Josif I. Veliký aneb Nový řád sjednocené Evropy? Pátrání Bruno Solaříka
komentář
11.05.2024
.jpeg)
Foto: Jan Rychetský
Popisek: V gruzínském městě Gori, rodišti Josifa Stalina
V minulé části tohoto seriálu bylo poukázáno na dialogy z filmu Alexandr Něvský, které vyznívaly dosti ofenzívně, jako nějaká propagandistická příprava na útočnou válku či co. Je ovšem nezbytné, abychom nyní upřímně přiznali, že film Alexandr Něvský z roku 1938 byl ihned po podepsání paktu Molotov−Ribbentrop ze srpna onoho roku urychleně zavřen do trezoru. Přece jen tedy Stalin uvěřil paktu? V každém případě Kreml ke zklamání režiséra Ejzenštejna zakázal promítat film se zastarale protiněmeckým obsahem.
Znepokojivé citace
K vyjasnění celé situace se tentokrát uchýlíme povýtce k citacím. Vzpomeňme ovšem na Stalinův výrok na poradě propagandistů, že „to, co vykřikujeme o obraně, to je závoj, závoj“. Následující citáty proto nebudeme vybírat ze „závojů, závojů“ sovětské diplomacie vůči Západu, nýbrž z projevů, určených povýtce dovnitř SSSR. Případně z výroků, kterými Sověti argumentovali před diplomaty pobaltských zemí, o jejichž bezprostředním připojení k Sovětskému svazu byli přesvědčeni a které ostatně vzápětí doopravdy uskutečnili. Brzy uvidíme, že Ejzenštejn nemusel být zase tolik smutný. Z výroků, které si vzápětí pustíme ze záznamu, by totiž musel nezbytně dospět k optimistickému závěru, že promítání filmu Alexandr Něvský se odkládá pouze nakrátko:
Dne 2. října 1939, bezprostředně po rozbití Polska a necelý týden po uzavření druhé smlouvy SSSR s Německem, té „o přátelství a spolupráci“, hovořil Stalin s litevským ministrem zahraničí Muntersem a vyslovil před ním v dané situaci velmi podivné varování: „Němečtí fašisté a komunisté se navzájem po šest let nenáviděli. Nyní došlo k neočekávanému obratu. To se občas v dějinách stává. Člověk se však na to nemůže spoléhat. Je třeba se včas připravit. Ti, kteří nebyli připraveni, na to doplatili.“
Generálporučík Krivošejev, který velel v září 1939 s generálem wehrmachtu Guderianem hanebné sovětsko-německé vojenské přehlídce na mrtvole Polska v Brestu Litevském, řekl v roce 1940 svému zástupci Latyševovi: „S Němci jsme sice uzavřeli dohodu, ale to nic neznamená… Teď je ta nejpříhodnější doba pro konečné a konstruktivní řešení všech světových otázek.“
Dne 18. srpna 1940 si sovětští čtenáři všimli v komentáři Pravdy k válečným událostem na Západě krásně dialektické věty: „Každá podobná válka nás přibližuje k onomu šťastnému období, kdy se lidé již nebudou mezi sebou zabíjet.“
Před Ústředním výborem VKS(b), Všesvazové komunistické strany (bolševiků), prohlásil generální tajemník strany Stalin 9. září 1940: „Rozšiřujeme frontu socialistické výstavby, což je příznivé pro celé lidstvo, vždyť už teď jsou šťastní Litevci, západní Bělorusové a Besarábci (tedy národy, jež Sověti nově okupovali – pozn. autora), které jsme zbavili útlaku statkářů, kapitalistů, policajtů a všeho ostatního svinstva…“
Lidový komisař obrany SSSR, maršál Sovětského svazu Timošenko, vydal 7. listopadu 1940, při příležitosti 23. výročí bolševické revoluce, Dělnicko-rolnické Rudé armádě (RKKA – Raboče-krestjanskaja Krasnaja Armija, Dělnicko-rolnická Rudá armáda) rozkaz č. 400: „Na Litvě, v Lotyšsku a Estonsku byla zlikvidována moc kapitalistů a statkářů, kterou pracující nenáviděli. Sovětský svaz se značně rozrostl a posunul své hranice na západ. Kapitalistický svět se musel uskrovnit a couvnout. Vy, bojovníci Rudé armády, byste však neměli zpychnout a zastavit se na tom, čeho bylo dosaženo!“
Leningradský stranický vůdce (a slavný sovětský ideolog) Ždanov instruoval 20. listopadu 1940 svůj stranický aktiv: „…politika sovětského státu spočívá v tom, aby bylo možné rozšiřovat pozice socialismu kdykoli, kdy se k tomu naskytne příležitost. Z této politiky jsme vycházeli v uplynulém roce. Jejím výsledkem bylo… rozšíření socialistických území Sovětského svazu. Taková bude naše politika i napříště…“
Za rok 1940 získal Sovětský svaz 23 milionů nových občanů a rozšířil se o čtyři nové sovětské republiky. Avšak i Nový rok 1941 byl v tisku zcela oficiálně vítán pozoruhodným údernickým závazkem: „Zvýšíme počet republik v rámci SSSR!“
Pravda otiskla 4. ledna 1941 literárně velmi zdařilý úvodník, z nějž vyjímáme: „Zeměkoule se dnes musí otáčet celých devět hodin, aby mohla naše země vstoupit do nového dne svých vítězství. Přijde však čas, kdy k tomu nebude potřebovat devět hodin, ale celý den a celou noc… Kdoví, kde budeme vítat nový rok za pět, za deset let, v jakém pásmu, na které nové sovětské rovnoběžce…“
Lavrentij Berija, generální komisař státní bezpečnosti SSSR, prohlásil v únoru 1941: „Dravce budeme dobíjet v jeho vlastním doupěti.“
Maršál SSSR G. I. Kulik, začátek června 1941: „Miny jsou skvělá věc, ale je to prostředek pro slabochy, pro ty, kdo se brání. My jsme silnější. My nepotřebujeme miny, ale prostředky k odminování.“
Tyto záměry sovětské zahraniční politiky nebyly přirozeně vytrubovány do okolního světa. Naopak. Bylo učiněno vše pro to, aby se světové veřejné mínění shodlo v názoru, že Sovětský svaz v letech 1940−1941 přísně dodržuje neutralitu, v souladu s německo-sovětským paktem zásobuje Hitlera, a nezabývá se přitom než upachtěným zajišťováním vlastní bezpečnosti.
Josif I. Veliký?
Stojí za to zopakovat si teď, po temném hučení Niagary o řešení všech světových otázek, názory západních historiků (živené sovětskými a ruskými historiky) o vystrašeném Stalinovi. A také onu pohádku o Rudé Karkulce kolektivní bezpečnosti.
A zopakujeme si i skutečný stav a jeho ideové kořeny. Načrtli jsme již nenápadně tezi, že Stalinovy agresivní záměry měly i stejný ideový smysl, jako tytéž záměry Lenina a Trockého, a že tudíž mezi Leninem, Trockým a Stalinem nebylo rozdílu nejen v souhlasném postoji k extrémně represivní akumulaci socialistického kapitálu v rámci SSSR („Akumulujte! Akumulujte! Akumulujte! To je Mojžíš i s proroky!“ řekl Karel Marx – tento imperativ soustřeďování zdrojů ani dnešku není neznámý), ale ani v plánu využít následně takto získaný kapitál pro rozpoutání rozhodujícího světového válečného požáru, vedoucího k mezinárodnímu triumfu marxleninského komunismu a k vytvoření (dle Trockého pojmenování) Sovětských spojených států evropských…
Zdá se však, že takováto teze zdaleka nemůže nabýt platnosti jen tak sama o sobě. Vždyť tu stále straší neodbytná otázka: Nešlo přízemně pragmatickému Stalinovi, na rozdíl od revolučního romantika Trockého, spíš jen (nebo taky) o využití příležitosti k dosažení původních hranic carského Ruska, v němž by pak vládl jako nový ruský imperátor Josif I. Veliký? Uvidíme.
„Za našimi zády“
„Naše strana už nemůže dále váhat,“ přesvědčoval koncem června 1940 čekistický diplomat v holínkách Děkanozov litevského ministra zahraničí Krévého o nutnosti pohlcení jeho země Sověty, „neboť současné příznivé okolnosti se nebudou hned tak opakovat“.
Okolnosti k čemu? K záboru Pobaltí?
Na Krévého smutně rezignující výčitku, že „vaše strana je, jinými slovy, odhodlána obnovit ve své celistvosti jednotné a nedělitelné Rusko“, vybuchl Děkanozov rozhořčeně: „Pane, něco takového neříkejte, ale ani nemyslete! Nás nezajímá jednotné a nedělitelné Rusko, nás zajímá lidstvo a světový proletariát. Všechno musíme sjednotit pod jedinou mohutnou rudou vlajkou. A to také učiníme. Po další válce nám spadne celá Evropa do klína jako zralé ovoce.“
„Nutíte mě k upřímnosti,“ reagoval tehdy na Krévého žádost alespoň o respektování litevského politického systému sám lidový komisař zahraničí Molotov, „vyzýváte mě k tomu, abych řekl něco, co jsem v této chvíli ještě neměl v úmyslu. Hovořme tedy beze všech zábran, odložme stranou city, už i tak jich bylo dost. Musíte se podívat skutečnosti do tváře a musíte pochopit, že v budoucnu nebudou žádné malé státy. Vaše Litva, stejně jako všechny pobaltské národy, počítaje v to i Finsko, se budou muset připojit ke slavné rodině Sovětského svazu. Od této chvíle je vaším úkolem zasvěcovat svůj lid do sovětského systému, neboť v budoucnu bude tento systém vládnout v celé Evropě. V některých jejích částech, jako například u pobaltských národů, dřív, v jiných částech později. … Náš geniální Lenin se nemýlil, když nás ujišťoval, že prostřednictvím druhé světové války se dostaneme k moci v celé Evropě, stejně jako prostřednictvím první světové války se nám podařilo dostat k moci v Rusku. Jsme o tom přesvědčeni ještě pevněji než kdykoliv dřív… Proto… si nemůžeme dovolit, aby za našimi zády (!!!) zůstal malý ostrov s takovou vládou, která nám nevyhovuje… Litva nemůže být výjimkou, její budoucnost je závislá na osudu celé Evropy. To musíte pochopit. Bude pro vás nejrozumnější přijmout bez váhání skutečnost, že vedoucí roli má komunistická strana Sovětského svazu. Ta strana, jejímž pevným úmyslem je sjednocení celé Evropy a zavedení nového řádu.“
Tak Petr Veliký, nebo Marx, Lenin a Trocký?
Příště bude mít slovo maršál Žukov. Tedy v SSSR přelomu 30. a 40. let 20. století…
Zdroje: A. N. Camutali: Nakanuně vojny, M. Meľtjuchov: Pribaltijskij placdarm (1939−1940) – Vozvraščenije Sovětskogo sojuza na berega Baltijskogo morja, M. Meľtjuchov: Upuščennyj šans Stalina. Schvatka za Jevropu, R. J. Misiunas a R. Taagepera: The Baltic States. Years of dependence 1940−1990, úvodník deníku Pravda, 4. ledna 1941
Vložil: Bruno Solařík