Zrození vlastence Stalina a tajná noční schůzka v mauzoleu. Pátrání Bruno Solaříka

Po německém útoku na SSSR, přesněji po prvním týdnu bojů, když se ukázalo, že Němci postupují nečekaně rychle a jsou už u běloruské metropole Minska, propadl Stalin ve dnech 29.−30. června 1941 hluboké depresi, ale následně se vzpamatoval a nechal se od členů politbyra znovu povolat k práci. Co následovalo, se dozvíme dnes.

Muž, který o sobě mluvil ve třetí osobě

Ve středu 1. července byl na návrh politbyra ustaven Státní výbor obrany SSSR, v jehož čele stanul Stalin. A v pátek 3. července, výslovně znovu pověřen mocí, vystoupil „hospodář“ konečně v rozhlasu s dlouho očekávaným projevem k občanům Svazu sovětských socialistických republik.

„Soudruzi a soudružky, občané a občanky, bratři a sestry! Vojáci naší armády a loďstva! K vám se obracím, přátelé moji,“ zaznělo z amplionů.

Bratři a sestry… To nebylo jediné překvapení, pokud jde o oslovování. Vzpomeňme, jak o sobě Stalin tou dobou před generálem Koněvem mluvil ve třetí osobě: „Soudruh Stalin není zrádce, soudruh Stalin není věrolomný, nýbrž čestný muž… a udělá vše, co je v jeho silách, aby dnešní situaci napravil.“ Nuže, na závěr projevu z 3. července použil „hospodář“ opět své vlastní jméno ve třetí osobě. Tentokrát vyzval lid, aby se v zájmu „porážky nepřítele“ a „pro naše vítězství“ semkl kolem „strany Lenina−Stalina“ (!).

„Jak se to mohlo stát?“

Ve dvacetiminutovém projevu musel Stalin přiznat, že Němci za necelé dva týdny okupovali celou Litvu, velkou část Lotyšska a západní oblasti Běloruska a Ukrajiny, přičemž „nepřítel se hrne pořád kupředu, protože vrhá na frontu nové síly“. − „Jak se mohlo stát,“ zeptal se řečnicky, „že naše slavná Rudá armáda vydala fašistickým vojskům řadu našich měst a oblastí?“

A podal vysvětlení: „…válka fašistického Německa proti SSSR začala za výhodných podmínek pro německá vojska a nevýhodných pro vojska sovětská. Jde o to, že vojska Německa coby státu, vedoucího válku (už předtím i jinde), byla už úplně zmobilizovaná, takže 170 divizí, vržených Německem proti SSSR …, se nacházelo ve stavu plné připravenosti a čekalo už jen na signál, že mají vyrazit, zatímco sovětské jednotky se musely teprve zmobilizovat a přisunout k hranicím.“

Zde poznamenejme, že ve skutečnosti měla už Rudá armáda na hranicích obrovské uskupení moderních mechanizovaných vojsk, shromážděných zde v průběhu skryté mobilizace před (!) 22. červnem. To ale Stalin nemohl v žádném případě nikdy přiznat. Jednak by tím naznačil, ne-li vyzradil, že se chystal na Německo zaútočit sám, a jednak by těžké vysvětloval, jak je možné, že tato vojska prvního sledu nyní, v době jeho projevu, už prakticky přestala existovat.

Ostatně to podle všeho byla tehdy záhada i pro něj.

Měl však pravdu v tom, že sovětská mobilizace na rozdíl od německé nebyla 22. června ještě dokončena, protože s generálním zahájením útočné operace Bouře se v sovětském generálním štábu počítalo až asi od prvního červencového týdne, tedy právě od doby, kdy Stalin svou řeč pronášel.

Povzbuzení

Projev byl právě tak povzbudivý, jak to v danou chvíli bylo možné, samozřejmě s patřičnou měrou milosrdného přehánění: „…nejlepší divize nepřítele a nejlepší jednotky jeho letectva jsou už zničeny a nalezly na bitevních polích svůj hrob … Do boje vstupují hlavní síly Rudé armády, vyzbrojené tisíci tanků a letadel.“

Sovětské síly označil Stalin za nezměrné a slíbil, že „zpupný nepřítel se o tom bude muset brzy přesvědčit“.

Navíc však považoval „hospodář“ za nutné dát i v této temné hodině jasně najevo, že ani leninský projekt světové revoluce, šířené na rudoarmějských bodácích, nebyl německým útokem nikterak odložen ad acta: „Válku s fašistickým Německem nelze považovat za válku obyčejnou. To není jenom válka mezi dvěma armádami. … Cílem … války proti fašistickým utlačovatelům je … i pomoc všem národům Evropy, trpícím pod jhem německého fašismu.“

Pravdivé varování

Hlavní tón projevu byl však přece jen především varovný. Stalin prohlásil otevřeně a stručně: „Nad naší vlastí se stáhlo vážné nebezpečí.“ Vážnost toho nebezpečí zdůraznil dokonale suchým konstatováním: „Věrolomné přepadení naší vlasti hitlerovským Německem pokračuje.“

O Hitlerovi a Ribbentropovi se Stalin při té příležitosti zmínil jako o „vyvrhelích a lidojedech“ a plným právem tvrdil, že Hitler má v úmyslu rozvrátit samostatnost republik a národů SSSR. Konečným cílem nepřítele bylo podle něj „zničení národní kultury a národní státnosti Rusů, Ukrajinců, Bělorusů, Litevců, Lotyšů, Estonců, Uzbeků, Tatarů, Moldavanů, Gruzínců, Arménů, Ázerbajdžánců a dalších svobodných národů Sovětského svazu, jejich poněmčení, jejich proměna v otroky německých knížat a baronů“.

Své varování shrnul jednou větou: „Jde tedy vlastně o život nebo smrt sovětského státu, o život nebo smrt národů SSSR, o to, jestli budou národy Sovětského svazu svobodné, nebo upadnou do otroctví.“

Výzva cara Alexandra

Aby bylo jasné, že to všechno nejsou planá slova, apeloval Stalin v projevu, dokonce opakovaně, na občany, ať si plně uvědomí, že už prostě není mír, a že tudíž „musíme okamžitě přebudovat všechnu naši práci na válečný pořádek, podřídit všechno zájmům fronty a úkolům poražení nepřítele“.

Vzhledem k postupu Němců na sovětské území vyzval Stalin k „bezpodmínečnému zničení“ všech železnic, továren, strojů, úrody, pohonných hmot i surovin, které nelze při ústupu vzít s sebou, a k organizování partyzánských jednotek, které mají na okupovaném území „vytvořit nesnesitelné podmínky pro nepřítele a všechny jeho pomahače“.

To se samozřejmě týkalo i sovětského zázemí: „Je zapotřebí neprodleně stavět před soud válečného tribunálu všechny ty, kdo svým panikářstvím a zbabělostí překáží věci obrany, a to bez ohledu na to, o koho jde.“

A pak, jaksi mezi řečí, jako by šlo o samozřejmou věc, prohlásil Stalin probíhající konflikt za „všelidovou vlasteneckou válku“. To heslo, na hony vzdálené internacionalistické marxleninské rétorice, bylo velmi trefnou historickou reminiscencí. Při Napoleonově vpádu v roce 1812 totiž „vlasteneckou válku“ vyhlásil ruský car Alexandr I. Na okraj dané paralely Stalin ve svém projevu poznamenal, že i Napoleonova armáda, pokládaná ve své době dlouho za neporazitelnou, byla nakonec poražena.

 

„Nebyla to chyba?“

Jeden zvláštní moment jsem si nechal jaksi na závěr dnešní seance. Je pozoruhodné, že poté co Stalin zakolísal před politbyrem a považoval za vhodné vyviňovat se před svými generály (konkrétně před Koněvem – viz výše), uznal zjevně za nezbytné provést cosi jako svou obhajobu dokonce i v námi zde sledovaném projevu ke všem občanům SSSR (!). Šlo samozřejmě o tu nepříjemnost, že až do 22. června 1941 byl vlastně Sovětský svaz oficiálně nikoli odpůrcem, nýbrž naopak generálním dodavatelem a div ne spojencem Hitlerova Reichu.

Stalin proto ve své řeči nadnesl přímo mezní otázku, týkající se faktu, že v srpnu 1939 uzavřel s těmi „vyvrheli a lidojedy“ smlouvu o neútočení (nemluvě o následné zářijové smlouvě o přátelství!).

Ta výbušná otázka zněla: „Nebyla tu snad ze strany sovětské vlády učiněna chyba?“

Zatímco v posluchačích jistě zatrnulo, Stalin si poklidně odpověděl: „Samozřejmě ne.“ A konstatoval, že úmluvou s Německem „jsme zajistili naší zemi mír na dobu půldruhého roku a možnost přípravy svých sil na odpor, pokud by se fašistické Německo opovážilo zaútočit na naši zemi bez ohledu na pakt“.

Podržte se stolu

A nyní ten slíbený zvláštní moment. Stalin zkrátka v té souvislosti pronesl větu, která vlastně bezděky shrnuje nezměrnou absurditu celé situace. Ta věta zní:

„Mám za to, že žádný mírumilovný stát nemůže odmítnout mírovou dohodu se sousedním státem…“

Jistě se zeptáte, co je na té prosté, jasné a logické větě tak absurdního. Podržte se stolu.

Nuže: V srpnu 1939, kdy byl podepsán pakt Molotov−Ribbentrop, nebylo přece Německo pro Sovětský svaz žádným sousedním státem! Vždyť se mezi nimi rozkládala Rzeczpospolita Polska! Pokud by ovšem mezi oběma zeměmi i nadále překáželo rozlehlé Polsko, nemohl by Hitler na SSSR zaútočit prostě proto, že by neměl jak. A na Polsko by si bez paktu se Stalinem netroufl v obavě, že by se proti němu mohly (na základě jednání, která tehdy prokazatelně probíhala) snadno sjednotit Francie, Británie i SSSR. A to ještě není všechno. Vtip je hlavně v tom, že sousedem Sovětského svazu se tudíž Německo stalo naopak právě v důsledku (!) onoho paktu…

Muž, který se omylem sám obvinil

V chaotické situaci německého vpádu si ovšem této navýsost symbolické absurdity nikdo nevšiml. Ostatně všechno nasvědčuje tomu, že si jí snad nikdo nevšiml dodnes.

Dokonce, jak vidíme, ji nepostřehl ani jindy tak bystrý soudruh Stalin, který ji pronesl. Jistě by totiž tu nepříjemnost s paktem raději vůbec nerozmazával, kdyby si byl býval všiml, že se tím výrokem nevyvinil, nýbrž naopak… obvinil!

Vždyť kdyby ten pakt z roku 1939, podepsaný ve jménu rozdmýchání světové revoluce, byl tehdy býval neuzavřel, pak by Hitlerovi prostě neumožnil rozpoutat druhou světovou válku. Německo by se tudíž nestalo sousedním státem SSSR. A proto by se ta strašná událost z 22. června 1941 prostě nemohla přihodit. A to nikoli z takových či onakých politicko-vojenských příčin, nýbrž čistě z důvodů zeměpisných. V každém případě nám toto příznačné přeřeknutí poskytuje další důkaz, že soudruh Stalin pořád ještě nebyl tak úplně ve své kůži.

Noc v mauzoleu

Hlavním důvodem, proč si posluchači nevšimli toho lapsu se „sousedním státem“, však podle všeho bylo už to úvodní oslovení: „Bratři a sestry!“

To bylo totiž od listopadu 1917 prostě neslýchané. V uších sovětských občanů, automaticky už navyklých bezvýjimečnému soudruhování, se to sousloví muselo vyjímat jako šokující ozvěna křesťanského dávnověku. Po záznamu projevu, který byl promítán (spolu s dokumentárními záběry občanů pod ampliony, mobilizovaných vojáků, karikatur Hitlera atp.) ve všech kinosálech SSSR, se ovšem na závěr rozezněla Internacionála.

Až do roku 1943, kdy ji nahradil Sojuz něrušimyj, byla totiž Internacionála státní hymnou Svazu sovětských socialistických republik. Co na ní bylo jaksi bezděčně šikovné, byl fakt, že jak v případě zmařeného útoku Sovětů na Hitlera, tak v případě realizovaného Hitlerova útoku na Sověty hlásala přesně to, co bylo na pořadu dne: „Poslední bitva vzplála, dejme se na pochod.“

Závěrem už uveďme (bez dalšího výkladu) jen jeden pozoruhodný detail. Předseda vlády a šéf státostrany Josif Stalin, doprovázený soudruhem Michailem Kalininem, který vykonával funkci titulární hlavy státu (tj. post předsedy prezídia Nejvyššího sovětu SSSR), se několik dní po projevu vydali ve dvě hodiny v noci (!) z Kremlu do Leninova mauzolea, kde delší dobu setrvali.

Nic víc se o jejich pobytu v hrobce neví…

Scéna jako z černého románu.

Z černého románu s rudou ořízkou…

Zdroje: I. S. Koněv: Zapiski komandujuščego frontom, L. J. Rešin(ed.): 1941 god v 2-ch knigach, Kniga vtoraja

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,