Vilém Famm: Vlastní hloupostí utváříme zločince. Vaše dopisy
31.05.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Puška
A zase se vrací otázka toho, zda šíleného střelce zvěčnit se jménem, nebo jej psát jen iniciálami, aby nenašel následníky. Protože vrahům jde o slávu, o to, aby jeho jméno prolétlo všemi médii a vysloužilo si stránku na Wikipedii. Jmenovat vraha? Nejmenovat ho? Vilém Famm se právě na to zeptal. A odpověděl.
„Rád jenom tak pozoruji, co se v okolí děje. Nejedná se vždy o věci příjemné. Všiml jsem si, že když si někdo sáhl na život, brzy někdo jiný podobným způsobem odešel též, popřípadě i někdo další. Po čase se odehrál jiný způsob, ale byl opět zopakován. Tahle fakta ve mně evokovala poznání, že příklady prostě táhnou a to i ty, které rozhodně vhodné následování nejsou,“ zamyslel se Vilém Famm a pokračoval.
„Jistě budete souhlasit, že mezi námi žijí jedinci, kteří pro osobní slávu jsou schopni čehokoliv, tedy i vraždy. Nedovolím si tvrdit, že útočník na pana Fica je takovým člověkem, ale nelíbí se mi, pokud je probírán ze všech stran, protože do jisté míry se tak stává ,celebritou‘. Tohle je stav, kterého mnozí chtějí dosáhnout a my jim to vlastní hloupostí umožňujeme.
Točí se filmy na základě pravdivých příběhů a autoři si neuvědomují, že právě tím zadělávají na nový nepříjemný příběh. Nechceme-li, aby se ty zlé věci znovu odehrávaly, tak minulé časy pouze zevšeobecňujme beze jmen zločinců. Tím, že o nich hovoříme, tvoříme jim vlastně pomník, o který oni tak stojí.
Oni se totiž uvést kladně, příjemně, zapamatovatelně mnohdy ani nesnaží.
Občas vzpomínám na dobu, kdy jsme ze Strážnice jezdili s dětmi za babičkou a dědou do Kudlovic. Jízdní řády se v čase mění, a tak nějaký čas jsme projížděli autobusem od Kunovic do Uherského Hradiště. Já se na tu cestu vždy těšil, protože z jedoucího vozu jsem mohl sledovat dům na pravé straně, který byl obklopen skalničkami. Opravdová pastva pro oči. Ještě dnes, a nemusím ani zavírat oči, onen pohled vidím. Opravdu i na tu dálku jsem byl vždy uchvácen.
Zrovna tak jsem rád chodil do zahrady manželčiných rodičů. Tchán měl svoji zahradu rád. Zde si hrál s tvarováním stromů a bylo se na co dívat.
Líbí se mi zahrádkářské pořady, nebo ty kutilské, či o vaření. Zde se vypráví o hrdinech všedního dne, kteří tím, že budují krásu pro sebe, dokážou ji i zcela nezištně rozdávat. Takových lidí je zapotřebí si vážit. O nich točme pořady a ne o pokleslých lidech, neboť pak se nemusíme divit, že se najde někdo, který se proslaví i za cenu vraždy či smrti mnoha dalších.
Obyčejná práce pro naše smutné hrdiny není. Oni chtějí být slavní a proto jsou ochotni i zabíjet.
Léta jsme přehlíželi střelby, které se odehrávaly v daleké Americe. Dnes se oprávněně bojíme, že se najde opět někdo, kdo to, co se už u nás stalo, zopakuje. Nedávejme prostor v éteru takovýmto činům. Nedávejme těmto pokleslým hrdinům prostor ani v umění. Tihle lidé si zaslouží být bezejmenní. Jen člověk, který je kladným hrdinou, si zaslouží mít jméno.
Neříkám abychom přestali točit detektivky, ale nepoužívejme tyto temné „hrdiny“. Tímto si opravdu utváříme zločince.
Jak vidíte, musíme se zamyslet nad sebou samými. Tím, že sebereme „slávu“ zločinci z veřejného prostoru, uděláme jen dobře. Takoví lidé si nezaslouží jméno, takoví lidé si zaslouží být opomíjeni, neboť zapomenout zcela nelze.
Důležité však bude, aby takoví jedinci věděli, že se své slávy nedočkají. O nich se prostě jmenovitě nemluví. Tohle si zaslouží i střelec ze Slovenska.
Opomíjejme jména zločinců na 111 %,“ zakončil Vilém Famm tradičně.
|
Reakce Štěpána Chába
Ale ano, také jsem takovému mámení na chvíli podlehl a při psaní o střelbě na Filozofické fakultě volal po tomtéž, po čem volá pan Famm. Ale došlo mi, i po několika málo prospěšných pohlavcích od kolemjdoucích, že to není správný způsob myšlení.
Vytěsnění není řešení. Dějiny jsou tu od toho, aby se děly. To, co se stalo na FF UK i na Slovensku je naprosto vyhrocená, extrémní situace, musí být zaznamenaná a prošetřená a probraná a pochopená. I se jménem. A to celou společností, nikoliv jen státními orgány. Jistě že se může takový zločinec stát vzorem pro dalšího zločince. Ale ani u takových příkladů neplatí, že se bude jednat o exponenciální nárůst. Když jeden zabije, dva další ho napodobí, pak čtyři, osm, šestnáct, třicet dva… a máme tu epidemii. Takhle to nefunguje.
Drtivá, naprosto drtivá většina společnosti v sobě má zakódovaný morální kompas a prostě nevraždí, nenapodobuje vrahy a zločince. Jinak bychom jako civilizace nefungovali. Zároveň bychom jako civilizace nefungovali, kdyby tu neprobíhala pavlačová otevřenost jedné drbny vedle druhé, kde se prostě vyžvaní všechno a všichni všechno ví. A je to tak dobře.
Vytěsnění jména i identity vraha nevede k ničemu.
Anders Behring Breivik, vraždil v roce 2011, byl odsouzen, byly o něm jistě natočené mnohé dokumenty, zaplňoval přední titulky novin se jménem i fotografiemi, vznikl i film na motivy jeho vražedného šílenství. Následoval ho někdo? Začíná být kvůli zveřejnění jeho jména v Norsku nebezpečné žít? Nezačíná.
Co Olga Hepnarová a její masová vražda v Praze? Následoval ji někdo? A to o ní vznikly četné knihy, dokumenty, články, reportáže i film. V České republice, ani tehdejším Československu, se nestalo najíždění autem do lidí trendem. Ne, společnost takovou věc v šoku odsoudila.
Daleko, ale daleko nebezpečnější je, když systém naopak informace tají a tutlá. Vražedné šílenství na Filozofické fakultě proběhlo na konci loňského roku a policie stále veřejnosti nevyjevila všechna svá zjištění (a nevysvětlila ani svá pochybení) ani nejasnosti kupříkladu o Klánovickém lese. To samé s atentátníkem na premiéra Fica. Kdo a proč mu promazával facebookový profil, jak je vůbec možné, že ho Facebook jako společnost smazal s dětinským odůvodněním, že když zjistili, že je to atentátníkův profil, nemohli to vydržet a prostě zmáčkli? Co tím Facebook chtěl ututlat? Ta zpupnost korporace, popřípadě státních orgánů, je pro společnost skutečně nesmírně nebezpečná.
Ano, hrdinové všedních dní netáhnou. Protože fascinuje zlo, nepochopitelné zlo o to víc. Literatura o druhé světové válce a o koncentračních táborech je stále až nepochopitelně populární a vydávaná. Po českém národním obrození neštěkne ani pes, ač je ve své konstruktivní povaze pro čtenáře daleko zajímavější. Ovšem zlo přitahuje daleko víc. Lidé se jej snaží pochopit, ne se u něj inspirovat. Sám jsem přečetl desítky knih s tématikou druhé světové i koncentračních táborů. O obrození rozhodně o mnoho, mnoho méně. Zlo nevede bezprostředně k nápodobě, přesto si dopřává velké pozornosti, protože je extrémní, nepochopitelné, proto ho chce každý pochopit.
Neměli bychom volat po tom, aby se k nám systém choval jako k dětem z mateřské školky, kterým pojmenování zla ublíží. Pak se k nám systém bude chovat jako k dětem i v mnoha jiných otázkách.
|
Vložil: Štěpán Cháb