Vilém Famm: Sociálním státem k sociálnímu smíru. Vaše dopisy
23.05.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Peníze
Věk odchodu do důchodu se oddaluje, zároveň se počítá s tím, že důchod bude nižší. A to vše s poukazem na to, že státní pokladna nemůže uplatit budoucí nárůst lidí v důchodovém věku, protože populační handgranát Husákových dětí stárne a chystá se vyjíst státní pokladnu. A argumentuje se tím, že na důchody vydělávají jen ekonomicky aktivní generace. Nechybí v tom výpočtu něco, ptá se Vilém Famm.
„Vše okolo nás je prosyceno Zeleným údělem pro záchranu Země, migrací do Evropy a v neposlední řadě důchody, na které není dostatek finančních prostředků. Podívejme se na poslední problém, jak se říká, hezky zblízka. Pečlivě jsem řadil známá fakta, která pak vyústila k následujícím závěrům,“ píše Vilém Famm a pokračuje.
„Historie nám ukazuje naši nebetyčnou hloupost s nešťastným zapomínáním. Už před rokem 1850 docházelo k průmyslové revoluci. Nové výkonné stoje nahrazovaly ty staré a protože docházelo k propouštění dělníků, ti začali stroje rozbíjet, protože jim braly práci. Trvalo desítky let, než se úděl těchto pracovníků zlepšil. Pracovalo se až 16 hodin denně. Až po I. světové válce došlo k zavedení 8 hodinové pracovní doby. Pokud si položíme otázku, co dělníkům „tehdy“ přineslo zavádění nových strojů, musíme si odpovědět, že nic. Ano, velké nic. Veškerý zisk zůstal majiteli. A historie se nyní opakuje. Cože nám všem přinesla robotizace? Nic. Velké nic. Tak takový stát nechci.
Na důchodce prý nemá kdo dělat. Je deficit na důchodovém účtu. Nyní však pracují novodobí otroci-roboti, ale jako v 19. století zisky patří zcela logicky jen a jen jejich majitelům. To máme zase desítky let čekat, až se naše životy zlepší? Problém je v nedostatečném vybírání prostředků prostřednictvím daní. Tímto směrem by mělo jít naše myšlení.
Vraťme se však v čase před Sametovou revoluci. Na Západě byl silný sociální stát, který po pádu socialismu pomalu, ale jistě umírá na úbytě. Není už zapotřebí. Proč asi? Někdo poněkud zapomněl, že dobrý sociální stát vede k sociálnímu smíru a protože prozatím nic nehrozí, tak se věk odchodu do důchodu prodlužuje, reálné důchody klesají (pozor na nominální příjem, ano, ten roste). Zda důchody rostou, či naopak klesají, nám poslouží jednoduchý ukazatel. Je jím průměrný důchod vůči průměrné mzdě (vy sami si můžete porovnat důchod svůj). V roce 1989 to bylo 50,426 %, v roce 1991-57,383 %, rok 2018-38,744 %. Když takhle důchody klesaly, bylo vše v pořádku. Vysoká inflace však spustila valorizaci, která způsobila v roce 2022 nárůst na 49,955 % což najednou správné nebylo a došlo k reálnému snížení důchodu i za cenu podvodu na důchodcích. Valorizace byla snížena zpětně a posvěcena ostudným soudem.
Jsme klamáni ve všem. Je nám slibováno, že v důchodu prožijeme průměrně 21,5 roku. Tak si to spočítejte sami a přesvědčíte se, že jsme klamáni.. Pracovat do 65 let se zdá být málo, věk odchodu do důchodu má nadále růst, přitom muži se dožívají ve zdraví 61 let a ženy o 1 rok déle.
Sociální stát může mít různou úroveň a ta je dle toho, kolik má k dispozici prostředků, které se vybraly daněním. Musíme se tedy zaměřit na daně. Jejich výběr určuje naši současnou společnost.
Nejsem ekonom, ale i tak si dovolím opakovat, co říkám pořád dokola. Musí skončit danění podle sídla firmy, ale platit se má tam, kde se peníze vydělaly. Ono vymyslet, jak zdanit roboty, zdá se nemožné, ale co tak vedle danění zisku zavést i platbu do sociálního a zdravotního. Každý pracovník disponuje svými penězi až po zaplacení všech plateb. Až potom může si pořídit např. bydlení. Podniky tohle nemusí dělat.
Ekonomové by měli studovat danění v různých státech, zvláště v těch, co mají nejmenší zadlužení. Hledáme-li řešení, co se týká problémů důchodů, je ukryto v daních. Ty studujme a tady hledejme nejlepší přístup. Dalším ukazatelem důchodů je výše HDP na ně vynaložené. Zde máme rezervy.
Ekonomové mají možnost ukázat, jak znají ekonomii. Na nich je udělat rozbor, na nich je ukázat, kdeže nyní chybujeme.
Skutečně známe příjmy a daně všech? Jsou tyhle daně opravdu spravedlivé? Máme počítače, měli bychom tedy vědět o každé koruně, o každém haléři. Proč tedy nemáme tyhle informace? Pokud bude vše náležitě spočítáno, bude na světě více spravedlnosti.
Na závěr patří i trochu optimismu. Nejenom v průmyslu, ale i do zemědělství dorazila zvýšená produktivita práce. Před časem se mi dostala do rukou kniha „Jak svět doopravdy funguje“ od Václava Smila, z které uvádím následující. Rok 1801-dva voli, rozsévání ručně, kosení srpem, mlácení cepem. Na 1 kg zrní bylo zapotřebí 10 minut práce. Rok 1901-čtyři silní koně, secí stroje, samovazy, mlátičky. 1 kg zrní za 2 minuty. Rok 2021-silné traktory, kombajny 1 kg zrna za 2 sekundy.
Nyní dejme prostor politikům a ekonomům, ať se vyjádří k robotizaci. Patří nám všem.
Volte ty, co budují silný sociální stát na 111 %,“ ukončil tradičně své zamyšlení Vilém Famm.
Reakce Štěpána Chába
Na dividendách loni podle odhadu ekonomky Ilony Švihlíkové odteklo půl bilionu korun. I kdyby její odhad byl přestřelený a na dividendách odtekla třebas jen polovina, je to neuvěřitelné množství peněz, které měly zůstat v zemi. A to prostřednictvím jak vyššího zdanění, tak i povinnosti nevyvádět peníze ze země, ale investovat je. Ovšem stát je v tomto ohledu bezzubý. Stanjurova windfall tax dopadla prakticky jen na ČEZ. Banky natolik šikovně optimalizovaly své zisky, že místo slibovaných 65 miliard do státní kasy přiteklo z jejich strany jen pár umolousaných milionů.
Po roce 1989 jsme udělali chybu v tom, že naší prioritou nebylo budovat svou vlastní ekonomickou základnu v ryze českém průmyslu a obchodu. První republika protekcionalisticky zavedla zákon o zahraničních vlastnících a podobné poloze bezmocné montovny a kolonie nadnárodního vlastnictví se díky tomu vyhnula. Naopak, vedlo to k nebývalému rozkvětu jak československé ekonomiky, tak i bohatství země.
S vaničkou jsme očividně vylili i dítě. Dá se do vaničky vrátit? Ztuha. Kdyby česká vláda zavedla nyní protekcionalistickou politiku, zahraniční korporace by se ze země stáhly, nemluvě pak o tom, že by následovala jedna arbitráž za druhou, které by nám připomněly nepříjemnou pravdu – jsme slouhy zahraničního obchodu a v této poloze nám je souzeno také zůstat.
Jak by šlo nacpat vylité dítě zpět do vaničky? No, snad tak, kdybychom si protencionalismus České republiky byli schopní prosadit v rámci Evropské unie, která by jej posvětila a zároveň po jednotlivých nadnárodních korporacích vyžadovala. Jenže tam je neúspěch zaručen. Nadnárodní korporace, působící v České republice a vyvádějící odtud neuvěřitelné množství peněz, jsou z velké části ze zemí našich „spojenců“ z Evropské unie. A těm by se věru nelíbilo, že chceme žít jako lidé, ne jako otroci. Přišli by vlastně o jistého druhu nepodmíněný příjem, který jim z naší bezzubé existence plyne.
|
Vložil: Štěpán Cháb