Obrana je jen závoj útoku, řekl v roce 1938 Stalin. A nechal o tom i natočit slavný film. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
04.05.2024
Foto: Wikimedia / Faragó György
Popisek: Stalinova „Fronta na maso", která sedm let bděla nad Prahou
Minule jsme se tu zabývali pozoruhodnými výroky Lenina a jeho nejnadanějších žáků − Trockého a Stalina…
Útok, nebo obrana?
Přehled citátů jsme uzavřeli citací ze sovětského tisku, kde se na jaře 1941 psalo:
„Rozdělte své nepřátele, na čas uspokojte požadavky každého z nich, a poté každého z nich zničte, aniž byste jim poskytli možnost, aby se sjednotili.“
Závěry nutně směřují k představě, že SSSR snad záměrně rozeštval velmoci Západu proti sobě navzájem, aby mohl v pravou chvíli vhodit rozhodující závaží na misku vah. To, co bylo právě řečeno, však narazí zcela určitě na zásadní kritiku: Vždyť Stalinův režim přece dělal všechno pro to, aby diplomaticky odvrátil hrozící nepřátelskou intervenci, z níž měl hrůzu! Jak by mohl snést srovnání s energickým odkazem Lenina a s permanentním bojem vůdce Říjnového převratu a tvůrce Rudé armády Lva Trockého za násilné rozpoutání světové revoluce?
Obrana aneb Výjimky a pravidla
Skutečně. Po odstranění Trockého ze všech vedoucích pozic v sovětské vládě i v bolševické straně, a zvláště po jeho deportaci ze SSSR představovala politiku Sovětského svazu nikoli již idea bojovné konfrontace Svazu sovětů s kapitalismem, nýbrž naopak kritika „imperialistických válečných štváčů“, vedená z „mírumilovných pozic socialistického budování v jedné zemi“. A po vítězství fašismu v Německu mohli Sověti poukazovat dokonce i na zločinné propojení imperialismu s fašismem v přípravě křížového válečného tažení proti pokojnému SSSR.
V polovině třicátých let prosazoval už Sovětský svaz po celé Evropě známou politiku kolektivní bezpečnosti, která vyvrcholila francouzsko-československo-sovětským spojeneckým paktem, tedy, z hlediska pravověrných trockistů, kontrarevoluční dohodou mezi kapitalisty a bolševiky. Ta byla v roce 1935 pro evropskou revoluční levici zrovna tak šokující ledovou sprchou, jakou byl pozdější pakt Molotov−Ribbentrop pro mezinárodní veřejné mínění roku 1939.
Nutno poznamenat, že ve druhé polovině třicátých let se Sovětský svaz od své mírumilovnosti jaksi odvrátil. Podpořil španělské republikány ve válce proti Frankovi a v roce 1938 nutil Čechoslováky, aby s sebou stáhli Francii a s ní i Británii do války proti Německu, a to s takovou vehemencí, že měli appeaseři co dělat, aby se z toho na poslední chvíli v Mnichově vysmekli.
Těmito výjimkami však SSSR podle všeho pouze potvrdil pravidlo, kterým bylo permanentní usmiřování Země sovětů se „světem imperialismu“. Dohoda s Hitlerem z roku 1939 byla potom, jakožto akt usmíření agresivního předvoje světového imperialismu, již zcela jasným, ze všech stran krásně viditelným důkazem stalinistického pacifismu, diktovaného rezignací na ideje světové revoluce, a navíc i strachem z „imperialistického“ vpádu na zaostalou Rus.
Obrana filmová?
Mimochodem – „na Rus“. V roce 1938 natočil Sergej Ejzenštejn film Alexandr Něvský o ruském knížeti, žijícím v letech 1220-1263. Viděl jsem ten film v dětství a nemohl jsem si tehdy nevšimnout dokonale zvládnuté emotivní stránky díla. Jeho vyznění nebylo, pravda, nikterak mírumilovné. Mobilizační píseň filmu (na působivou Prokofjevovu hudbu) obsahovala slova „Kdo přijde na Rus, bude na smrt bit!“ a snímek byl zakončen zvučnou Alexandrovou demonstrací spravedlivé síly: „Nebojte se, přijďte nás navštívit. Kdo k nám však s mečem vejde, ten také mečem zahyne! Na tom stojí a bude stát ruská země.“
O tom, že veškerá sovětská kultura podléhala nejpřísnější politické stimulaci i cenzuře, nemusíme zeširoka rozprávět. Obzvlášť o dialozích historického filmu, určeného k metaforickému zpodobení politické současnosti, můžeme rovnou předpokládat, že bez vědomí a schválení… samotného Stalina, který dobře věděl, jakou moc nad lidmi má filmové plátno (ostatně už Lenin prohlásil film za nejdůležitější umění), by se v hotovém filmu rozhodně neobjevily.
I zde tedy máme poměrně jasno. Verbální odhodlanost à la Španělsko a Československo, ale zcela obranářský obsah vlastní ruské politiky. Žádné útočné záměry, jen halasné odstrašování: Přijďte k nám, já vám dám (všechno jiné, než plný krajáč mléka)!
Ale: Nejlepší obrana je…
Po letech jsem viděl film Alexandr Něvský znovu, už v poněkud dospělejším stavu než poprvé. A tu jsem si všiml dvou dialogů:
1. Novgorodská delegace přijde za knížetem Alexandrem se zprávou, že Němci-křižáci obsadili nezávislý Pskov a nyní se zřejmě chystají vytáhnout přímo proti velikému Novgorodu.
Delegát (k Alexandrovi): „Povstaň k obraně!“
Alexandr (rozčileně): „K obraně? Neumím se bránit! Sami zaútočíme!“
2. V noci před bitvou velí bojar novgorodskému vojsku ustoupit po průzkumu nepřátelského území zpět za jezero. Přiřítí se Alexandr.
Alexandr: „Dostal jsi strach? Nebo tady máš málo místa, kam by ses postavil pevnýma nohama?“
První bojar: „Je to tady cizí! Ponuré! V rodné zemi by určitě bylo líp! Odveď, kníže, vojska za jezero!“
Druhý bojar: „Pospěš, kníže! Má pravdu! Ještě než se rozední, odejděme na náš břeh. Na rodném břehu se bojuje líp. Každý kámen je tam přítelem, každá větvička je tam jako sestřička!“
Alexandr (hrubě): „Když nemáš sílu rvát se na cizí půdě, pak nemáš co pohledávat ani ve vlasti! Budeme bojovat na cizím břehu! Rozumíte!? … Nepustím psy do ruské země!“
V následující bitvě porazí novgorodské vojsko na zamrzlém Čudském jezeře zpupné křižáky, a Alexandr Jaroslavič pak vjede na bílém koni za hlaholu zvonů do osvobozeného Pskova (který v roce 1242 nenáležel Novgorodu, a nacházel se tudíž de facto v cizině…)
Poohlédneme se ale raději po nějakém výroku, který by namísto knížete Alexandra Jaroslaviče Něvského pronesl přímo nesporný inspirátor citovaných dialogů. A pokud možno právě v onom roce, kdy byl snímek o vítězné bitvě na cizí půdě dokončen. Josif Vissarionovič Stalin prohlásil na poradě propagandistů Moskvy a Leningradu:
„…může se stát, že bolševici budou sami útočit, pokud půjde o válku spravedlivou a pokud budou příznivé podmínky. Bolševici vůbec nejsou proti útoku a proti jakékoliv válce. To, co vykřikujeme o obraně, to je závoj, závoj. Všechny státy se maskují.“
Tak to bychom měli. Upřímně řečeno, sám se děsím toho, co se dozvíme příště…
Zdroje: Pravda (redakční úvodník), 4. března 1941, s. 1, Sergej Ejzenštejn, Pjotr Pavlenko: Aleksandr Něvskij (scénář filmu), V. A. Něvěžin (ed.): Zastoľnyje reči Stalina
Vložil: Bruno Solařík