Hitler proti SSSR bojovat nechtěl, přinutily ho k tomu dvě věci. Rumunská ropa a přeběhnutí Jugoslávie. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
08.06.2024
Foto: Jan Rychetský
Popisek: Expozice „operace Valkýra", tedy neúspěšného atentátu na Adolfa Hitlera ve Vlčím doupěti
V předchozích článcích jsme citovali náhled řady historiků, že Stalin, který nikdy nikomu nevěřil, prý zničehonic uvěřil zrovna Hitlerovi a paktu o neútočení, který s ním uzavřel.
Je myslím na čase, abychom tento náhled, odporující základním zákonitostem mezinárodní politiky i mentalitě obou hlavních aktérů německo-sovětského dramatu, definitivně smetli se stolu. Leccos se při té příležitosti dozvíme.
Účelový pakt
Zkusme aspoň na chvíli zapomenout na to, že víme, co se stalo 22. června 1941. Zkusme se vžít do situace lidí oné doby, kteří na tom byli stejně, jako třeba my dnes, pokud jde o náš zítřek. Ani tehdejší šéfové velmocí přece nevlastnili křišťálovou kouli, a chtě nechtě tedy mohli ve svých předpovědích vycházet jen a pouze z toho, jak se situace reálně vyvíjela před jejich očima.
Nuže: Stalin rozhodně Hitlerovi nevěřil, stejně jako Hitler nevěřil Stalinovi. Hitler v souladu se svým veledílem Mein Kampf nadále počítal s tím, že dřív nebo později se bude muset vypořádat se Sovětským svazem, a Stalin ani na vteřinu nezapomínal na svou leninskou povinnost zlikvidovat hitlerovský předvoj kapitalismu, a uspíšit tím příchod světové revoluce. Německo-sovětský pakt o neútočení ze srpna 1939 byl prokazatelně jen účelovou dohodou, výhodnou v daném okamžiku pro obě strany. Co bude dál, to se samosebou mělo teprve ukázat.
Nejdřív se čekalo, jak dopadne německo-francouzský duel. A nic předem nenasvědčovalo tomu, že by měl skončit tak rychle, jak nakonec skončil..
Příliš rychlý pád Paříže
Jak řečeno, Stalin před 22. červnem nevěřil čím dál častějším zprávám o blížícím se německém útoku na SSSR především proto, že by tím Hitler vlastně zahájil válku na dvě fronty. A jak známo, válka na dvou frontách bývá důvodně chápána jako druh porážky.
V potížích se při předběžném plánování budoucích válečných operací ocitly velmoci, které měly nevhodně ústřední polohu. Jedna evropská velmoc této charakteristice odpovídala dokonale. Jak císařské, tak hitlerovské Německo se úzkostlivě snažilo válku na dvou frontách nedopustit. Proto chtěli Němci v první i druhé světové válce ze všeho nejdřív rychle porazit nepřítele na Západě.
Schlieffenův plán se v roce 1914 zhroutil, protože Francie náporu tehdejšího blitzkriegu odolala, a stálý tlak ruských vojsk z východu pak zabránil opakování neúspěšného pokusu o včasný vstup Němců do Paříže. Zato v roce 1940 se Hitlerovi německý reparát podařil, Francie záhy kapitulovala, a wehrmacht vstoupil do Paříže dokonce už bez boje. (Kapitulační podmínky mimochodem přijala Francie dne 22. června 1940, shodou okolností na den přesně rok před vypuknutím Barbarossy…).
Hrozba války na dvou frontách tak byla pro Německo v danou chvíli zažehnána. Proč by ji měl Hitler vyvolávat znovu?
Afrika a Indie na obzoru
V Berlíně i Moskvě se tehdy nerušeně pokračovalo v konzumaci paktu Molotov−Ribbentrop. Němci se snažili vlákat Sověty do Paktu Berlín−Řím−Tokio a faktické spojenectví tím dočasně upevnit, a Sověti proti tomu dohromady nic neměli. Stalin tehdy zcela vážně počítal s útokem Rudé armády na Blízký východ. Mělo jít o tažení do Persie (Íránu). Důkazem budiž, že v SSSR se v roce 1940 začaly pro potřeby Rudé armády tisknout rusko-perské a rusko-arabské konverzační příručky.
SSSR by se takovým způsobem nebezpečně přiblížil jednak britským ropným polím v Iráku a jednak Britské Indii (která zahrnovala území dnešního Pákistánu, Indie, Srí Lanky, Bangladéše a Myanmaru). Napomohl by tak německým snahám o neutralizaci britské moci a sám by si geopoliticky hodně přilepšil. Alexandr Solženicyn později tuto koncepci charakterizoval slovy: „Sovětský voják si měl umýt bagančata v Indickém oceánu.“
Očekávalo se rovněž, že mimo evropský kontinent bude zaneprázdněn i wehrmacht, konkrétně v severní Africe a snad i v Palestině a Sýrii. Ve hře byla přitom v daném okamžiku dokonce možnost, že se Němci nejdřív ze všeho vylodí přímo na Britských ostrovech.
Jak Hitler zradil Mein Kampf
Pořád tedy bylo dost času na to, aby se obě strany zodpovědně, a prozatím společně, připravily na další dějství druhé světové války.
Jak se tedy vůbec mohlo stát, že nakonec hitlerovské Německo do té války na dvou frontách, i s tou nezbytnou porážkou, přece jen spadlo? Vždyť tentokrát, na rozdíl od první světové války, se Německo neocitlo v obklíčení mezi nepřáteli, kteří by spolu uzavřeli dohodu proti němu. Nakonec přece naopak Německo, zaměstnané vleklou válkou s Británií, samo zaútočilo na SSSR! A SSSR byl tehdy ještě ke všemu jeho faktickým spojencem!
Byl snad Hitler úplně nepříčetný, aby nevěděl, že válka na dvou frontách je osudová nevýhoda?
Nebylo tomu tak. Hitler o nebezpečnosti války na dvou frontách věděl velice dobře. V Mein Kampfu věnoval desítky stránek právě kritice postupu Německa v první světové válce, a dokonce se zapřisáhl, že on sám žádnou válku na dvě fronty nepovede. Co se tedy, proboha, stalo, že nakonec tak flagrantně zvrátil vlastní přesvědčení? Inu, stalo se něco, co úplně změnilo situaci…
Poplašná žárovka
V červnu 1940 obsadila Rudá armáda kromě Pobaltí také rumunskou Besarábii (dnešní Moldavsko). Moskva tím splnila jeden z bodů nedávné sovětsko-německé dohody o rozdělení sfér vlivu, takže na německé straně nebyl důvod k protestům.
Jenže se sovětským obsazením Besarábie došlo v Hitlerově hlavě k nenadálému rozsvícení poplašné žárovky: Do hrozivé blízkosti Rudé armády se nyní jedním rázem dostala nechráněná rumunská ropná pole a rafinérie! A rumunská ropa byla jediným zdrojem této suroviny, kterou mělo Německo k dispozici. Hypotetický útok Rudé armády do tohoto prostoru by tedy pro budoucno znamenal zastavení všech tanků, letadel, strojů, lodí, průmyslu i dopravy Třetí říše…
Závěr byl jasný. Smlouvu o neútočení může SSSR kdykoli porušit, takže preferencí německé politiky se nyní stala zoufalá záchrana Říše. Šlo o to, uhájit Rumunsko před nenadálou hrozbou.
Hájení Rumunska by však kvůli protáhlosti zásobovacích tras mezi Berlínem a Bukureští bylo možné jen s velkými obtížemi. Nemluvě o tom, že ropná pole by asi v takovém obranném konfliktu beztak byla neprodleně zničena bombardováním sovětského letectva. Odtud tedy pramení Hitlerova posedlost, s níž začal náhle vyžadovat co nejrychlejší přípravu akce, o jejíž nemyslitelnosti předtím sám moudře poučoval své generály. Otevření druhé fronty proti Sovětům, bez ohledu na to, že má přitom Německo za zády nepřátelskou Británii.
Zatím ovšem (konkrétně dne 21. července 1940) vydal Hitler jen pokyn k vypracování patřičného válečného plánu a nadále doufal, že před porážkou Británie nebude nutno jej použít.
Ochlazení s odkladem
Záhy už bylo zřejmé, že pouta paktu Molotov−Ribbentrop moc dlouho nevydrží. Svědčil o tom varovný výsledek Molotovova berlínského jednání s Hitlerem a Ribbentropem v listopadu 1940. Molotov tehdy tvrdošíjně trval na možnosti průniku SSSR na Balkán, který si přitom Hitler hodlal nechat pro sebe. Nezapomeňme, že právě ohrožení rumunské ropy rozsvítilo v Hitlerově hlavě onu poplašnou žárovku. A Molotov svým trváním na sovětizaci Bulharska a tureckých průlivů Bospor−Dardanely (kam by Rudá armáda mohla postupovat jedině přes Rumunsko!) rozhodně nepřispíval k tomu, aby ta žárovka zhasla. Naopak.
Nic naplat, 18. prosince 1940 vydal Hitler nový pokyn k hlubšímu propracování plánu preventivního úderu proti SSSR.
Na druhé straně se Hitlerovi protahovala válka proti Británii. K vylodění wehrmachtu na Britských ostrovech nedošlo a k případnému sražení Britů na kolena chybělo Hitlerovi pořád dost práce v severní Africe i na Blízkém Východě, nemluvě o drsném faktu britského bombardování německých měst.
Ještě v únoru a březnu 1941 proto Stalin uvažoval o tom, že válku proti Německu, kterou považoval za nezbytnou, může vlastně rozpoutat až za rok, ne-li za dva. Souhlasil v té souvislosti s reorganizací tankových brigád Rudé armády do mechanizovaných sborů, s modernizací leteckých základen atd., což bylo propočítáno až do roku 1942, nebo dokonce do začátku roku 1943.
Právě tehdy, v předjaří 1941, se Stalin opravdu snažil oddálit válku a uklidnit Hitlera. Ne proto, že by se ho bál, ale aby ho nepoplašil!
Na Bělehrad
V noci na 27. března 1941 však došlo k protiněmeckému převratu v Jugoslávii. Ten byl iniciován buď britskou, nebo sovětskou tajnou službou, případně oběma nezávisle na sobě. Což nic nemění na faktu, že především Srbové tento protiněmecký převrat hromadně uvítali. Nechtěli se podílet na hitlerovské válce. Nová Simovičova vláda obratem požádala o pomoc SSSR. Od 3. dubna projednávala jugoslávská delegace přímo se Stalinem smlouvu o přátelství. A ta smlouva byla podepsána! Stalo se tak dne 6. dubna 1941 o půl třetí v noci.
O pár hodin později zaútočilo na Jugoslávii Německo.
Hitler musel sovětskou iniciativu v Jugoslávii, kterou tak rázně překazil, chápat jako diplomatickou výzvu. Moskva totiž byla Berlínem včas varována, že jednání je pro Německo „nevhodné“, a přesto byla jugoslávsko-sovětská smlouva uzavřena.
Snad teprve teď bylo v Berlíně s konečnou platností rozhodnuto o napadení SSSR již v létě onoho roku, tedy před kýženou porážkou Británie.
Rovněž v Moskvě podle všeho pochopili, že Německo se řítí k válce proti SSSR. Až nyní tedy Stalin podle všeho nařídil, aby se plán útoku Rudé armády na Německo, uvažovaný původně nejspíš pro rok 1942, ne-li 1943, uskutečnil už za pár týdnů, rovněž v létě 1941.
Nepolekat Hitlera
Dne 13. dubna 1941 byl v Moskvě podepsán sovětsko-japonský pakt o neutralitě. Tím se Stalin jistil proti tomu, co čím dál víc hrozilo Hitlerovi, proti nebezpečí války na dvou frontách, v daném případě tedy války SSSR proti Německu a Japonsku zároveň.
Přitom se ovšem Stalin nadále snažil všemi prostředky uklidnit Němce. Při odjezdu japonské delegace z Moskvy v dubnu 1941 vyhledal na nádražním peronu německého vojenského atašé a řekl mu: „Zůstaneme vašimi přáteli za všech okolností!“
Následně Sovětský svaz uzavřel všechna velvyslanectví zemí, okupovaných Německem (včetně jugoslávského), a plnil hospodářské dodávky Německu s přesností a ochotou dosud nevídanou. Hlavně Hitlera nepolekat!
Hitler však začal právě tou dobou dostávat hlášení své rozvědky o soustřeďování Rudé armády u západních hranic SSSR, a proto 30. dubna 1941 definitivně rozhodl o přesném datu zahájení operace Barbarossa – o datu 22. června 1941.
O tom, jak se obě strany začaly připravovat v posledních týdnech před uvedeným datem, si povíme příště…
Zdroje: Alan Bullock: Stalin a Hitler – paralelní životopisy, A. N. Camutali: Nakanuně vojny. – In: 22. ijunja sorok pěrvogo goda, Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost – V nejtemnější hodině druhé světové války, Michail Meľtjuchov: Upuščennyj šans Stalina. Schvatka za Jevropu. 1939−1941 gg.
Vložil: Bruno Solařík