Sověti měli v pevnostech děla z roku 1877, přesto se Němcům úspěšně bránili... Pátrání Bruno Solaříka
14.09.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Pomník hrdinům Rudé armády
Po celá desetiletí od konce druhé světové války poukazovali jak sovětští, tak západní historici na zbytečnost opevněných pásem vzhledem k tankovým a leteckým možnostem útočníka. V minulém článku jsme sami uznali, že opevněné prostory (dále OP) měly své mouchy, – a dvě jsme už pojmenovali: tank a letadlo. I ty dvě sovětské linie, „Stalinova“ a „Molotovova“, byly tímto způsobem označeny za relikvie minulosti, zcela nevhodné pro moderní válku před polovinou 20. století, natožpak po ní.
Pevnosti padly příliš rychle
Sovětské obranné linie tvoří ovšem i v těchto chmurných souvislostech výjimku. Přestože ve chvíli německého útoku disponovaly téměř 15 000 protitankovými kanony, tankové jednotky wehrmachtu překonaly obě sovětské linie až příliš rychle. Na otázku, proč se Němcům v létě 1941 podařilo tak snadno překonat opevněné prostory Rudé armády, existují různé pokusy o odpověď.
Z řady memoárů a historických prací lze například vyčíst, že pevnosti na Stalinově linii, stojící v letech 1928−1939 při staré hranici s Polskem, byly po roce 1939 zbaveny výzbroje, nebo dokonce zničeny, protože se na nové státní hranici (po anexi východních území Polska) začala stavět nová, Molotovova linie. A ta nebyla v červnu 1941 dosud ani zdaleka dostavěná.
Verzi, že právě to je důvod, proč obě linie v reálném boji selhaly, lze ovšem snadno zpochybnit. Zaprvé se o likvidaci opevnění Stalinovy linie nenašly žádné dobové zmínky. Řeči o jejím ničení později zpochybnil i tehdejší náčelník generálního štábu Žukov. Mimoto víme, že stavby nové, Molotovovy linie, byť byla nedokončená (ostatně která obranná linie může být kdy označena za definitivně dokončenou?), měly na svou dobu velmi slušnou statiku a moderní vybavení.
Neuspokojivý stav Stalinovy linie
Našly se ovšem zajímavé dokumenty o tom, jak linie vlastně vypadala v době dokončování výstavby. Dodnes se sice má za to, že sovětské linie byly svou kvalitou srovnatelné s obrannými liniemi jiných států, ale opomíjí se jeden zásadní rozdíl. Ten rozdíl přesně vystihuje sovětský systém tak, jak ho znají ti, kdo ho ještě zažili u nás.
Pomineme nyní peripetie, vzniklé už při projektování, které se provádělo na topografických mapách z let 1909–1913, takže během výstavby často docházelo k excesům. Například jeden z bunkrů tiraspolského OP měl být postaven přímo uprostřed zavlažovacího kanálu, vyhloubeného mezitím v roce 1931…
Horší to bylo se samotnou výstavbou. V letech 1938–1939 se konala inspekce stavu pevností staré (Stalinovy) linie, a ta zjistila následující fakta. Do bunkrů byla osazena jen třetina potřebného počtu děl, a ta byla většinou nekompletní. Vinou pozdního dodání plánů bylo ve sledovaném (kyjevském) prostoru postaveno jen 13 z 91 objektů. Plány měly nedostatky, narušující jejich základní užití. Stavby byly provedeny z nekvalitního betonu, nezřídka dokonce bez ocelového vyztužení. Stěny bunkrů byly často až o 15 centimetrů tenčí. Vzhledem k tzv. rozestavěnosti docházelo navíc k tomu, že mnohé stavby se v okamžiku dokončení automaticky stávaly stavbami, „vyžadujícími generální opravu a rekonstrukci“.
Uveďme zde některá z kontrolních hlášení za leden a únor 1939, kdy byla „Stalinova linie“ jedinou linií obrany státu (tj. před rozšířením SSSR na západ).
Děla s rezavými hlavněmi
Náměstek lidového komisaře (ministra) vnitra Ukrajinské SSR B. Kobulov hlásil 11. ledna 1939:
„Levé a pravé křídlo (Kyjevského opevněného prostoru) nejsou chráněna a umožňují nepříteli volný průchod (levé křídlo na 4 km a pravé na 7 km šířky)… Uprostřed zóny OP se nachází sedmikilometrové pásmo, skrze něž by nepřítel mohl projít přímo do Kyjeva… Přední okraj stálého pásma je od Kyjeva vzdálen jen 15 km, což by nepříteli umožnilo ostřelovat Kyjev i bez dobývání opevněného prostoru…“ – „Všechna děla (mogilev-jampolského okruhu) jsou sestavena z nesouvisejících součástí různých kanonů. K dělům neexistuje dokumentace. Děla, zabudovaná do staveb roku 1932, byla poprvé rozebrána a čištěna až roku 1937, takže hlavně jsou zevnitř úplně zrezavělé. Pružiny válců jsou u většiny děl nesprávně umístěny (místo levé pružiny je umístěna pravá hlavová), což by při palbě vedlo k samovolnému odšroubování hlavy kompresorového válce a po několika výstřelech by se hlaveň děla mohla utrhnout z ukotvení.“
Sám Berija byl zděšen
A zde je hlášení lidového komisaře vnitra L. Beriji lidovému komisaři obrany Vorošilovovi z 13. února 1939:
„Přes dlouhodobou výstavbu a dodatečné vybavení nemůžou být opevněné prostory pskovský a ostrovský momentálně považovány za bojeschopné. Kvůli nevhodně projektovanému a nesprávně vybudovanému vnitřnímu vybavení není u většiny bunkrů možné, aby byly obsazeny jednotkami… Kvůli špatnému měření hloubky podzemní vody je ve stavbách voda do výše 20–40 cm. Vodovod přitom nefunguje… Opevněné prostory nejsou vybaveny elektřinou… Zásobovací střediska nebyla postavena… Kvůli neschopnému plánování opevněných prostorů nemohou jejich palebné pozice vést palbu na vzdálenost přes 50–100 metrů, protože v terénu jsou vyvýšeniny a nevykácené lesy… Dělostřelecké vybavení OP sestává z šesti zastaralých polních děl z roku 1877, ke kterým nejsou náboje…“
Šlendrián i na nové linii
Takových hlášení byla celá řada. Představitelé NKVD, zástupci pěších a dělostřeleckých jednotek RA, proto považovali dané stavby za zcela nepříhodné pro vedení jakýchkoli bojů. Nová inspekce generálního štábu, komisariátu obrany a ÚV VKS(b) se na obou liniích uskutečnila nedlouho před německým útokem, v dubnu a květnu 1941. Hlášení se od těch prvních příliš nelišila:
„Stav mechanismů je takový, že jsou neschopné palby.“ – „Tankové prapory a roty podpory OP existují jen v seznamech, protože se jedná o zastaralé a zcela opotřebované stroje, vyrobené v letech 1929–1933 a použitelné jedině jako nehybné palebné body. Pro tankové roty podpory OP neexistují zásoby paliva.“ – „Přes opakované směrnice o nezbytnosti výstavby krytých zařízení s tankovými věžemi, vybavenými kanony a kulomety, k čemuž bylo ženijní správě dodáno k dispozici přes 300 tanků T-18 a T-26, dodnes žádné takové zařízení neexistuje. Tankové věže jsou nasazeny na tankových trupech, zakopaných do země, a místy lajdácky zabetonovaných. V takto provedených zařízeních není nic zajištěno k přebývání posádek…“
Potěmkinův val?
Další (od roku 1932 už desáté) vládní nařízení pro vylepšení systému opevnění na starých i nových hranicích bylo vydáno 25. května 1941 a poslední z podobných dokumentů je z 11. června 1941. Byl tedy vydán jedenáct dní před německým vpádem do země, a je zřejmé, že za tu dobu se toho asi moc vylepšit už nestihlo.
Je zde dokonce patrná určitá kontinuita. Ruská carská armáda používala své pevnosti jako skladiště vojenského haraburdí. Na začátku 21. století se ukázalo, že úplně stejně se před i po pádu SSSR používala sovětská opevnění z dob studené války.
Není tedy zase až tak podivné, že dočista stejně se vyšší i nižší velení Rudé armády chovalo k opevněným prostorům, budovaným v letech 1927–1941. Danou situaci nedokázala zvrátit žádná vládní nařízení a sebedrakoničtější tresty. Setrvačnost je železná košile. Tradiční princip „Potěmkinovy vesnice“ se zjevně nevyhnul ani slavné Stalinově a Molotovově linii.
Tvrdý odpor
Je ovšem nutno dodat, že i přes tyto neuvěřitelné nedostatky byly palebné body OP schopny klást wehrmachtu odpor. Karelský OP (jeden z nejstarších) byl základem obrany Leningradu až do června 1944. Kyjevský OP byl od začátku července po 19. září 1941 základem obrany Kyjeva. Koneckonců i Molotovova linie podél nových hranic se bránila. Posádky některých pevnůstek grodněnského, rava-ruského a přemyšlského OP kladly nepříteli tvrdý odpor skoro dva týdny. Mnohé OP byly přitom opuštěny až tehdy, když jim došly zásoby a hrozilo obklíčení z křídel.
Tyto opevněné prostory rozhodně nebyly nějak elitní oproti těm ostatním, kudy nepřítel proudil jako řeka bez stavidel, takže stav pevností byl v okamžiku zahájení válečných akcí všude srovnatelně špatný.
Naskýtá se tedy naléhavá otázka: Když za příliš rychlý průnik wehrmachtu v červnu 1941 skrz sovětské opevněné linie nemůže jejich (nepochybně neuspokojivý) stav, co tedy za ten průnik vlastně může?
Odpověď ale až příště.
Zdroje: M. Solonin: 25 ijuňja: gluposť ili agressija?, M. Svirin: Začem Stalin uničtožil „Liniju Stalina“?
Vložil: Bruno Solařík