Když namísto Stalinovy nastoupila Molotovova linie. Pátrání Bruno Solaříka
07.09.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Z podpisu paktu Ribbentrop-Molotov
Je výhodou, že jednotlivé články pátrání ve věcech německo-sovětské války netvoří v našem cyklu prostý učebnicový řetěz pokračování v časové linii „odkdy dokdy“. Období kolem magnetického data 22. 6. 1941 totiž vykazuje celou řadu dosud neznámých spojů mezi příčinami a důsledky.
Což vlastně přímo vybízí k přeskokům kupředu a zase zpět, které zde týden po týdnu provozujeme.
O panáčkovi a panence
To, co bylo před oním datem 22. 6. 1941, a to, co bylo po něm, totiž připomíná cosi, co mnozí z nás znají z dětství. Vzpomeňte si. Byl to takový domeček, před ním stáli na centrované lafetce panáček a panenka, a podle počasí pak jedna z figurek vylezla ven a druhá se schovala dozadu. Panenka sálala a panáček pršel.
Nuže, naše dnešní téma odráží optimistické výhledy z toho času, kdy ještě nepršelo, ale přitom jakoby mimoděk poukazuje i na změnu počasí. Až začne pršet a vyleze panáček, budeme už aspoň vědět, proč se přitom panenka, v rozporu se všemi fyzikálními zákony centrované lafetky nestihla schovat.
Korálky pevností na šňůrce hranic
Nuže k věci. Jako řada jiných evropských zemí v meziválečném období (Francie, Německo, Československo, Finsko atd.) se i Sovětský svaz soustředil na výstavbu opevňovacího pásma podél svých hranic. Nešlo samozřejmě o nějakou čínskou zeď od Baltského moře k moři Černému, k čemuž by mohlo svádět slovo „linie“. Jednalo se o řetěz obranných staveb, sestávající z takzvaných opevněných prostorů.
Opevněný prostor je soustava překážek z ostnatého drátu, taženého až v padesáti řadách („zajišťovací pásmo“), za nimiž stojí bunkry („stálé obranné body“). Každá taková obranná soustava byla soustředěna při významné dopravní trase, která takovou základní „stálou obrannou stavbou“ procházela.
Jednotlivé bunkry byly stavěny ve skupinách − ke vzájemné podpoře. Každý z nich měl mít podle své velikosti posádku v počtu 10 až 40 mužů. Hloubka obrany od předních překážek k oné stálé obranné stavbě činila asi 12 kilometrů. Stavba samotná pak měla hloubku asi čtyři kilometry do zázemí.
Jeden opevněný prostor čítal v sovětských podmínkách 200 až 400 bunkrů.
Každý z opevněných prostorů (dále OP) měl svou správu a štáb, tři a čtyři samostatné kulometně-dělostřelecké prapory, dělostřelecké oddíly až do síly pluku, rotu automobilové přepravy, ženijní a spojovací prapory. V době ohrožení se do OP mohlo soustředit až osm praporů vojska.
K čemu to má být?
Opevněné prostory, budované dle jednotných plánů a stejné obranné metodiky, měly vzájemný rozestup většinou plus minus 50 kilometrů. (V subarktických či stepně-pouštních podmínkách, tedy na finských nebo dálněvýchodních hranicích, bývaly takové mezery až dvousetkilometrové i větší, ale to jsou pochopitelné extrémy.) Přímý dosah samotných OP byl srovnatelný. Kupříkladu kyjevský OP, vybudovaný v letech 1929 až 1935, zahrnoval pětašedesátikilometrový řetěz bunkrů.
Počítalo se s tím, že křídla, tedy mezery mezi jednotlivými OP, ochrání přirozené terénní překážky (řeky, bažiny, náhorní plošiny) s jednotkami mobilního vojska.
Základním smyslem OP byla dlouhotrvající obrana, při níž se vojskové štáby, spojovací a zásobovací uzly, opravárenské dílny a lazarety nacházely hned od počátku případných válečných akcí v relativním bezpečí před nepřátelským útokem.
Jako opěrná základna daného uskupení vojsk (založeného na pěší divizi, nebo ještě lépe na celém armádním sboru) mohl OP sloužit jak k obraně, tak i k útoku. Při neúspěšném útoku pak OP plnil klasickou úlohu, kterou známe z válečných zpravodajství, kde se ústup často označuje za stažení jednotek do „předem připravených pozic“.
Názvy vymýšlejí nepřátelé těch, kdo je přejímají
Výstavba pásu sovětských OP začala dávno před druhou světovou válkou, už v letech 1927−1928. V roce 1937 bylo dokončeno třináct OP na západních hranicích SSSR a třináct na Dálném východě. Na západě se jednalo o OP při hranicích a Finskem (karelský a kingiseppský), s pobaltskými státy (pskovský a polocký), s Polskem (minský, mozyrský, korosteňský, kyjevský, novograd-volyňský a letičevský) a Rumunskem (mogilev-podolský, rybnický a tiraspolský).
V letech 1938–1939 se v mezerách mezi jednotlivými OP na hranicích s Polskem začalo s výstavbou dalších osmi OP, takže mezery mezi jednotlivými OP se zkrátily na zhruba 25 kilometrů. Šlo o OP ostrovský, sebežský, skucký, šepetovský, izjaslavský, staro-konstantinovský, ostropolský a kameněc-podolský.
Žádný sovětský občan, mimochodem řečeno, nevěděl před druhou světovou válkou nic o žádné „Stalinově linii“, a přesto tehdy každý sovětský občan pevně věřil, že ho tato linie ochrání před jakýmkoli útokem. V SSSR se totiž právě popsaná linie opevnění západních hranic, o níž věděl každý, nikdy nenazývala Stalinova linie. Ten název vynalezl ve třicátých letech žurnalista lotyšské revue, jehož článek byl přetištěn v britském Daily Express. Odtud se sousloví rozšířilo v západním tisku.
Nová linie
Následně pak do celého systému zasáhly politika a dějiny. V srpnu 1939, jak víme, byl uzavřen pakt mezi Německem a SSSR, v jehož důsledku následně Sovětský svaz anektoval část Finska za Vyborgem a Ladožským jezerem, všechny tři pobaltské státy (Estonsko, Lotyšsko a Litvu), východní oblasti Polska, osídlené Bělorusy a Ukrajinci, rumunskou Besarábii a severní Bukovinu. Tím se sovětská hranice během následujícího roku posunula průměrně o 200 až 300 kilometrů na západ.
Linie OP na „staré hranici“, budovaná, jak řečeno, od roku 1927 (tzv. Stalinova linie), pak byla zcela logicky konzervována, protože už podél ní žádná hranice, nic naplat, nevedla. Zato na nové hranici byla od Baltu po Karpaty a Dunaj neprodleně započata výstavba nového pásma OP. Vzhledem ke vžitému termínu „Pakt Molotov–Ribbentrop“ se tomu novému pásmu opevnění začalo na Západě říkat Molotovova linie. Tehdejší občané SSSR ovšem o takovém názvu opět neměli tušení.
Na nových sovětských hranicích bylo v letech 1939−1941 budováno 13 OP: jednak na hranici s německým Východním Pruskem (těljašský, šjauljajský, kaunaský, alituský) a jednak na hranici s německým okupačním Polskem neboli „Generálním gouvernementem“ (grodněnský, osovecký, zambrovský, brestský, kovelský neboli ljubomlský, vladimir-volyňský, strumilovský a przemyšlský). Rozestupy se podobaly těm na staré hranici, s tím rozdílem, že ta nová byla kratší.
Každá obranná linie však má své mouchy. Některé kupodivu nemají křídla, jiné je samozřejmě mají. Nejdřív pojednáme o těch bezkřídlých:
Tank
Husté řady zajišťovacího pásma z ostnatého drátu spolu s nespočtem kulometných palpostů představovaly nepochybně nepřekročitelnou překážku pro pěchotu i jízdu v éře první světové války. Tehdy platilo, že pokud už armáda takříkajíc zaujala obranu a zakopala se do země, tj. vykopala zákopy, okopy, vybudovala zákopové bunkry a zašněrovala to všechno ostnatým drátem, nedařilo se takovou obranu prorvat dokonce ani po mnohaměsíční dělostřelecké přípravě.
Víme však, že většinou se generálové připravují na minulou válku, zatímco ta nová je vždycky něčím překvapí. I lehký tank totiž dokáže vyčistit terén od ostnatého drátu se stejnou snadností, s níž koště smetá pavučiny. Sověti samozřejmě tento fakt chápali. Proti tankům tudíž vybavili už Stalinovu linii těžkými děly. Vzhledem k náročnosti takového vybavení byla ovšem Stalinova linie takto protitankově zařízena jen asi z patnácti procent. Použitá děla byla navíc až padesát let stará.
U Molotovovy linie byl před 22. červnem 1941 onen poměr protitankové vybavenosti zvyšován na 40 až 45 procent, a to s použitím nejnovějších dělostřeleckých systémů se skvělou periskopickou technikou.
Letadlo
Nejmohutnějším polním dělem, schopným účinné střelby do pevností, byly houfnice o hmotnosti přes 17 tun, střílející z kanonu ráže 203 náboje o váze 100 kg. Vzhledem k silně omezené pohyblivosti takového kolosu ovšem takových děl moc vyrobeno nebylo. V sovětské armádě jich bylo „pouze“ sto. Slovo pouze dávám do uvozovek, protože to rozhodně nebylo málo.
Mnoha vojenským odborníkům se po první světové válce zdálo, že tato objektivní mez pro nárůst hmotnosti munice polního dělostřelectva umožňuje výstavbu prakticky nezranitelných stálých obranných staveb a bodů.
Jenže vtom se objevila ta moucha s křídly. Válečný letoun unesl bombu o uvedené hmotnosti 100 kg už tehdy, kdy sestával z dýhy, potažené celtovinou. Ovšem střední dvoumotorové bombardéry, jako britský Wellington a německý Heinkel-111, unesly bomby o hmotnosti 1800 kg. Nu a těžký čtyřmotorový bombardér TB-7 pak byl v přepravní variantě schopen unést bombu pětitunovou.
V tomto okamžiku byly velké pevnostní stavby jakéhokoli typu, od Maginotovy linie přes československý řetěz opevnění a Stalinovu linii až po Atlantický val, odsouzeny k nebytí. Po druhé světové válce se právě proto od výstavby těžkých obranných linií zcela ustoupilo.
Závěrečná poznámka dnešní části, nenápadně navádějící na téma další seance, budiž ale následující: Zkušenost současné války nás učí, že chybují nejen generálové, kteří se připravují na minulé války, ale i ti, kteří se chystají výhradně na války budoucí.
Zdroje: A. Metla: Linija Stalina: pravda i pamjať istorii, J. Lucas: Válka na východní frontě 1941-1945
Vložil: Bruno Solařík