Jak dal fotbalista z Berlína Sovětům kotel. Pátrání Bruno Solaříka
05.10.2024
Foto: Se svolením AMC Networks
Popisek: Adolf Hitler v dokumentu Nejhledanější nacisté
Začátek německo-sovětské války byl ve znamení osudového opomenutí sovětských stratégů, kteří sice chápali geometrický fakt, že společná hranice obou velmocí probíhá vlnovitě, ale vsadili na útočné vyzbrojení sovětských výběžků, zasahujících do německého území, a zapomněli, že mezi nimi existují zas německé výběžky, zasahující na oplátku do sovětského území. A právě z těchto „zapomenutých“ výběžků (Suwalki, Lublin) pak wehrmacht, jak víme z předchozího článku, přikročil 22. června 1941 k plnění plánu Barbarossa.
Začátek tragédie
Rudá armáda musela za strašných ztrát na lidech, technice i munici vyklidit lvovský výběžek. Základním rysem počátečních týdnů války byla ovšem bezpříkladně masová dezerce vojáků Rudé armády, hromadné vzdávání se a místy i přechod na stranu nepřítele. Rovněž významná byla spolupráce obyvatelstva čerstvého západu SSSR (především v Haliči) s wehrmachtem. Z příhraničních jednotek Rudé armády zkrátka v prvních dnech války zbyly izolované tlupy ozbrojených dezertérů, kteří za sebou nechávali tanky, děla, minomety a kulomety jako zbytečnou přítěž při útěku z boje. Jednotky, kterým se přesto podařilo víceméně v pořádku vyklidit lvovský výběžek, musely ustupovat podél Karpat, tvořících maďarsko-sovětskou hranici, na středozápadní Ukrajinu, do oblasti Podolí při horních tocích Dněstru a Jižního Bugu. A tam začíná další dějství tragédie, známé pod stručným heslem Umaň.
Klerofašisté na pěší túře
Od chvíle úspěšného průlomu Kleistových tanků k Žitomiru byla ve hře možnost obklíčení vojsk Rudé armády, opouštějících lvovský výběžek. Šlo o to, sevřít sovětské jednotky do kleští mezi 1. tankovou skupinou generálplukovníka Ewalda von Kleista ze severu, Karpaty ze západu a Černým mořem z jihu. Zničeny měly být před řekou Dněprem. Úlohu jakési výplně mezi Kleistovými tanky a černomořským pobřežím měly sehrát jednotky německých satelitů, poháněné z lublinského výběžku 17. armádou wehrmachtu.
První pokus, provedený německou 17. armádou, byl zastaven, protože v německém velení panovala obava, jestli lze tak koncentrované množství sovětských mechanizovaných sborů vůbec za chodu porazit. Další možnost se naskýtala v případě postupu 11. tankové divize o něco východněji, konkrétně k městu Vinnica. Zde ovšem negativně zapůsobila pomalost postupu německých spojenců, Slováků a Maďarů, od hranic v karpatském oblouku. Jednotky slovenské Rychlé brigády o síle 65 000 mužů se 132 lehkými tanky se ráno 22. června 1941 pod vedením styčných důstojníků německé 17. armády začaly formovat v okolí Medzilaborců. Hranice SSSR překročily až 24. června. Rychlá brigáda se přitom ihned dostala pod palbu sovětského dělostřelectva a musela ustoupit, zatímco hlavní masa vojska, nazvaná Polní sbor, se pro naprostý nedostatek dopravních prostředků přesouvala pěšky. Postup kupředu byl následně možný jen díky úspěchům sousedních německých jednotek. Rychlá brigáda se pak účastnila nerozhodné bitvy u západoukrajinského Lipovce nedaleko města Vinnica, v níž se prokázala její slabost.
Internacionální pomoc
Maďarský rychlý sbor generála Szombathelyho o síle 24 000 mužů (později až 40 000 vojáků), vybavený 81 tanky Toldi maďarské výroby, svedl první boje 9. července nedaleko Stanislavi, kde překročil Dněstr. Při svém postupu se potýkal s totožnými potížemi jako Slováci.
Italský expediční sbor generála Messeho o síle 62 000 mužů s praporem lehkých tanků L6/40, neschopných samostatné akce (podobně jako tanky slovenské a maďarské), byl začleněn do německé 11. armády, a operoval tedy na frontě spolu s Rumuny.
Zatímco slovenské, maďarské a italské síly na východní frontě byly víceméně srovnatelné (65 000, 24 000 a 62 000 mužů), rumunská armáda byla mobilizována kompletně a vyslala k hraniční řece Prut na 700 000 (!) vojáků. Důvodem byl fakt sovětské anexe rumunské Besarábie (dnešního Moldavska), k němuž došlo o rok dřív a jejíž znovuzískání se pro Rumuny stalo vysloveně „svatou válkou“.
V pozici nadřízené elitní skupiny vojsk operoval s Rumuny a Italy německý kontingent 11. armády o síle 63 000 mužů. O týden později než na hlavním směru útoku, 1. července 1941, započaly operace „Jižní útočné skupiny“ (13 rumunských divizí, devět brigád 3. a 4. rumunské armády, devět divizí 11. německé armády a italský expediční sbor s divizemi Pasubio a Torino) proti neobyčejně silným, ale k obraně zcela nepřipraveným divizím Sovětů. Dne 4. července získal útočník hlavní město Bukoviny Černovice čili Černovcy (Cernauti) a do poloviny měsíce dobyly rumunské a německé jednotky besarabskou neboli moldavskou metropoli Kišiněv (Chisinau). Koncem července pak pronikly k Dněstru a v několika dalších dnech ukončily dobývání (či prakticky vlastně osvobozování) Besarábie. Území Besarábie a severní Bukoviny se s německým souhlasem opět stalo součástí Rumunska.
Ústup
Teprve nyní, pod hrozbou vpádu do týlu z jihu, musela sovětská vojska 6., 26. a 12. armády ze lvovského výběžku urychlit svůj ústup. Tlačil je tedy víc čas, než čelní nepřátelský tlak. Jednotky německé 17. armády s vojsky Maďarska a Slovenska obsazovaly zbylý prostor Haliče a Podolí často v závěsu za ustupujícími sovětskými jednotkami, které při ústupu často nestačily ani klást odpor. „Množství vojáků i důstojníků, ve skupinách i jednotlivě, ozbrojené či beze zbraní, prchá bez ustání do týlu, kde šíří paniku,“ tak znělo interní hlášení Rudé armády o situaci mezi Lvovem a Umaní v létě 1941.
Sověti nyní museli reorganizovat velení vojsk. Jihozápadní a Jižní front byly 10. července sjednoceny pod velením maršála Semjona Buďonného, jehož politickým zástupcem, tj. prodlouženou rukou Kremlu, byl Nikita Chruščov.
V jižním prostoru se Němcům, Rumunům a Italům nepodařilo obklíčit vojska sovětského Jižního frontu mezi řekami Dněstr a Jižní Bug. Ještě to nevypadalo tak tragicky. Jižní front generála Ťuleněva, tedy sovětská 18. a 9. armáda, zahájil ústup na východ. Ústup však stěžovalo německé letectvo, které ničilo mosty přes Dněstr. Sověti sice k ústupu budovali pontony, ale po odchodu je nestačili ničit, takže umožnili nepříteli rychlé stíhání.
Kleště
Ke dni 23. července 1941 byla situace na jižní polovině německo–sovětské fronty následující: Ťuleněvův Jižní front ustupoval na východ za řeku Jižní Bug před tlakem Němců, Rumunů a Italů. Na sever odtud vyklízely armády Jihozápadního frontu Vinnici ve prospěch Němců, Slováků a Maďarů. Oba tyto ústupové manévry však byly vynuceny nikoli uvedeným tlakem, nýbrž bleskovým postupem německé Kleistovy 1. tankové skupiny od lublinského výběžku ještě dál na sever od popsaného bojiště, tedy přes Dubno a Rovno do prostoru Žitomir − a až ke Kyjevu (!).
Úderné kolony 13., 14. a 9. tankové divize, dále elitní divize SS Wiking a motorizovaná divize SS Leibstandarte Adolf Hitler, se však nyní, když byly již tak nečekaně daleko na východě, prudce stáčely jižním směrem, k Vinnici a Umani.
V západněji situovaném prostoru Berdičeva provedla tentýž manévr i 11. tanková divize. Celkem šlo o většinu všech tří sborů německé 1. tankové skupiny, takže Kyjev si zatím mohl oddychnout. Veškerá obrněná vozba Skupiny armád Jih se nečekaně řítila jižním směrem, na Umaň.
Kotel se uzavírá
Ostrý obrat Kleistových tanků od východního směru do směru jižního působil skutečně na první pohled jako ústup – ústup od kyjevského opevněného prostoru. Ve skutečnosti znamenal pro Jihozápadní a Jižní front Rudé armády katastrofu, protože právě jim nyní Kleist vpadával do zad.
Sovětské jednotky opět nebyly schopny čelit silným tankovým klínům. Zatímco 11. tanková divize wehrmachtu postupovala přímo na jih k Umani, kam se ze západu urychleně stahovala sovětská vojska 6., 26. a 12. armády, další mobilní vojska Němců (9. tanková divize, 25. motorizovaný sbor a sbor SS Leibstandarte Adolf Hitler) zahájila definitivní severojižní výpad ještě o něco východněji za Umaň. Téměř bez odporu zde dorazila až do města Pervomajsk. Toto město se ovšem nacházelo hluboko v týlu všech sovětských uskupení v daném prostoru.
Nyní došlo k tomu efektu, že ustupující sovětská vojska už za městem Umaň neměla kam dál couvat. Nepřítele měla před sebou i za sebou. Tomu se říká odříznutí ústupu, případně obklíčení. Anebo kotel. Umaňský kotel.
Dne 6. srpna 1941 se ve stísněném prostoru za Umaní vzdal do zajetí sám velitel sovětské 6. armády I. N. Muzyčenko, podobně jako jeho náčelník štábu Meandrov (budoucí spolutvůrce německé kolaborantské jednotky jménem Ruská osvobozenecká armáda − ROA) a náčelník štábu 6. pěšího sboru divize Richtěr. Armáda bez velení skládala zbraně stejně jako 12. armáda i její velitel, generálmajor P. G. Ponědělin.
Celkem bylo v umaňském kotli zajato na 100 000 vojáků Rudé armády.
Od kotle ke kotli
Následně pak Rudé armádě nezbylo než ustoupit se zbylými silami nejen ze západní Ukrajiny, tedy z Haliče a Podolí, ale i od černomořského pobřeží (včetně Oděsy, kterou obléhali a dobyli Rumuni), a hromadně se soustředit až daleko odtud, na východním břehu Dněpru.
První fáze plánu Barbarossa byla beze zbytku splněna.
Umaňský kotel byl pro sovětské velení operačním debaklem. Šlo vlastně o naprostý kolaps celé jižní poloviny německo-sovětské fronty.
Umaňská ztráta 100 000 vojáků navíc představovala jen začátek zkázy. V severní polovině německo-sovětské fronty ustupovalo z bialystockého výběžku k běloruské metropoli Minsku už o dva týdny dřív 300 000 rudoarmějců a všichni padli do obklíčení a do zajetí. Ještě dál na východ, u Smolenska, se v srpnu 1941 vzdalo dalších 300 000 vojáků Rudé armády. Na jižním úseku, v kyjevském kotli (který by se bez kotle umaňského zřejmě neutvořil), bylo v září 1941 zajato 665 000 mužů. Opět na severním úseku, v brjanském kotli, bylo v říjnu 1941 zajato 658 000 vojáků Rudé armády.
Celkem se jen pro první měsíce války dopočítáme počtu přes 2 000 000 zajatců (!). Tato čísla vyrážejí dech i víc než osm desítek let poté, co se ty neuvěřitelné kotle uzavřely. Zvlášť když se za těmi čísly skrývají miliony lidských osudů. „Éru kotlů“ ukončila až generální protiofenzíva Rudé armády u Moskvy, zahájená 5. prosince 1941. Ale o tom až příště.
Zdroje: V. Běšanov: Tankovyj pogrom, R. Kirchubel: Operace Barbarossa (Skupina armád Jih), T. Snyder: Krvavé země (Evropa mezi Hitlerem a Stalinem), M. Solonin: 23. červen aneb Opravdový den „M“
Vložil: Bruno Solařík