Vilém Famm: Něco se děje se státním dluhem. Vaše dopisy
06.09.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Dluhy
Osobní dluhy, státní dluhy, nakonec i morální dluhy. Vilém Famm se dotkl naprosto klíčového tématu, které naši republiku stahuje ke dnu. Dluhy.
„Lidé jednoho dne začali utvářet společnost. S tímto okamžikem nastal zápas o její ovládnutí. Síla elit nestačila. Prvním pomocníkem bylo náboženství. Po probuzení občanské společnosti nastoupily ideologie. Náboženství upadá, ideologie nezabírají, přichází čas ovládnout lidi něčím novým, a tím je zadlužení společnosti,“ napsal Vilém Famm a pokračoval.
„Nejlepší stav pro vládnoucí elity nastane, až budou dluhy lidi drtit jako lis. Kdo nejlépe poslouchá? Přece dlužník. Skutečně svobodným je jen občan bez dluhu.
Stát je nyní jak vysátá houba bez prostředků a s dluhy. Důchody? Zapomeňte! Vždyť vidíte, že nejsou peníze a tak neplatí odchod žen do důchodu v 55 letech (měly dvě děti), ale hezky po novu v 65. Jak se však ukazuje, ani to nebude stačit. Odchod se bude muset posunout, vždyť nejsou co? Peníze.
Společnost se zkrátka vyvíjí ve všech směrech. Po náboženství, či nějaké ideologii, přišly na řadu osvědčené dluhy.
Z historie víme, že technická revoluce zlikvidovala cechy. Strojní výroba a s ní vyšší produktivita práce lidem, dá se říci, nic nepřinesla, veškerý zisk patřil majiteli. Dnešní robotizace je v tomhle shodná s technickou revolucí, veškeré zisky majitelům. V něčem je však přece jen jiná, je ještě horší. Roboty nahradily plně pracovníky, ale neplatí ani zdravotní, ani sociální pojištění. Pro prostý lid je takový stav pohromou. Jediné, co z toho prostí lidé mají, je nádherný pohled v televizi na koncert robotů při sestavování automobilu v továrně. Lidé z toho všeho mají jen a jen tenhle pohled.
Brouzdáním po internetu na mne vypadla informace, že se státním dluhem už nejsme sami, máme zkrátka další dluh. Po jeho zjištění jsem hledal dál a nacházel další a další.
Státní dluh ČR v roce 2023 činí 3 300 mld. korun.
Nový je společný evropský dluh, coby půjčka po covidové krizi na hospodářskou obnovu. Specifika dluhu spočívá v tom, že se bude splácet až za 30 let. Kde budou ti, co tento dluh stvořili? Dluh nás všechny bude spolehlivě drtit, i když na dnešek vzbuzuje stav normálnosti. Dnešní stav by narostl z 42 % HDP na 45 % HDP (tj. o 235,7 mld korun). Jeho splácení za 30 let možná dopadne tím nejjednodušším příkladem, že se zahrne do státního dluhu.
Ručíme za Ukrajinu. Prý jenom 1,4 miliardy.
Obce mají dluh 98,4 miliardy.
Nu a na závěr, nějaké dluhy se ukládají též do státního fondu. To by jeden nevymyslel.
Dluhy, tak jako mnohé ostatní, mají tu vlastnost, že se sčítají. Mám jen obavu, zda jsem objevil opravdu všechny naše dluhy. Skryté dluhy.
Celou poslední dobu jsem se domníval, že státní zadlužení má za účel jen prosté vydělávání peněz pro někoho. Splácení úroků je takovým návratem k dřívější robotě. To je však jen ta jedna strana mince, ta druhá nám jasně říká, že skrze dluhy budeme ovládnuti. Na hraně tam je nápis: „Dluhy se musí platit.“ Takové prosté připomenutí skutečnosti. Prostá, sladká tečka hospodaření našich elit, až sem nás dovedly, až tam, kde nás chtěli mít. Tak tam už jsme. My se musíme konečně zamyslet, co s tím vším uděláme. Necháme si tohle vše líbit?
My starší jsme se jednoho času učili, že společnost určují vlastníci výrobních prostředků. K tomu bych jen nesměle dodal, že i daně jsou velmi rozhodující.. My potřebujeme jejich prostřednictvím vybírat tolik, aby stát hospodařil s vyrovnaným rozpočtem. Pak jen zbývá najít prostředky na vyplacení všech dluhů.
Dnešní elity hospodaří k dluhu. Státní dluh není pro ně jen stroj na peníze, ale i snadnou cestou k naší porobě. Na nás je najít cestu z této pasti. Doufám, že jsem dostatečně prokázal, že státní dluh škodí lidem, a je tedy na místě položit si otázku: „Komu státní dluh prospívá?“
Oddlužme stát na 111 %,“ zakončil tradičně Vilém Famm.
Reakce Štěpána Chába
Říkám to pořád – dluh je špatný. Když je dluh příliš velký, začne být i zotročení moc velké. Protože nás vede do pekla splátek, úroků a ve výsledku do nedostatku.
U dluhu je dobré být si vědomi i toho, komu dlužíme. Protože ten, který drží prst na našem ekonomickém tepu, také patřičně tlačí na směr, kterým se máme jako země vydat.
Mám rád princip spojitých nádob. OECD nás tlačí kupříkladu do toho, abychom zvyšovali věk odchodu do důchodu, na OECD a její zprávy reaguje Mezinárodní měnový fond, na ten zase ratingové agentury, na ty pak „investoři“ s dluhy. A my jsme těmhle všem „zavázaní“ za svůj dluh. A posloucháme OECD, abychom si nepoškodili reputaci u MMF, čímž bychom se dočkali špatného hodnocení na „trhu s dluhy“, tedy u ratingových agentur. A točíme se v dluhu, protože dluh živí ty, které živíme. „Investory“ s dluhem. Oni nechtějí, abychom se dluhu zbavili. Dostali bychom se z jejich spárů.
Dluhy jsou podřízenost, poslušnost a strádání.
Všimněme si i konání naší nynější vlády. Ne nadarmo se ministru financí Zbyňku Stanjurovi zavedl název ministr bank. Okamžik, kdy spatříme, že klíčoví ministři začínají sloužit cizím zájmům, můžeme v klidu zkonstatovat, že jsme v chomoutu a bez možnosti hnout se jinam, než kam cukne „investor“ s dluhy opratěmi.
Po revoluci mělo být vytváření státního dluhu zaneseno do legislativy jako protiústavní. K bohatství a prosperitě jsme se měli dopracovat, ne prodlužit. Protože u dluhu je zpětná záklopka. Prosperitu začne vysávat a nakonec z ní nezbude nic.
Zadluženost vedla a povede k dalšímu dluhu. Dluhu dětí, na které zadlužená generace z praktických důvodů nebude mít. Ty pak budou chybět celé společnosti. I samotné ekonomice. Špatně jsme si to těch třicet let po revoluci nastavili.
|
Vložil: Štěpán Cháb