Co měl s útokem na SSSR společného Kennedy. Pátrání Bruno Solaříka
20.07.2024
Foto: Wikimedia / U. S. Department of State in the John F. Kennedy Presidential Library and Museum, Boston
Popisek: John F. Kennedy s generálním tajemníkem ÚV KSSS Nikitou S. Chruščovem při setkání ve Vídni v červnu 1961
Dodnes platí zlaté pravidlo, že co se nestalo, to do dějepisu nepatří. A přesto se tentokrát budeme najust věnovat právě tomu, co se nestalo. Nestalo, ale podle všech indicií se to stát mělo.
Důvod pro tak výjimečné porušení pravidel historického výkladu je v daném případě natolik pádný, že mi nezbylo než k takové nezákonnosti přikročit. Jinak by byl totiž dějepis prvních hodin německo-sovětské války vlastně nevysvětlitelný.
Proč?
V minulém článku (výše) jsem popsal naprosto nepochopitelné události, k nimž došlo na sovětské straně hranic s Německem v sobotu 21. června 1941. V prostoru bělostockého výběžku, kde se za hranicemi shromáždila největší koncentrace německých vojsk, bylo jednotkám Dělnicko-rolnické Rudé armády (RKKA) nařízeno nepodléhat „provokacím“ − a 122. stíhací pluk u města Grodno byl rozkazem z nejvyšších míst dokonce odzbrojen (!). Rozkaz zněl: „…sejmout s letadel kanonovou i kulometnou výzbroj a spolu se střelivem ji odevzdat do skladu pod stráž.“ Velitel Západního frontu Pavlov byl v té souvislosti generálním štábem informován: „…může se stát, že dojde k něčemu neočekávanému, ale upozorňuji vás, nereagujte na žádné provokace…“
Nadcházel 22. červen a letecká i pozemní ochrana nejcitlivějšího úseku hranic, jak vidíme, byla záměrně anulována. Co se to stalo – a proč? Tím jsem zakončil minulý text. Tady je odpověď…
Přes co nejede vlak
První, co člověka napadne, je sabotáž. Řada současných ruských historiků ostatně na základě takového nápadu vypracovala celou teorii o takzvaném spiknutí generálů: Maršál Timošenko, generál Žukov a další nejvyšší velitelé RKKA měli prý ve spojení s Němci sabotovat obranu SSSR s cílem svrhnout Stalina i za cenu ovládnutí ruské veleříše Hitlerem.
Už sama tahle věta zní jako úplný nesmysl. A taky to nesmysl je. Stačí si připomenout, jak velitel Západního frontu generál Pavlov nad ránem 22. června o své vůli nařídil plnění „plánu krytu“ (ozbrojené obrany hranic). Generál Pavlov mimochodem patřil k nejlepším vojenským odborníkům SSSR. Mimo jiné například v roce 1940 zajížděl, recenzoval a přijímal do výzbroje slavný tank T-34, který v jistém smyslu vyhrál Sovětům válku. Pavlovovo rozhodnutí nařídit plnění „plánu krytu“ bylo objektivně správné. Jenže čert zde vězí v tom kardinálním detailu, že „právně vzato“ jednal Pavlov proti rozkazu (!). Byl dokonce předem varován: „…nereagujte na žádné provokace.“ Pavlov na „provokace“ reagoval. Rozhodl se sice podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, ale v důsledku byl přesto postaven před polní soud a zastřelen. Rozkaz je rozkaz a přes něj nejede vlak.
A teď jen uvažme, co by se asi stalo s maršálem Timošenkem a generálem Žukovem, kdyby se ukázalo, že těsně před německým vpádem ochromili bez Stalinova vědomí obranu státu na hlavním hraničním úseku. Myslíte, že by snad Stalin takové velezrádce omilostnil, protože jiné velitele neměl? Měl. Nahraditelný byl tehdy, samozřejmě kromě soudruha Stalina, doslova každý.
Z bláta do louže
Verzi o spiknutí generálů můžeme tedy bez nejmenší lítosti odhrnout rovnou na smetiště dějepisných omylů. Je zřejmé, že rozkaz odzbrojit elitní jednotky v bělostockém výběžku sice vydali uvedení velitelé RKKA, ale že ten rozkaz nepochybně pocházel od samotného Stalina.
Teď jsme ovšem z bláta zahučeli rovnou do louže. Stojíme přece pro změnu před otázkou, proč něco tak nemyslitelného, jako je ochromení obrany na hlavním úseku státních hranic, nařídil sám Stalin. Představu, že by Leninův následník pojal záměr nechat se z vlastní iniciativy svrhnout a zničit přitom předmět své péče, SSSR, vyloučíme hned a bez zbytečných řečí.
Nic naplat, musíme na to jít úplně od začátku.
Nejdřív si připomeňme, jak bývá dodnes vysvětlován fakt, že Stalin 21. června 1941 nechtěl nijak reagovat na zprávy o nadcházejícím německém útoku: Podle řady historiků se Stalin toho večera obával provokace.
Jenže on se jí neobával. On ji připravoval.
Hypotetická provokace
To, čemu říkám hypotetická provokace, mělo proběhnout dne 22. června 1941 asi hodinu před polednem. S hypotézou přišli kyjevský historik Kejstut Zakoreckij a samarský badatel Mark Solonin. Ti předpokládají následující vývoj událostí:
„1. V krásný slunečný den 22. června dojde k … provokaci – bude zinscenováno bombardování sovětských měst německým vojenským letectvem.
2. Po těchto incidentech bude (odpoledne nebo večer 22. června) vyhlášen plán krytu. Bude vyhlášen v celém objemu, tedy včetně ofenzivních akcí vojenského letectva Rudé armády proti cílům mimo sovětské hranice.
3. Dopoledne 23. června 1941 bude otevřeně vyhlášena všeobecná mobilizace.
4. Přibližně po jednom týdnu (do 1. až 3. července) přejdou zmobilizovaná a rozvinutá vojska Severozápadního, Západního, Jihozápadního a Jižního frontu do všeobecné ofenzívy podle plánu, schváleného 24. května 1941 na poradě v Moskvě.“
False flag vzhůru letí
A je to venku. Zinscenovaný nálet jakoby německých bombardovacích letadel na sovětská města. Navýsost pravděpodobná hypotéza. Vždyť provokace takového typu byla pro Stalina vlastně nezbytná, a to vzhledem k mezinárodnímu i domácímu veřejnému mínění.
Stalin chtěl přece sám zaútočit na Německo a přitom se pevně držel pravidla, že je namístě vytvořit k tomu nejdřív záminku, díky níž bude Svaz sovětských socialistických republik vypadat nikoli jako věrolomný agresor, nýbrž jako napadený, který ve spravedlivém hněvu vrací úder.
I na Finsko zaútočila Rudá armáda (v roce 1939) až v reakci na údajnou střelbu „bělofinské soldatesky“ po sovětských pohraničnících („…ostřelování pozic sovětských jednotek v Mainile…“).
K tomu si, byť z druhé strany téže mince, připomeňme noc na 1. září 1939, kdy komando esesáků v polských uniformách přepadlo rozhlasovou stanici v německém městě Gleiwitz (Hlivice), aby mohl Hitler nazítří morálně odůvodnit vpád wehrmachtu do Polska.
Vzpomeňme i na bombardování východoslovenských Košic, tehdy už anektovaných Maďarskem, letadly sovětských typů dne 26. června 1941, což posloužilo jako záminka k tomu, aby neochotné Maďarsko konečně stanulo po Hitlerově boku a vyhlásilo válku Sovětskému svazu. K tomu mimochodem došlo jen čtyři dny po hypotetické provokaci, kterou zde sledujeme…
(Z dalších operací typu „false flag“, tentokrát ze špičkových dílen Západu, zde jen pro pořádek uveďme tzv. Operaci Nerthwoods, kterou připravilo ministerstvo obrany USA v roce 1962. Plán zahrnoval únosy letadel a potápění amerických lodí, prováděné údajně kubánskými ozbrojenými silami. Cílem operace mělo být získání podpory pro plánovanou americkou invazi na Kubu. Operaci Nerthwoods, schválenou již náčelníky štábu, tehdy zamítl prezident John Kennedy − o pár měsíců později kdovíproč zavražděný…)
Provokace na neděli
Připomeňme, že 122. stíhací pluk RKKA byl dislokován u sovětského běloruského města Grodno (které bylo tak sovětské, jako byly bombardované Košice maďarské, součástí SSSR byly jen necelé dva roky). Toto původně polské, nyní již běloruské město, bylo tedy zřejmě vybráno jako zápalná oběť. Město-hrdina.
Záminkou pro sovětský útok na německou Novou Evropu mělo být zkrátka falešné bombardování Grodna a snad i dalších sovětských měst u hranic, které by namísto Němců provedli Sověti, pochopitelně z letadel německých typů s německými výsostnými znaky. Pro tuto příležitost měla ostatně RKKA už od roku 1940 k dispozici asi devět zakoupených dornierů, junkersů a messerschmittů.
Provokaci pro neděli 22. června vidí badatel Solonin takto:
„11:00 hodin – dochází k náletu a bomby padají na město s obyvateli, poklidně trávícími volný den;
12:00 hodin – lidový komisař obrany (maršál Timošenko) posílá velitelům vojenských okruhů směrnici o pěti slovech: ‚Zahajte činnost podle plánu krytu!‘“
A plnění „plánu krytu“, jak už víme, předpokládá ozbrojenou obranu hranic – obranu útokem − na zemi i ve vzduchu. Plnění „plánu krytu“ je stručně řečeno válka.
To jsou mi vě(d)ci
Jako mávnutím kouzelného proutku už nám najednou není vůbec divné, nýbrž je naopak dokonale pochopitelné, proč večer 21. června došlo, ba nemohlo nedojít(!), k úplnému odzbrojení stíhacího leteckého pluku RKKA u Grodna a protiletadlového dělostřelectva patřičných pozemních jednotek.
Vždyť provokační dorniery, junkersy a messerschmitty se sovětskými posádkami (a identifikovatelným výrobním číslem, prozrazujícím, že jde o stroje, zakoupené do SSSR) nesměly být po bombardování Grodna ani náhodou sestřeleny sovětskými stíhačkami či protiletadlovými děly. Mohlo by se přece snadno stát, že by pak takto sestřelená letadla nedopatřením dopadla na území, ovládané Němci! A takový důkaz operace pod falešnou vlajkou by chtě nechtě bez prodlení přebil veškerou mediální vřavu nad „novou Guernikou“!
Jak znělo to varování z generálního štábu pro velitele Západního frontu? Takhle: „…může se stát, že dojde k něčemu neočekávanému, ale upozorňuji vás, nereagujte na žádné provokace.“ Teď už ani tuhle záhadnou instrukci zničehonic nezatěžuje jediný gram nejasností…
Zakoreckij a Solonin. To jsou mi vě(d)ci. Připomeňte mi jejich jména, až se dostaneme k Petrohradu…
Zdroj: Mark Solonin: 23. červen aneb Opravdový Den „M“, Kejstut Zakoreckij: Razgrom Viktora Suvorova, Nikolaj Gogol: Revizor
Vložil: Bruno Solařík