Mohl za německo-sovětskou válku Hitlerův dopis Stalinovi? Pátrání Bruno Solaříka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Adolf Hitler

Dnes (a rovněž za týden) učiníme v našem cyklu o německém vpádu do SSSR nenápadný krok zpět. Vpád už probíhá, ale my se teď budeme věnovat čemusi, co se údajně přihodilo ještě před jeho začátkem. Neměl jsem to původně v plánu, ale na vojně se mění situace každým okamžikem, jak pravil Josef Švejk.

Hitler si se Stalinem dopisoval?

Jeden čtenář se mě zkrátka v souvislosti s mým dosavadním výkladem zeptal, proč jsem při popisu Stalinovy nedůvěry vůči zprávám o nadcházejícím útoku wehrmachtu neuvedl Hitlerův dopis Stalinovi ze 14. května 1941.

To si zaslouží zvláštní díl.

Pro ty, kdož nevědí, o čem je řeč: V údajném dopisu ze 14. května 1941 Hitler Stalina věrolomně ujišťuje, že proti němu nechystá válku. Dopis bývá citován na podporu tvrzení, že Stalin mohl být Hitlerem takto uveden v omyl, a proto nepřipravil Rudou armádu na německý útok a nevěřil zprávám, že se ten útok chystá.

Odpověděl jsem čtenáři, že ten dopis je falzum. A slíbil jsem, že své tvrzení prokážu, už proto, že mezi zájemci o dějiny druhé světové války je uvedený dopis docela populární, aniž by se někde mohli dočíst, proč nemá smysl brát jej vážně. Je to koneckonců zajímavý případ, na kterém je dobře vidět, jak taková falza vznikají a jak se dostávají do oběhu.

Co měl Hitler údajně na srdci

Nejdřív tedy prozkoumáme ten dopis. Údajný Hitler v něm Stalina ujišťuje o absenci vojenských příprav Německa proti SSSR, protože on sám, Hitler, chce ve skutečnosti dokončit přípravy německého vylodění v Británii. Vysvětluje zde:

„Při formování vojsk (pro vpád na Britské ostrovy) mimo dohled a dolet nepřítele, jakož i v souvislosti s nedávnými operacemi na Balkánu se podél hranic se Sovětským svazem shromáždilo velké množství mých jednotek, asi 80 divizí, což snad podnítilo kolující zvěsti o pravděpodobnosti válečného konfliktu mezi námi. Ujišťuji Vás čestným slovem hlavy státu, že tomu tak není.“

A to není všechno. Dále se prý Hitler Stalinovi svěřuje se závažnou obavou:

„…vůbec nevylučuji možnost náhodného vzniku ozbrojeného konfliktu, který může za podmínek takového soustředění vojsk nabýt dosti rozsáhlých rozměrů, kdy bude obtížné nebo prostě nemožné určit, co se stalo jeho příčinou. … Chci být před vámi krajně otevřený. Obávám se, že někdo z mých generálů takový konflikt záměrně vyvolá, aby uchránil Anglii před jejím osudem a zmařil mé plány.“

Psali jsme

Británie v srpnu 1939 nabídla Hitlerovi spojenectví. I polskou verzi Mnichova. Pátrání Bruno Solaříka

Proč by to mělo být falzum?

Hitler tedy Stalina jakoby nabádá, aby nenaletěl na případné pohraniční provokace, které by mohly Hitlerovi provést jeho vlastní „generálové, kteří zapomněli na své závazky“, a zapřísahá Stalina, aby jim k tomu neposkytl „žádnou záminku“.

Zajímavé. A burcující. Vždyť Němci skutečně (!) vysvětlovali Sovětům své soustředění při hranicích SSSR tím, že svá vojska odsouvají z doletu britských bombardérů. To je prokazatelný fakt.

A Stalin v červnu 1941 doopravdy (!) opakovaně varoval své generály před možnou provokací. A vskutku se osobně zasadil o to, aby Rudá armáda na hranicích neposkytla Němcům žádnou záminku k jakékoli vojenské akci, a to až do té míry, že k datu 22. června nechal na hlavním úseku hranic dokonce odzbrojit letecké a dělostřelecké jednotky, protože by mohlo dojít k provokaci.

Ano, německé omlouvání vlastní vojenské přítomnosti u hranic SSSR potřebou vyhnout se doletu britských letadel, stejně jako Stalinovo varování před německými provokacemi, mohl falzátor využít právě proto, že to byla prokazatelná fakta. Není však prokazatelný ten podstatný „zbytek“ – tedy to, jak se Hitler zaklíná Stalinovi svým čestným slovem, že na něj nezaútočí, a jak mu popisuje, že se chystá vylodit v Británii.

Otázka zní jinak

Víme, že přípravy na vylodění v Británii probíhaly, jenže o rok dřív. A tehdy Němci nakonec prohráli jak v letecké „bitvě o Anglii“, tak v námořních střetech v Severním moři. Hitler tedy nezískal převahu ani ve vzduchu ani na moři, takže přípravu na vylodění brzy zarazil v obavě z leteckého zbombardování německých lodí s invazními vojsky. Němci tehdy sice dokázali v ponorkové válce likvidovat britské zásobovací flotily, ale na zničení obranného potenciálu britských ostrovů prostě neměli dost sil. A v roce 1941 se na dané situaci nezměnilo nic.

Víme, že Němci se v roce 1941 snažili oslabit Británii mimo Británii. Směřovali přece proti jejím koloniím a sférám vlivu, ať už v severní Africe (Egypt a Suezský průplav), ve Středomoří (Řecko, Kréta) nebo na Blízkém Východě (Irák a jeho ropa). Nemluvě o tom, že plány postupu v těchto směrech Němci už rok předtím probírali se Sověty prakticky jako koordinovanou spolupráci. Údajné Hitlerovo ujišťování Stalina, že v létě 1941 zničehonic na všechny tyto probíhající akce zapomene (!) a místo toho zaútočí znovu přímo a čelně na Británii, proto působí zcela nevěrohodně.

Připomínám samozřejmě, že Hitler měl podle legendy tím dopisem Stalina přelstít, a řeči o vylodění v Británii tedy nemyslel vážně.

Jenže otázka zní jinak: Jak měl Stalin takovým řečem v načrtnuté situaci věřit?

Psali jsme

Žukov lhal, Stalin za nic nemohl? Na čem se shodli historici Ruska i Západu. Pátrání Bruno Solaříka

O provokacích

Pak je tu ta věc s těmi „provokacemi generálů“.

Z mých předchozích statí už víme, proč se Stalin obával provokací na hranicích SSSR. Nechtěl přece dát Němcům záminku k předčasnému rozpoutání konfliktu, když na ně hodlal v nejbližší době zaútočit sám, ovšem až poté, co Rudá armáda dokončí své vlastní přípravy k ofenzívě. A kremelské varování velitele Západního frontu z 21. června 1941, že by mohlo dojít k provokaci, vlastně naráželo na fakt, že Stalin připravil proti Němcům svou vlastní provokaci, tj. údajně německé bombardování Grodna, což měla být pro SSSR vhodná záminka pro „odvetné“ zničení většiny německého letectva, shromážděného u města Suwalki, a pro mezinárodně přijatelné vyhlášení otevřené mobilizace Rudé armády.

Falzátor o těchto nových zjištěních neměl ani ponětí. Věděl jen, že Stalin před provokacemi varoval. A to varování vzal falzátor doslova. To, že Stalin před případnými provokacemi anglofilních německých generálů varoval své generály poté, co ho před nimi údajně varoval sám Hitler, využil jako důkaz pravosti svého dopisu.

Kdo se opaří čajem

Teď k těm generálům, kteří „zapomněli na své závazky“ a snad by mohli chtít vyvolat konflikt mezi Německem a SSSR, aby zachránili Anglii. Poznamenejme, že takový německý generál, který by neuspokojoval Hitlerovy požadavky na absolutní poslušnost, tehdy neexistoval. Jistě, v roce 1944 už se takoví generálové našli. Ale v roce 1941 byla přece úplně jiná situace. Ostatně je známo, jak se Hitler choval k velitelům wehrmachtu, kteří jej odrazovali od kurzu proti SSSR. Už v roce 1937 hlásil polní maršál Blomberg, že Německu nehrozí útok z Ruska, a záhy už nebyl polním maršálem. Další polní maršál von Bock se před útokem na SSSR vyslovil proti (!) takovému dobrodružství, a nezbylo mu pak, než jej za trest sám provést v pozici velitele skupiny armád Střed. Takoví generálové měli tedy chtít sami vyvolat za každou cenu konflikt se SSSR proti Hitlerově vůli (!), aby odvrátili hrozbu od Británie? A tomuhle měl Stalin uvěřit?

Pokud tedy jde o falzátora údajného dopisu, nezbývá než se zde odvolat na skvělou československou filmovou komedii Zítra vstanu a opařím se čajem z roku 1977, kde se nacisté snaží prostřednictvím stroje času zachránit Německo před porážkou. Jenže místo aby v Hitlerově polním bunkru přistáli v roce 1944, kdy bylo Německo na pokraji zhroucení, omylem se tam zjeví v roce 1941, kdy Německo vítězí. Náš falzátor se spletl jaksi obráceně: V roce 1941, kdy nemá Hitler mezi generály žádnou představitelnou opozici, navozuje představu spikleneckých generálů, příznačnou až pro rok 1944.

Kuličky z Horní Dolní

To není všechno. Nejen obsah, ale i forma dopisu vyvolává vážné pochybnosti. Za pozornost stojí už úvodní oslovení. Hitler údajně napsal:

„Vážený pane Staline…“

Tak především se v diplomatickém úzu taková pohlednicová oslovení nepoužívala. Například Churchillovy dopisy Stalinovi, byť byly sebedůvěrnější, začínaly takto: „Osobní sdělení ministerského předsedy W. Churchilla předsedovi rady lidových komisařů J. Stalinovi.“ A pak bylo vyloženo, o co pisateli jde. Pokud by tedy Hitler psal Stalinovi dopis, oslovení či nadepsání listu by nejspíš znělo podobně.

Falzátor diplomatické znalosti neměl, a proto se zde dopustil oné závažné chyby. Chyby tím větší, že – jak víme – v květnu 1941 byly vztahy mezi Německem a SSSR nesrovnatelně chladnější, než řekněme rok předtím. Ale dokonce ani rok předtím by neexistovaly žádné podmínky k tomu, aby byl případný Hitlerův dopis Stalinovi prosycen takovou atmosférou důvěry a porozumění, nemluvě už o nějakém dávání čestného slova (!), jako kdyby se snad pisatel s adresátem považovali div ne za sousedy z Horní Dolní, kteří spolu v dětství hráli kuličky.

Nikdy nikomu a nikdo nic

Shrňme to. Falzátor se dokonale minul cílem. Chtěl navodit přibližně následující dojem: Mentálně zaostalý mongoloid Stalin přivedl svou zemi na pokraj zkázy, protože mu ďábelsky vychytralý árijec Hitler v osobním dopisu přísahal, jak hodlá dodržet pakt o neútočení, a mongoloid holt jeho čestnému slovu uvěřil. Za celou katastrofu první fáze německo-sovětské války může tedy jen a pouze Stalinova neuvěřitelná naivita.

Skutečně neuvěřitelná. Dojem, který pisatel dopisu navozuje, je naprosto nehorázný – totiž že zrovna prototyp podezíravosti (!), kterým Stalin nepochybně byl, protože, jak známo, nevěřil nikdy nikomu, uvěřil v danou chvíli kdovíproč zrovna vyhlášenému hochštapleru Hitlerovi (!), kterému tehdy (s výjimkou zfanatizovaných Němců) po špatných zkušenostech s jeho čestnými slovy nevěřil už na celém světě nikdo nic. To je ovšem představa natolik nesvéprávná, že už sama o sobě činí z celého „dopisu“ trapný vtip.

Příště si řekneme, proč jsme tento rozbor údajného Hitlerova dopisu Stalinovi mohli klidně vynechat, i když naše detektivní práce dozajista nebyla zbytečná.

Zatím jde totiž pořád jen o tvrzení proti tvrzení: na jedné straně existence dopisu, a na druhé straně kritika jeho pravosti.

Ještě však nedošlo na kardinální otázku: kde se ten „dopis“ vůbec vzal?

Na tu dojde příště.

Zdroje: Vladimir Kuzněčevskij, Vladimir: Stalin – fenomen vožďja, Anatolij Panov: Armija i politika.

Vložil: Bruno Solařík