Útok pod falešnou vlajkou, který Stalinovi o den nevyšel. O chybě, která nás všechny stála příliš mnoho. Pátrání Bruno Solaříka
27.07.2024
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Josif Vissarionovič Stalin na tapisérii
Minule jsme si vysvětlili, jak J. V. Stalin pro svůj útok na hitlerovské Německo plánoval ďábelskou „boudu“, bombardování sovětského města Grodno „německými“ letadly se sovětskými piloty. Před polednem v neděli 22. června 1941, kdy Němci nakonec skutečně zaútočili. Důvody, které přibližují pravděpodobnost této hypotetické provokace téměř k jistotě, jsme si však neřekli všechny. Nejvýznamnější z nich jménem mobilizace si probereme dnes.
Rébus
I zde přitom platí, že bez „hypotetické provokace nad Grodnem“ by okolnosti sovětského vyhlášení všeobecné mobilizace v SSSR byly zcela nepochopitelné. Jde o to, že když v neděli 22. června zaútočili na Sovětský svaz Němci, nebyla ta mobilizace vyhlášena s okamžitou platností. Stalo se něco divného. Přímo ve vyhlašovacím dekretu byla totiž de facto odložena (!). A to až na následující den – na pondělí 23. června.
Nad tím přece zůstává rozum stát. A přece to tak je, přesvědčme se sami. V 16 hodin 22. června, kdy byl německý útok v plném proudu, byl vydán výnos prezidia Nejvyššího sovětu SSSR o vyhlášení mobilizace, a ten výnos končil neuvěřitelnou větou: „Za první den mobilizace je určen 23. červen 1941.“ Odklad mobilizace v okamžiku jejího vyhlášení je v dějinách cosi nevídaného a neslýchaného. Pokud ale mělo být vyhlášení mobilizace předem naplánovanou reakcí na naplánovanou operaci pod falešnou vlajkou, na údajné německé bombardování mírumilovného Grodna před polednem 22. června, všechno najednou znovu zapadá do mozaiky jako jistá část lidského těla na hrnec!
Takový byl plán: Země a celý svět se vzpamatovávají z dokonalého šoku. Sovětské letectvo „opětuje úder“. A v tu chvíli, kdy je mezinárodní i vnitrostátní rozhořčení nad odporným hitlerovským zločinem na svém vrcholu, v pondělí 23. června, se sfinga na Východě majestátně pohne: Rada lidových komisařů Svazu sovětských socialistických republik vyhlašuje všeobecnou mobilizaci sovětské branné moci. S okamžitou platností, samozřejmě.
Mobilizační kvadratura kruhu
Bylo přitom velmi výhodné nejen provést „hypotetickou provokaci“ v neděli (22. června), kdy pracující mírumilovně odpočívají, takže blesk z čistého nebe vyvolá o to větší rozhořčení, ale i vyhlásit otevřenou mobilizaci Dělnicko-rolnické Rudé armády (RKKA) v pondělí. Toho dne se přece v továrnách jaksi automaticky soustředily ročníky, které mobilizaci podléhají. Továrny byly také nejlepším místem pro improvizované mítinky, odsuzující včerejší fašistické nálety na poklidná sovětská města.
Nevyšlo to. A tak byla mobilizace improvizovaně vyhlášena už odpoledne 22. června. O den dřív. Ale nadále měla platit až od zítřka (!). Proč?
Poznamenejme, že listina s mobilizačním rozkazem, která byla 23. června vylepována po celém SSSR, vyšla v přísně izolovaných tiskárnách v počtu 500 000 výtisků. Ráno byly všechny připraveny k distribuci. Je snad zřejmé, že pokud by se jednalo o reakci sovětských tiskáren na vyhlášení mobilizace z 22. června kolem 16 hodin, jak se to nakonec reálně stalo, rozhodně by se celý ten půlmilion kusů mobilizačních vyhlášek nestihl vytisknout do rána následujícího dne. Nu a zrovna tak je jasné, že opravovat datum mobilizace na půlmilionu výtisků, to by byla každopádně korektura z říše snů. Nemluvě o tom, jak vysvětlit, že bylo vůbec nutno to datum opravovat… Proto nezbylo než provést nehoráznou kvadraturu kruhu: Vyhlásit mobilizaci takříkajíc „až zítra…“
Nálety na říšská města
Shrňme si podstatu a perspektivy hypotetické provokace nad Grodnem. Představme si, že Němci v neděli 22. června nad ránem nezaútočili. Nadchází krásně, klidné jitro prvního letního dne. Střih. Kolem jedenácté dopoledne proběhne bombardování sovětského Grodna a dalších měst u hranic. Šokující zpráva se na rozhlasových vlnách okamžitě rozletí po Sovětském svazu a po celém světě. Sovětská vláda protestuje. Němci se proti obvinění ostře ohrazují (vzpomeňme jen na dnešní dementi autorství bombardování na týchž místech bojů) s tím, že o ničem nemají tušení, ale po zkušenostech s goebbelsovským ministerstvem propagandy jim kupodivu vůbec nikdo nevěří…
Odpoledne nařizuje náčelník generálního štábu RKKA pohraničním vojskům „odvetné“ provedení „plánu krytu“, tj. uvedení jednotek do bojové pohotovosti plus dělostřelecké bombardování německých pozic.
A především – o to tu jde! – bombardování letecké. Jak z předchozího článku víme, příhraniční sovětské letectvo bylo večer 21. června zbaveno výzbroje a bomb, aby náhodou nějaký iniciativní pilot nesestřelil „německé“ letadlo, které by pak dopadlo na území Říše, a celý trik by tak byl vyzrazen. Nuže, kolem poledne 22. června už byla letadla znovu zásobována palivem, vyzbrojena palubními kulomety a byly na ně zavěšeny bomby. Den po letním slunovratu je nejdelší den v roce, takže bylo dlouho světlo. Večer vzlétly sovětské bombardovací svazy. Rozbombardovaly říšská města Varšavu, Königsberg (Královec), Krakov, Gdaňsk atp. Ale především se zaměřily na jedno místo prakticky u hranic. Nejblíž ke Grodnu na německé straně leží město Suwalki. Tam se tehdy rozkládala velká letecká základna a Sověti věděli, že je na ní dislokována zdaleka největší koncentrace luftwaffe na východní hranici Německa: čtyři střemhlavé bombardovací letecké skupiny, pět stíhacích leteckých skupin a dvě bitevní letecké skupiny!
Bouda strýčka Joe(sifa)
Předpokládejme, že by masivní sovětský nálet na bezbranná německá letadla proběhl úspěšně. Luftwaffe by ztrazila v jednom dni většinu svého letectva (!). Zbylé německé stroje by byly uvedeny do pohotovosti nejen až když bylo po všem, ale především když zrovna padla tma. A ta padla onoho dne až kolem jedenácté v noci, takže na sovětské bombardování za světla bylo předtím času dost, zatímco Němci by teď shazovali své bomby potmě. Jejich snaha by byla proto nejen neúspěšná, ale dozajista by způsobila mezi sovětskými civilisty ztráty, za které by navíc nesli Němci odpovědnost nejen mediálně, ale teď už i doopravdy…
Následujícího dne by byla v SSSR vyhlášena všeobecná mobilizace, která by pak probíhala další dva týdny zcela otevřeně, a ne utajeně jako doposud, takže by se výrazně zrychlilo její tempo. Autentické (!) snímky převrácených kočárků a zabitých dětí na nedělní promenádě města Grodno by dominovaly veškerému sovětskému i světovému tisku, takže by se sovětští občané do vojska hrnuli zcela dobrovolně a ve spravedlivém hněvu. Světové veřejné mínění by přitom strýčkovi Joeovi nespílalo, jako tomu bylo koncem roku 1939 při sovětském útoku na Finsko, nýbrž by mu naopak upřímně a srdečně drželo palce, aby dal Hitlerovi za jeho Guerniku jménem Grodno řádně na pamětnou. A co je hlavní: Ochromené německé letectvo by nedokázalo mobilizaci RKKA narušovat tak, jak by to dokázalo, kdyby bylo v plné síle. Sovětské letectvo by naopak nalétávalo na cíle v Říši bez větších obtíží a ztrát.
V prvním nebo druhém červencovém týdnu by pak začala generální ofenzíva plně mobilizované Rudé armády, která by mohla v útoku, pro který byla cvičena, a se zajištěným nebem nad hlavou uplatnit svou převahu mechanizovaných a motorizovaných vojsk. Berlín, Řím a Tokio by byly v šoku, Londýn by jásal a Paříž a Praha by si doma s utajovaným nadšením zapichovaly sovětské vlaječky do mapy Velkoněmecké říše (jak to pak skutečně dělaly od roku 1943).
Naruby
A do toho najednou zazvonil budík. Přesněji tedy telefon. Sen o Grodnu byl tentam. Probuzený Stalin poslouchal, co mu sluchátko hlásí, a nebyl schopen slova. Není divu. Co zde člověku přímo vyráží dech, je zjištění, že Němci tedy předešli Sověty nikoli o pár měsíců, týdnů nebo dnů. Oni je předešli doslova o pár hodin.
Pozice na břehu pohraniční řeky San zaujaly mechanizované sbory RKKA, dle rozkazu z generálního štábu, odpoledne 22. června 1941. To už ovšem zuřila válka. Začala, jak řečeno, o několik hodin dřív, než ji plánovali zahájit v Kremlu.
Docela by se sem hodil legendární výrok legendárního premiéra Ruské federace z jelcinovské éry Viktora Černomyrdina: „Mysleli jsme to tak dobře − a dopadlo to jako vždycky.“
To je, oč tu běží. Ono to nedopadlo jenom jaksi „jinak“, ale vysloveně naruby. A to do detailů. Všimněme si, jak autoři sovětského plánu útoku na Německo vysvětlovali v květnu 1941 podmínku úspěchu prvního úderu:
„…v žádném případě nevkládat do rukou německého velení iniciativu, předstihnout nepřítele a zaútočit na německá vojska v okamžiku, kdy se budou nacházet ve stavu rozmisťování do operační sestavy, nebudou schopna vytvořit obranné linie a nedokáží koordinovat součinnost jednotlivých druhů zbraní.“
Přesně to se nakonec stalo.
Ovšem na druhé straně hranice…
Přesně, jak říkají verše známé písně tehdejších Newyorčanů V+W+J (která tehdy byla stará právě deset let):
|
„Nikdy nic nikdo nemá
míti za definitivní,
neb nikdy nikdo neví,
co se může státi.
Řekne se třeba, že se
to a to stane tak a tak,
vono to pak dopadne
docela naopak“
|
Což platí jak pro Sověty roku 1941, tak pak i pro Němce let 1943-1945…
Zdroje: Mark Solonin: 23. červen aneb Opravdový Den „M“, V + W: Golems
Vložil: Bruno Solařík