Zrušil Stalin v roce 1939 Polsko, protože se bál německo-polské koalice s podporou Západu? Pátrání Bruno Solaříka
komentář
13.04.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Josif Vissarionovič Stalin
Je bezpochyby faktem, že Stalinovo zásobování Hitlera strategickými surovinami v letech 1939−1941 zcela zabezpečilo potřeby wehrmachtu v době jeho válčení proti Skandinávii, Belgii, Nizozemí, Francii, Británii i Balkánu.
Ke zdi tlačený „spojenec“ Hitler
V podmínkách blokády jeho námořních cest byly přitom tyto sovětské dodávky (kromě železné rudy „neutrálního“ Švédska) zároveň jediným zásobovacím zdrojem Německa, které navíc už v roce 1940 pociťovalo jejich kritický nedostatek! A o tom to je. Proto museli bojující Němci výměnou za zoufale potřebné suroviny nejen Sovětům odtajňovat, ale přímo fyzicky vydávat do rukou svou pracně vyvíjenou nejmodernější techniku. Proto musel Hitler prodávat Stalinovi celé bitevní lodě a křižníky nejnovějších typů právě v době, kdy válčil s Británií, která ho v počtu válečných lodí daleko převyšovala a proti níž by byla každá nová německá loď hotovým pokladem!
Pro zabezpečení svých státních potřeb tedy Sověti utráceli nevyčerpatelné zásoby svého sibiřského zlata a kavkazské ropy, zatímco Němci chtě nechtě vydávali do rukou svých spojenců, o nichž přitom věděli, že jsou jen spojenci účelovými a dočasnými, tu nejmodernější válečnou techniku Říše.
Tak prosím, ono to za oponou opravdu vyhlíží trochu jinak. Už jen tyto poznámky o pozadí akcí „Hitlerova zásobovacího důstojníka“ nemají daleko k představě jakéhosi faktografického salta. Poté co totiž nyní víme, že na rozdíl od zoufale štědrých Němců Sověti svým „druhům ve zbrani“ neukázali ani jeden ze svých vlastních produktů hypermoderní válečné techniky (především tanky T-34 a KV), máme náhle jasno. Je to ale úplně jiné jasno než předtím. Předtím bylo jasné, že Stalin úzkostlivě, pevně, ba dokonce upřímně věřil paktu. A nyní je i bez komentářů jasné, že tato jeho helvétská víra se dočista vypařila pokaždé, když přijel z bratrského Berlína spřátelený německý zbrojní odborník.
Proč Stalin podržel souseda?
Ovšem sovětské suroviny byly Hitlerovi dobré. Předchozí poznámka, byť jakkoli překvapivá, tedy rozhodně neodkázala do říše iluzí již zmíněný fakt, že nebýt sovětských dodávek, nemohl by Hitler porazit Francii.
Jistě. V předchozí kapitole jsme citovali názory, zdůrazňující pouze ostudné vyznění kolaborace s Německem, jak vyplynulo pro Sovětský svaz. Nyní však klademe důraz na právě použitou přísudkovou vazbu „…nemohl by Hitler porazit…“. Sovětské suroviny totiž byly, jak jsme viděli, pro Německo nikoli jen vřele vítané, ale vlastně také nezbytně, až zoufale potřebné.
Nu dobrá. Řekněme, že hloupý Stalin přese všechno věřil paktu, který uzavřel ze strachu před Hitlerovou mocí, a že jeho naprostá nedůvěra k německým zbrojním odborníkům byla jen reliktem jeho tolik proslulé paranoické podezíravosti, na kterou generální tajemník VKS(b) jinak vůči Hitlerovi dočista zapomněl. Na druhé straně ovšem budeme muset uznat, že chytrý Hitler tedy paktu, který podepsal jen kvůli zastrašení Západu, od samého počátku nevěřil, avšak byl by bez něj ještě v roce 1940 jako bez ruky, a mohl by tak leda požádat Spojence o příměří.
Právě jsme zopakovali, že Hitler podepsal v roce 1939 pakt jen kvůli zastrašení Západu. A víme ještě cosi navíc. Tehdy přece Hitler nevzhlížel k sovětským surovinám se zoufalstvím. Ba co víc, nevzhlížel k nim vůbec. Vyčerpávající boj se Západem přece tenkrát vůbec neplánoval. Vzpomeňme si, chtěl přece tehdy jen pozřít Polsko a nepředpokládal, že Západ proti němu doopravdy vystoupí s válkou!
Tak jak to vlastně je?
Jestliže tedy pakt nesplnil toto Hitlerovo očekávání, avšak stal se následujícího roku neplánovaně jeho záchranou v boji proti Západu, pak by ovšem stálo konečně za vysvětlení, proč Stalin tak ochotně podržel souseda. A nejen to. Vrací se nám totiž do hry i otázka, proč vůbec došlo v klíčovém srpnu 1939 k tak pozoruhodné mezinárodně-politické konstelaci.
Falešný hráč Hitler a neexistence Stalinových tajných záměrů
Nemáme jiné východisko, než vrátit se kvůli těmto otázkám zpět do roku 1939. Jak bylo řečeno, čtvrt roku před podepsáním paktu Molotov-Ribbentrop, počátkem května onoho roku, si Hitler nechal od velvyslance Hilgera osvětlit situaci v SSSR. Diplomat nastínil Hitlerovi co nejpříznivější situaci – oslabení Rudé armády čistkami, ideologický posun od revolučního komunismu k nacionalismu, k rodičovské autoritě, školní disciplíně a konzervatismu v umění. Připomněl také rostoucí hospodářskou sílu východního impéria.
Namísto aby Hitlera získal pro sblížení, dosáhl však Hilger pravého opaku. Po audienci totiž Hitler řekl Ribbentropovi, že pokud jsou Hilgerovy odhady sovětských trendů správné, pak je třeba co nejdříve učinit opatření, aby se zabránilo další konsolidaci sovětské moci.
Víme ale, že vzápětí se Hitler přesto rozhodl uzavřít se SSSR pakt. Už jeho zhodnocení Hilgerovy zprávy svědčí o tom, že považoval pakt od počátku za přísně účelový a dočasný. Avšak pozor, zopakujme doslova: Tento přísně účelový a dočasný pakt musel být Němci, jak řečeno, uzavřen neprodleně, takže Hitler dokonce instruoval Ribbentropa, že má slíbit Stalinovi, co bude chtít, a že má popřít jakékoli německé zájmy v jihovýchodní Evropě „až úplně dolů k Istanbulu a Dardanelám“.
Znázornili jsme podrobně Hitlerův manévr, stojící v pozadí paktu se SSSR: Vyřadit Moskvu z možných protiněmeckých kombinací, a přitom, což bylo nejdůležitější, donutit Západ, aby po německém útoku na Polsko nevyhlásil Německu válku. S tímto tajným záměrem podepsal pakt Hitler.
Popsali jsme také, že pro SSSR byl pakt pouze výhodnou a praktickou protiváhou příliš vágních dohod se Západem. O tom, že by Sověti sledovali podepsáním paktu také nějaký tajný záměr, samozřejmě nemůže být řeči. Vždyť Stalin přece věřil Hitlerovi, tak jaképak ještě tajné záměry?
Odsun sovětských hranic na západ
Nyní si právě proto dovolíme další pokus o salto. Tajný záměr jsme tedy u Sovětů vyloučili. Ale bylo to nejspíš ještě příšernější. Podle všeho totiž Sověti nedokázali jednat ani ve jménu toho, co jsme právě označili za onen zjevný záměr, totiž zabezpečit SSSR proti případnému německo-polsko-pobaltskému útoku, jak o tom referovali sovětští a po nich západní historici!
Jistě, sám o sobě samozřejmě vůbec nebyl takový záměr od věci. Polská jízda jako předvoj wehrmachtu, jištěného tichou podporou imperialistických Spojenců, to bylo pro SSSR velmi nepříjemné nebezpečí. Jenže už od jara 1939 byly přece podobné důvody fakticky mimo mísu! Vždyť taková kombinace nyní, v situaci veřejného německého záměru válčit nikoli s Polskem, nýbrž naopak proti Polsku, přece ztrácela jakoukoliv závažnost!
Zde se ovšem naskýtá logická námitka. Bez existence paktu Molotov−Ribbentrop by přece po případném útoku Německa na Polsko Němci pravděpodobně zvítězili tak jako tak, a tím by tedy nestála na tehdejší polsko-sovětské hranici, necelých 60 kilometrů od Minska, polská armáda s wehrmachtem za zády, nýbrž by tam stanul samotný wehrmacht, což by bylo pro Sověty dozajista ještě horší! Podpisem paktu s nacisty tedy Sověti alespoň odsunuli své hranice daleko na západ, k Brestu Litevskému a Východnímu Prusku. Do Minska to odtud bylo už celých 260 kilometrů!
Proč ale Stalin zlikvidoval svůj vlastní „sanitární kordón“ – Polsko?
Logika této námitky, zastávané především sovětskými a dnes ruskými oficiálními historiky, však pokulhává na všechny čtyři (má-li ovšem logika čtyři nohy). Jestli totiž Sověti opravdu chtěli zajistit své hranice proti případné budoucí invazi, pak nelze přehlédnout, že pro tento účel se jim na stříbrném podnosu nabízela v danou chvíli mnohem lepší varianta. Nastíněná obava o bezpečnost západních hranic by totiž měla Sověty nezbytně vést naopak k podpisu spojenecké smlouvy s Británií a Francií, a to bez ohledu na marginální polskou neochotu pustit Rudou armádu přes své území do hypotetického boje proti Němcům.
Dalo se přece předpokládat, že tváří v tvář koalici Británie−Francie−SSSR by si Hitler svou agresi proti Polsku velmi seriózně rozmyslel, nemluvě o tom, že by měli Sověti před svou západní hranicí zcela zdarma svůj vlastní „sanitní kordón“ v podobě nešťastného Polska, které by se jako britsko-francouzský satelit stalo chtě nechtě sovětským spojencem. A do Minska to bylo od hlavní (původní) německo-polské hranice více než 630 kilometrů. Proč tedy volili Sověti Hitlera, když mohli lépe uspokojit své strategické záměry paktem s Brity a Francouzi?
Co naplat. Všechno opět nasvědčuje tomu, že Sověti byli v souladu s názorem většiny západních i východních historiků úplní břídilové. V daném případě například, jak vidíme, nebyli ani schopní rozeznat, co je pro ně vzhledem k jejich vlastním strategickým záměrům výhodnější.
Kdybych byl inspektor Columbo, touhle myšlenkou bych ukončil svou poslední větu, týkající se podezření a odcházel…
Columbovská předzvěst dalšího salta
…ale pak bych se obrátil se slovy:
„Jen tak na okraj: Je zde ještě další alternativa! Možná Sověti nebyli zas takoví břídilové. Možná měli prostě jinou strategii.“
Ale tu si odhalíme až příště.
Zdroje: Paul Johnson: Dějiny 20. století (1983), Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Robert C. Tucker : Stalin – na vrcholu moci 1928−1941
Vložil: Bruno Solařík