Stalin před sebevraždou. Pátrání Bruno Solaříka

Co se dělo v Kremlu během prvního týdne po německém útoku 22. června 1941, víme z několika zdrojů. Řada výroků a rozkazů sovětského vedení, které přitom působí až absurdně, nabývá daleko logičtějšího vyznění, poté co z minulé trojice článků známe Stalinův záměr, jak předejít Němce a zaútočit první. Dnes se o tom přesvědčíme.

Pohraničníci smůlu zastaví

Stalinův záměr, jak už víme, spočíval v tom, že 22. června 1941 před polednem mělo dojít k bombardování sovětského města Grodno „německými“ letadly, tedy k tzv. operaci pod falešnou vlajkou. V „odvetě“ pak měl masivní nálet sovětských bombardérů na obří základnu luftwaffe u města Suwalki zlikvidovat většinu německého stíhacího i bombardovacího letectva ještě dřív, než by válka pořádně začala. Jak známo, záměr se nezdařil, protože několik hodin před jeho uskutečněním zaútočili Němci na SSSR doopravdy (!) , a tím v poslední chvíli doslova zachránili existenci Třetí říše (byť jen do času, jak víme), aniž měli přitom o té neuvěřitelné časové souslednosti sebemenší tušení. Zato nejvyšší sovětští činitelé v čele se Stalinem museli za plného vědomí sledovat, jak se jim jejich bravurní „false flag“ rozplývá přímo před očima.

První čtyři dny německého útoku to ještě šlo. Stalin a spol. sice prožívali nepředstavitelný otřes, ale že je všechno úplně naruby (!), ještě nechápali. Pořád se totiž zuby nehty drželi představy, že silné mechanizované a motorizované divize Dělnicko-rolnické Rudé armády (RKKA), rozmístěné přímo na hranicích, dokážou Němce nejen zastavit, nýbrž dokonce zničit, a tu neuvěřitelnou smůlu z 22. června že se tedy za pár dní povede prakticky anulovat. Vzhledem k tomu, že soustředění sovětských sil na hranicích bylo vskutku impozantní, se přitom nedá říct, že by tyto představy byly úplně scestné. Pořád se tedy čekalo na zprávy, že nepřítel už zastaven byl a že pohraničním vojskům se spolu s hromadně přicházejícími jednotkami druhého sledu podařilo přejít do protiútoku…

Cože? Už jsou u Minska?

Až pátého dne války sovětské velení konečně shromáždilo dostatek zpráv z bojiště.

A teď teprve přišlo drtivé vystřízlivění.

Byl čtvrtek 26. června. První náměstek náčelníka generálního štábu Nikolaj Vatutin informoval členy politbyra, co a jak. Pečlivě přitom vybíral slova a mluvil nezvykle tiše. Hlásil, že Západní a Severozápadní front (skupina armád) se pokoušely zasadit protiúdery, ale slabá letecká podpora, nekoordinované akce a nedostatečné dělostřelecké zabezpečení nepřinesly žádoucí výsledek. Jednotky utrpěly velké ztráty a stále ustupovaly. Přitom často chaoticky. „V mimořádně těžké situaci se ocitly svazky a útvary 3. a 10. armády,“ dodal Vatutin. „Jsou prakticky obklíčené. Tankové kolony Němců jsou už v blízkosti Minska…“

V tu chvíli ho Stalin zarazil: „Co to povídáte, v blízkosti Minska?! Nespletl jste se? Odkud máte takové zprávy?“

„Ne, nespletl jsem se, soudruhu Staline,“ odvětil týmž tichým, provinilým hlasem Vatutin. „Údaje zástupců generálního štábu, vyslaných k jednotlivým frontům, a údaje leteckého průzkumu se shodují. Dnes můžeme říct, že vojska prvního sledu nedokázala zastavit nepřítele u hranic a zajistit rozvinutí přicházejících vojsk. Západní front je fakticky prolomen…“

Konec příběhu o sovětské ofenzívě. Sovětský hlavní stan, který počínaje 22. červnem až dosud dennodenně nařizoval všem vojskům provádění frontálních protiútoků na německé území, začal v dokonalém šoku uvažovat teprve teď, bezmála po týdnu německé ofenzívy (!), o přípravě obranných linií…

 

„Pojedeme, soudruzi“

Pátek 27. června. Politbyro ÚV VKS(b) bez ohlášení navštívilo lidový komisariát obrany SSSR. Přehrajme si scénu, která se tu odehrála, jako absurdní divadelní představení.

Osoby:
Josif Stalin, předseda rady lidových komisařů (sovnarkomu) SSSR a generální tajemník VKS(b) (Gruzínec)
Semjon Timošenko, předseda hlavního stanu (stavky) vrchního velení RKKA (Ukrajinec)
Georgij Žukov, náčelník generálního štábu RKKA (Rus)
Lavrentij Berija, lidový komisař vnitra SSSR (Gruzínec)
Vjačeslav Molotov, lidový komisař zahraničních věcí SSSR (Rus)
Anastáz Mikojan, člen výboru sovnarkomu SSSR a předseda výboru pro armádní zásobování (Armén)

Stalin (s šedavou tváří a kruhy pod očima, červenýma z nevyspání, mlčky přistoupí k operační mapě; jen stěží potlačuje hněv): „Tak co se děje u Minska? Situace se nestabilizovala?“

Timošenko: „Nejsem dosud připraven podat hlášení.“

Stalin: „Vaší povinností je mít ustavičně všechno jako na dlani a informovat nás o událostech. Teď se prostě bojíte říct nám pravdu.“

Žukov (podrážděný už před Stalinovým příchodem, nyní vybuchne): „Soudruhu Staline, dovolte nám pokračovat v práci.“

Berija (vpadne do debaty): „Snad vám tu nepřekážíme?

Žukov (dopáleně): „Podívejte se, situace na frontách je kritická, velitelé čekají od lidového komisaře rozkazy, a tak bude lepší, když to uděláme sami – komisariát (obrany) a generální štáb.“

Berija (prudce): „Rozkazy můžeme dát i my.“

Žukov: „Jestli to dokážete, tak je dejte.“

Berija: „Když nám to strana nařídí, dáme je.“

Žukov (odsekne): „Jestli vám to nařídí. Ale zatím to máme nařízeno my.“

Ticho.

Žukov (přistoupí ke Stalinovi): „Promiňte mi ten ostrý tón, soudruhu Staline, my si to tu srovnáme v hlavě, a pak přijedeme do Kremlu a podáme vám hlášení o situaci.“

Stalin pohlédne na Timošenka.

Timošenko: „Soudruhu Staline, my teď musíme především přemýšlet, jak pomoci frontům, a pak vás hned budeme informovat.“

Stalin: „Děláte velkou chybu, když se od nás distancujete… O tom, jak pomoci frontům, bychom měli přemýšlet společně.“ (Rozkřikne se) „Co je to za generální štáb? Co je to za náčelníka štábu, který od prvního dne války nemá spojení se svými vojáky, nikoho nezastupuje a nikomu nevelí?“

Žukov (náčelník generálního štábu) se zhroutí, propukne v pláč (!) a odběhne do vedlejší místnosti. Molotov běží za ním. Po několika minutách se oba vracejí. Žukov už se utišil, ale oči má vlhké.

Mikojan: „My všichni jsme sklíčeni.“

Stalin (zničeně přelétne očima členy politbyra): „Tak to bychom měli. Ano, ať si to napřed proberou sami. Pojedeme, soudruzi.“ (Vyjde z kanceláře první.)

Opona.

„S kalhotama dole“

Když Stalin vycházel ze dveří lidového komisariátu obrany, utrousil vztekle: „Lenin náš stát založil, a my jsme ho prosrali!“ O tom referoval přednosta kanceláře rady lidových komisařů Jakov Čadajev. Berija později vzpomínal před Chruščovem na tutéž větu. V jeho podání zněla takhle: „Všechno je ztraceno. Já se vzdávám. Lenin nám zanechal proletářský stát, a teď jsme přistižení s kalhotama dole a celá věc jde do hajzlu.“

Po Moskvě v těch dnech kolovaly nejrůznější pověsti. Vzhledem k tomu, že Stalin od počátku útoku nevystoupil s žádným projevem, roznesly se zaručené informace o jeho sesazení za to, že „důvěřoval Hitlerovi“. Jiné zdroje informovaly, že uprchl do Turecka nebo do Persie (Íránu). Tvrdilo se dokonce, že Stalin byl odsouzen za své zločiny a Trockij (!) je prý již na cestě, aby se ujal velení. (Což je mimochodem zajímavý důkaz, že o Trockého zavraždění už předtím, v srpnu 1940 v mexickém exilu, se režim kupodivu nijak zvlášť nerozšiřoval: Kremlu stačilo, že k němu došlo.) 

Kam zmizel Stalin?

Dalším vydatným soustem pro vypravěče o této době je Stalinův odjezd do „Blízké vily“ v Kuncevu u Moskvy, kde „hospodář“ ve své úloze otesávače kamene indiferentní společnosti do faraónské sochy sovětského lidu pracoval ve venkovském prostředí.

Toto zmizení šéfa státu mimo dosah dění v situaci masivního nepřátelského útoku je historiky popisováno podezřele mnoha způsoby. Obzvláště v datech panuje naprostý zmatek. Zatímco americká historička Amy Knight tvrdí, že politbyro (dle Beriji) před komisariátem obrany přemluvilo Stalina, aby do vily neodjížděl, pak podle jejího britského kolegy Allana Bullocka tam naopak pobýval schovaný několik dní, a to někdy mezi 23. a 30. červnem 1941, kdy prý nevyslovil jediný rozkaz. Deighton uzavírá zoufalého Stalina do samoty na celých jedenáct dní hned od začátku války. Jejich ruský kolega Volkogonov ignoruje tyto fabulace západních historiků s tím, že po krátké depresi, ke které mělo dojít prvního dne po invazi, se vrátil k práci již nad ránem 23. června. To ale zas mluví (podobně jako Knight) úplně o něčem jiném, než o onom pobytu ve vile.

Utekl, ale až po týdnu

O zmizení Stalina do Blízké vily přitom není pochyb. Ovšem zatímco mnoha historikům se zřejmě hodil do krámu sugestivní obraz krvavého diktátora, který po prvním výstřelu zbaběle uprchl do lesa, my se přidržíme důkazů o Stalinem vydaných rozkazech s daty 22.−27. června, takže nám snadno vyplyne, že k pověstnému útěku došlo až po týdnu války, ve kterém se Stalin aktivně angažoval.

Z údajů přednosty vládní kanceláře Čadajeva a ze záznamů v kremelské knize návštěv, jak upozornil ruský historik Radzinskij, vyplývá, že Stalin přijímal generály ještě 28. června. Ale pak pozor: Z 29. června, tedy první neděle po tom strašném „dni odpočinku“ 22. června, a z následujícího pondělí 30. června v návštěvní knize opravdu žádné záznamy nejsou.

Molotov, který tehdy odmítal podepisovat za nepřítomného Stalina jakékoliv listiny, oznámil kolegům, že se Stalin ocitl v posledních dvou dnech „ve stavu tak hluboké deprese, že se o nic nezajímá, nevyvíjí žádnou iniciativu a je na tom velice špatně“. I podle Beriji prý „hospodář“ ztratil sebevědomí, byl zcela demoralizován a obával se nejhoršího.

 

Kremelský horal v depresi

My dnes víme, že není divu.

Za prvé musel Stalin skousnout ten nepředstavitelný souběh okolností, k němuž došlo 22. června 1941, kdy místo fingovaného nepřátelského útoku přišel útok skutečný (!).

Za druhé právě utrpěl drtivý šok, když se pátého dne války ukázalo, že z protiútoku na německé území nebude nic, protože Hitler je naopak už u Minska. Tedy že za čtyři dny překonal celou třetinu vzdálenosti od hranic k Moskvě (!).

Za třetí si „hospodář“ musel naplno připustit, že bezohledně krvavá kolektivizace a industrializace SSSR, provedená za pouhých deset let, spolu s vybudováním silné a moderní armády, prakticky už připravené vtrhnout do hitlerovské Evropy a rozpoutat na rudoarmějských bodácích rozhodující fázi „světové revoluce“, tedy zmíněná (jak už víme, dlouho plánovaná) „celá věc“, nyní „jde do hajzlu“ (!).

Za těchto okolností by bylo vlastně spíš divné, kdyby jakýkoli „odpovědný vedoucí“ na světě dokázal takovou sérii otřesů absolvovat v poklidu a bez přestávky pokračovat v práci. Nezbývá naopak než chtě nechtě přiznat Stalinovi, co jeho jest: Pouhé dva dny deprese v tak bezprecedentní situaci prokazují, že kremelský horal musel být výjimečně odolný člověk.

Příště se dozvíme, jak proběhl Stalinův návrat „z lesa“ do Kremlu.

Zdroje: Allan Bullock: Hitler a Stalin – paralelní životopisy, Mustang 1995, Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost: V nejtemnější hodině druhé světové války, Amy Knight: Berija − Stalinův první pobočník, Edvard Radzinskij: Stalin, Dmitrij Volkogonov: Triumf a tragédia: politický portrét J. V. Stalina 2

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,