Den, kdy Stalin nabídl rezignaci. Pátrání Bruno Solaříka
10.08.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Josif Vissarionovič Stalin s řadou dalších
Minule jsme se dozvěděli, jak byl sovětský hlavní stan první čtyři dny války překvapivě klidný. Členové politbyra očekávali rozhodující obrat na bojišti a netrpělivě čekali na zprávy.
Teprve pátého dne německého útoku, po obdržení zpráv, pochopili, že žádný protiútok na německé území se konat nebude, protože nepřítel postupuje naopak překvapivě hluboko do sovětského zázemí. Tato otřesná fakta zapůsobila i na otrlého Stalina, který ve dnech 29. až 30. června 1941 propadl hluboké depresi a uzavřel se v lesní vile za Moskvou.
Nikdo vhodnější není
O dalším vývoji událostí vypověděli soudruzi z politbyra a z rady lidových komisařů.
Přednosta kanceláře rady lidových komisařů Jakov Čadajev:
„…telefony mlčí a ví se jen to, že Stalin v Blízké vile je, ale nikdo si netroufá za ním zajet. V těch dnech jeho nepřítomnosti se u Molotova sešli členové politbyra a uvažovali o tom, co mají dělat. Podle informací od služebnictva vily byl Stalin živ a zdráv, ale nikoho nechtěl vidět, nikoho nepřijímal a nebral telefony. Politbyro se jednomyslně usneslo, že tam pojedou všichni.“
Lidový komisař zahraničního obchodu SSSR a člen politbyra Anastas Mikojan:
„…Přišli jsme ke Stalinovi do vily. Zastihli jsme ho v malé jídelně sedět v křesle. Podíval se na nás a zeptal se: Proč jste přišli? Vypadal nějak divně a neméně divná byla i otázka, kterou nás přivítal … Molotov mu naším jménem řekl, že je třeba soustředit moc, aby se rychle řešily všechny otázky, abychom co nejdřív postavili zemi na nohy. V čele takového orgánu musí být Stalin. Jen se udiveně podíval a nevyslovil žádné námitky. Dobře, souhlasil.“
Nejdelší zprávu o setkání ve vile nám zanechal předseda správy státní banky SSSR a člen politbyra Nikolaj Bulganin:
„Byli jsme všichni zděšeni tím, jak Stalin vypadal. Byl vyhublý, přepadlý… na popelavé tváři byly nápadně vidět ďubky po neštovicích, mračil se. Řekl: Ano, velký Lenin už není mezi námi… Kdyby nás tak viděl, kdyby viděl, komu to svěřil osud země! Sovětští lidé nás zahrnují dopisy, ve kterých nám oprávněně vytýkají, že nedovedeme zastavit nepřítele a postavit se na odpor. Mezi vámi jsou jistě i takoví, kteří by nejraději svalili vinu na mne.
Slova se ujal Molotov: Díky za upřímnost, ale já prohlašuju, že kdyby se někdo pokusil postavit mě proti tobě, pošlu toho pitomce ke všem čertům… Prosíme tě, aby ses vrátil k práci, a my ti budeme ze všech sil pomáhat.
Ale přece jen uvažte, mohu-li dál splňovat naděje, že dovedu zemi k vítězství, vybídl Stalin politbyro, třeba jsou tu vhodnější kandidáti.
Vorošilov řekl: Myslím, že vyjádřím společné mínění nás všech: Nikdo vhodnější není.
Všichni se k němu hned přidali a začali volat: Správně!
Molotov řekl, že bylo navrženo vytvořit Státní výbor obrany.
Kdo má stát v jeho čele? zeptal se Stalin.
Vy, soudruhu Staline.“
Stalinova úleva byla přímo hmatatelná. Z jeho tváře vyprchalo napětí, chvíli nic neříkal, a pak prohodil: Dobře.“
„Stali jsme se svědky Stalinových okamžiků slabosti, prohlásil posléze Berija. Tenhle náš manévr nám Josif Vissarionovič jakživ neodpustí.“
A Josif Vissarionovič měl vpravdě vynikající paměť…
Že by Stalin depresi jen předstíral?
Stalin tedy podle všeho počítal s možností, že politbyro se sebe setřese strach z jeho moci a přijde ho zbavit všech funkcí, nebo dokonce přímo zatknout, což by znamenalo, že ho do dvou dnů postaví ke zdi a zastřelí. Kolektivní příchod celého nejvyššího orgánu strany do „blízké vily“ tomu mohl nasvědčovat. Proto se hned na úvod zeptal, proč přišli.
Víme však na druhé straně, že Stalin rozhodně nebyl ve věci udržení moci žádný začátečník. Naopak, byla to jeho nejsilnější stránka. Radzinskij se snaží vysvětlit celý Stalinův pobyt ve vile tím, že prý Stalin nebyl v depresi po německém útoku (ostatně po celý týden od jeho začátku fungoval jako šéf státu), nýbrž že byl zasažen zdrcující epizodou na komisariátu obrany 27. června, když viděl, jak se generálové ze začátku odmítali bavit s politbyrem. Radzinskij nabízí tento výklad:
„Ten den na lidovém komisariátu obrany vycítil novou atmosféru a vyvodil si z toho závěr. Věděl, že co nevidět padne Minsk a německá lavina se povalí k Moskvě. V tu chvíli se jeho ubozí patolízalové ze samého strachu třeba i vzbouří. Proto se zachoval jako jeho učitel. Oblíbeným trikem Ivana Hrozného bylo předstírat, že umírá, a sledovat, jak se v tu chvíli zachovají jeho podřízení. Potom vstal ze svého úmrtního lože a tvrdě trestal nespolehlivé, aby těm ostatním zašla chuť. Někdy taky zmizel z hlavního města, aby bojaři poznali, jak jsou bez něho bezmocní. … Protřelý dvořan Molotov tu hru ihned prokoukl, a bojí se proto podepisovat důležité listiny místo Hospodáře. Nepodepisovat – to je důkaz loajality. … Nechal je na chvíli samotné, aby poznali, jaké jsou nuly, a aby pochopili, že bez něho je vojáci smetou. A tak Molotov honem organizuje výpravu do vily. A ve vile rozehraje velký herec divadlo, hru na demisi.“
Na předstírání nebyl čas
Konstatujme rovnou, že doklady o Stalinově hluboké depresi, do které se propadl ve dnech 29. a 30. června, prakticky vylučují tak ohromující taktické manévry s tak teatrálním nasazením, jako je „géniova hra na demisi“. Budeme se držet faktů. Probuďme se z Radzinského okouzlující fabulace a ponořme se do nudné fabulace naší:
V prvním týdnu války Stalin po prvním šoku nepropadá panice, a vydává dokonce rozkazy ke kontraofenzívě na německé území. Netrpělivě, den za dnem, pak čeká na zprávy o rozhodujícím obratu v konfliktu, o protiútoku Rudé armády, o jejíž převaze nad wehrmachtem, pokud jde o živou sílu i její výzbroj, nebylo pochyb.
Dne 26. června, pátého dne konfliktu, mu však generál Vatutin hlásí, že nepřítel se řítí k Minsku, který leží 350 kilometrů východně od německých hranic! Takže je to jasné. Nejen žádná protiofenzíva do Německa, nýbrž naopak ústup ke Smolensku a snad i dál na východ. Stejně jako v hrůzném létě 1812, kdy ruská armáda ustupovala před císařem Napoleonem a jeho Grande Armée. Stalin je otřesen. Celou zemi přece dlouhé roky připravoval na válku. V podstatě po celá třicátá léta ji nechal žít de facto ve výjimečném stavu. Díky tomu dal za milionových obětí vybudovat a vyzbrojit největší armádu světa. Kategoricky tím vyloučil možnost, aby si někdo byť jen troufl zaútočit na SSSR.
Že si Hitler troufl, že varování před jeho útokem nebyly dezinformace ani provokace, to bylo první šokující překvapení. Nu dobře, nepřítel bude bit na celé frontě, myslel si Stalin.
Že však nepřítel zničí hlavní síly Rudé armády na hranicích a bez zvláštních potíží se po týdnu promenáduje kolem Minska, to úplně stačí k tomu, aby se chladnokrevné monstrum, zvyklé na ledacos, naráz propadlo do té nejhlubší a nejzoufalejší deprese. Její podstatu ostatně 27. června vyjádřil Stalin sám, a to právě tak stručně a jasně, jak bylo jeho zvykem: „Lenin náš stát založil – a my jsme ho prosrali.“
Jen je nechte, ať se bojí
Když se ovšem před ním náčelník generálního štábu rozplakal a politbyro vzápětí žadoní deprimovaného diktátora o návrat na trůn, pak se nedá nic dělat. Monstrum se musí smířit s tím, že nebude zastřeleno, nýbrž že si bude muset porážku své dlouholeté velmocenské politiky prožít až do konce.
Anebo – když už tedy smí žít, pokusí se Hitlera přece jen zastavit. Nu, tak do toho.
A teprve zde smysluplně rezonuje Berijova poznámka, že Stalin svým pochopům jakživ neodpustí jejich přítomnost při jeho slabé chvilce. Takže jim nezbude než opět, jako dosud, pilně pracovat s rukama po ramena ponořenýma do krvavé lázně a s přízrakem ostře nabitého naganu za uchem.
A teprve sem by se hodil i Radzinského Ivan Vissarionovič Hrozný. Maršál Koněv vzpomíná na Stalinův telefonát v těch dnech hrůzy. Vzpomíná na jeho podivně vášnivý monolog, pronášený navíc ve třetí osobě: „Soudruh Stalin není zrádce, soudruh Stalin není věrolomný, nýbrž čestný muž… a udělá vše, co je v jeho silách, aby dnešní situaci napravil.“
K tomu, aby situaci napravil, musel ovšem Stalin podle svého zvyku v prvé řadě obnovit na všech stupních sovětského vedení a velení atmosféru strachu ze státní moci, která totiž po německém útoku ustoupila strachu z Němců. Přitom Stalin přímo cítil, jak mocně se jeho autorita zakymácela v pantech.
Trpký monolog před Koněvem je ukázkou toho, že považoval za nutné omlouvat se svým generálům. Nyní půjde o to, aby se už omlouvat nikdy nemusel.
Po rozkazech, týkajících se vlastizrádného statutu dezertérů, následovaly popravy vojáků a důstojníků. Vzápětí přišly popravy generálů. Stručně řečeno: Soudruh Stalin se právě vzpamatoval z otřesu. Příště si povíme, jakkoli anachronicky to v dané souvislosti může znít, něco o výzvě cara Alexandra.
Zdroje: Ivan S. Koněv: Zapiski komandujuščego frontom, Edvard Radzinskij: Stalin, Dmitrij Volkogonov: Triumf a tragédia: politický portrét J. V. Stalina 2
Vložil: Bruno Solařík