřídil s tím, že využít těch rezerv se vymyká organizačním schopnostem Sovětů.
Sveřepý odpor „zbylých jednotek“
Většině historiků, jak naznačeno, šlo o to určit, kdo byl tehdy blíž pravdě. Vůbec je přitom neznepokojila otázka, jestli ten spor mezi generály a Hitlerem nevycházel oboustranně (!) z mylných předpokladů.
Vycházel.
Z popisu onoho sporu, který v červenci 1941 propukl, je přece zřejmé, že ani generálové ani Hitler tehdy pořád ještě nevěděli, co ty „zbylé jednotky“ Rudé armády vlastně představují. Prokazuje to i deník generálplukovníka Haldera, přesněji to, co si do něj náčelník generálního štábu wehrmachtu zapsal hned v další větě, poté co si válku označil za vyhranou:
„Samozřejmě ještě není (válka) u konce. Obrovské územní rozměry a sveřepý odpor nepřítele, který se chápe všech prostředků, budou poutat naše síly ještě po celou řadu týdnů.“
Situace sovětských vojsk byla tou dobou skutečně strašlivá. Porážky, obkličovací kotle, další porážky a další kotle. Sověti ustupovali z Pobaltí, Běloruska, Moldavska i západní Ukrajiny. Němci postupovali ke Smolensku a tlačili tím na poslední záchytné body před prostorem centrálního Ruska.
Halderova poznámka o „sveřepém“ odporu „zbylých jednotek“ ovšem přinejmenším prozrazovala, že oproti Polsku, Norsku, Nizozemí, Belgii, Francii, Jugoslávii a Řecku, kde napadené armády po prvním úderu uznaly porážku a bez další „sveřeposti“ kapitulovaly, tady něco nehrálo. Tím spíš, že německá rozvědka tou dobou hlásila, že na nepřátelské straně fronty „lze pozorovat přesuny jednotek v trojúhelníku Orša – Vitěbsk – Smolensk“.
Co je psáno, to je dáno?
Mylné předpoklady – to je, oč tu běží. Rozvědka, jak vidíme, hlásila přesuny nových sovětských vojsk na frontu. Jenže pak k tomu s naprostou samozřejmostí dodala:
„…Tyto přesuny však od včerejška, po příchodu jednotek, odeslaných zřejmě z Kavkazu, poněkud slábnou.“
O čem to svědčí?
Svědčí to o tom, že německé velení považovalo splnění plánu Barbarossa za konečné. Ano, plán byl splněn. Pravidelná Rudá armáda, dislokovaná před řekami Dvinou a Dněprem, byla likvidována. Tento závěr se shodoval se skutečností.
Znamenalo to však automaticky, že už Rudá armáda nemá k dispozici nic, než narychlo sehnanou domobranu, plus nouzově přesouvané jednotky z Kavkazu a dalších periferií SSSR?
Budoucí zkázu wehrmachtu předznamenal fakt, že podle jeho velení i podle Hitlerova názoru tomu tak bylo. Vždyť to tak stálo černé na bílém v plánu Barbarossa: Jak to potvrdil abwehr už před válkou, za Dvinou a Dněprem už žádné další jednotky pravidelné Rudé armády nejsou a basta. Co je psáno, to je dáno.
Skutečnost ovšem není jen to, co je psáno. A stává se, že je to úplně něco jiného…
Všechno podle plánu?
Říká se tomu setrvačnost. Co člověk nechce vidět, to nevidí, protože před jeho očima funguje to, co vidět chce. A když to funguje, tak to snad funguje se vším všudy. Anebo ne?
Anebo ne.
Že bude sovětské velení přesouvat ze všech koutů k frontě své „zbylé síly“, bylo jasné. S tím plán Barbarossa počítal. Proto Haldera, Hitlera ani Guderiana nepřekvapilo, že ty pošramocené a ustupující „zbylé síly“ pravidelné Rudé armády spolu s nevycvičenými jednotkami narychlo sehnané domobrany, jejichž potenciál už samozřejmě nemohl parnímu válci wehrmachtu čelit, budou Němci muset v „již vyhrané“ válce ještě chvíli honit po šachovnici ruských rovin. Za tu dobu přitom Sověti rozhodně nestihnou mobilizovat, vyzbrojit a vycvičit další jednotky tak, aby měly váhu nové pravidelné armády. Vymykalo se to ostatně organizačním schopnostem Sovětů, jak v hovoru s bulharským diplomatem poznamenal sebevědomý Hitler.
Co se nevyplácí
Shrňme to.
Generálům šlo tedy o to udržet Sověty na útěku a nedopřát jim čas na sešikování vojsk. Potíž však byla v tom, že Sověti právě tou dobou utíkat přestali a svá vojska právě sešikovali.
Hitlerovi šlo zas o to, aby zbylé jednotky Rudé armády nestihly ustoupit k Volze a Uralu. Ani on tedy vůbec nepočítal s možností, že by Moskva nepadla před příchodem zimy. Na rozdíl od generálů mu prostě nešlo o to, aby wehrmacht „zbylé síly“ Sovětů zahnal za Moskvu, nýbrž aby je odřízl od všech relevantních zdrojů a uzavřel do gigantických kleští.
Už tím se zřetelně prozrazuje, jak málo věděli generálové i Hitler o tom, co se proti nim na východní frontě zdvihá. A že se proti nim vůbec něco zdvihá.
Říká se tomu podcenění nepřítele.
A to se nevyplácí.
O vtipu, který nebyl vtipem
Háček byl v tom, že „hlavní síly“ pravidelné Rudé armády, obklíčené a zničené před řekami Dvina a Dněpr, ani „zbylé síly“, které z kotlů unikly a ustupovaly nyní ke Smolensku, ba ani divize, povolané z Kavkazu, prostě nepředstavovaly veškeré ozbrojené síly SSSR.
Německá rozvědka zkrátka nevěděla, že v onom trojúhelníku Orša – Vitebsk – Smolensk se rozvinují obrovské síly pěti až sedmi armád (!), které už existovaly, byly mobilizované, vyzbrojené a vycvičené.
To zní samo o sobě jako nejapný vtip z laciné sci-fi. Rozdíl je jen v tom, že to nebyl vtip. Kde se ale ty armády vzaly?
Šlo o jednotky druhého strategického sledu Rudé armády, které měly podle předválečných sovětských plánů dorazit k hranicím později, než jednotky prvního strategického sledu, ale 22. červen je zastihl daleko od hranic. Právě tam, kde teď, po dvou týdnech blitzkriegu, utvořily před postupujícím wehrmachtem naprosto nečekaný val.
Obrazně řečeno se SSSR stal prvním státem světa, který si mohl dovolit ztratit celou pravidelnou armádu, dislokovanou u hranic, protože měl v zázemí k dispozici ještě jednu.
Neříkej hop
Dne 3. července, když si Halder zapisoval, že válka je už vyhraná, měl svým způsobem právo na optimismus, protože o tom ještě nevěděl. A generálové s Hitlerem měli ještě možnost dohadovat se, jestli si utíkající „zbylé síly“, zbavené tanků i motivace, pohoní po ruských rovinách čelně, nebo obchvatem.
Už 6. července však na ústředním úseku narazily německé jednotky na útočící (!) uskupení dvou sovětských mechanizovaných sborů. Vynořily se před Němci jako hmatatelná halucinace a čítaly na 1500 tanků včetně moderních typů T-34 a KV.
Dodejme pro pořádek, že tyto sovětské útoky byly i nadále špatně organizované a německému obsazení Smolenska nakonec nezabránily. Jenže boje kolem Smolenska postup wehrmachtu výrazně zdržely. Tempo bylo ztraceno.
A to už samo o sobě stačí k tomu, abychom mohli − bez ohledu na další úspěchy wehrmachtu z léta a podzimu 1941 − důvodně konstatovat, že německý blitzkrieg v SSSR, který začal 22. června, nebyl ukončen až po půl roce, v prosinci u bran Moskvy, jak se dnes všeobecně tvrdí, nýbrž už po čtrnácti dnech. V první dekádě července, na březích Západní Dviny a horního Dněpru.
Neříkej hop, dokud jsi nepřeskočil, mohl si Halder zapsat do „vítězného“ deníku už tři dny poté, co si v něm poznamenal, že je vyhráno.
Zdroje: Alan Bullock: Stalin a Hitler – paralelní životopisy (1993), Heinz Guderian: Vzpomínky generála
Vložil: Bruno Solařík