Kdo vyrábí dezinformace o druhé světové válce. Pátrání Bruno Solaříka

Minule jsme se dozvěděli, že snad existuje jakýsi „Hitlerův dopis Stalinovi“ ze 14. května 1941, a zároveň, že ten dopis ve skutečnosti neexistuje, protože je to falzum. Dosud jsme dopis cupovali jen v režimu „tvrzení proti tvrzení“. Nyní přišel čas na exaktní důkazy, že dopis je fejk. Začíná tedy pátrání, jak se dopis dostal do oběhu a kde je jeho zdroj.

Není věrohodnost jako věrohodnost

V Rusku působí historik jménem Vladimir Kuzněčevskij. Je mimo jiné autorem knihy Stalin – fenomén vůdce. Kniha nese tento podtitul: „Boj proti vlastnímu lidu, nebo snaha učinit jej šťastným za jakoukoli cenu?“ Už z toho je patrné, že rozhodně nejde o žádné vzývání geniálního lodivoda národů, ale ani o totální podceňování onoho muže, který po třicet let vládl největší zemi světa. (Autor se narodil na Sibiři v rodině „kulaka“, který na poslední chvíli uprchl z domovské vsi, kde se právě chystalo jeho exemplární potrestání coby „nepřítele lidu“.) Především jde o knihu poměrně věrohodnou, pokud jde o její podepřenost fakty.

Tím víc mě překvapilo, když jsem při pročítání Kuzněčevského práce objevil jednu zarážející citaci. Ano, hádáte správně. Jde o ten „dopis“ Hitlera Stalinovi z května 1941. Kuzněčevskij, jindy dosti pečlivý ohledně odkazů na zdrojovou literaturu, zde navíc čtenáři jakýkoli odkaz kupodivu dluží.

Kuzněčevskij samozřejmě není jediný historik, který s daným dopisem zachází jako s historickým faktem. Dopis cituje například A. Osokin ve své knize z roku 2007, A. Savin v časopisu Krasnaja zvezda z roku 2008, S. Rybas v rozsáhlé práci o Stalinovi z roku 2015 a jiní současní ruští odborníci. Mezitím se dopis samozřejmě rozletěl po světě. Už v roce 2005 se objevil v knize bývalého zpravodajského důstojníka Davida Murphyho O čem Stalin věděl (česky 2008), o rok později v práci Johna Lukacse Hitler a Stalin (česky 2007) atd. Člověk by až řekl, že věrohodnost dopisu lze prokázat už tím, kolik poměrně známých historiků a badatelů jej bere víceméně vážně. 

Což bych v tomto případě nedoporučoval.

Kam dopadá jablko

Samozřejmě by stálo za zjištění, kdo ten dopis vlastně citoval ještě před všemi vyjmenovanými vědci. Nuže, už na jaře roku 2005 se ve Volgogradu konala vědecká konference k šedesátému výročí konce války. A na té konferenci přečetl onen „Hitlerův dopis Stalinovi“ zvláštní host jménem Dmitrij Jazov. Komu to jméno připadá povědomé, podotýkám, že jde opravdu o maršála Sovětského svazu, který v časech perestrojky zastával funkci ministra obrany SSSR a v létě 1991 byl členem Státního výboru pro výjimečný stav, který se neúspěšně pokusil provést státní převrat a zastavit proces zániku Sovětského svazu.

Roku 2005, již v pokročilé penzi, přichází soudruh Jazov na veřejnost s tímhle dopisem.

Jak k němu ale přišel? Kde ho vzal?

Vraťme se nejdřív zase k historiku Kuzněčevskému. Zajímalo mě samozřejmě především, kde ten dopis vzal on, protože na rozdíl od penzionovaného maršála Jazova jde o vědeckou osobnost.

Jak řečeno, u Kuzněčevského odkaz k „dopisu“ chybí. Ale na téže stránce, kde je uvedeno jeho znění, se Kuzněčevskij zmiňuje o svém kolegovi Panovovi. S tím dopisem sice daná zmínka neměla co dělat, ale říkal jsem si, že jablko nepadá daleko od stromu. Co když ten dopis převzal Kuzněčevskij z práce onoho kolegy?

Netřeba ukazovat prstem

A ono to tak opravdu bylo. Kuzněčevskij tudíž sám za uvedení toho podezřelého dopisu nemůže. Převzal jej z textu jiného, ještě uznávanějšího vědce, profesora Anatolije Panova, který jej otiskl v šestém dílu mnohasvazkové knižní série Oficerskij korpus v političeskoj istorii Rossii (Důstojnický sbor v politických dějinách Ruska), vydaném ve městě Kaluga roku 2002.

A teď zpět k maršálu Jazovovi, který dopis veřejně předčítal v roce 2005. Text dopisu pak v reportáži z uvedené konference otiskl list Krasnaja zvezda. Redaktor přitom položil Jazovovi důležitou otázku: „Kde jste k vámi uvedenému Hitlerovu dopisu přišel?“ A Jazov odpověděl: „No vloni (sic!) byl publikován v Panovově knize Důstojnický sbor v politických dějinách Ruska, díl šestý.“

A jsme doma. Obě dvě osoby, které zde probíráme, převzaly „dopis“ z jinak věrohodného Panovova vědeckého elaborátu.

Je přitom příznačné, že Kuzněčevskij chtěl citováním dopisu stvrdit své přesvědčení, že Stalin udělal chybu, protože Hitlerovi trestuhodně naletěl, zatímco soudruh maršál Jazov hodlal naopak prokázat, že Stalin žádnou chybu neudělal. Vždyť mu dal Hitler čestné slovo, takže prostě nebyl důvod, aby soudruh neuvěřil, že soukmenovec (volksgenosse) vážně nechce nic než mír.

Oba náhledy jsou mylné, ale není asi zapotřebí ukázat prstem na ten nehoráznější…

Odkazy bez odkazů

Další otázka už nemůže znít jinak, než takhle: A kde vzal ten dopis profesor Panov?

Tady se přece jenom blížíme ke kýženému rozuzlení. Profesor Panov si totiž dal tu práci, že svou citaci dopisu opatřil odkazem.

Ten odkaz je následující:
Bunič, Igor: Labirinty bezumija (Labyrinty šílenství), Sankt-Petěrburg 1995

Pokud jde o zahraniční šiřitele „dopisu“, uveďme, že věhlasný David Murphy rovněž odkazuje na uvedené dílo Igora Buniče, a to čistě proto, že na ně v odkazu poukázal první vědec, který jej přetiskl, tedy zmíněný profesor Panov.

Lukacs ovšem už odkazuje jen na kolegu Murphyho. A další badatelé už odkazují jen na Lukacse.

A tak je „existence“ dopisu spolehlivě zaštítěna (bez dalších „zbytečných“ odkazů) řadou mezinárodně uznávaných badatelů. Samozřejmě bez přiznání, že Murphy i Lukacs, byť jej oba citovali, o něm alespoň vyslovili pochybnosti…

Zas ten Hess

Buničovu zdrojovou knihu, rozsáhlou publikaci o bezmála sedmi stech stranách, jsem si opatřil a dopis jsem tam skutečně našel. Je otištěn ke konci knihy, konkrétně na stranách 620−621. Bunič má k dopisu řadu poznámek a vysvětlujících komentářů. Ví například, že bezprostředním důvodem k jeho napsání byl nečekaný a tajný odlet Hitlerova zástupce Rudolfa Hesse do Anglie 10. května 1941.

Hess, jak známo, motivoval svůj svévolný let snahou usmířit Británii s Německem, jenže své síly a možnosti přecenil. Britové ho prostě internovali (a Hess ze spojeneckých žalářů nevyšel po 46 let, tedy až do své smrti v roce 1987).

Nuže, Hitler a jeho okolí v čele s Heydrichem se nyní obávali o osud svého plánu Barbarossa. Stalin teď přece mohl pojmout podezření, že Hessův let byl Hitlerem posvěcen a že se skutečně chystá ukončení německo-britské války. Pak by Stalin mohl zahájit přípravy k obraně SSSR před nevyhnutelným německým útokem, a tím by Němce, kteří přitom žádný mír s Británií nechystali, připravil o výhodu momentu překvapení. Proto tedy Hitler napsal Stalinovi osobní dopis, kde nejenže Hessovu misi vysvětluje („…v záchvatu zatmění mysli kvůli pracovnímu přetížení odletěl do Londýna…“), ale navíc se mu zaručuje čestným slovem, že on, Hitler, žádnou akci proti SSSR nechystá. Stalin mu uvěřil a zakázal přípravu obrany státu, aby nezavdal Hitlerovým generálům záminku ke svévolné provokaci, takže plán Barbarossa byl zase v suchu.

Junkers-52

Uvedená kombinace vůbec není marná. Že Hess svým dobrodružným letem způsobil Hitlerovi velké potíže, je stoprocentně známo. Obava ze Stalinovy reakce na tak podezřelou událost mezi ty potíže nepochybně patřila. V daném případě ovšem není zřejmé, jak se Bunič o diskusích mezi Hitlerem, Heydrichem a spol. vůbec dozvěděl. A existenci „dopisu“, který měly ty diskuse zplodit, to navíc nijak exaktně neprokazuje.

Nechme však nyní kritiku stranou a sledujme dál Buničův výklad. Zajímá nás, jak se dopis do SSSR dostal.

Bunič tvrdí, že dopis připutoval do Moskvy den po napsání, 15. května 1941, a to letecky. Všimněme si, že i zde, stejně jako v reálném Hessově případě, je ve hře jakási dobrodružná výprava letadlem. Konkrétně šlo o typ Junkers-52. Na sovětském území nebyl při jeho průletu vyhlášen poplach. Sovětské stanice protivzdušné obrany po celou dobu letu nejenže na narušitele nestřílely, ale naopak ho samy naváděly k cíli. Šlo tedy o let tajný, leč oboustranně smluvený. Po předání dopisu bylo letadlo s třemi členy posádky plně zásobeno palivem a odletělo zpět do Německa.

Na tom Buničově příběhu je podivný už ten typ letadla. Junkers-52 je totiž dopravní letadlo o kapacitě 18 míst. Neslo jen ty tři členy posádky a žádné cestující, takže by mu palivo na let od německých hranic do Moskvy stačilo. Ale jen tak tak, přičemž při vstřícném větru by stroj do cíle vůbec nemusel doletět. Bylo by vskutku podivné a riskantní svěřovat přepravu dopisu zrovna takovému velkému letounu.

Slovo má Sudoplatov

Jsou vůbec k uvedenému letu nějaké historické doklady? Kupodivu jsou (!).

V roce 1994 vyšla v USA kniha vzpomínek věhlasného sovětského rozvědčíka Pavla Sudoplatova Special Tasks (Zvláštní úkoly), v níž autor informuje, že Junkers-52 s tříčlennou posádkou a bez cestujících přeletěl 15. května 1941 od hranic do Moskvy. Sudoplatov se ovšem ani náznakem nezmiňuje o tom, že by sovětské stanice protivzdušné obrany to letadlo k Moskvě naváděly. Naopak (!) tvrdí, že šlo nepochybně o německou (bohužel úspěšnou) zkoušku spolehlivosti, přesněji řečeno nespolehlivosti sovětské protivzdušné obrany.

Sudoplatov přímo píše:
„V Kremlu to vyvolalo poprask, a došlo proto k vlně represí ve vojenském velení. Začalo to odvoláváním z funkcí, následovala zatčení, a pak přišly popravy nejvyššího velení sovětského vojenského letectva.“

Junkersem se inspirovala Cessna

K té vlně zatýkání a poprav skutečně došlo. Pouhý měsíc před začátkem války byli zatčeni nejdřív ze všeho správci letiště Chodynka, kteří letadlu v Moskvě povolili přistání, a pak sám náčelník vojenského letectva Sovětského svazu Ryčagov, náčelník správy protivzdušné obrany Štern, velitel Pobaltského vojenského okruhu Loktionov, který byl náčelníkem sovětského letectva před nástupem Ryčagova, a další vysocí velitelé Rudé armády. Zastřeleni byli v říjnu 1941, tedy až za války. (Žádné doplnění paliva se mimochodem nekonalo, nemluvě o letu Junkerse-52 zpátky do Německa. Tři piloti letadla byli internováni a k jejich zastřelení došlo zřejmě hned po německém vpádu do SSSR.)

K přeletu Junkerse-52 ostatně existuje potvrzující dokument, jde o rozkaz lidového komisaře obrany Timošenka z 10. června 1941, kde je popsán jak samotný let, tak nařízená zatčení.

Jen tak mimochodem, v té souvislosti vzpomeňme na jistého Mathiase Rusta, který se svou malou Cessnou přistál o 46 let později, 28. května 1987, přímo na Rudém náměstí v Moskvě. I tehdy došlo v důsledku k odvolání řady vysokých činitelů sovětského letectva a protivzdušné obrany z funkcí (byť bez poprav), ale podle všeho byl tehdy důvod letu i represí opačný, než v roce 1941. Tentokrát to nebyl „nepřítel“, nýbrž samotné Gorbačovovo vedení SSSR, kdo se potřeboval pod vhodnou záminkou zbavit nepohodlných generálů, naladěných nepřátelsky vůči „perestrojce“. (Maně se zde naskýtá otázka, jestli se soudruzi z roku 1987 tím dávným junkerským případem z roku 1941 neinspirovali, ale k tomu samozřejmě nemáme žádné indicie…)

 

Labuť slzám nevěří

To jsme každopádně odbočili příliš daleko. Zpět k věci. Sudoplatovovy paměti vyšly v roce 1994 a Buničova kniha byla vydána prakticky hned vzápětí, roku 1995. Zdroj informace o přeletu Junckerse bychom tedy měli, byť jej Bunič skromně neuvádí.

Jenže o tom, že letadlo mělo převážet „Hitlerův dopis Stalinovi“, opět žádné doklady nemáme. Ba co hůř. My pořád nemáme vlastně žádný exaktní důkaz ani o tom, že ten dopis existuje!

A teď je konečně na místě poslední otázka.
Víme už, odkud „dopis“ převzali ruští i zahraniční historikové v čele s Panovem, Murphym a Lukacsem. Od Buniče. No ale kde k němu přišel sám Bunič?

Ve svém internetovém almanachu Lebeď (Labuť) publikoval historik Valerij Lebeděv zprávu o svém veřejném rozhovoru s Buničem, který proběhl v roce 1997, tedy dva roky po vydání Buničových Labyrintů šílenství, v pořadu americké rozhlasové stanice WMNB. Na Lebeděvovo vyzvání, aby mu Bunič poskytl zdroj Hitlerova dopisu, odkázal Bunič na své knihy, a když Lebeděv opáčil, že tam žádný odkaz není (opravdu tam není – pozn. autora), Bunič záhy převedl řeč jinam a dělal všechno pro to, aby se z toho nějak vyvlékl.

Bunič pak zemřel ve věku 62 let roku 2000, a teprve dva roky poté citoval „dopis“ profesor Panov. Dál už to známe.

Tak jest

Co se to tedy vlastně stalo? Že by snad Bunič prostě využil ověřenou zprávu o přeletu Junkerse, umazal okolnosti uvedeného dobrodružství (tj. německý průzkum schopností sovětské protivzdušné obrany) a napadlo ho využít ten prokázaný přelet k vlastní volné fabulaci, že letadlo ve skutečnosti převáželo nějaký Hitlerův dopis Stalinovi? Dopis, který neexistoval, takže ho Bunič musel za Hitlera… napsat sám?

Tak jest.

Uvedu k tomu už jen tři poznámky.

Za prvé: Ani originál, ani kopie, ani jakákoli zmínka o „Hitlerově dopisu Stalinovi“ ze 14. května 1941 není k nalezení. Ruské archivy jsou sice otevřeny jen takříkajíc výběrově, ale kdyby například režimní historik Panov, nemluvě už o maršálu Jazovovi (!), potřebovali své citace z „dopisu“ prokázat, těžko by jim kdo bránil ve zveřejnění faksimile dopisu.

Kdyby ovšem něco takového existovalo.

Fantasy

Za druhé: Kdo byl vlastně Igor Bunič? V devadesátých letech znal jeho jméno každý ruský zájemce o literaturu faktu. Ale nejen faktu. A o to tu běží.

Bunič byl totiž v době mezi zánikem SSSR a svou smrtí, tj. v jelcinovském desetiletí 1991−2000, autorem řady bestsellerů. Málokdy se dá něco takového říct o historikovi. A v tom to vězí. Bunič žádným historikem nebyl a ani se za něj neprohlašoval. Jeho žánrem bylo cosi, čemu se říká historická fantasy (!). Z řady recenzí na jeho tvorbu volím jen jednu charakteristiku: Bunič „volně předkládá takové či onaké historické dokumenty a místy si přimýšlí své vlastní“. Podle historiků to byl zkrátka dějepisný baron Prášil.

Vědě zdar

A ještě ta třetí a poslední poznámka: Sám Bunič uvedl přímo v podtitulu své knihy Labyrint šílenství, obsahující onen „dopis“, že se jedná o „historicko-umělecký výzkum“.

Jinými slovy: Bunič se sám (!) předem vyvázal z povinnosti jakékoli zdroje vůbec uvádět. Román přece není totéž co vědecká práce… Všiml si toho podtitulu profesor Panov, který onen „dopis“ zařadil do své práce, a tím jej historicky posvětil a „vědecky“ pustil do oběhu?

To už, myslím, řešit nemusíme. Můžeme zkrátka klidně a podloženě konstatovat, že historický je v dané epizodě ten přelet Junkersu-52, zatímco Hitlerův dopis Stalinovi zde zkrátka zastupuje onu „uměleckou“ složku.

Co dodat?

Vědě zdar − a vědecké fikci zvlášť.

Zdroje: Igor Bunič: Labirinty bezumija, Vladimir Kuzněčevskij: Stalin – fenomen vožďja, Valerij Lebeděv: Odnim udarom – semerych, Lebeď, č. 601, John Lukacs: Červen 1941 – Hitler & Stalin, David Murphy: O čem Stalin věděl: Záhada operace Barbarossa, Anatolij Panov: Armija i politika, Rozhovor s maršálem D. Jazovem v deníku Krasnaja zvezda 27. 4. 2005, Pavel a Anatolij Sudoplatovovi: Special Tasks: The Memoirs of an Unwanted Witness − A Soviet Spymaster

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,