První dny po útoku Říše na SSSR: Sověti pronikli na německé území, bludný důstojník skončil v Hitlerově kantýně. Pátrání Bruno Solaříka

Útok na SSSR měl podle plánu Barbarossa začít 15. května 1941. Kvůli Hitlerovu tažení proti Jugoslávii a Řecku byl nakonec odložen o celých pět týdnů – na neděli 22. června. K odkladu však došlo nejen z důvodu balkánského tažení.

Zpoždění má jméno bláto

Generál Blumentritt komentoval po válce ten druhý, ve skutečnosti mnohem podstatnější důvod: „Východně od linie San−Bug v Polsku jsou operace až do května velmi omezené, protože většina cest je v blátivém stavu a terén je obecně bažinatý. Četné neregulované řeky jsou příčinou rozsáhlých záplav. Čím dále jde člověk na východ, tím jsou tyto problémy patrnější. … A tak i v normálních letech je zde pohyb před půlkou května velmi omezený. Ale rok 1941 byl mimořádný. Zima trvala déle. Ještě na začátku června byla (hraniční) řeka Bug před naší armádou na kilometry vylitá z břehů.“

Teze historiků o osudovém zpoždění kvůli balkánskému tažení, které údajně vedlo k propásnutí historické šance dobýt Moskvu před začátkem zimy, je tedy neopodstatněná. Dřív než ve druhé polovině června 1941 nebyly prostě přírodní podmínky pro ofenzivní úder proti SSSR vhodné, a to bez ohledu na situaci na Balkáně nebo kdekoli jinde. Po válce to potvrdil i bývalý náčelník generálního štábu pozemních vojsk wehrmachtu (OKH) generál Halder. I podle generála Mansteina by byly vyhlídky na ofenzívu mizivé, pokud by začala dřív než 22. června.

Rudovous v továrním nastavení

Plán Barbarossa, schválený 18. prosince 1940, byl následující: Cílem skupiny armád Střed bylo odvážnými operacemi rozdrtit všechny sovětské jednotky, které stály s mnoha obrněnými a motorizovanými brigádami v trojúhelníku Brest−Vilnius−Smolensk, tedy prakticky v prostoru Běloruska. Na severu mělo být rychle obsazeno Pobaltí. Na jihu měly být sovětské síly odříznuty od týlu průnikem wehrmachtu k dolnímu Dněpru a černomořskému pobřeží, tedy záborem západní, „pravobřežní“ půlky Ukrajiny. Ve všech směrech přitom mělo být zabráněno ústupu bojeschopných částí sovětských jednotek „do hloubky ruského prostoru“. Pak už měla následovat snadná závěrečná fáze – fáze „rychlého pronásledování“.

Základní myšlenkou plánu Barbarossa tedy bylo rychlé rozdrcení hlavní masy Rudé armády ve všech třech směrech útoku, a to v prostoru mezi státní hranicí a řekami Dvina a Dněpr. Poté měla skupina armád Jih, nyní už vlastně bez podstatnějšího odporu nepřítele, pospíchat s obsazením „hospodářsky důležité Doněcké pánve“.

Zároveň měly silné části mechanizovaných vojsk skupiny armád Střed stočit směr útoku od Smolenska na sever a spolu s vojsky skupiny armád Sever zničit zbylé nepřátelské síly v Pobaltí.

Teprve po obsazení Leningradu se měla vojska vrhnout,nikoli ze západu, nýbrž vlastně fakticky ze severu (!), na „důležité dopravní a zbrojní středisko“, Moskvu.

Cílem celé operace Barbarossa bylo dosažení linie, „ze které nebude ruské letectvo schopno napadat říšskoněmecké území“. V této konečné fázi se měla okupační vojska zastavit na linii Astrachaň−Volha−Archangelsk, téměř 2000 kilometrů za státní hranicí se SSSR. „V případě nutnosti pak bude možné vyřadit poslední zbývající ruskou průmyslovou oblast na Uralu útoky letectva.“

Tolik plán Barbarossa. Uvidíme, nakolik se uskutečnil.

Expremiérova řeč

Neděle 22. června, poledne. Obyvatelé SSSR si konečně vyslechli poselství rady lidových komisařů – sovětské vlády. V mnoha městech je lidé poslouchali z amplionů za rachotu vybuchujících bomb. Hovořil Molotov (ten však v té době už nebyl hlavou sovětské vlády, jímž byl v letech 1930-1941. Vůdce strany Stalin se stal jejím předsedou šest týdnů před válkou). Molotov byl zjevně rozrušený, hovořil namáhavě, hlavně v prvních větách se trochu zajíkal (touto řečovou vadou ostatně trpěl odjakživa), ale svůj desetiminutový projev zvládl a zakončil jej slovy, jejichž autorem byl Stalin: „Naše věc je spravedlivá. Nepřítel bude zničen. Zvítězíme my.“ Po skončení projevu přišel Stalin za Molotovem do kanceláře a řekl mu: „No, byl jsi pořádně rozčilený, ale nakonec to dobře dopadlo.“

Kdo máte rádi film Jiřího Menzela o ruském Švejkovi Čonkinovi, scéna, jak celá vesnice Rudá naslouchá projevu před kolchozem, je z něj nejslavnější. Stav SSSR v prvních týdnech války pak vystihuje celý film.

 

 

 

Stalin nařizuje překročit hranice

Jak už víme, v první reakci na vyhlášení války nařídilo vedení SSSR ozbrojeným silám letecké údery na hitlerovské území a útoky na německé pozemní síly, které pronikly na území státu. Tento rozkaz byl sám o sobě ofenzivní, což muselo v situaci napadení (!) působit přízračně, i když obsahoval tezi „až do zvláštního nařízení hranici nepřekračovat“.

Nyní však navíc přichází čas právě na ono „zvláštní nařízení“. Je obsahem čtvrtého bodu směrnice č. 3 z 22. června a Stalin je koncipoval sám:

„Na frontě od Baltského moře po státní hranice s Maďarskem dovoluji překročit státní hranice a akce bez ohledu na hranice.“

Přestože Rudá armáda byla sama napadena mohutným nepřátelským útokem, měla překročit státní hranice útočnou operací, konkrétně s cílem ovládnout východní příhraničí německého Polska, na severu prostor Suwalki a na jihu prostor Lublin, až osmdesát kilometrů v německém zázemí. To vše mělo být splněno do dvou dnů, do večera 24. června.

Kdybychom neměli tušení o výlučně ofenzivních plánech Rudé armády, musel by nám ten rozkaz připadat absurdní.

Rudá armáda plní rozkaz

V souladu s plánem sovětské operace Bouře došlo hned první den války k útoku Rudé armády dokonce i na prostor Východního Pruska. Svědčí o tom oznámení vrchního velitelství wehrmachtu: „Na sovětské hranici došlo od časných ranních hodin k bojové činnosti. Pokus nepřítele o výpad do východního Pruska byl s těžkými ztrátami odražen.“

Na běloruském směru se ovšem sovětský útok doslova rozplynul v ofenzívě wehrmachtu. Zakrátko po zdecimování sovětských vojsk na hranici ujížděly německé tanky kupředu otevřenou krajinou. K večeru některé z tankových divizí urazily osmdesát kilometrů do sovětského vnitrozemí. Jak postupovaly stále dál, narážely na tužší odpor přicházejících jednotek. Dařilo se jim však nepřítele obcházet a obkličovat.

Končilo prvních čtyřiadvacet hodin války.

V Moskvě tou dobou kolovala fáma, že tanky generála Pavlova se již z bialystockého výběžku probojovaly přes německou hranici na západ a prorážejí nyní pěchotě cestu na Varšavu (!). Sám Stalin byl tou dobou ostatně pevně přesvědčen, že jednotky Rudé armády tuto operaci právě zahájily. Tím spíš, že v deset večer přinesl Vatutin operační hlášení generálního štábu, které mělo optimistický závěr: „S příchodem čelních jednotek polních vojsk Rudé armády byly útoky německých vojsk na většině úseků našich hranic odraženy, přičemž útočník utrpěl ztráty.“

Všichni poněkud ožili, ba pookřáli.

Přikazovat hodinkám, aby šly aneb V gogolovském stylu

Ne nadlouho. Další informace a hlášení totiž začaly prozrazovat strašný zmatek, který vládl nejen ve spojení frontů a centra, ale i uvnitř jednotlivých armád a divizí. Podle přednosty kanceláře předsedy Rady lidových komisařů Čadajeva se Stalin mračil a vztekal: „Pavlov (velitel Západního frontu, kterého zasáhl první úder Němců) nemá spojení ani s armádními štáby, říká, že směrnici dostal pozdě. Jak to, že ji dostal pozdě? A co kdybychom vůbec nestačili žádnou směrnici vydat? Copak armáda nemusí být v plné pohotovosti i bez směrnice, copak musím svým hodinkám přikazovat, aby šly?“

Timošenko podal hlášení: „Úder překonal všechna očekávání. V prvních hodinách války zasadilo nepřátelské letectvo drtivé údery letištím a armádním jednotkám.“

Stalin: „Znamená to tedy, že hodně sovětských letadel bylo zničeno rovnou na zemi?“ Byl příšerně rozlícený a rázoval sem tam po místnosti. „Dostalo se německé letectvo ke všem letištím?“

„Bohužel ano.“

„Tak kolik letadel bylo vlastně zničeno?“

„Podle předběžných odhadů okolo sedmi.“

Ve skutečnosti jen do této chvíle bylo za jediný den zničeno více než 1200 (!) letadel Rudé armády.

Vy jste je ještě neporazili?

Dne 23. června 1941 byla v Moskvě zřízena štábní instituce hlavního stanu pod carským názvem Stavka. Hitlerův pobočník Hewell si toho dne zapsal: „Führer má skvělou náladu z obrovských úspěchů v Rusku (Luftwaffe).“

Cestou do Východního Pruska však utrousil Hitler ve vlaku větu: „Rusko stále ještě zůstává velkým otazníkem.“

Dne 24. června hlásí Timošenko: „Ačkoli se naše jednotky statečně snaží splnit směrnice o protiútoku, očekávané výsledky se zatím nedostavily.“

Timošenko referuje, že jsou přeskupovány síly, aby byl nepřítel zastaven.

Stalin: „Tak vy už teď nemíníte jako dřív nepřítele zničit?“

Timošenko: „To se nedá udělat z chodu, ale až dostaneme posily, potom ho určitě zničíme.“

Komáří doupě

Téhož dne dorazil Hitler na vojenské velitelství u Rastenburgu ve Východním Prusku, nazvané Wolfsschanze – Vlčí doupě. Místo bylo vybráno s ohromující nekompetencí. Až do chvíle německého útoku nad ním denně přelétalo dopravní letadlo Aeroflotu na pravidelné lince mezi Berlínem a Moskvou. Oblast byla zatuchlá, páchnoucí bažina se stojatými jezery. Dokonce i do mělkých výkopů se neustále hrnula voda. „Jsme tady zamořeni těmi nejpříšernějšími komáry. Bylo by velmi obtížné vybrat nesmyslnější místo, než je tohle,“ stěžoval si zapisovatel Jodlova štábu v soukromém dopisu. Samotný Jodl se o Hitlerově hlavním stanu vyjádřil velmi dobovou metaforou, že „je to něco mezi klášterem a koncentračním táborem“.

„Určitě nějaký vládní úřad zjistil, že jsou zde nejlacinější pozemky,“ komentoval situaci sám Hitler a zavtipkoval, že bude proti komárům muset nasadit Luftwaffe. Přes nejpřísnější bezpečnostní opatření zabloudil nejeden člověk do Wolfsschanze náhodou. Jeden plukovník vystoupil cestou do nedalekého Mauerwaldu z vlaku na špatné stanici. Vešel rovnou do objektu a šel se nasnídat do důstojnické jídelny. Když ho zastavil Hitlerův námořní adjutant admirál von Puttkamer, odmítal plukovník uvěřit, že je ve Wolfsschanze, dokud mu Puttkamer neukázal na Hitlera, jak cvičí svou fenu Blondi.

A to všechno, co jsme tu popsali, byl pořád jenom začátek začátku. Ale ty konce…

Zdroje: Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Paul Johnson: Dějiny 20. století, Dmitrij Volkogonov: Triumf a tragédia: politický portrét J. V. Stalina 2

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,