Má dcera byla čím dál tím vyděšenější… Záhady života

Foto: Pixabay

Popisek: Ilustrační foto

Když se Dominika (24) z Jihomoravského kraje svěřila mamince, že u nich doma straší, ze začátku jí nevěřila. Pochopitelně se nejdřív snažila to, co dcera zažívala, vysvětlovat logicky a uklidnit ji. Ale zvláštních „náhod“ přibývalo a logice začaly docházet argumenty. Dospělo to až do okamžiku, kdy paní Alena Dokoupilová vytočila telefonní číslo Jaroslava Drábka, hlavního vyšetřovatele skupiny EPRV777, zabývající se profesionálním vyšetřováním paranormálních jevů. Vydejte se s námi za paní Alenou a její rodinou. Co ji přimělo změnit názor a co ji během vyšetřování naprosto šokovalo?

Auto skupiny EPRV777 zastavuje před bytovkou. Jaroslav Drábek se svou kolegyní Janou Randovou berou do ruky kufřík s potřebným technickým vybavením a jejich kroky dále míří za ženou, která je pozvala. Na její tváři je vidět úleva… Paní Alena návštěvníky vítá společně se svým přítelem, dcerou Dominikou a dědečkem, o něhož pečují. 

Já jsem tady taky! 

Krátce poté, co Jaroslav s Janou překročili práh bytu, vymrštily se ze stěny na konci chodbičky sluneční brýle a letěly vzduchem, jako by do nich někdo vší silou praštil. Předtím byly brýle pověšené za „nožičky“ na zrcadle. „Tak tady to bude zajímavé,“ usmál se Jaroslav Drábek a přijal pozvání na čaj. K jeho překvapení se podle všeho něco takového nestalo poprvé. S těmito brýlemi, které dříve patřily mamince paní Aleny, se pojí zvláštní příhoda. Ale o ní až později. Začněme hezky od začátku… 

„Paní domu“ vypráví… 

Když jsme se asi před šesti lety nastěhovali, byl tady relativní klid. Náš nájemní byt jsem sehnala úplnou náhodou a o jeho temné minulosti jsem neměla ani ponětí. Jediné, co jsem věděla s jistotou bylo, že se v něm necítím úplně dobře. Ale netušila jsem proč.

To se však změnilo. Potkala jsem na ulici jednu známou a ona se zeptala, kde teď nově bydlíme. Ukázala jsem směrem k našim oknům a ona se vyděšeně zeptala: „A který balkón je váš?“ Když jsem jí to řekla, vytřeštila oči a zašeptala: „Právě z toho balkónu kdysi vyskočila jedna místní učitelka, která tam bydlela, a zabila se…“ 

Je to jen meluzína 

Byla jsem docela zaskočená, protože majitel našeho bytu se o této skutečnosti ani náznakem nezmínil. Musím přiznat, že mi z toho nebylo dvakrát dobře, ale snažila jsem se na to nemyslet. Dnes, zpětně vzato, je mi hodně divné, že se v našem domě až podezřele často mění nájemníci. Jako by se tady nikdo dlouhodobě nechtěl usadit. Jen v našem patře vím o jednom bytu, který není obsazený už několik let. Navíc jsem přišla na to, že paní učitelku, která takto tragicky ukončila svůj život, jsem kdysi znala. Můj syn k ní chodil do družiny. Každopádně, přestože se o tajemno do určité míry teoreticky zajímám, v běžném životě se snažím mít od nadpřirozena odstup. Dokud se neděje něco mimořádně závažného, snažím se být konstruktivní a hledám logické vysvětlení. Když se mi tedy dcera začala svěřovat s tím, že v bytě často slyší podivné kroky, říkávala jsem jí – máme staré parkety, asi občas vržou atd. Když Dominika slýchávala i jiné zvuky, které si nijak nedokázala vysvětlit, opět jsem se nenechala vyvést z míry. Odvětila jsem, že bydlíme ve starém domě s komínem a že to, co slyší, je nejspíš meluzína. Snažila jsem se stát nohama na zemi. Má dcera byla čím dál tím vyděšenější, a navíc si všimla, že ony podivnosti se dějí jen tehdy, když nejsem doma. Jakmile překročím práh bytu, všechno najednou ustane. Přiznávám, že jsem se jí zezačátku smála. Byla jsem přesvědčena, že je až příliš citlivá, a snažila jsem se její vyprávění hodně zlehčovat. 

Nejsme tady sami! 

„Vůbec mi nebylo příjemné, že mi mamka nevěří. Ale tady se opravdu dělo něco hodně divného,“ vzpomíná Dominika. „Začalo to už krátce po našem nastěhování. V obýváku jsme měli množství krabic uspořádaných po celé místnosti do jakéhosi kruhu. Uprostřed pokoje byla dočasně umístěna postel. Mamka nebyla doma a já si na onu postel lehla. A pak jsem zpozorněla, protože v tom kruhu „něco“ začalo chodit kolem postele. Pořád a pořád. Strašně jsem se bála a modlila se, ať už někdo přijde domů. Pak jsem zaslechla klíč v zámku a bylo to pryč…“

Stalo se toho ale daleko více. Dominika popisuje vyšetřovatelům své zkušenosti následovně: „Shodou okolností mám pokoj právě v té místnosti s balkónem, z něhož paní učitelka kdysi skočila. Moje postel bývala u zdi a naproti ní peřiňák s televizí. Když jsem usínala, musela jsem ji nechávat puštěnou, protože když nastalo naprosté ticho, každou noc jsem slyšela, jak po mém pokoji někdo chodí sem a tam. A ne, nebylo to jen občasné lupnutí parket. Jednalo se o těžké lidské kroky, které se pohybovaly po místnosti. Jejich intenzita se s každou nocí stupňovala. Mamka se mě sice snažila přesvědčit, abych na noc vypínala televizi, ale já se opravdu bála a snažila se jí to vysvětlit. Stejně mi moc nevěřila…“ 

Pokračuje paní Alena 

Před pár lety se k nám do bytu přistěhovali moji rodiče. Maminka měla závažné zdravotní problémy, včetně dekubitů, a před dvěma roky bohužel zemřela. Podle lékaře se to stalo někdy okolo třetí hodiny ráno. Od její smrti se přesně tou dobou často budím. Do popisu minulých událostí se znovu vkládá Dominika: „Na tu noc, kdy babička zemřela, si pamatuji. Vstala jsem mezi 4. - 5. hodinou na toaletu a uviděla v pokoji prarodičů rozsvícené světlo. V té době už babička musela být po smrti, ale my to ještě nevěděli. Dědeček měl u své postele rozsvícenou lampičku, což mi bylo divné, protože má ve zvyku hodně šetřit. Podívala jsem se na něj, klidně spal, a tak jsem zhasla a odešla. Byla jsem ještě rozespalá, takže mi zvláštnost, které jsem byla svědkem, hned nepřišla na mysl. Víte, lampička u dědovy postele, když je zapnutá, v noci krásně rozsvítí celou místnost. Ale tu noc světlo osvětlovalo jen část místnosti, kde spal dědeček. U postele babičky, která v té době už nebyla mezi živými, byla naprostá tma…“ 

Už toho mám dost! 

Paní Alena Záhadám života dále popisuje, že se zvláštní jevy po pohřbu maminky v bytě projevovaly ještě mnohem intenzivněji. „Vzduchem začaly bezdůvodně létat různé předměty. Například jsem stála u kuchyňské linky a najednou uviděla koutkem oka pohyb, jak něco letí vzduchem směrem za mě. Otočila jsem se a na zemi našla pokličku ze samovaru, který kdysi patřil babičce. Doletěla až k lednici. Zvedla jsem pokličku ze země a zkoumavě se na ni dívala. Nedávalo to smysl. Víte, pochopila bych, kdyby tam vznikl nějaký přetlak, ale tak tomu být nemohlo. Poklička je navíc poměrně těžká, takže ji ani žádný „teoretický“ průvan takto vymrštit nemohl.“

Paní Alena přiznává, že ji tato událost v kuchyni zarazila natolik, až nahlas prohlásila: „Tak dobře. Jestli tady někdo straší, tak teda přijďte na kafe, nebo nám dejte pokoj, pokud tady s námi chcete bydlet.“ Jaroslav Drábek ji později poučil, že taková velkorysá pozvání nejsou v případě paranormálních jevů ani trochu vhodná. To ostatně paní Alena potvrzuje: „Bylo to pak všechno ještě mnohem horší.“ Celá rodina si byla stále jistější, že v bytě nejsou sami, a každý člen rodiny, kromě dědečka, měl své prožitky. „Samozřejmě nás napadlo, že se k nám babička po své smrti z nějakého důvodu vrátila a také že je dost dobře možné, že klid nenašla ani duše paní učitelky,“ vypráví paní Alena. Často k nim promlouvala a snažila se s nimi nějak v klidu domluvit, což byl podle vyšetřovatelů hlavní důvod, proč v ní bytosti na rozdíl od Dominiky nebudily žádný velký strach. 

„Špajzka“ 

Když si Dominika pozvala domů kamarádku, ještě neměla tušení, že jejich dámská jízda skončí obrovským fiaskem. „Mamka nebyla doma, a tak jsme spolu seděly v kuchyni a povídaly si o všem možném. Všechno bylo v naprosté pohodě. Moje kamarádka ale ke mně dodnes odmítá znovu přijít. Řekla mi, že se bojí. Stalo se totiž něco, co nás obě vyděsilo natolik, že jsme z bytu utekly,“ vypráví. Tu chvíli má stále před očima. Dveře do špajzu, který je součástí kuchyně, byly zrovna pootevřené a najednou se přímo z jeho útrob ozvala příšerná plechová rána. Bylo to, jako by všechny věci, které tam byly pečlivě naskládané, spadly z regálů na zem. „Okamžitě jsme se zvedly a utíkaly se podívat, co se stalo. Ale z regálů vůbec nic nespadlo! Nechápavě jsme se dívaly do místa, odkud ten strašlivě hlasitý burácivý zvuk přišel, a v tu chvíli se ozvalo silné zabouchání na dveře od toalety. Jako by nám o sobě někdo důrazně dával vědět, že je tam s námi! Můžu vám říct, že ani nevím jak, ale vyběhly jsme před dům. Neměla jsem v úmyslu vrátit se dřív, než přijde mamka. Ta naštěstí dorazila asi do deseti minut.“ 

A jak to vidí paní Alena? 

„Našla jsem je v tak rozhozeném psychickém stavu, že jsem si myslela, že u nás něco vybouchlo. Vyslechla jsem je a snažila se je uklidnit logickým vysvětlením, že to mohlo být od sousedů. Holky sice takovou možnost odmítaly, protože oba hlasité zvuky podle nich vycházely přímo od nás, ale já chtěla mít jistotu. Šla jsem se tedy zeptat sousedů. Ti mě ale ubezpečili, že ránu neslyšeli a o ničem neví.“ 

Když paní Alena likvidovala věci, které babička mívala v kabelce, našla její sluneční brýle. Chvíli přemýšlela, co s nimi, a nakonec je pověsila na chodbu s myšlenkou, že je to památka na ni. Poté se ale docela často stávalo, že když Dominika odešla do školy, objevovaly se babiččiny brýle položené na odkládací plošince zrcadla. Ale nechme už zase vyprávět Alenu: „Aby nepřekážely, pokaždé jsem je vzala a opět zavěsila na jejich místo. Když se to stalo po několikáté, začala jsem pátrat po tom, o co jde. Zeptala jsem se dcery na rovinu: Domi, co pořád děláš s těma babiččinýma brýlema? Jestli ti na zrcadle překáží, tak je prostě vyhodíme a bude… Dominika se na mě podívala a odvětila: Mami, já se jich ani nedotkla. A pak se mi svěřila, že s těmi brýlemi opravdu není něco v pořádku. Jednou, když šla kolem, po ní ze zrcadla samy „vystřelily“. Bylo to, jako by je na ni někdo neviditelný prudce hodil…“ Tutéž scénu viděl i další svědek – přítel paní Aleny. Indicií, že tohle všechno nebude jenom dílo náhody, přibývalo. 

Příběh nekončí 

Jednoho dne byla Dominika znovu sama doma. Zaujalo ji hlasité „šustění igelitových pytlíků“, které vycházelo přímo z chodby. Šla za zvukem, ale nic zvláštního neviděla. „A pak jsem cosi podivného uslyšela z obýváku. Připomínalo to pohyb hrníčků, které má mamka v sekretáři, s nimiž někdo šoupe po dřevěné polici. Běžela jsem tam a našla naši fenku, jak se třese a zírá směrem k polici. Na moje volání vůbec nereagovala, stála tam jako přikovaná. Strašně jsem se bála, a tak jsem si začala alespoň psát s kamarádkou textové zprávy. Požádala mě, abych jí to šustění z chodby nahrála a poslala. A přesně v okamžiku, kdy jsem chtěla zmáčknout nahrávání, lupla přímo přede mnou parketa, jako by někdo udělal razantní krok směrem ke mně! Šustění přestalo a nic jsem nenahrála.“ 

Takzvanou poslední kapkou, která paní Alenu přiměla požádat skupinu EPRV777 o pomoc, byla tato příhoda: „Zrovna jsem pomyslela na to, že bych si měla vzít magnézium. Automaticky jsem se podívala na stůl, kde jsem měla velkou krabičku těchto tabletek. A v tu samou chvíli se krabička celá překlopila. Dcera byla právě ve škole, děda ležel ve svém pokoji a já seděla v obýváku. Stalo se to přímo před mýma očima a pro upřesnění musím říci, že tady žádný průvan nebyl! Strašně jsem se lekla, protože mi to nedávalo smysl. Nebyl žádný důvod, aby se to stalo. Celá jsem ztuhla, a když jsem se konečně dostala z prvotního šoku, okamžitě jsem vzala telefon a vytočila číslo uvedené na stránkách skupiny EPRV777.“

Jaroslav Drábek, skupina EPRV777, foto se svolením Záhady života

Co se dělo dál? 

K překvapení všech přítomných se během vyšetřování otevřeně rozpovídal i přítel paní Aleny. S jedním prožitkem se totiž ještě nesvěřil nikomu. Vyprávěl, že když šel v noci potmě na toaletu, uviděl stát před kuchyňskou linkou menší postavu. Místnost osvětlovalo měsíční světlo, takže ji viděl zřetelně a předpokládal, že se jedná o jeho partnerku. Řekl jí: „Ali, běž spát.“ Cestou zpátky do ložnice si rozsvítil, ale už ji nepotkal. Bylo mu to divné, a ještě divnější v okamžiku, kdy ji uviděl spící v posteli hlubokým spánkem. Vysvětlil si to tak, že se spletl, a mávl nad tím rukou.  

Paní Alena se Jaroslavu Drábkovi také svěřila s něčím, co mělo s případem – jak se později ukázalo – důležitou souvislost. „Maminka mi jednou říkala, že kdyby zemřela, nepřeje si skončit ve společném hrobě se svým zetěm. Jmenoval se Mirek a s maminkou spolu velmi špatně vycházeli. Mirek měl vážné psychické problémy, a nakonec spáchal sebevraždu. Byl uložen do rodinného hrobu. Vroucí přání maminky, že tam po své smrti nechce spočinout společně s ním, jsem ale nakonec splnit nemohla. Tohle rozhodnutí totiž nebylo pouze na mně. Ale hodně dlouho jsem si to vyčítala. Věřte, nebo ne, ale u jejich společného hrobu jsem pokaždé cítila obrovské napětí.

A přestože byl hrob řádně vysvěcen a za maminku byla v kostele odsloužena mše, hlásek uvnitř mi říkal, že něco důležitého stále není v pořádku. Často jsem měla nutkání jít za ní na hřbitov, pořád mě to k ní nějakým způsobem táhlo. Jako by bylo cosi nedořešené a bohužel jsem měla pravdu…“ 

Všudypřítomný chlad 

Jaroslav Drábek své prvotní dojmy z vyšetřování popsal následovně: „Na určitých místech v bytě byla – jak se říká – zima jako v ruském filmu. Nejvíc jsme to cítili v pokoji Dominiky, v kuchyni a na chodbě, kde občas prolétávaly vzduchem babiččiny brýle. Prošli jsme si místnosti a nejdřív hledali možné technické příčiny jevů, na které nás rodina upozornila. Prohlédli jsme všechno. Samovar, špajz, parkety, brýle atd. Bylo pro nás důležité se ujistit, zda neexistuje i jiné vysvětlení. Na nic zásadního jsme nepřišli. Já ani Jana jsme ale neměli sebemenších pochyb, že se v tomhle bytě někdo, kdo potřebuje naši duchovní pomoc, opravdu zdržuje.“ 

Jaroslav Záhadám života popsal, že na něj během vyšetřování několikrát někdo sáhl ledovou rukou a pokaždé to bylo velice nepříjemné. Z audiozáznamu případu autorka článku slyšela i jeho výkřiky. Ani Jaroslavova kolegyně Jana neměla na růžích ustláno – kdosi ji bolestivě zatahal za vlasy. To ostatně potvrzuje i paní Alena: „Viděla jsem to na vlastní oči, protože jsem seděla kousek od ní. Jeden z pramenů jejích vlasů, stažených do culíku, se najednou začal hýbat a nemohla jsem si nevšimnout i prudkého zacukání pokožky na hlavě v oblasti spánku. Jana zakřičela, protože to samozřejmě cítila,“ popisuje paní Alena. Ty nejzajímavější okamžiky na ni ale teprve měly čekat. Vše začalo zapnutím přístrojové techniky. Vyšetřovatelům se totiž podařilo s bytostmi, které se v bytě projevovaly už několik let, navázat zdařilou komunikaci přes Spiritbox… „Byl to výborný nápad, protože jsme se konečně mohli dozvědět něco víc,“ doplňuje Jaroslav Drábek. 

Jméno, které nečekali 

Nejprve se z přístroje ozval mužský hlas, který se vyšetřovatelům představil jako Mirek. Ukázalo se, že jde o příbuzného, s nímž byla babička pohřbena do společného hrobu.

„Když se nám představil, úplně mě zamrazilo,“ popisuje paní Alena, která nic takového vůbec nečekala. „Říkala jsem si – to snad není ani možný. Největším šokem ale pro mě bylo, když se mě vyšetřovatelé zeptali, jak se jmenovala moje maminka. Po pravdě jsem jim odpověděla, že Veronika.

A oni: Paní Veroniko, jste tady?

Z přístroje se ozvalo: Jsem tady.

A jak se jmenujete? zeptali se znovu.

Odpověděla: Věra.

Málem jsem se skácela a mám z toho husí kůži ještě teď. Moje maminka totiž byla Veronika, ale celý život se lidem představovala jako Věra a nikdo jí neřekl jinak! Vyšetřovatelé to nemohli vědět, a pro mě to byl nesmírně silný zážitek. Nemám sebemenší důvod pochybovat, že jsem se svou maminkou skutečně po její smrti mluvila. A navíc – poznala jsem ji i po hlase. 

Představte si, že vám někdo umožní napřímo komunikovat se zesnulým rodičem. Srdce mi bušilo jako o závod a začala jsem na ni mluvit podobně, jako bych jí něco vyprávěla do telefonu. Jenže tak to bohužel nefunguje. Zesnulí mají jen omezené možnosti odpovídat, a když se to podaří, jejich odpověď je jedno-, či dvouslovná. Takže pokud jim dáváte nějaké otázky, musí být stručné. Třeba jsem se jí ptala: Mami, prosím tě, jak se tam máš? Chvějícím hlasem mi odpověděla. Jde to… Přišlo mi, že pláče. Velice brzy nám všem došlo, že mamince i paní učitelce Mirek brání, aby s námi více komunikovaly, pozornost vyšetřovatelů chtěl upoutat hlavně na sebe. Jaroslav Drábek mu ale domluvil. Z komunikace jsme se toho nakonec dozvěděli hodně, ale to se vám do článku všechno nevejde,“ usmívá se Alena. „Například když jsme se maminky ptali, proč neodešla do Světla hned po své smrti, řekla, že zůstala kvůli nám, aby nás chránila. Z její výpovědi jsme pochopili, že vnímala přítomnost zesnulé paní učitelky v našem bytě a měla starost hlavně o Dominiku.“ 

Vše se v dobré obrátí 

Pak přišel ten správný čas na odváděcí rituál. Hlavní vyšetřovatel Alenu uklidnil, že se pokusí obě duše, maminku i Mirka, smířit a odvést je do Světla na jejich další cestu. Paní učitelka, která se v jejich bytě zjevovala taktéž, s odchodem do jiných sfér souhlasila také. Nebylo na co čekat. A jak to cítila paní Alena? „Při odváděcím rituálu mi od pasu nahoru bylo úžasně, procházelo mnou jakési čisté hřejivé teplo. Nikdy jsem nic podobného nezažila. Sice jsem společně s ostatními četla modlitbu, ale to jsem vnímala jakoby zdálky. Mé vlastní pocity, které se odrážely na fyzickém těle, byly neuvěřitelně silné. Jaroslav Drábek mi vysvětlil, že ten příjemný pocit od pasu nahoru ve mně vyvolávala maminka, která se se mnou v tu chvíli loučila. Ale nohy – ty jsem měla úplně ztuhlé a zdřevěnělé.“ Jaroslav Drábek ji ještě doplňuje: „Vysvětlil jsem paní Aleně, že ti dva nešťastníci, kteří si vzali život, odcházeli při odváděcím rituálu do očistce, aby si znovu začali vážit svého života. Paní Aleny se zuby nehty drželi, protože měli strach. Na určité úrovni cítili, že to – vzhledem k jejich sebevraždě – nebude nic příjemného. Ale nakonec se všechno v dobré obrátí.“ 

A jak se mají dnes? 

„Když jsem byla na Štědrý den zapálit svíčku na hřbitově, zjistila jsem, že u maminčina hrobu nemám tak nepříjemný pocit jako dřív,“ vypráví paní Alena. „Jako kdyby tam teď nikdo „neležel“. Některé okolní hroby na mě ale působily dojmem, že duše těch, co tam byli pohřbeni, svůj klid ještě nenalezly. Neumíte si ani představit, jak se mi tím, že se babiččina duše s Mirkem usmířila, ulevilo. Naše rodina se po odváděcím rituálu cítí jako znovuzrozená. Osvobozená. Když se ohlédnu zpátky, uvědomuji si, jak jsme tady předtím všichni žili v neustálé nervozitě, ve stresu a napětí. Přišla ohromná úleva. Děkujeme skupině EPRV777 za pomoc.“ 

Převzato z časopisu Záhady života, autor Jitka Svobodová

Vložil: Anička Vančová