Stalin na začátku války živil Hitlerovu říši. Doufal, že ho vůdce ponechá v Kremlu. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
30.03.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Stalin u Kremlu
Podzim 1940. Proti britské moci v Asii i Evropě nestály jen Německo a Japonsko, ale prakticky vzato také… SSSR.
SSSR členem paktu namířenému proti sobě
Nejenže byl bolševický stát od počátku své existence logickým protivníkem kapitalistického Západu. Nyní byl také spojencem nacionálně-socialistického Německa, které proti kapitalistickému Západu válčilo, přestože mělo být původně jeho prvním bojovým sledem v boji proti svorně nenáviděnému bolševismu.
Už 12. listopadu 1940 přijíždí Molotov do Berlína, aby dočista náměsíčnou skutečnost německo-sovětského spojenectví ještě posílil.
Na berlínském nádraží, kde vedle sebe vlály nacistické a sovětské vlajky, byla hrána zrychlená verze sovětské státní hymny, kterou byla tehdy Internacionála. Němci se totiž obávali, že jinak by početní exkomunisté v přihlížejícím zástupu Berlíňanů mohli být uvedeni v pokušení zpívat spolu s hudbou…
Při jednání navrhl Ribbentrop Sovětům, aby Moskva přistoupila k Ocelovému paktu – tj. k Ose Berlín−Řím−Tokio. K dokreslení neuvěřitelnosti tohoto návrhu připomeňme další, v daném momentu ovšem nepoužívaný název uvedeného uskupení: Pakt proti Kominterně. A aby snad nedošlo k nedorozumění: Kominterna – to byl Kreml. Sovětský svaz se tedy má stát členem paktu, namířeného původně pouze a jen proti němu. A má se účastnit na dělení světa spolu s Německem, Itálií a Japonskem, tedy se svými největšími nepřáteli.
Čí jsou ty bomby, které na nás padají?
Co ještě můžeme po takovém nastínění čekat? Asi by bylo na místě, co Molotov na tak legrační návrh Ribbentropovi odpověděl. Tak tedy: Molotov Ribbentropův návrh neodmítl, ba vyslovil s ním souhlas. A Ribbentrop takovou odpověď – na rozdíl od celého zbývajícího světa – očekával. Poté, co jsme výše upozornili na jeho nehoráznou chválu sovětských parteigenossen, nám to ani není zase tak divné.
Po obecném Molotovově souhlasu s jednáním se Ribbentrop vychytrale snažil orientovat sovětské zájmy do prostoru jižně od SSSR – směrem k Perskému zálivu. I s tím Molotov v zásadě souhlasil. A tak vše nasvědčovalo tomu, že mezinárodní veřejné mínění čeká nový, nyní již konečný šok v podobě vzniku útočné rudohnědé internacionály.
Tlumočník Schmitt, který pořizoval zápis z jednání, byl ohromen groteskním kontrastem mezi Molotovem s jeho precizností učitele matematiky, hrajícího šachovou partii, a Ribbentropem s jeho výbojnou gestikulací a „povrchními a vágními banalitami“. Dne 13. listopadu, při banketu na sovětském velvyslanectví, byl vyhlášen letecký poplach a diplomaté se uchýlili do protileteckého krytu. Na pokračující Ribbentropovo přesvědčování o výhodnosti sovětského postupu na jih Molotov poznamenal, že německé návrhy předpokládají, jako by válka proti Anglii byla snad už vyhraná. Ribbentrop ho ujistil, že právě tak tomu v podstatě je. „Tak proč jsme tady v krytu a čí jsou ty bomby, které na nás padají?“ opáčil Molotov.
Zásobovací důstojník wehrmachtu J. V. Stalin
Obchodní výměna mezi Německem a SSSR byla v době platnosti paktu Molotov-Ribbentrop grandiózní. Stalinovy dodávky ropy, obilí a dalších nezbytných surovin Německu nabyly na důležitosti, když Spojenci zahájili námořní blokádu německého mezinárodního obchodu. V roce 1940 poslali Sověti do Německa 900 000 tun ropy, 500 000 tun manganové rudy, 100 000 tun chromové rudy a milion tun krmiva pro koně německé hipomobilní armády. Bolševický emigrant před Stalinem Trockij proto roku 1940 (v jednom z posledních komuniké předtím, než Stalinův agent Mercader ukončil život Trockého v mexickém exilu úderem cepínu do hlavy) nazval Stalina Hitlerovým zásobovacím důstojníkem.
I dnešní odborníci upozorňují, že svou hospodářskou pomocí Stalin bez pochyb navýsost výrazně přispěl k Hitlerovým vojenským úspěchům. Podle Johnsona byl „v každém směru Hitlerovým spojencem, i když se přímo jeho válečných tažení nezúčastnil“. Pravda je ovšem ještě otřesnější: pokud by totiž Stalin, který byl dobře informován o kritické situaci německého zásobování, odmítl Hitlerovi své suroviny prodávat, válka v Evropě by podle všeho byla rychle skončena: Hitler by v ní prostě nemohl pokračovat (!). Naskýtá se tedy logická otázka: proč „zásobovací důstojník wehrmachtu“ své dodávky nezarazil?! Vždyť posilování moci Říše v Evropě narušovalo rovnováhu sil natolik, že mohlo nakonec ohrožovat i SSSR!
Věřil Stalin paktu s Němci?
Pokud hrozilo, že by Hitler mohl po svých triumfech na západě nakonec použít sovětské dodávky i proti SSSR, pak se otázka, proč tedy Stalin s dodávkami nepřestal, stává již přímo otázkou ústřední. Odpověď se na pohled jeví velmi jasně od samého počátku. Podle náhledu Schnürreho, člena německé delegace ze srpna 1939, totiž Stalin nejspíš věřil ve spojenectví s Německem, jak je pakt představoval. Americký historik Tucker nazval celý pakt Molotov−Ribbentrop se všemi jeho důsledky přímo fiaskem Stalinovy zahraniční politiky a charakterizoval Stalina takto:
„Mazaně opatrný ve sféře, ve které vskutku vynikal – v hromadění osobní moci – zůstal Stalin hazardérem a fušerem ve vysoké politice, v níž šlo o moc a zájmy národa. Pohroma, kterou přivodil jeho hazard s teroristickou kolektivizací zemědělství, to ukazovala již na začátku třicátých let – a fiasko zahraniční politiky to prokazovalo nyní. To, co z něho udělalo hazardéra a fušera, byla posvátná víra ve vlastní svrchovaný úsudek, který tento člověk omezené a narušené schopnosti vést sám sobě namlouval, protože věřil, že je velkým a moudrým politickým vůdcem.“
Jak čas běžel, Stalin „sledoval svou politiku vytrvale“, což zdůraznil český historik Veber s tím, že sovětský vůdce „nebyl schopen jakékoliv změny kursu. Byl přesvědčen o Hitlerově záměru drtivým útokem na Blízký východ napřed definitivně skoncovat s Velkou Británií“.
Podle anglického historika Bullocka si Stalin v zásadě netroufal „ani hádat nebo předpokládat, že by pakt z roku 1939, který pokládal za výsledek své velké vychytralosti, mohl být porušen nepřítelem ještě vychytralejším, než byl on sám“. Stalin tedy podle těchto údajů snad za prvé nedokázal pochopit složitost mezinárodní politiky a za druhé – pro samé čistky a zotročování – nezvládl zodpovědně připravit svou zemi na střet s útočníkem. Proto mu údajně nezbylo než uzavřít pakt se svým největším nepřítelem. A proto mu také asi nezbylo než se zuby nehty držet spojenectví s Hitlerem, dodávat mu veškeré suroviny a doufat, že ho za to Hitler nechá sedět v Kremlu.
Odborníci útočí
Zdálo by se však, že to bylo nakonec ještě horší: své důvěře v neporušitelnost paktu totiž Stalin navíc podle všeho podřídil i budování sovětských vojenských pozic na západní hranici SSSR, protože zřejmě předpokládal, že nezbytnou ochranu svých nových, paktem na západ posunutých hranic může protáhnout až do chvíle, kdy bude Hitler definitivně hotov s Británií. Historik Tucker to komentuje následovně:
„Protože Stalin odmítal byť jenom uvažovat o obranné strategii v hloubce zázemí, na jaře roku 1941 došlo k akci, která odporovala nejživotnějším bezpečnostním zájmům Ruska. Na Stalinův rozkaz byla částečně demontována a částečně opuštěna dvanáct kilometrů dlouhá linie těžkých opevnění, táhnoucí se po celé délce mezi Baltským a Černým mořem, vybudovaná ve třicátých letech (podél předválečných hranic) za obrovských nákladů i vypjatého úsilí, protože měla být postavena opevnění podél nových západních hranic. Avšak plány navržené v roce 1940 na výstavbu nové opevněné soustavy rozvrhly práce na několik let a v červnu roku 1941 se teprve začalo na stavbách pracovat.“
Shrňme to. Odborníci se shodli v názoru, že ve věci paktu Molotov-Ribbentrop uvěřil lokálně protřelý Asiat gruzínsko-osetinského (perského) původu mezinárodně zkušenému demagogovi z rakouského Braunau, a tudíž nepovažoval posilování moci Říše v Evropě za hrozbu pro Sovětský svaz. Proto následně Hitlerovi upřímně a ze všech sil pomáhal, nemluvě o tom, že v nejcitlivějších měsících podlomil obranyschopnost Sovětského svazu těžkopádným přenosem pohraničního opevnění k nové západní hranici. Tucker uzavírá, že Stalin prostě „nerozuměl osobnosti německého diktátora, plné obsedantních představ“ o nezbytnosti germánského Drang nach Osten, a proto dál slepě urovnával cestu k trvalému paktu, cestu, která podle Tuckera „přivedla jeho zemi v letech 1941−42 téměř k naprostému zničení“.
Právě popsaná absurdita sovětského strkání hlavy do oprátky byla navíc v této souvislosti nikoli snad zředěna, nýbrž naopak ještě znásobena v průběhu jednání Molotova s Ribbentropem a Hitlerem v listopadu 1940, o němž jsme již referovali. Toto „znásobení“ si ovšem zasluhuje podrobnější výklad, který možná závěry citovaných odborníků poněkud zpochybní.
Uvidíme příště.
Zdroje: Bullock, Alan: Stalin a Hitler – paralelní životopisy (1993), Mustang 1995, Deighton, Len: Krev, slzy a pošetilost – V nejtemnější hodině druhé světové války (1993), Argo, Praha 1996, Johnson, Paul: Dějiny 20. století (1983), Rozmluvy, Praha 1991, Liddel Hart, Basil: Dějiny druhé světové války, Jota Brno 2000, Ribbentrop, Joachim von: Zwischen London und Moskau: Erinnerungen und letzte Aufzeichnungen, Druffel-Verlag, Berg 1953, Schmitt, Paul: Statist auf diplomatischer bühne 1923−45, Athenäum-Verlag, Bonn 1950, Tucker, Robert C.: Stalin – na vrcholu moci 1928−1941 (1990), Dialog, Praha 1995, Veber, Václav: Stalin – stručný životopis, Karolinum, Praha 1996.
Vložil: Bruno Solařík