Jak se Němci uvítězili k smrti. Pátrání Bruno Solaříka
12.10.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Vojáci třetí říše
Po útoku z dvou územních výběžků (suwalkovského a lublinského) postupoval wehrmacht po 22. červnu 1941 velmi jednoduchým způsobem. Mohutná tanková uskupení Sovětů, natlačených co nejblíž k hranicím, obešly ze stran stroje německých tankových jednotek, odřízly sovětským mechanizovaným sborům zásobování, a zatímco nejmodernějším tankům na světě (T-34 a KV-2) docházela munice i palivo, turistickým tempem je obklíčila německá pěchota.
Válka na čtrnáct dní?
Tento laciný trik si wehrmacht v létě 1941 hned několikrát zopakoval. Sověti na něj znovu a znovu naskakovali nikoli snad proto, že by byli slabší (byli naopak silnější v počtu vojáků, zbraní i techniky), nýbrž prostě proto, že výcvik i plány Rudé armády počítaly výhradně s ofenzivním bojem na území nepřítele a vůbec nerozpracovaly činnost vojsk pro případ obrany proti útoku nepřítele.
Na přelomu června a července to vypadalo jako při vpádu do Polska a do Francie: spousta zajatců, celé sovětské armády v obklíčení, šílený zmatek v ustupujících jednotkách. Dne 28. června zacvakly u Minska pancéřové kleště. Téměř 300 000 vojáků se dostalo do pasti. Podle zprávy vrchního velení wehrmachtu z 8. července byly po likvidaci kotle u Minska zcela či částečně zničeny 4 armády, tj. 89 ze 164 identifikovaných sovětských divizí (300 000 zajatých rudoarmějců, spolu s pohraniční kapsou u Bialystoku půl milionu, dále 2500 ukořistěných tanků a 1400 děl). Německé velení předpokládalo, že dosud je bojeschopných pouze 9 z 29 tankových divizí Rudé armády.
To byl omyl, k němuž se dostaneme jindy.
Vrchní velení wehrmachtu se v každém případě shodlo na následujícím: „S dobytím Daugavpilsu a Minska jsme během týdne ovládli jednu třetinu vzdálenosti do Leningradu i Moskvy; při této rychlosti bychom v obou městech mohli být během následujících čtrnácti dnů – ale lze předpokládat, že to bude i dříve.“
To byl ještě větší omyl – a ten odsouváme na další pokračování.
Válka na deset dní?
Jakmile se svět dozvěděl o zahájení operace Barbarossa, prakticky všichni vojenští odborníci na světě předpovídali rychlé zhroucení SSSR. Američtí vojenští experti odhadovali, že Sovětský svaz vydrží nejdéle tři měsíce. Generál sir John Dill, náčelník britského generálního štábu, dával Rudé armádě jen měsíc a půl. Britský velvyslanec v Moskvě sir Stafford Cripps se domníval, že to bude trvat měsíc. Nejradikálnější byla britská zpravodajská služba, která měla zato, že Rusové vydrží tak deset dní.
„Každý vědátor,“ konstatuje historik Deighton, „mohl načmárat na zadní stranu obálky čísla dokazující, že wehrmacht dosáhne snadného vítězství: dobyl Polsko za 27 dní, Dánsko za 24 hodin, Norsko za 23 dní, Holandsko za 5, Belgii za 18, Francii za 39, Jugoslávii za 12, Řecko za 21 a Krétu za 11 dní. Naopak Rudé armádě trvalo tři měsíce, než porazila Finy. Nestačí to jako důkaz, že Hitler bude v Moskvě dlouho před Vánocemi?“
Po své vlastní linii se rozjela německá propagandistická mašina. Už 22. června prohlásil Goebbels: „Vůdce uvedl, že to bude trvat čtyři měsíce. Já vám však říkám, že to bude trvat jen osm týdnů. Nacionální socialismus totiž svým vnitřním obsahem převyšuje komunismus natolik, že se jeho obrovská převaha musí v nejbližší době projevit i na bitevním poli.“
Válka už končí?
2. července byla Hitlerovi předložena dešifrovaná zpráva turecké zpravodajské služby, podle níž jak Stalin, tak i maršál Timošenko soukromě sdělili zahraničním diplomatům, že již odepsali nejen Minsk a Kyjev, ale dokonce i Leningrad a Moskvu. (Další omyl.)
3. července si jeden z hlavních organizátorů akce proti SSSR zapsal:
„Lze teď patrně s jistotou předpokládat, že nepřítel je v bialystockém oblouku až na zcela nepatrné trosky vyřízen. Také před skupinou armád Sever je třeba předpokládat 12−15 zcela rozprášených divizí – a před skupinou armád Jih je nepřítel neustálými tvrdými údery roztříštěný a z velké části poražený. Vcelku je již nyní možno říci, že úkol zničit hlavní síly ruského vojska před Dvinou a Dněprem je splněn. Nebudu tedy snad přehánět, když vyslovím závěr, že polní tažení proti Rusku bylo dovedeno k vítěznému konci během čtrnácti dnů.“
Stojí za povšimnutí, že autorem těchto slov nebyl fanatik Hitler ani propagandista Goebbels, nýbrž chladně kalkulující voják – náčelník generálního štábu vrchního velení pozemních sil (OKH) Franz Halder. Ztráty Rudé armády byly tak obrovské, že generálové uvažující ve středoevropských měřítcích si pod dojmem tak neslýchaných úspěchů nedokázali představit nic jiného než naprosté zhroucení protivníka.
Mogilevské moře piva
Tankový generál Guderian tou dobou přesvědčil polního maršála Klugeho, že ani teď není čas čekat na příchod pěchoty. 10. července pak překročil horní Dněpr mezi již dobře opevněnými východoběloruskými městy Orša a Mogilev a uháněl dopředu ke Smolensku. Dvacet nově soustředěných sovětských divizí z prostoru Gomelu už nestihlo vpadnout Guderianovi včas do boku: cestu jim přehradil jediný velký německý svazek jízdy – brigáda generála Feldta, nasazená na severním okraji Pripjaťských bažin, neprostupných pro tanky. Jen toto zabezpečení boku umožnilo Guderianovi úder na Smolensk. Němci tím obnovili nápor na vstupní bránu k Moskvě.
17. července Smolensk padl. V obklíčeném kotli se ocitlo dalších 310 000 vojáků Rudé armády, 3100 děl, 3200 tanků a obrovské množství vozidel a munice. (Vojáci Rudé armády bojovali v kotli až do 5. srpna.) Pěší divize wehrmachtu, která obsadila Mogilev, zde našla ulice plné mohutně proudící hnědé tekutiny specifické vůně, vlévající se do Dněpru. Obránci totiž před vyklizením města prostříleli obrovské sudy v místním pivovaru, které nemohli odvézt.
Znepokojení v Kremlu i v podhradí
Jak se na situaci své armády dívali Sověti? Střízlivě – to jest jako na horor v přímém přenosu.
Začátkem srpna hlásil nový náčelník generálního štábu Rudé armády maršál Šapošnikov, který v této funkci vystřídal Žukova, Stalinovi:
„Můžeme říct, že počáteční období války jsme prohráli úplně. Bojové operace už probíhají na vzdálených přístupech k Leningradu, v prostoru Smolenska a v prostoru kyjevského obranného uzlu. Stabilita obrany je nadále slabá. Síly na frontě musíme rozdělovat víceméně rovnoměrně, protože nevíme, kde nepřítel soustředí úsilí a kde zítra zasadí další úder. Strategickou iniciativu má zcela ve svých rukou. … Často se stává, že divize seskupují bojovou sestavu jen do jednoho sledu. (Západní) front, který tvoří pouze jeden sled a má jen 24 neúplných divizí, vzbuzuje velké znepokojení.“
Nejen maršálové byli tehdy neklidní. Jistá žena z jižní Ukrajiny poslala na adresy kremelských vůdců dopis, ve kterém napsala:
„Lidé jsou dezorientovaní. Vedoucí pracovníci odjíždějí, do bezpečí odjíždějí jejich ženy, které nepracovaly, a nás nechávají napospas nepříteli. Když nás měli vést, to dělali ochotně, ale když nás mají ochraňovat, nenajde se ani jeden… Naše noviny nevysvětlují nedostatky, zamlčují je, a to vyvolává nedůvěru…“
K Uralu co by kamenem dohodil?
9. července se Němcům vzdali vojáci polapení v kotli u Minska. Nutno ovšem upozornit, že na východní frontě si vojáci a důstojníci wehrmachtu po triumfech prvních dnů německo-sovětské války přece jen povšimli jistého rozdílu oproti předchozím kampaním ve střední, západní a jihovýchodní Evropě. Například rudoarmějci v „kotli“ u Minska bojovali v bezvýchodném obklíčení více než týden. To se v Polsku a Francii nestávalo.
A bylo tu ještě cosi varovného:
„Zdá se, že je jisté, že Moskva a Petrohrad padnou nejpozději příští týden,“ zapsal si 8. července do deníku německý antifašista, „přesto má saský vtip, který říká Jednou se uvítězíme k smrti! stále své opodstatnění.“
O deset dní později, při líčení nedostatku potravin v Německu, tentýž člověk konstatoval:
„Muž vedle nás, zřejmě z lepších kruhů, se dal slyšet, že za čtrnáct dnů už krizi překonáme a všeho bude zase dost: -Je to jen otázka dopravy, boje na východě ještě pokračují.
-A to myslíte, že za čtrnáct dnů…? -Do té doby jsme s nimi hotovi, armáda dorazí k Uralu a vlaky budou volné. (Kolik lidí počítá a přemýšlí jako on? Možná miliony.)“
Saský vtip
Svůj deníkový záznam zakončil německý civilista slovy:
„Angličtí letci přelétávají nad německými městy noc co noc, Kolín je zpustošený, katedrála téměř srovnaná se zemí, Cáchy z velké části zničené.“
Tyto „nadějné vyhlídky“, stvrzené britským bombardováním německých měst, si většina Němců dosud nepřipouštěla: triumfy wehrmachtu na „ruské“ frontě ještě dlouho zastíraly osudový fakt, že Německo nyní bojuje na dvou frontách, což bylo přesně to, co zapříčinilo jeho porážku v první světové válce.
Jak že zněl ten saský vtip?
„Jednou se uvítězíme k smrti.“
Přiléhavé rčení…
Zdroje: Allan Bullock: Stalin a Hitler, Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost – V nejtemnější hodině druhé světové války, Heinz Guderian: Vzpomínky generála, Ian Kershaw: Hitlerův mýtus
Vložil: Bruno Solařík