„Kdybych to věděl, tak bych na Rusko neútočil,“ bědoval už v roce 1941 Hitler. Pátrání Bruno Solaříka
19.10.2024
.jpeg)
Foto: Ilustrační foto Jan Rychetský
Popisek: Nacistické pásky na paži
Zatímco wehrmacht po 22. červnu 1941 pronikal jako nůž máslem sovětskými pozicemi a kráčel od vítězství k vítězství, hlásily letky Luftwaffe tam či onde „silný proud nepřátelských tanků“, ve kterém jsou i „velké a dosud nepozorované typy vozidel“. I při všech triumfech německé ofenzívy to neznělo zrovna povzbudivě…
Hřbitovy tanků
Z hlášení o počtech zničených sovětských letadel a tanků bylo Hitlerovo Vlčí doupě i vrchní velení armády doslova šokováno, po prvním týdnu (!) bylo zničeno 3500 letadel a přes 1000 tanků. Po obklíčení Minska 30. června bylo zajato na 300 000 vojáků, s nimi však bylo ukořistěno dalších 2500 tanků. Do poloviny července bylo celkem zlikvidováno už 8000 tanků (!).
„Všechny komunikace, po kterých naše vojska postupují k východu, jsou doslova posety ukořistěnými či zničenými sovětskými tanky,“ referoval Deutsche Allgemeine Zeitung 17. července. „V místech, kde zuřily tankové bitvy, můžeme spatřit doslova masová pohřebiště zničených nebo opuštěných sovětských tanků.“
Do konce července bylo ukořistěno nebo zničeno celkem 12 000 (!!!) sovětských tanků, zároveň ztratili Sověti 7500 (!) letadel. Proporce nejlíp odhalí srovnání. Nuže, veškerá síla wehrmachtu ve východním tažení činila k 22. červnu 3600 tanků a 2500 letadel…
Tuny pancíře
Děsivá však nebyla jen kvantita sovětských strojů. Na frontě se objevovaly třicetitunové sovětské tanky. Ještě těžší tanky o váze přes 50 tun, opatřené pancířem, imunním vůči všem zbraním kromě protiletadlových (!) děl ráže 88 mm, nebyly až do chvíle přímé bojové konfrontace vůbec známy německé tajné službě, což nyní Hitlera naplňovalo děsem.
„Podle hodnověrných pramenů se zdá,“ konstatoval 30. června Churchill, „že Rusové vyvinuli velmi těžký tank; hovoří se o 70 tunách, proti nimž se německé šestilibrovky ukazují jako bezmocné.“ Šlo zjevně o odhad, nebylo by ostatně snadné vážit tank v bojových podmínkách, ale i těch víc než 50 tun představovalo ve srovnání se vším ostatním, co měly armády na světě tehdy k dispozici, astronomickou cifru.
Střední tanky T−34
Německá 18. obrněná divize ohlásila 3. července setkání s novým, nevídaným typem tanku: „Jeho vzhled se úplně odlišuje od známých typů; vypadá velmi moderně a protitankovým kanonem jej nelze zničit.“ Svými širokými pásy rozdrtil jeden z nich německý protitankový kanon, zničil bez jakékoli přípravy dva Panzery III a pokračoval ve svém řádění 15 kilometrů hluboko v německých liniích, až byl zastaven blízkým zásahem zezadu z polní houfnice ráže 105 mm, kterou v nepozornosti přehlédl.
Jednalo se o 29 až 35 tun těžký, a přesto velmi rychlý tank T−34 s kanonem 76,2 mm, širokými pásy a mohutnou litou věží se silně zkosenými plochami, se systémem pohonu a odpružení amerického inženýra Christieho, tedy dle vojenských odborníků všech zemí v kombinaci pohyblivosti, palebné síly a pancéřování nejlepší tank druhé světové války.
Pro německé tanky, známé pod názvem Panzerkampfwagen neboli PzKpfw, se užívá srozumitelnější jméno Panzer. Toho se přidržíme i my. Lehké německé tanky Panzer I a II stejně jako ukořistěné lehké tanky (LT) československé výroby, přejmenované na Panzer 35(t) a Panzer 38(t) z let 1935-1938, vážily 9,5-20 tun. Sovětský tank T−34, řazený Sověty do kategorie „střední“, vážil tedy o deset až patnáct tun víc, než ten nejtěžší z uvedených německých typů.
Těžké tanky KV
Již 24. června ohlásila skupina armád Sever mimořádně účinný sovětský těžký tank. Osamocený stroj po několik dní (!) úspěšně blokoval jedinou zásobovací silnici k prvosledovým jednotkám wehrmachtu a odolával všem protitankovým střelám. Němci museli přitáhnout protiletadlové dělo, 88mm „flak“, které tank ostřelovalo tak dlouho, až jej tři z dvanácti přímých zásahů konečně prostřelily.
Jednalo se o těžký sovětský tank KV−1 (KV = Klim Vorošilov, který v době vzniku tanku zastával funkci lidového komisaře obrany) s kanonem ráže 76−152 mm. Sověti tank vyráběli od začátku roku 1940. Vážil 52 tun, takže, jak naznačeno, patřil už do zcela jiné galaxie a měl pancíř tloušťky nejméně 80 mm.
Střet německé a sovětské tankové divize v prostoru litevského města Raseiniai hned druhého dne po německém útoku znamenal pro wehrmacht ošklivé překvapení. Německý generál popsal, jak sto jeho tanků kropilo sovětské kolosy ze tří stran granátometnou palbou, avšak namísto jejich likvidace rostly ztráty naopak na německé straně, pročež se musely německé tanky „stáhnout pod ochranu terénních vln, aby se vyhnuly úplnému zničení“.
Sovětské tanky se blížily; jeden se dostal až k bažinaté tůni, v níž zůstal předtím trčet jeden z německých tanků. „Aniž by dlouho otálela, přejela černá ocelová obluda prostě přes jeho korbu a zamáčkla ho do bahna.“ Jedna z německých houfnic ráže 150 mm, která nestačila včas uniknout, zahájila proti blížícím se tankům přímou palbu, „ty to však ani nezaznamenaly“. Jeden z kolosů se ovšem přiblížil až na sto metrů. Byl čelně zasažen a zůstal stát. Radost dělostřelců byla vystřídána děsem, když se tank hned zase rozjel přímo proti nim. „Rozdrtil dělo jako dětskou hračku, zamáčkl je do země a pokračoval v jízdě, jako by se jednalo o každodenní všední záležitost,“ žasl generál.
Srovnání parametrů výzbroje
Dojezd německých tanků byl 200 kilometrů, sovětských 250−450 kilometrů. Starší německé tanky byly vyzbrojeny kanony ráže 20−37 mm, moderní T−34 střílely z kanonů ráže 76,2 mm a KV−1 z děl ráže 76−152 mm (!). Setkání těchto sil na bojišti nemohlo dopadnout jinak, než jak bylo výše popsáno.
Sověti ovšem měli také tisíce a tisíce zastaralých tanků, jejichž hřbitovy se táhly podél silnic, a Němci zase na svém vítězném postupu disponovali novými modely Panzer III a Panzer IV; ty však začaly být projektovány ještě před zjištěním parametrů moderních sovětských obrněnců. Panzer III měl tudíž jen kanon ráže 50 mm.
Nejtěžší a v té době nejlepší německý tank Panzer IV byl po zjištění sovětské síly namísto původního 50mm kanonu pozvolna přezbrojován kanonem 75 mm. To se ale v masovém měřítku projevilo na bojišti až následujícího roku. Přezbrojený Panzer IV se blížil parametrům středního T−34, byl ovšem o tři tuny pancíře lehčí a a jeho nový kanon byl na rozdíl od kanonu T−34 zbraní s krátkou hlavní, a tedy nízkou úsťovou rychlostí střely, což kladlo vyšší nároky na měření vzdálenosti cíle.
Jezdec na Bodamském jezeře
Jak na sovětskou vyzbrojenost tanky reagoval Hitler? Shromáždil jsem několik jeho výroků, které se víceméně opakují, ale právě tím opakováním jasně prokazují, do jaké míry byl führer ze zjištěných skutečností vykolejen.
Dne 27. června Hitler vzrušeně sdělil Ribbentropovi, že se cítí jako jezdec z romantické balady, který poté, co nevědomky projel zamrzlým Bodamským jezerem, zemřel hrůzou, když se dozvěděl, co má vlastně za sebou: „Kdybych byl vůbec jen tušil, jak obrovské je nahromadění sil Rudé armády, nikdy bych se nerozhodl zaútočit.“
Po prvním týdnu operace Barbarossa, tedy na přelomu června a července 1941, Hitler před svým štábem ve Vlčím doupěti znovu a znovu zdůrazňoval, jak obrovským nebezpečím pro Evropu je bolševismus, a tvrdil, že kdyby byl počkal s útokem byť jediný rok, bylo by už asi pozdě.
Dne 4. července tvrdil, že se pokouší vžít do postavení nepřítele, který „již válku prakticky prohrál“, a dodal: „Je dobře, že se nám podařilo zničit ruské tanky a letectvo hned na počátku. Rusové je nyní již nedokážou nahradit.“ To se ovšem pletl. Ne ve všem. K zneškodnění obrovského počtu sovětských tanků skutečně došlo. O tom, že by je Sověti nedokázali nahradit, ale nemohlo být řeči.
Göringovi řekl Hitler 16. července: „Jak víte, při tomto tažení jsem měl své první značné pochybnosti, protože jsme neznali sílu nepřítele, a nejsem si jist, jestli bych rozhodl stejně, kdybych byl přesně informován o celkové síle Sovětského svazu, zvláště pak o jeho gigantickém vyzbrojení tanky.“
Dne 4. srpna se svěřil Guderianovi: „Kdybych byl věděl, že počty ruských tanků, které jste uvedl ve své knize, skutečně souhlasí, pak bych, myslím, tuto válku nezačínal.“
Poznámkou ke Guderianovi, týkající se „jeho knihy“, Hitler narážel na knihu „Pozor, tanky!“ z roku 1936, v níž osamocený Guderian vyvracel názory západních i německých odborníků a generálů o technické neschopnosti SSSR modernizovat Rudou armádu a na základě svých profesních informací, lepších, než měl Canarisův Abwehr, tvrdil, že Rusové mají (v roce 1936) k dispozici přes 10 000 tanků. (Před začátkem tažení v roce 1941 už Guderian odhadoval zvýšení počtu sovětských tanků na 17 000, ve skutečnosti jich bylo 24 000).
Na Canarisův Abwehr padal čím dál větší stín viny za nehorázně nedostatečné povědomí o skutečné síle a bojových schopnostech Rudé armády. Německá tajná služba měla v SSSR velmi žalostné zastoupení. Německá neznalost sovětských schopností byla kolosální. O důležitých vojenských tajemstvích Sovětů nevěděl Abwehr, jak se nyní ukázalo, nic.
A tím to nekončilo. Bez ohledu na zničení či ukořistění tisíců sovětských tanků hned na hranicích se nyní proti útočícímu wehrmachtu v rozporu s očekáváním vynořovaly na frontě další a další tankové svazky Rudé armády. Bylo zřejmé, že SSSR, který „již válku prakticky prohrál“, rozhodně neřekl své poslední slovo…
Zdroje: Alan Bullock: Stalin a Hitler – paralelní životopisy (1993), Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost – V nejtemnější hodině druhé světové války (1993), Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Ian Kershaw: Hitlerův mýtus
Vložil: Bruno Solařík