Jak Němci pronikli k Moskvě z rozkazu maršála Žukova. Pátrání Bruno Solaříka

V souvislosti se začátkem německo−sovětské války si dnes řekneme zase něco o pevnostech. Z citací, které jsem uvedl minule, by mohlo vyplynout, že snad účinněji než wehrmacht se na dobytí Molotovovy a Stalinovovy linie podílel typický sovětský šlendrián už při jejich výstavbě. To by však byl optický klam. Opevněné prostory měly sice daleko k dokonalosti, ale důvod, proč tak rychle padly, vězí úplně jinde.

Co se stihlo vybudovat

Dodnes panuje v historické literatuře legenda, že opevněné prostory (OP) na takzvané Stalinově linii, tedy podél bývalé hranice s meziválečným velkým Polskem, byly po německo-sovětském rozdělení Polska roku 1939 vyhozeny do vzduchu, zatímco, jak to tvrdil ve svých pamětech maršál Žukov, „na nové hranici se nic vybudovat nestihlo“. 

Slavné Žukovovy Vzpomínky a úvahy z roku 1969 ovšem nelze až na výjimky považovat za věrohodný historický pramen, protože se v nich uplatnily především dobové zájmy poválečné sovětské historiografie, nemluvě o tom, že sám Žukov sice k těm pamětem jistě svým dílem přispěl, ale jako celek je nanejvýš četl. Rozhodně je sám nesepsal. Svědčí o tom mimo jiné právě fakt, že „na nové hranici“, vzniklé na podzim 1939 naplněním paktu Molotov−Ribbentrop, se ve skutečnosti leccos vybudovat stihlo. A Žukov to nemohl nevědět. Rudá armáda se zkrátka v den německého vpádu mohla opřít nejen o příhraniční řeky Něman, Bug nebo Prut, ale především o opevněné prostory takzvané Molotovovy linie, vybudované mezi létem 1940 a červnem 1941. Sami Němci napočítali na této linii 1000 „stálých palebných bodů“ (železobetonových palpostů, v ruské zkratce DOT), ať už šlo o obyčejné bunkry, nebo o větší hloubené pevnosti až se dvěma podzemními patry. Mnohé z nich ostatně (dnes ležíce pro změnu v zemích NATO) stojí dodnes.

Jak to vypadá, když opevněný prostor plní svůj úkol

Je pravda, že na Molotovově linii mělo být podle plánu celkem skoro šest tisíc palpostů, takže k 22. červnu 1941 byla tedy hotová pouze šestina z nich (zmíněných tisíc DOTů). A to je málo.

Opravdu je to málo? Všechno se dá dá líp zvážit pomocí srovnání. Nuže, slavná finská Mannerheimova linie měla k datu sovětského vpádu v zimě 1939 jen 200 palpostů, tedy pětkrát míň než Molotovova linie. Navíc byly palposty Mannerheimovy linie hůř vybavené.

A teď si připomeňme, jak v zimě 1939-1940 probíhalo sovětské dobývání Mannerheimovy linie:

Skrz zákopové a překážkové předpolí v hloubce 30 kilometrů se jednotky Rudé armády prodíraly celých deset dní. Pak se dva týdny pokoušely o průlom samotné pevnostní linie – a po krachu všech pokusů si musely na šest týdnů (!) udělat operační pauzu k doplnění a přeskupení sil. Následně došlo k další ofenzívě, která trvala tři týdny. Teprve tehdy Rudá armáda linii prolomila a pronikla ke strategickému městu Viipuri, následně přejmenovanému na Vyborg. Čistého času tedy dobývala linii šest týdnů (i s tou operační pauzou to celkem dělá tři měsíce) a stálo ji to 40 tisíc padlých a 150 tisíc raněných.

Jistě, boje tehdy probíhaly v krutých mrazech a Rudá armáda prokázala velmi nízkou míru připravenosti na reálný válečný střet, ale zároveň byla početně i materiálně o dost silnější než bránící se finské vojsko, takže bez existence Mannerheimovy linie by byla tou dobou nepochybně v Helsinkách.

Linie zkrátka splnila svůj úkol.

Jako nůž máslem

Minule (v textu, který je vyvěšen nad touto podkapitolou) jsem zdůraznil, že i sovětské opevněné prostory se dokázaly bránit úspěšně, posádky některých pevnůstek grodněnského, rava-ruského a přemyšlského OP kladly nepříteli tvrdý odpor skoro dva týdny. Mnohé OP byly přitom opuštěny až tehdy, když jim došly zásoby a hrozilo obklíčení z křídel. Pevnosti a palposty přitom prokázaly svou kvalitu. Například sovětský poddůstojník z vladimiro-volyňského OP svědčil, že se od nich šrapnely německých děl odrážely jako hrách od stěny.

Němci koneckonců stav sovětských pohraničních opevnění nepodceňovali. Například 3. tanková skupina wehrmachtu, útočící z Východního Pruska na Vilnius a Grodno, dostala pro počáteční boje na hranicích k dispozici celé dva pěší armádní sbory, protože Němci počítali s tím, že při prorážení sovětských OP budou muset svést těžké boje, kdy by se bez silné pěchoty neobešli.

A teprve tady přichází to překvapení: Výše uvedené případy, kdy se sovětské OP bránily až dva týdny, nám nyní nezbývá než označit za výjimky z pravidla. A pravidlo bylo bohužel takové, že německé jednotky překonaly sovětské OP během několika hodin (!). Skoro by se chtělo říct, že wehrmacht v prvních hodinách a dnech Barbarossy procházel sovětskými opevněnými prostory jako nůž máslem.

Jak se to mohlo stát?

Kde zaspala cenzura

Jedna odpověď by tu byla. Maršál Žukov, přesněji ti redaktoři z propagačního oddělení sovětského ministerstva obrany, kteří v šedesátých letech „jeho“ paměti sestavili, tvrdí, že „průběh válečných akcí na začátku války neumožnil plně uskutečnit zamýšlená opatření a patřičně … opevněných prostorů využít“.

Tato Žukovova verze navozuje přinejmenším rozpačitý dojem. A přesto je pravdivá (!). Jen jí cosi chybí ke srozumitelnosti.

Skutečně tam cosi chybí: „Kolektivní Žukov“ ze šedesátých let prostě nemohl prozradit celou pravdu. Už proto, že samotný Žukov z masa a kostí ji prozradit nesměl.

Začněme odjinud. V červnu 1941 byl náčelníkem štábu Kyjevského zvláštního vojenského okruhu plukovník Bagramjan. (Už jeho příjmení prozrazuje, že pocházel z arménské rodiny, sídlící ovšem v ázerbájdžánském městě Gjandža, tehdy tam ještě Arméni mohli žít.) V roce 1971, už coby maršál a dvojnásobný hrdina Sovětského svazu, vydal Bagramjan své paměti. Je zřejmé, že na rozdíl od Žukova je psal víceméně sám. A stejně tak je zřejmé, že v jeho případě zaspala sovětská cenzura. Bagramjan zde totiž prozradil zásadní věc, která mu jako bezprostřednímu účastníkovi událostí zjevně ležela na srdci:

Jde o to, že před 10. červnem 1941 projevil velitel Kyjevského okruhu Kirponos v souladu s platným rozkazem generálního štábu o zajištění hranic zcela správnou iniciativu, po zjištění podezřelých pohybů na německé straně hranic nařídil uvést do bojové pohotovosti příhraniční opevněné prostory. Vojsko tehdy obsadilo jednak palposty (pevnosti a bunkry), a jednak takzvané předpolí.

Kdo ten telegram poslal?

Ale co se nestalo. Dne 10. června přišel telegram z Moskvy, kde se nic neříká o obsazení palpostů (to bylo totiž v souladu s rozkazem z ústředí), ale obsazení předpolí autor telegramu kritizuje, a dokonce zakazuje (!).

Bagramjan pro jistotu nepíše, kdo konkrétně telegram odeslal. Jen konstatuje, jak jeho obsah zapůsobil na velitele Kyjevského okruhu Kirponose: „Telegram velitele zarmoutil. Vždyť to byla jeho iniciativa − a teď musí již vydaný rozkaz zrušit.“

Kirponos prý poté rezignovaně potřásl hlavou a vyjádřil předpoklad, že snad „v Moskvě všechno vědí a v pravou chvíli nás upozorní, vydají rozkaz“. Všem bylo přitom jasné, že až (pokud) přijde z Moskvy „v pravou chvíli“ upozornění a rozkaz, zabere opětovné obsazení předpolí vojskem nutně jeden až dva dny. Bagramjan proto končí svůj výklad přiléhavou otázkou: „A dá nám nepřítel tolik času?“

Zbývá tu už jen jeden dotaz: Kdo ten telegram vojenské radě uvedeného okruhu 10. června 1941 odeslal?

Dnes už to není tajemství. Jak po roce 1991 prokázaly sovětské archivy ministerstva obrany Ruské federace, autorem telegramu byl právě náčelník generálního štábu Rudé armády (tehdy ještě pouze) generál Žukov.

 

Co je to předpolí

Abychom tomu telegramu rozuměli, musíme si nejdřív osvětlit tehdy platné kompetence. Nuže: Pohraniční vojska SSSR byla součástí Berijova bezpečnostního systému NKVD, zatímco opevněné prostory samozřejmě podléhaly armádě, tedy Žukovovi.

Nuže: Na úvod Žukov v telegramu konstatuje, že dostal od náčelníka pohraničních vojsk NKVD nemilé hlášení či, chcete-li, udání. Soudruzi čekisté (od NKVD) ho zkrátka upozornili, „že náčelníci opevněných prostorů dostali rozkaz obsadit předpolí“, což bylo podle Beriji i Žukova (a tudíž i Stalina) špatně.

Už jsme si to vysvětlovali při jiné příležitosti, ale tady je k pochopení nutné zopakovat, co je předpolí. Jde o to, že opevněný prostor nečítá jenom betonové palposty a pevnosti, osaměle rozeseté po krajině, ale také takzvané zajišťovací pásmo, tedy celou soustavu překážek z ostnatého drátu, zřízenou až v padesáti řadách, a to mezi zákopy, obsazenými vojskem. Hloubka této soustavy překážek a zákopů (tedy vzdálenost směrem do zázemí) činí nejmíň 12 kilometrů. To je předpolí. A za ním teprve stojí bunkry.

A co je zde hlavní: Vzájemná součinnost izolovaných bunkrů nebyla samozřejmě myslitelná bez toho ochranného a zároveň komunikačního systému „předpolních“ zákopů a okopů. Vždyť jinak by nepřítel mezi jednotlivými palposty prostě prošel. Jako nůž máslem…

Nedozírné následky

Teď se můžeme vrátit k Žukovovu telegramu z 10. června 1941. Žukov, jak řečeno, v něm označil za chybu, že kromě palpostů zaujali rudoarmějci rovněž pozice v předpolí. A Žukovův rozkaz pokračuje takhle:

„Nahlašte, … na jakém základě dostaly jednotky opevněných prostorů rozkaz obsadit předpolí. … To nařízení okamžitě zrušte a hlašte, kdo konkrétně takové svévolné nařízení vydal.“

Netřeba asi zdůrazňovat, že takový náčelník generálního štábu, který podřízeným vynadá (!) za správné (!) plnění rozkazu k aktivaci OP, tedy za obsazení palpostů i předpolí najednou, a donutí je, aby předpolí vyklidili a nechali palposty trčet v krajině jako ztracené varty, by za normálních okolností musel být neprodleně postaven před polní soud.

Za normálních okolností. A v tom to vězí. Okolnosti byly nenormální. Vždyť Stalin, jak už víme z předchozích článků, připravoval svou vlastní provokaci, tedy údajně „německý“ nálet pod falešnou vlajkou na sovětské Grodno, který by ho oprávnil k „odvetnému“ náletu na megazákladnu německého letectva u města Suwalki, a následně by mu mezinárodně uvolnil ruce pro otevřenou mobilizaci Rudé armády.

K tomu Stalin nutně potřeboval, aby se Němci předčasně nevyplašili pohledem na vojensky obsazené předpolí, které lze, na rozdíl od vzdálenějších palpostů, z druhé strany hranic přímo sledovat. A aby proto jeho plánovaný krok útoku pod falešnou vlajkou nepředešli vlastním útokem.

A přesně tak se ve svém telegramu z 10. června 1941 vyslovil Stalinův náčelník generálního štábu Žukov. Jeho kritika obsazení předpolí zněla takhle: „Takové akce můžou Němce okamžitě vyprovokovat k ozbrojenému střetu a hrozí nedozírnými následky.“

 

O oknech a dveřích

Víc asi netřeba dodávat. Výše citované Žukovovo poválečné vysvětlení, že „průběh válečných akcí na začátku války neumožnil plně uskutečnit zamýšlená opatření a patřičně … opevněných prostorů využít“, je náhle zcela srozumitelné. Skutečně: Jak by bylo možné „patřičně“ využít opevněné prostory, nevybavené ozbrojenou obranou předpolí?

Stručně řečeno: V okamžiku vpádu wehrmachtu byla možnost vzájemné podpory a spojení mezi palposty prostě nulová. A bez toho „předpolního“ systému zákopů a okopů nepřítel mezi jednotlivými palposty prostě prošel.

Jako nůž máslem.

Soudruzi vyhodili „nedozírné následky“ oknem, a ony se jim vrátily dveřmi. Otevřenými dokořán.

Zdroje: I. Bagramjan: Tak načinalas‘ vojna, L. J. Rešin (ed.): 1941 god v 2-ch knigach, Kniga vtoraja, M. Solonin: 22 ijunja 1941. Okončatěľnyj diagnoz, Georgij Žukov: Vzpomínky a úvahy

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,