Útok Němců na SSSR: Skorzeny si myslel, že jde o přesun wehrmachtu do Arábie, Stalin si šel klidně lehnout. Pátrání Bruno Solaříka

Co se na den přesně před 83 lety dělo v Kyjevě, Minsku, Sevastopolu, Vilniusu – a především v Moskvě a v Berlíně.

V nejpřísnější tajnosti probíhal během června 1941, tedy vysloveně na poslední chvíli, přesun německých divizí k sovětským hranicím. Tankové svazky pak byly rozmístěny u hranic SSSR až v posledních hodinách před útokem, tj. teprve odpoledne 21. června 1941.

Hlavní mechanizované sbory Rudé armády (každý čítal dvě tankové a jednu motorizovanou divizi) byly v polovině června 1941 soustředěny u německých hranic ve dvou územních výběžcích, suwalkském (u dnešního trojhraničí Polska, Litvy a ruské Kaliningradské exklávy) a lvovském (poblíž trojhraničí Ukrajiny, Polska a Slovenska). Dle rozkazů, vydaných 17. až 20. června, se večer 21. června dostavili k jednotkám velitelé sovětských mechanizovaných sborů, kteří těsně předtím seděli v divadlech přilehlých měst, aby tím veřejně demonstrovali víkendový poklid:

Lawrence jede do Arábie

Tentýž večer 21. června 1941. Mezi německými vojáky a důstojníky na sovětské hranici panovala přeludná nálada. Mnozí z nich byli přesvědčeni, že zde čekají na povolení od spojence Stalina, aby mohli projet Ruskem, překročit Kavkaz, obsadit z území SSSR ropná pole v Perském zálivu a přes Turecko napadnout z východu Suez a Egypt. Některé fámy dokonce vycházely z toho, že Stalin „propachtoval“ Hitlerovi Ukrajinu. „Ani jednoho z nás nenapadlo,“ dokládal po válce obersturmbannführer SS Otto Skorzeny (slavný osvoboditel Mussoliniho ze zajetí v roce 1943 a poválečný agent Mosadu), „že bychom mohli napadnout Rusko, a museli tím pádem bojovat na dvou frontách.“ Skorzeny si proto cestou na sovětskou hranici se zaujetím četl Sedm sloupů moudrosti od T. E. Lawrence, Velšana, podporujícího za první světové války boj Arabů proti Osmanské říši (toho z filmu). Právě dospěl k místu, kdy se Lawrence chystal v roce 1918 vyhodit do povětří turecký vojenský vlak, když byl Skorzeny povolán k vyhlášení rozkazu Adolfa Hitlera vojákům v Generálním gouvernementu (tj. v okupovaném Polsku). Rozkaz vylučoval jakýkoliv omyl, protože začínal oslovením: „Vojáci východní fronty!“

Hitler si v rozkazu otevřeně ulevil: „Po těžkých skličujících starostech a mnohaměsíčním mlčení, k nimž jsem byl odsouzen, k vám konečně, milí vojáci, mohu otevřeně promluvit.“ A po vysvětlení důvodů pro preventivní úder proti „agresivnímu“ sousedovi pokračoval: „V tuto chvíli je dokončeno soustřeďování sil, jejichž velikost a sílu svět doposud nepoznal. … Osud Evropy, budoucnost Německé říše, existence našeho národa nyní leží jen ve vašich rukou.“

Mussolinimu napsal Hitler onoho 21. června: „Po dlouhých úvahách jsem dospěl k závěru, že bude lepší roztrhnout onu smyčku dříve, než se nám utáhne kolem hrdla.“

Mimořádná schůze politbyra

Téhož večera, v sobotu 21. června 1941, se na sovětské straně zjistilo, že Německo přerušilo telefonní spojení se Sovětským svazem. Na lidový komisariát obrany SSSR zároveň přišlo od velitele Kyjevského zvláštního vojenského okruhu, generálplukovníka Kirponosa, hlášení o německých vojácích, kteří dezertovali od wehrmachtu a přes státní hranici přeběhli k Sovětům. Dezertéři tvrdili, že v noci německá vojska přepadnou Sovětský svaz.

Lidový komisař obrany Timošenko to ihned telefonicky oznámil Stalinovi. Ten se tentokrát vzdal obvyklých komentářů o planých provokacích a suše nařídil, aby se lidový komisař obrany Timošenko, náčelník generálního štábu maršál Žukov a jeho první zástupce generálporučík Vatutin dostavili na mimořádné zasedání politbyra ústředního výboru Všesvazové komunistické strany (bolševiků), které neprodleně svolal do Kremlu.

Při příchodu vojáků tam byli už všichni členové politbyra.

Začátek třetího dne po otevření Tamerlánovy hrobky

Stalin se jako vždy procházel podél stolu. Když velitelé Rudé armády přišli, položil všem otázku: „Co budeme dělat?“

Všichni mlčeli.

Teprve když napjaté ticho začalo být neúnosné, ozval se hlas Timošenka (mimochodem stejně jako Kirponos etnického Ukrajince, v jejich rodné zemi už ale dnes jejich sochy nestojí): „Je nutné okamžitě vydat směrnici o uvedení všech vojsk pohraničních okruhů do úplné bojové pohotovosti.“

„Přečtěte ji,“ řekl Stalin.

Žukov přečetl návrh směrnice, připravené v generálním štábu, ve které se v souladu s operačním plánem zdůrazňovala nevyhnutelnost rozhodných kroků, vedoucích k válečným akcím. Stalin náčelníka generálního štábu přerušil:

„Vydat takovou směrnici je teď předčasné. Možná se ještě podaří urovnat všechno pokojnou cestou. Musíme vydat stručnou směrnici a v ní uvést, že útok může začít provokačními akcemi německých jednotek. Vojska pohraničních okruhů se nesmějí dát ničím vyprovokovat, aby nevyvolala komplikace.“

Když vojáci odešli, aby vydali potřebné rozkazy, Stalin si jakoby pro sebe řekl: „Myslím, že nás Hitler provokuje… Že by se odhodlal k válce?“

V hlavním městě SSSR vládla astronomicky nejkratší noc roku 1941, noc po letním slunovratu. Členové politbyra se rozešli ve tři ráno 22. června.

Heslo „Dortmund“

Začátek třetího dne po otevření Tamerlánovy hrobky. Ve 3 hodiny 15 minut zaznělo na německé straně heslo „Dortmund“. Šest tisíc děl vystřelilo najednou přes sovětskou hranici. Gigantická salva ozářila oblohu podél hranice tak, že se na chvíli zdálo, jako by už bylo poledne.

Tou dobou odjížděl Stalin v opancéřovaném autě liduprázdnými ulicemi Moskvy do své vily.

Přes 3 500 000 hitlerovských vojáků s 3600 tanků, 600 000 motorových vozidel, 625 000 koní, 7000 děl a 2500 letadel začalo právě postupovat na území Sovětského svazu na frontě, dlouhé přes 2000 kilometrů, od Baltu po Černé moře. Proti Sovětskému svazu postupovaly tři skupiny německých armád. Leebova skupina armád Sever nedaleko Baltu měla jednu tankovou skupinu (tři obrněné a tři motorizované divize) a 23 divizí pěších, proti ní stálo 30 sovětských divizí a osm tankových brigád. Rundstedtova skupina armád Jih měla jednu tankovou skupinu (pět obrněných a tři motorizované divize) a celkem 38 pěších divizí proti 64 divizím Rudé armády a 14 tankovým brigádám. Bockova skupina armád Střed měla dvě tankové skupiny (devět obrněných, šest motorizovaných a jednu jízdní divizi) a celkem 34 pěších divizí proti 44 divizím Sovětů s 15 tankovými brigádami. Celkem postupovalo do SSSR 154 německých divizí, 18 finských a 14 rumunských, dále pak po třech divizích z Itálie, Maďarska a Slovenska a vojenské kontingenty ze Španělska a Chorvatska, proti celkem 150 sovětským divizím (36 tankových, 18 motorizovaných, osm jízdních a 88 pěších divizí, organizovaných do deseti armád), stojícím tou dobou na hranici s 4 500 000 muži.

Rozkaz k útoku byl vydán na den přesně 129 let poté, co císař Napoleon I. vydal 22. června 1812 svou válečnou proklamaci a poslal svou Grande armée přes hranice Ruského impéria. (Se stejným konečným výsledkem.)

Německé cvičení

Rudoarmějci, shromáždění ve velkých koncentracích na předsunutých liniích podél hraniční čáry, byli v dokonalém šoku. Dostali dávku z německých kulometů, sotva se polonazí a napůl spící vypotáceli z kasáren. Vše zachvátil dým, detonace explozí a pronikavý řev postupujících tanků. Do hraniční řeky Bug u Brestu Litevského (na dnešní polsko-běloruské hranici), na jejíž nepřekročitelnost v podmínkách boje Sověti spoléhali, se ponořilo 80 německých vodotěsných tanků, původně takto upravených pro boj proti Británii, a na druhé straně vyjely na protější břeh. Když jeden sovětský důstojník oznámil svému veliteli do týlu, že Němci zahájili útok na jeho pozici, velitel mu odpověděl, že se musí jednat o nějaké německé cvičení a „ať si jde lehnout, protože německý útok je zcela vyloučen“.

Ve dveřích ložnice, kam se odebral po obdržení prvních zpráv o útoku, poznamenal Hitler k pobočníkům: „Dříve než uběhnou tři měsíce, budeme svědky v Rusku takového zhroucení, jaké ještě nikdy světové dějiny nezaznamenaly.“

I Stalin, dosud nic netušící, si šel lehnout.

Tou dobou rozkázal Timošenko zástupci velitele Západního okruhu Boldinovi, aby na německý útok nereagoval. „Co tím myslíte?“ řval Boldin. „Naše vojska ustupují, města jsou v plamenech, lidé umírají…“ Timošenko odpověděl: „Josif Vissarionovič se domnívá, že by to mohla být provokace některých německých generálů.“ Přece jen se však rozhodl, že je nezbytné Stalina vzbudit.

Ticho po bouři

Sotva si tedy Stalin rozestlal divan ve své pracovně a začal usínat, ozvalo se v rozporu se všemi pravidly opatrné klepání na dveře. Natáhl si župan a vyšel. Velitel stráže mu podal hlášení: „Armádní generál Žukov vás, soudruhu Staline, prosí v neodkladné věci k telefonu!“

Stalin přistoupil k přístroji. „Poslouchám.“

Žukov ho informoval, že Kyjev, Minsk, Sevastopol, Vilnius a další města v hlubokém vnitrozemí SSSR jsou právě v těchto chvílích silně bombardována nepřátelským letectvem. Neobdržel žádnou odpověď. Náčelník generálního štábu se tedy Stalina zeptal:

„Rozuměl jste mi, soudruhu Staline?“

Soudruh Stalin těžce dýchal do sluchátka a neříkal nic. „Soudruhu Staline,“ opakoval Žukov, „rozuměl jste mi?“

Stalin nevydal jediný rozkaz, pouze Žukova po dlouhých okamžicích ticha povolal do Kremlu, následně tam svolal politbyro a sám se rozjel tamtéž.

Na sovětských letištích u státní hranice stály stíhací letouny v přehlídkových formacích. Němci zasáhli letiště Rudé armády až do hloubky 300 kilometrů od hranic. Stroje na letištích ničili po řadách. Jen na jednom jediném letišti se pokoušel jeden sovětský stíhací svazek odstartovat právě v okamžiku, kdy se objevily německé bombardéry, o několik vteřin dříve, než bylo možné zahájit vzlet. Bomby a granáty palubních kanónů explodovaly uprostřed startujícího svazku. Zde tedy Sověti kromě letadel přišli i o piloty.

Velitel sovětského letectva generál Kopec spáchal sebevraždu.

Stíhací obrana Rudé armády byla v době zahájení války zcela vyřazená z provozu. Německé svazky Stuk mohly útočícím vojskům vybojovat volnou cestu.

Jak Stalin volal Berlín

Za úsvitu se u Stalina po necelých dvou hodinách opět scházeli členové a kandidáti nejvyššího orgánu strany s komisařem obrany Timošenkem a náčelníkem generálního štábu Žukovem. Přicházeli tentokrát tiše, jaksi opatrně, mlčky. Stalin se s nikým nepozdravil.

Hlášení podával Timošenko. „Německý útok musíme brát jako hotový fakt, nepřítel rozbombardoval klíčová letiště, přístavy a velké železniční uzly.“

Potom Stalin přistoupil k Molotovovi, a aniž prý se na něj podíval, vyslovil podivuhodně nemístnou větu: „Musíme se ještě jednou spojit s Berlínem a zatelefonovat na velvyslanectví.“

Molotov zavolal na lidový komisariát zahraničí. Všichni čekali. Pak Molotov řekl komusi zajíkavě: „Ať přijede.“ A vysvětlil: „Schulenburg se mnou chce mluvit.“ Stalin řekl stručně: „Jdi.“

Všichni s podivuhodnou zavilostí stále věřili, že to celé je jen provokace a že rozhovor s velvyslancem snad všechno urovná…

Spojenec nám vyhlásil válku

Pro nové údaje o situaci na hranicích mezitím odešel první zástupce náčelníka generálního štábu Vatutin. Když se vrátil na jednání, oznámil: „Německá vojska rychle postupují do vnitrozemí, ale nikde nenarážejí na silnější odpor.“

Občané západních částí SSSR, probuzení nenadálým bombardováním svých měst a sbíhající se k pouličním amplionům v naději, že se jim z nich dostane vysvětlení, se v šest hodin ráno po běžné znělce dozvěděli za výbuchů leteckých pum, že začíná pravidelná ranní rozcvička.

Molotov mezitím ukončil krátké setkání se Schulenburgem slovy, že toto porušení důvěry „nemá v dějinách obdoby“. (Podle jednoho z memoáristů prý Molotov dodal, že „tohle jsme si určitě nezasloužili“, ale on sám po letech takový mimodiplomatický výrok rozhořčeně popřel.)

Teď už byl zpátky na jednání politbyra. Musel cítit, s jakým napětím na něj všichni včetně Stalina hledí. Lidový komisař zahraničí kráčel ke své židli a tlumeným hlasem pronesl:

„Velvyslanec oznámil, že německá vláda nám vyhlásila válku.“ Pohlédnl do lístku, který držel v rukou, a dodal: „Formální důvod je šablonovitý: Nacionalistické Německo se rozhodlo předejít útoku, který připravovali Rusové…“

Bombardovat, zničit!

Teď tedy měli jistotu. Pohledy se stočily ke generálnímu tajemníkovi, který, jak všichni věděli, až dosud tvrdošíjně bránil vydání rozkazu k boji. Stalin vypadal unaveně, sešle, jeho obličej byl protažený a vyzáblý. Až do této chvíle byl velice nervózní. Nyní usedl a po chvíli mlčení, která byla „dlouhá a závažná“, pravil nyní pevně: „Nepřítel bude bit na celé frontě.“ A obrátil se k velitelům: „Co navrhujete?“

Žukov: „Dát rozkazy pohraničním jednotkám, aby udeřily po celé linii fronty a zastavily nepřítele, který pronikl do země.“

Timošenko: „Ne zastavily, ale zničily.“

Zmatení a šokovaní členové politbyra se pod vlivem této demonstrace optimistického klidu zkonsolidovali a jeden před druhým nasadili zrovna takové masky bojovné rozhodnosti, které spatřili na tvářích Stalina a generálů. Tato rozhodnost se odrazila v následném rozkazu Rudé armádě: „Vojska se vrhnou všemi silami a prostředky na nepřátelské síly a zničí je v oblastech, kde narušily hranici. Až do zvláštního nařízení hranici nepřekračovat. Silnými údery bombardovacího a bitevního letectva zničit letadla na letištích nepřítele a bombardovat hlavní uskupení jeho pozemních sil. Letecké údery zasazovat do 100 až 150kilometrové hloubky německého území. Bombardovat Königsberg a Memel.“

Představitelé napadeného (!) státu nařídili zahájení vlastního ofenzivního (!) úderu. Bohužel pozdě. Dějiny ale jejich chybu nakonec smazaly: Z německých měst Königsberg a Memel jsou dnes ruský Kaliningrad a litevská Klaipėda…

(Synchronní redakční poznámka: Tento text nejenže vychází 22. června, přesně 83 let po německém útoku na SSSR, ale navíc v podobě, v níž do redakce dorazil, měl přesně 1941 slov.)

Zdroje: Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Paul Johnson: Dějiny 20. století, Otto Skorzeny: Mé velitelské operace, Mark Solonin: 23. červen aneb Opravdový den M, Dmitrij Volkogonov: Triumf a tragédia: politický portrét J. V. Stalina 2

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,