Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Francouzi byli v roce 1940 krok od vítězství nad Němci. Pak ale podlehli tankům, které Němci neměli... Pátrání Bruno Solaříka

komentář 23.03.2024
Francouzi byli v roce 1940 krok od vítězství nad Němci. Pak ale podlehli tankům, které Němci neměli... Pátrání Bruno Solaříka

Foto: Pixabay

Popisek: Paříž, oběť Hitlerovy rozpínavosti

Bezprostředně po obsazení Norska vtrhl wehrmacht 10. května 1940 do Nizozemí a Belgie. Přes „neprostupný“ ardenský hvozd pak vjely německé tanky na teritorium evropského policajta: Hitler drze napadl evropskou kontinentální velmoc číslo jedna – sebevědomou a mocnou Francii.

Naplnil se tím Fall Gelb, který Francouzi, Belgičané, Holanďané i Britové dosud považovali za nic než důmyslný podvrh. V počátku ofenzívy wehrmachtu postavili Spojenci do pole relativně impozantní motorizované a tankové síly proti víceméně nemotorizovaným Němcům, disponujícím menším počtem tanků. Spojenci měli také lepší dělostřelectvo. Jejich jednotky dorazily do Belgie dříve než němečtí útočníci a Belgie byla ochotna se pod německým útokem vzdát své neutrality ve prospěch Spojenců.

Němci utrpěli při prvních útocích značné ztráty, převyšující ztráty Spojenců o 30 procent. V jediné závažné tankové bitvě oné války, v bitvě u Gemblouxské soutěsky, získali převahu Francouzi (!) a donutili dvě německé tankové divize k ústupu (!). Podle poválečných německých analýz by francouzský velitel Prioux namísto stažení sil, které dostal rozkazem, měl od vrchního velení dostat posily, načež se mohla celá německá fronta v Belgii zhroutit.

Sladká Francie v nedbalkách, hrdý Albion s kalhotami dole

Nic tedy – z pohledu Spojenců – nebylo ztraceno. Jenže… Uveďme konkrétní příklad. Velitelské stanoviště francouzské 55. spojenecké pěší divize se nacházelo na jih od severofrancouzského města Bulsonu. Velitel divize právě odeslal jeden prapor na pomoc obráncům výšiny Marfée a začal navazovat spojení se sousední jednotkou, když se na cestě objevila „vlna vyděšených uprchlíků“. Byli to pěšáci i dělostřelci, důstojníci i mužstvo, někteří pěšky a někteří na vozech, jedni tvrdili, že mají rozkaz k ústupu, jiní prostě prchali, aby zachránili holý život. Všichni se však shodli, že v Bulsonu jsou německé tanky.

Jak zdůrazňuje historik Deighton, „bylo to dosud největší vítězství tanků v historii vojenství. Již dříve sice několikrát tanky zvítězily bez jediného výstřelu, tentokrát však zahnaly nepřítele na útěk, aniž se vůbec objevily. Guderianovi se je totiž dosud nepodařilo vůbec přepravit přes řeku Maasu. Jestliže zpanikaření vojáci viděli nějaké tanky, mohly to být jedině tanky francouzské.“

 

Laciné zbraně vítězí

Němci měli na celé frontě k dispozici jen letky laciných střemhlavých bombardérů. Tyto letky však dokázaly společně s německou protiletadlovou obranou ničit mnohem dokonalejší spojenecké taktické bombardéry a stíhačky, likvidované v počtu třiceti kusů denně. Na vině bylo spojenecké přecenění leteckého boje a podcenění protiletadlových děl nepřítele. Luftwaffe, drcená spojeneckým letectvem a zcela neschopná získat proti němu převahu ve vzduchu, ji tedy rychle získala, a to prostě díky pozemnímu protiletadlovému dělostřelectvu, které bylo pochopitelně mnohem levnější, než výroba letadel, a dovedlo tudíž nadělat za málo peněz hodně muziky (s čímž Spojenci kupodivu nepočítali).

Pitomé střemhlavé bombardéry Němců, neschopné delšího a vyššího letu, nacházely při svém trapně nízkém dosahu určené cíle zcela přesně, z nepatrné vzdálenosti, zatímco skvělé spojenecké bombardéry, létající ve velkých výškách, jen zřídkakdy zasáhly z tak velké vzdálenosti to, na co mířily. V důsledku byly drahé bombardéry Spojenců ničeny palbou ze země v neuvěřitelném množství (Spojenci ztratili 70 procent svých leteckých sil během několika málo dní!), když se pokoušely tvrdohlavě útočit na postupující pozemní jednotky wehrmachtu, zatímco o mnoho slabší luftwaffe mohla útočit na pozemní jednotky Spojenců, pyšně nevybavené levným protiletadlovým dělostřelectvem, téměř beztrestně. Němci mohli navíc svých pár levných strojů vysílat na nové a nové krátké mise, zatímco spojenecké letouny, vzlétávající ze vzdálených letišť (aby na ně nepřítel nedosáhl), už jen tím snižovaly své aktuální počty na bojišti.

Hodně podivná válka

Porážka favorizovaných Spojenců ve vzduchu však ještě nic nemusela znamenat. Panika v řadách Spojenců vznikla na zemi. Pravda – přišla seshora. Nikoli však z nebe, nýbrž… z vrchního velení.

Vrchní velení nejen francouzských, ale i britských sil zpanikařilo každé zvlášť. Britové vinou alibistického lorda Gorta, vrchního velitele britských expedičních sil, vyklízeli Belgii bez toho, aby zde byli poraženi v poli. A co bylo horší, pět dní po německém útoku přes Ardenny, 15. května 1940, sdělil francouzský premiér Reynaud čerstvému britskému premiérovi Churchillovi po telefonu masochistickou zprávu, že Francie byla poražena a prohrála válku.

Přes 90 procent Francie přitom bylo v rukou Francouzů a Maginotova linie stála plně připravená k boji. Bojovnému Churchillovi nezbylo za takové situace než vzít bezprecedentní sdělení svého francouzského kolegy na vědomí a učinit zbrklou evakuaci britských sil z kontinentu oficiální nezbytností…

 

Kam se poděla sedmá rota?

Vojenští i političtí představitelé Francie a kvůli ní i Británie tedy odmítli pokračovat ve válce, přestože bojující jednotky obou velmocí měly situaci pod kontrolou přinejmenším od linie na severu Francie, odkud bylo možné navázat přerušené spojení s Brity v Belgii a Dunkirku, pokud by k tomu armády dostaly rozkaz. Namísto toho dali zvolení zástupci demokracií Hitlerovi u Dunkirku bez boje tolik britských vozidel, že Hitler, dosud tísněný limity své výroby zbraní, mohl v důsledku tohoto daru poklidně ohlásit splnění zbrojních kvót Říše na rok dopředu. A abychom nezapomněli, mimoto vydali zvolení zástupci demokracií Hitlerovi bez dalšího boje definitivně Francii.

Dne 22. června 1940 Francie kapitulovala.

Němci vrhli proti Spojencům 2574 tanků (konkrétně 381 ukořistěných československých tanků LT 35 a LT 38, 580 tanků PzKpfw III a IV a 1613 zcela nedostačujících lehkých typů PzKpfw I a II). Jen sama Francie přitom disponovala 3285 tanky (!). Byly sice podobně nedokonalé, ale vesměs aspoň o trochu lépe pancéřované, než byly tehdejší tanky německé.

Určitou představu o velikosti vítězství wehrmachtu může podat poměr padlých – 27 000 Němců ku 135 000 spojeneckých vojáků. Ani to však nestačí k přiblížení tehdejší atmosféry, kdy Francie (s Británií za zády) platila za vojensky i politicky zdaleka nejsilnější velmoc v Evropě se stovkou divizí, navíc chráněnou nedobytným opevněním. Zničehonic to všechno jediným hurvínkovským úderem letí k čertu.

Naplnění paktu

Ihned po kapitulaci zdrcené Francie anektoval SSSR v souladu s tajným dodatkem smlouvy Molotov-Ribbentrop všechny tři pobaltské státy (Estonsko, Lotyšsko a Litvu) a rumunskou Besarábii. Dne 1. srpna 1940 nastínil Molotov před freneticky tleskajícím Nejvyšším sovětem SSSR triumfální obraz zisků, vzešlých ze sovětsko-německé dohody. Za jeden rok, jak řekl, bylo k Sovětskému svazu připojeno území s 23 miliony obyvatel. Pakt Molotov−Ribbentrop byl naplněn.

Dalo se očekávat, že Hitler se teď, když tak drtivě porazil Francii, obrátí rázem proti Velké Británii, aby jí neposkytl příležitost přeskupit síly. Mohlo se od něho také čekat, že přitom bude udržovat co nejtěsnější vztahy se Sovětským svazem, na který před třemi měsíci Britové a Francouzi přes Finsko a Kavkaz málem zaútočili (!) a který už v únoru 1940 uzavřel novou obchodní smlouvu s Německem, zaručující Říši tak hojný přísun potravin a surovin, že Německo mohlo pro dohlednou budoucnost uspokojit své potřeby a nemuselo si dělat starosti s britskou blokádou.

 

Zatmění Slunce nad Británií

V létě roku 1940 byla Británie bombardována německým letectvem a vzdorovala přípravám wehrmachtu na invazi přes kanál La Manche. Letní letecký atak luftwaffe proti ostrovní říši se sice naprosto nezdařil, což poměrně spolehlivě odsunulo i hrozbu vylodění wehrmachtu v Británii. To však neznamenalo, že by nový britský premiér Churchill mohl jásat.

Jako nejpravděpodobnější směr dalšího německého útoku proti Británii se totiž jevil úder na Suezský průplav, jehož obsazením by bylo Britské impérium rozseknuto na dvě půlky. Odtud pak mohli Němci pokračovat na Brity ovládaný Blízký východ, plný ropy a obchodních cest, a poté hezky po souši ještě dál, do britské Indie.

Hitler měl tou dobou ve východní Evropě rozmístěno 150 divizí. K průniku na Blízký východ, ba až do Indie, by byla stačila, jak upozornil historik Johnson, ani ne čtvrtina těchto sil. Spojení německých a japonských vojsk v Indii by dalo také japonským válečným plánům vytouženou logiku dlouhodobé strategie. Anglosaská moc a vliv by byly z Asie vyloučeny na řadu let, ne-li navždy. Byla by ohrožena i Austrálie a pravděpodobně donucena jednat. Jižní Afriku s velkým nerostným bohatstvím by měl Hitler na dosah ruky. Británie ani USA by už následně neměly příležitost čerpat ze zdrojů pěti šestin světa, nýbrž by byly odkázány převážně jen na atlantickou oblast. Za těchto okolností by se myšlenka na vítězství Spojenců stala velmi vzdáleným, ba téměř nedosažitelným cílem. I bojovný Churchill by zřejmě musel souhlasit s uzavřením příměří.

A nebylo k tomu daleko. Už 26. května 1940 totiž pronesl Churchill ve svém válečném kabinetu, že kdyby se Británie mohla „dostat z této kaše“ vyklizením Malty, Gibraltaru a některých afrických kolonií, toho že by se chopil. Protokol o kabinetním jednání uvádí jeho slova, že „kdyby byl pan Hitler ochoten uzavřít mír za cenu navrácení německých kolonií a jeho nadvlády ve střední Evropě, uvažovali bychom o tom, je však zcela nepravděpodobné, že by něco takového navrhl“.

Nebylo to pro britské impérium zrovna nejveselejší léto. Ale jak víme, překvapivý obrat byl za dveřmi…

Zdroje: Len Deighton: Blitzkrieg – Od Hitlerova nástupu po pád Dunkerque, Paul Johnson: Dějiny 20. století, Len Deighton: Krev, slzy a pošetilost – V nejtemnější hodině druhé světové války

 

QRcode

Vložil: Bruno Solařík