Jak Hitlerovi pěšáci rozprášili sovětské tanky. Pátrání Bruno Solaříka
28.09.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Pocta hrdinům Rudé armády
Pro vojenské plánování Rudé armády před 22. červnem 1941 měly velkou důležitost dva sovětské výběžky na hranici mezi Německem a SSSR, které na severu a na jihu zasahovaly do plochy německého záboru Polska, zvaného Generální gouvernement. Na severu to byl výběžek białystocký a na jihu lvovský. V obou výběžcích totiž velení Rudé armády soustředilo nebývale vysoký počet tankových a motorizovaných vojsk.
K čemu jsou dobrá nástupiště
Pro případný sovětský útok proti nacistické Evropě by byly takové výběžky k nezaplacení, mohly sloužit, řečeno vojenskou terminologií, jako „nástupiště“ rudoarmějské ofenzívy. Není však asi třeba zdůrazňovat, jak nebezpečná byla taková dislokace v případě, kdy by místo sovětského útoku proti Německu proběhl naopak německý útok proti Sovětskému svazu…
Z obou výběžků si vybereme ten jižní, lvovský, ostatně výsledek bojů zde prakticky odpovídal i výsledku bojů o výběžek białystocký, takže si s ním protentokrát vystačíme. Spolu se lvovským výběžkem přitom můžeme sledovat vývoj válečných akcí na celé jižní polovině německo-sovětské fronty.
Nuže, početné tankové a motorizované sbory Rudé armády ve lvovském výběžku se v okamžiku německého vpádu 22. června 1941 ocitly v následující geografické situaci:
Před nimi k západu se rozkládal velkoněmecký Reich (konkrétně Němci okupované jádro Polska).
Na levoboku lvovského uskupení se tyčil hřeben Karpat, který tehdy zároveň tvořil maďarsko-sovětskou hranici.
Ale na pravoboku, tam číhala zeměpisná zrada. Sovětští plánovači zkrátka jako kdyby zapomněli na jeden prostý geometrický fakt. Jestliže uvedené sovětské výběžky svírají zprava a zleva německé území, pak tedy zase to německé území, sevřené mezi nimi, přece samo o sobě nutně tvoří opět výběžek! Tentokrát samozřejmě výběžek, mířící do území SSSR!
Podle nejvýznamnějšího města v jeho blízkosti mu říkejme výběžek lublinský.
Ucpávání děr
A právě z lublinského výběžku, tedy z onoho „pravoboku“ úderného lvovského uskupení Rudé armády, začaly v neděli 22. června 1941 pronikat na sovětské území německé tankové svazky. Část z nich byla podřízena skupině armád Střed a mířila s vojsky Skupiny armád Sever proti sousednímu białystockému výběžku. (Na „pravoboku“ białystockého výběžku pak trčel další geometricky „zapomenutý“ německý výběžek, totiž Východní Prusko, v čele s anektovaným polským městem Suwalki.)
Zato veškerá válečná činnost v jižní části lublinského výběžku byla svěřena skupině armád Jih, které velel generál polní maršál Gerd von Rundstedt. Útok wehrmachtu byl po celé délce německo-sovětských hranic, tedy proti oběma výběžkům, úspěšný.
Namísto „hloubkových operací“, na nichž byla založena sovětská vojenská doktrína, prováděla nyní Rudá armáda spěšně organizované a improvizované tankové protiútoky. Docházelo přitom k nesmyslným přesunům tankových jednotek tam a zpět podle toho, jaké panické zprávy se v danou chvíli dostaly k vrchnímu velení, které se snažilo tam či onde ucpat reálné či pomyslné díry.
Když pěchota obkličuje tanky
Od sovětských tanků T-34 a KV se odrážely protipancéřové granáty německých děl, protože o těchto nevídaných „obludách“ abwehr před vpádem nic nevěděl. Německé dělostřelectvo na ně proto nebylo nijak připraveno, jeho ráže neodpovídaly síle pancířů těchto nových sovětských strojů.
Nakonec se ukázalo, že je proti nim účinná jedině palba z protiletadlových (!) baterií, které teď místo do nebe musely paradoxně mířit do polí… Těmto sovětským „obludám“ ovšem při jejich marných přesunech sem a tam začalo rychle docházet palivo i munice. Jejich pendlování navíc dalo dost času německé pěchotě, aby je mohla obejít a obklíčit. A vzhledem k tomu, že tankové divize jsou naopak určeny k obkličování pěchoty (!), byly uvedené události opravdu na pováženou. Z kompaktních tankových divizí a mechanizovaných armádních sborů se tak během několika dnů stala skrumáž poničených tankových rot, porůznu rozházených po krajině a odříznutých od zázemí.
Hon na chrty
Zatímco německá pěchota obcházela ve lvovském výběžku jednotlivá uskupení sovětských tanků, hlavní obkličovací manévr wehrmachtu provedla z lublinského výběžku 1. tanková skupina generálplukovníka Ewalda von Kleista. Během několika dnů se jí podařilo obejít pravé křídlo (onen „pravobok“) lvovského uskupení Rudé armády.
Sovětské jednotky druhého sledu, přicházející v rámci mobilizace ze zázemí, se sice snažily německý tankový postup zastavit, ale o to se mohly pokusit až u volyňských měst Dubno a Rovno, tedy 150 kilometrů východně (!) od Lvova. V daném prostoru tehdy došlo k jedné z největších tankových bitev v dějinách, ale vzhledem k žalostné situaci sovětských tankových divizí a mechanizovaných sborů, odříznutých od zásobování, šlo spíš o surreálný hon zajíců na chrty.
Německé tanky mezitím postupovaly dál na východ, až dosáhly města Žitomir. To už bylo 350 kilometrů východně od Lvova. A ve směru od západu na východ je Žitomir branou ke Kyjevu (!).
Pěchota německých sborů samozřejmě za tanky dost zaostávala, ale přesto se Němcům podařilo průlom 1. tankové skupiny, takzvaný žitomirský koridor, udržet. Tak došlo k tomu, že sovětské vojenské formace v jižní polovině sovětsko-německé fronty byly fakticky roztrženy vedví.
Tanky v kapse
Velitel sovětského Jihozápadního frontu generál Kirponos se nyní ocitl v situaci, kdy levá ruka nemůže ovlivnit, co dělá pravá, a obráceně. Vpravo od žitomirského koridoru wehrmachtu musel Kirponos stahovat jednotky ke Kyjevu, zatímco vlevo od koridoru musel velet zbytkům obřího uskupení, ustupujícího od Lvova.
Pokud jde o pravé křídlo Jihozápadního frontu, snažil se Kirponos neustálými protiútoky zastavit postup Němců ke Kyjevskému opevněnému prostoru. Dařilo se mu to, ale jen proto, že Němci zde došli až nečekaně daleko na východ, takže museli přece jen počkat na další posily, munici, palivo a proviant.
Jižnější, lvovské uskupení Rudé armády na tom bylo o dost hůř. Vojska Rudé armády zde ustupovala od Lvova jihovýchodním směrem, takže se velmi rychle dostala k mantinelu na svém „levoboku“, totiž ke Karpatům. Netřeba dodávat, že tam Sověti neoperovali ve snaze zaútočit na Podkarpatskou Rus, respektive na Maďarsko, které ji roku 1939 anektovalo pod názvem Karpátalja. Sovětské jednotky byly teď ke Karpatům proti své vůli tlačeny výše popsaným tankovým úderem z „pravoboku“, tedy z lublinského výběžku německého Generálního gouvernementu. Vzhledem k dosavadním rozkazům vrchního velení Rudé armády, které se zpočátku namísto taktického ústupu dožadovalo protiútoků (!), byl ovšem ústup z „kapsy“ mezi Lvovem a Karpaty zahájen osudově pozdě.
Mezi mlýnskými kameny
Německá Skupina armád Jih zkrátka nezahrnovala jen poměrně krátký úsek německo-sovětské hranice mezi polským Lublinem a Karpaty. Oblouk toho pohoří totiž, jak řečeno, tvořil hranici maďarsko-sovětskou, a od horního toku Prutu až k ústí Dunaje do Černého moře se navíc vinula hranice rumunsko-sovětská. A jak známo, oba zmíněné státy, Maďarsko i Rumunsko, patřily nyní k německým spojencům. Právě proto spadalo i území podél jejich hranic se SSSR do sféry německé skupiny armád Jih.
Netřeba asi dodávat, že přes Karpaty se právě tou dobou přepravovaly i jednotky Slovenského štátu, kterým kvůli tomu museli Maďaři povolit tranzit přes „jejich“ Karpátalju, a že ani Rumunsko nečekalo na ustupující „lvovské“ rudoarmějce s otevřenou náručí, nýbrž s plnými zásobníky.
„Pravobok“ lvovského uskupení Rudé armády měli tedy na starosti Němci a „levobok“ byl slovensko-maďarsko-rumunský. Mezi těmito mlýnskými kameny se obrovské lvovské vojsko Sovětů, rozdělené nyní do skupin bez jednotného velení, snažilo už jen utéct. A to se v operačním obklíčení dařilo jen ztuha. Mnoho zajíců – psova smrt, dalo by se říct. Přesto se řadě „lvovských“ jednotek přece jen uniknout podařilo. Jak to s uniklými jednotkami následně dopadlo, si řekneme příště pod heslem: Umaň.
Zdroje: V. Běšanov: Tankovyj pogrom, R. Kirchubel: Operace Barbarossa (Skupina armád Jih), T. Snyder: Krvavé země (Evropa mezi Hitlerem a Stalinem), M. Solonin: 23. červen aneb Opravdový den „M“
Vložil: Bruno Solařík