Žukov lhal, Stalin za nic nemohl? Na čem se shodli historici Ruska i Západu. Pátrání Bruno Solaříka

Seznámili jsme se s Molotovovým prohlášením z roku 1940, že v rámci právě započaté druhé světové války usiluje SSSR o „sjednocení Evropy a zavedení nového řádu“.

Nepočítáme-li však zlověstnou zmínku maršála Kulika, že Rudá armáda nepotřebuje miny, nýbrž „prostředky k odminování“, žádná z minule uvedených citací rozhodně neprokazuje, že by se na „sjednocení Evropy“, o kterém mluvil Molotov, připravovala samotná úderná pěst komunistického socialismu – Dělnicko-rolnická Rudá armáda. – Naopak!

Žukovova obrana

Každý zájemce o dějiny druhé světové války si jistě vzpomene na strategickou válečnou hru generálního štábu Rudé armády, která se uskutečnila na mapách v listopadu 1940 a lednu 1941. O zadání hry víme z pamětí muže, který byl od 13. ledna 1941 náčelníkem generálního štábu Rudé armády – slavného maršála (roku 1941 ještě armádního generála) Georgije Konstantinoviče Žukova.

Podle Žukova promeškal SSSR důležitý čas na přípravu k válce a byl nyní nepřipraven. V tom se také odrážela východiska válečné hry na mapách: na sovětské straně mapy stáli „červení“, kteří měli za úkol čelit náhlému a drtivému útoku „modrých“, představujících wehrmacht. „Modří“ přitom pronikli hluboko na území „červených“.

Čelit útoku… Kde se tedy odráží příprava k vítěznému útočnému tažení Rudé armády? Kde, když přípravy jejího generálního štábu vrcholily jednoznačně obranným strategickým plánem? Plánem, v němž se navíc předem počítá i s velmi hlubokými průlomy nepřítele do nitra sovětského území?

Z Žukovova svědectví totiž zjevně vyplývá, že celý ten vodopád (mimochodem evidentně trockistických) exportně-revolučních výroků, kterými jsme čtenáře v předchozím dílu strašili, byl koneckonců jen neškodným siláckým hvízdáním vystrašeného Gruzínce či Osetince a jeho pochopů tváří v tvář hrůzu nahánějícím válečným silám Hitlera, které v červnu 1941 dosáhly už počtu 154 německých divizí, soustředěných na společné hranici spolu s téměř 40 divizemi Hitlerových satelitů.

 

Tři ku dvěma pro Sověty

Přece jen tu však cosi opět nehraje.

V červnu 1941 totiž stálo na německé a rumunské hranici od Baltu po Černé moře 150 sovětských divizí Prvního sledu. Za nimi se zdvíhal Druhý strategický sled a za ním Třetí. Celkem stálo v západních vojenských okruzích (či právě cestovalo k hranicím) 247 (!) sovětských úderných a výsadkových divizí, k nimž tou dobou proudí v nekonečných konvojích další a další kontingenty nově mobilizovaných vojáků a čerstvě vyrobených nejmodernějších zbraní – včetně celých divizí a sborů tak moderních tanků a kanonů, jaké tehdy neměl k dispozici nikdo jiný na světě. A ve druhé polovině června 1941 doplňují nové kontingenty Dělnicko-rolnickou Rudou armádu již téměř na plné válečné stavy, tedy na stavy 303 (!!!) divizí…

Tak neuvěřitelné soustředění útočných vojsk bez sebemenšího náznaku obranných záměrů přece zcela podstatně koliduje s důvěryhodným Žukovovým popisem evidentně obranné strategické hry generálního štábu Rudé armády na mapách z ledna 1941!

Co s tím? Dá se tato protikladnost nějak logicky vysvětlit?

 

Pravda maršála Žukova

Na počátku devadesátých let došlo k neprozřetelnému pootevření sovětských archívů. V důsledku pak našli vědci autentické záznamy právě oné strategické válečné hry, kterou popsal maršál Žukov ve svých slavných „Vzpomínkách a úvahách“, citovaných západními i sovětskými či ruskými historiky do omrzení.

Ale co se nestalo: Ukázalo se, že zadání strategické válečné hry na mapách, kterou opravdu uskutečnil generální štáb Rudé armády na přelomu let 1940−41, vůbec nespočívalo v zajištění obrany. Zadání hry spočívalo naopak… v náhlém a masivním útoku „červených“ proti „modrým“.

Žukov, neměl na konci šedesátých let minulého století, kdy psal své paměti, sebemenší důvod předpokládat, že by kdy došlo k rozpadu SSSR a k otevření sovětských archívů. Nic mu tedy nebránilo v tom, aby – což se nyní nad slunce jasněji prokázalo – lhal jako když tiskne. A to zdaleka nejen v tomto případě…

„Plán strategického rozvinutí“

I k tomuto tématu máme v rukávu schovanou jednu kartu. Vděčíme za ni dvěma sovětským historikům, lampasákovi Volkogonovovi a politrukovi Karpovovi, kteří potřebovali na přelomu osmdesátých a devadesátých let 20. století nějak vzpružit perestrojkou a rozpadem Východního bloku zdecimované sebevědomí Sovětů. Čistě účelově tehdy zveřejnili (nezávisle jeden na druhém) jistý dokument, na kterém do té doby křičelo razítko s nápisem PŘÍSNĚ TAJNÉ. (Dnes známe i další dokumenty, které plně potvrzují teze, vytyčené v dokladu, o kterém mluvíme…)

Název dokumentu, vydaného 15. května 1941, zněl: „Úvahy o plánu strategického rozvinutí ozbrojených sil Sovětského svazu pro případ války s Německem a jeho spojenci“. V plánu nešlo o obranu. Šlo naopak o náhlý, nečekaný útok Rudé armády na hitlerovské Německo…

Jako „strategický cíl vojenských operací“ Rudé armády stanovil tento plán „rozdrtit hlavní síly německé armády“. Hlavní válečný úder mělo zasadit jihozápadní armádní uskupení ve směru Krakov – Katovice, které mělo v součinnosti se západním uskupením „ke třicátému dni operací dosáhnout linie fronty Ostrolenka (město u Varšavy) – Olomouc (!)“.

A poté: „Za následující strategický cíl stanovit útok z prostoru Katovice severním či severozápadním směrem, rozdrtit zde hlavní síly centrálního úseku a severního křídla německé fronty a dobýt území bývalého Polska a Východního Pruska.“ Na sovětsko-rumunské hraniční řece Prut měla být Rudá armáda následně připravena „k provedení soustředěných úderů proti Rumunsku z prostorů Černovice a Kišiněv; nejbližším cílem zde bude zničení severního křídla rumunské armády spolu s dosažením linie řeka Moldova – město Jasy“. 

Instrukce

Maxima plánu dáváme k dispozici bez komentáře.

„Aby bylo splnění výše uvedeného záměru zajištěno, je nutno:

1. provést skrytou mobilizaci jednotek pod záminkou cvičného soustředění záložních oddílů,

2. provést tajné soustředění jednotek co nejblíže k západní hranici pod záminkou jejich stažení do výcvikových táborů,

3. utajeně soustředit letectvo ze vzdálených okruhů na polní letiště a ihned začít s rozvíjením leteckých týlových jednotek…“

Lidový komisař obrany SSSR maršál Sovětského svazu S. Timošenko

Náčelník generálního štábu RKKA armádní generál G. Žukov“

Když už se TOHLE omylem odtajnilo, ruští režimní historikové (plně podporovaní historiky ze Západu) dodnes tvrdí, že se jednalo jen o nezávazný námět sovětských generálů „pro všechny případy“ – „kdyby náhodou“, a to jen k doplnění „obranné strategie“ Rudé armády. Obranné strategie, kterou kupodivu – necháme-li stranou již vyvráceného Žukova – nikdo nikdy nedoložil žádnými historickými důkazy ani před otevřením archivů, ani poté (nemluvě o tom, jak dopadla tato „obrana“ dne 22. června 1941).

Onen historicky prokázaný, zjevně útočný plán, který jsme právě citovali, však Stalin, vystrašený Hitlerem, podle řady historiků prý určitě neschválil. Jenže:

Akce v souladu s instrukcemi

Ovšem: Stalinovi maršálové a generálové v červnu 1941 bez obav a skrupulí realizovali závěry citovaného plánu:

1. provedli skrytou mobilizaci jednotek pod záminkou cvičného soustředění záložních oddílů,

2. provedli tajné soustředění jednotek co nejblíže k západní hranici pod záminkou jejich stažení do výcvikových táborů,

3. utajeně soustředili letectvo ze vzdálených okruhů na polní letiště u hranic a ihned začali s rozvíjením leteckých týlových jednotek…

Gigantické soustředění útočných sovětských sil na hranicích, ke kterému prokazatelně došlo přesně podle citovaného plánu „strategického rozvinutí ozbrojených sil Sovětského svazu pro případ války s Německem a jeho spojenci“, by nemohlo být provedeno, pokud by s ním nesouhlasil šéf totalitní státostrany a vlády, člověk, který mnohokrát dokázal, že jakékoliv akce, které by jen náznakem mohly oponovat názoru sovětského vedení, mají – bez ohledu na funkce a zásluhy – za následek ty nejkrutější sankce a popravy v katakombách NKVD.

Co na to ale sám Stalin vlastně říkal? Existuje nějaké věrohodné svědectví? A jak to, že za těchto okolností to byl Sovětský svaz, kdo byl nakonec okupován a trvalo mu rok a půl, než vektor útoku, proti němuž byl v defenzivě, obrátil?

To až příště…

Zdroje: Vladimir Karpov: Maršál Žukov, Michail Meľtjuchov: Upuščennyj šans Stalina. Schvatka za Jevropu. 1939−1941 gg, D. A. Volkogonov: Triumf i tragedija: političeskij portret I. V. Stalina, Georgij Žukov: Vzpomínky a úvahy.

 

Vložil: Bruno Solařík

Pátrání Bruno Solaříka, HP,