Chtěl Stalin během Mnichova skutečně dodržet svůj slib pomoci ČSR proti Henleinovi a Hitlerovi? Pátrání Bruno Solaříka
20.04.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Josif Vissarionovič Stalin
Jak naznačeno minule, možná Sověti při svém koketování s Hitlerem nebyli zas takoví břídilové, kteří si tím pod sebou sami řezali větev, jak je s oblibou líčí většina historiků. Možná měli prostě jinou strategii.
Obraz Stalina, upřímně věřícího paktu Molotov−Ribbentrop, nás sice od podobných konstrukcí odvádí, nemluvě o tom, že rozhodně nelze považovat sovětské vedení za sbor strategických géniů, přece jen však se nyní přikloníme spíš k oné variantě, že Sověti opravdu sledovali docela jinou strategii, a že tedy Stalin přece jenom nakonec měl svůj tajný záměr.
Pro tuto alternativu totiž mluví jistá fakta:
Spojenci poslouchají sovětský kolovrátek
V srpnu 1939 potřeboval Stalin nezbytně vědět, jestli Západ hodlá kvůli Polsku vyhlásit Hitlerovi válku, nebo ne. Obával se, že Západ chce Hitlerovi opět vyhovět. A nebyla to obava přehnaná. V tom případě by totiž Hitler dříve či později ať novým Mnichovem, nebo regionální válkou nepochybně neutralizoval Polsko. Na původních polsko-sovětských hranicích, tj. kousek od Minska, by pak namísto polské kavalérie stál německý wehrmacht. To by byl návrat k hrozbě z doby před německým obratem proti Polsku, ovšem v daleko horší verzi.
Sovětští vyjednavači tedy v létě 1939 postupovali při diskusích s francouzsko-britskou delegací velmi pozoruhodným způsobem. Do omrzení upozorňovali představitele západních misí, že SSSR může na Německo zaútočit jedině přes Polsko, které si to nepřeje (což byla pravda), ale donekonečna přitom kritizovali Západ za to, že zjevně není ochoten Poláky k nezbytnému souhlasu se sovětskou pomocí donutit (což byla opět pravda). Na tomto základě pak jako neodbytný kolovrátek zdůrazňovali, že za takové situace logicky nemohou Západu ve věci války s Německem de facto pomoci. V důsledku však trvali na tom, že tedy, zrovna tak logicky, nemohou úmyslům Západu důvěřovat. Stále dokola tehdy znovu a znovu na základě této dvojité logické rovnice otevřeně tlumočili Britům a Francouzům své bolestné podezření z postranních úmyslů Západu, ne-li dokonce z jeho záměru dohodnout se nakonec s Hitlerem proti SSSR.
Spojenci vyzrazují Stalinovi tajemství číslo jedna
Západním diplomatům a generálům, kteří skutečně do budoucna plánovali „strategické partnerství“ s Německem, přitom v dané situaci opravdu šlo jen a jen o to, aby právě z tohoto důvodu nemuseli vést válku proti polozešílevšímu Hitlerovi. K tomu však pro tento dějinný moment nezbytně potřebovali dočasné a účelové, zcela papírové spojenectví s ďáblem, tedy se SSSR (proto nehodlali dávat Kremlu žádné reálné záruky). Pokud by takové spojenectví bylo uzavřeno, pak by, jak zřejmě právem doufali, nezbytně odradilo fakticky obklíčeného Hitlera od útoku na Polsko, a tudíž od toho, aby oni sami museli konečně dostát vlastním spojeneckým závazkům, když už se z nich nyní, po mezinárodní ostudě kolem zrazené, okleštěné a obětované zbrojnice střední Evropy, slyšící na jméno ČSR, nemohli vykroutit.
A tak to přišlo. Tváří v tvář do omrzení opakovaným dotazům a výčitkám Sovětů učinili nakonec západní vyjednavači, kterým běžel čas k nechtěné válce stejně neúprosně jako Němcům, dokonale zoufalý krok. Ve snaze přesvědčit vyjednavače SSSR o „upřímnosti“ svých úmyslů prozradili představitelé delegací Británie a Francie Sovětům závažnou informaci, kterou žádný stát neodtajňuje jinému státu, není-li daný stát jeho spojencem. Přiznali zkrátka Sovětům, že v případě Hitlerova útoku na Polsko tentokrát Spojenci opravdu vyhlásí Německu válku, ať se děje, co se děje.
Cíl: Vyprovokovat Spojence k válce
Podívejme se teď na tuto situaci, s prominutím, očima sovětského vedení. Sověti v roce 1935 pod záminkou mírové politiky kolektivní bezpečnosti úspěšně rozlomili fašismem již nalomenou „jednotnou frontu kapitalismu“, a to podpisem překvapivé smlouvy Paříž−Praha−Moskva. V září 1938, tedy v době československé krize, jim pak šlo v prvé řadě o to, donutit Západ, aby udeřil proti Německu. O tom existuje bezpočet důkazů. Jmenujme jen nabídku sovětského velvyslance v Londýně Majského, který tváří v tvář západní neochotě válčit nutil tedy aspoň exponenta Západu Beneše do vyprovokování Hitlerova útoku, nešetře přitom sliby sovětské pomoci, v jejíž reálné naplnění tehdy v záblescích nesmyslné naděje věřili jen zoufalí Čechoslováci…
Vyprovokovat Západ k válce se však nejen nepodařilo, nýbrž naopak došlo v Mnichově k fixaci zlomeniny, tj. obnovení „jednotné kapitalistické fronty“ velmocí „Západu A“ (Británie a Francie) a „Západu B“ (Německo a Itálie), svorně ignorujících „Východ“, tedy SSSR.
Od momentu podepsání Mnichova pak šlo Sovětům v následujícím roce 1939 o obnovení zlomeniny. Snažili se zkrátka donutit Německo k takovým činům, které už konečně jednou vyprovokují neochotné Brity a Francouze, aby Německu válku přes všechnu nechuť vyhlásit museli.
Připomeňme na okraj, že Stalin přitom zjevně nehodlal v zásadě pomáhat ani Československu (1938) ani Polsku (1939). Muselo mu tedy jít o něco jiného. Poté co vojenští přidělenci „Západu A“ v srpnu 1939 bezprecedentně prozradili Sovětům, že v případě Hitlerovy polské kampaně vyhlásí „Západ A“ válku „Západu B“ děj se co děj a chtě nechtě, věděl teď Stalin s britsko-francouzským státním tajemstvím číslo jedna v kapse, co vědět chtěl.
Mariášníci si rozdali karty
Rovnice politických zájmů, jak se objevila na školní tabuli let 1938−1939, tedy dala všem účastníkům diplomatického mariáše před podpisem paktu Molotov−Ribbentrop jejich jistoty:
1. Francouzi a Britové považovali za nezbytné neustoupit už Hitlerovi ani o krok, protože nemohli akceptovat skutečnost, že se jim marioneta s chaplinovským knírkem tak dalekosáhle vymkla z rukou. Poté co ukonejšili Sověty vyzrazením státního tajemství číslo jedna, mohli předpokládat, že dosud podezíraví Rusové se teď s nimi jakožto přirození ideoví protivníci nacismu konečně spojí, a Hitlera tak přejde na válku chuť.
2. Hitler, kterému anglo-francouzské tajemství číslo jedna nikdo neprozradil, si byl zase jist, že uzavře-li neuvěřitelný pakt se Sověty, odradí tím šokovaný Západ od vyhlášení války Německu, takže omezený konflikt s Polskem bude moci klidně začít.
3. Stalin měl zase jistotu, že pokud podepíše pakt s Hitlerem, vyprovokuje tím führera k útoku na Polsko, na což Západ nevyhnutelně zareaguje vyhlášením války Německu, i kdyby se Hitler třeba postavil na hlavu.
Co se nakonec stalo, to už víme dobře. Hitlerův hazardní vabank způsobil vypuknutí světové války mezi Západem a Německem, o kterou paradoxně nestál ani Západ ani Německo.
Zábavné trojúhelníky s vrcholy v Londýně, Berlíně a Moskvě
Nastolili jsme tedy právě hypotézu, že tajné strategické záměry Sovětů, které zde čtenáři vnucujeme, byly vyjádřeny jejich usilovnou snahou přinutit Evropu k válce. Nepopíráme, že tato hypotéza je krajně sporná. Chybí zde totiž zjevné důkazy, že by takové jednání mělo pro Sověty smysl. Proč vlastně by chtěli Sověti, strůjci evropské politiky kolektivní bezpečnosti, takto cíleně hnát Evropu do války?
Když ve všeobecném povědomí chybí důkazy, neznamená to, že neexistují. Třeba se o nich jen nemluví. Uveďme si aspoň dva příklady podivných výroků, které byly v SSSR roku 1939 běžné, ale z nějakého důvodu se na ně dnes ani na Západě ani na Východě neklade důraz.
První příklad. Vojákům Rudé armády, jak popisuje historik Radzinskij, kreslili političtí komisaři po uzavření paktu Molotov−Ribbentrop dva zábavné trojúhelníky:
„Jeden se jmenoval CO CHTĚL CHAMBERLAIN. Nad vrcholkem trojúhelníku bylo napsáno LONDÝN, dole MOSKVA a BERLÍN. Chamberlain nás chtěl dostat do konfliktu s Němci a sám zůstat nahoře. Druhý trojúhelník měl název CO UDĚLAL SOUDRUH STALIN. Tam bylo nahoře slovo MOSKVA a dole LONDÝN a BERLÍN. Stalin dostal do konfliktu Berlín s Londýnem a my jsme zůstali nahoře.”
Druhý příklad. Stalinův tehdy ještě poslušný pohůnek Chruščov pronesl 29. září 1939 na břehu řeky San, tvořící novou sovětsko-německou hranici uprostřed bývalého Polska, k místním velitelům Rudé armády:
„Naše armáda je armáda osvoboditelka, a tím musí být prodchnuto vědomí každého našeho vojáka a velitele, tím musí být diktováno jeho chování na polském území. No a Němci, těm my žádná pravidla chování diktovat nebudeme. Jestli u nich nezvítězí zdravý rozum, tak ať si pak stěžují leda sami na sebe!“
Hleďme. Co z toho všeho plyne? Uvidíme příště.
Zdroje: Len Deighton: Blitzkrieg – Od Hitlerova nástupu po pád Dunkerque, Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost – V nejtemnější hodině druhé světové války, Nikita Chruščov: Vzpomínky Nikity Sergejeviče Chruščova, Paul Johnson: Dějiny 20. století
Vložil: Bruno Solařík