Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Porazit SSSR, a pak Německo, to byl plán Anglie a Francie počátkem války. Svět zachránili Finové a Norové. Pátrání Bruno Solaříka

komentář 16.03.2024
Porazit SSSR, a pak Německo, to byl plán Anglie a Francie počátkem války. Svět zachránili Finové a Norové. Pátrání Bruno Solaříka

Foto: Se svolením Norsk institutt for kulturminneforskning

Popisek: Obranná linie Norska

Proletářská pomoc a vyloučení z umírající organizace.

Od podpisu německo-sovětské smlouvy o hranicích a přátelství uběhly dva měsíce. Koncem listopadu 1939 zaútočil SSSR na Finsko. Během sovětsko-finské války došlo k pozoruhodné události. Společnost národů v Ženevě reagovala na volání finské vlády po vyjednávání s Moskvou a vyzvala sovětskou vládu, aby ustala v nepřátelských akcích a přistoupila na vyjednávání s finskou vládou. Molotov tuto výzvu odmítl. Své odmítnutí odůvodnil faktem, že Sovětský svaz s Finskem neválčí, nýbrž že sovětská vojska, na žádost „nové“, proletářské finské vlády (uměle utvořené v SSSR), postupují přes hranice, „aby co možná nejdříve ve Finsku zlikvidovaly velice nebezpečné válečné ohnisko, které založili dřívější vládci Finska“.

Všimněme si, že Molotov hned na začátku války označoval finskou vládu za „dřívější“. Jako důkaz o plánu Sovětů pohltit celé Finsko to snad postačí.

Dne 14. prosince 1939 byl SSSR ze Společnosti národů vyloučen. I přes objektivní správnost takového postoje musíme podotknout, že Společnost národů byla v té době skomírající organizací, v níž získali vliv konzervativní původci politiky appeasementu s nacistickým Německem, mnichované, kteří chtěli od počátku vrhnout Německo do války se SSSR, a to za každou cenu.

Neutrální úder

A teď pozor. Nyní, když představitelé appeasementu byli s Německem ve válce sami (kvůli Polsku a zcela proti své vůli), rozhodli političtí a vojenští představitelé Británie a Francie… vyslat expediční sbor o síle 100 000 mužů na pomoc Finům v boji proti Sovětům! Došlo ovšem nakonec jen k dodání zbraní a materiálu ze Skandinávie, a to nejen od západních velmocí, ale také z Itálie (na rozdíl od Německa, které Finům radilo vzdát se, neměla Itálie se SSSR smlouvu o přátelství) a z Maďarska. Ze jmenovaných zemí přišlo dohromady také několik dobrovolníků.

To však měl být jen začátek. Pod záminkou zmíněného vyslání vojsk do Finska se měly pravidelné anglo-francouzské jednotky bez pozvání vylodit v Norsku a odtud okupovat švédská naleziště železné rudy, která byla životně důležitá pro Německo a místní ocelárny. Námitky o norské a švédské neutralitě (!) nebrali představitelé demokratického Západu v tomto plánu vůbec v potaz (!), stejně jako to za podobných okolností nezajímalo Němce a Sověty, které za to ovšem Západ kritizoval jako nedemokratické státy. Zatímco by ve Finsku bojovali proti SSSR, měli pak Spojenci z jimi okupovaného Norska a Švédska udeřit ze severu na Německo, samozřejmě přes neutrální Dánsko.

Mezitím chtěli i za cenu války obsadit (rovněž neutrální) Belgii a odtud proniknout ze západu přímo do německého Porúří.

Další útok měl být veden z jihu: Spojenci hodlali proniknout na Balkán, obsadit (neutrální) Řecko a další země v regionu. Odtud by Německo sevřeli do kleští, nemluvě o zabrání ropných polí v (neutrálním) Rumunsku.

Dalším útokem, vedeným na sovětská ropná pole na Kavkazu (!), chtěli jednak srazit na kolena (neutrální) Sověty, a jednat odříznout Německo od jediného velkého ropného zdroje, který by nacistům jako sovětským smluvním partnerům po ztrátě Rumunska zbyl…

A jedna zajímavost jako přívažek: Ještě počátkem června 1941 (!), tedy těsně před zahájením hitlerovské Barbarossy, uvažovali Britové znovu o leteckém bombardování sovětských naftových polí v Baku, protože dodávala ropu wehrmachtu…

Svět zachránili Finové. A Norové…

Byl to šílený a provokativní plán. Pouze vlivem náhody nedošlo k jeho naplnění, a tudíž k tomu, že by (podržte se stolu)… že by Sovětský svaz, nemluvě o Norsku, Švédsku, Belgii, Řecku a dalších zemích, vstoupil do druhé světové války proti Západu – přímo na straně Německa!

Finové, na jejichž rozhodnutí „v tom okamžiku spočíval osud celého světa“ (německý vyslanec Blücher), raději nevydali požadovaný souhlas se vstupem Spojenců na své území. Tím však spojenecký plán pouze oddálili. Spojenci se totiž nakonec rozhodli pomoci Finům i bez jejich souhlasu. Spojenecké expediční síly se měly v Norsku vylodit 12. března 1940. Tím měla gigantická strategická operace proti Němcům a Sovětům začít. Nezačalo však nic. Téhož dne, kdy invazní jednotky skutečně vypluly do bezbranného (neutrálního) Norska, byli Spojenci zaskočeni uzavřením sovětsko-finské mírové smlouvy.

Lišák Stalin

Nebude jistě od věci, když zde osvětlíme také sovětský, dodnes prakticky neznámý pohled na uvedené hrozby rozpoutání války mezi SSSR a Západem v roce 1940. Kupříkladu zde vyvstává otázka, proč vlastně Stalin na jaře onoho roku nepokračoval ve válce proti Finsku a zničehonic s ním uzavřel mírovou smlouvu, podle níž muselo Finsko odstoupit Sovětům jen nevelké území severně od Leningradu a část Karélie kolem Oněžského jezera. Není přece žádným tajemstvím, že původní plán Kremlu počítal s pohlcením Finska jako celku (!), a to až po švédské hranice. (Jako tomu bylo za cara.)

Mimo jiné o tom svědčí optimistický rozkaz z počátku kampaně: „Švédské hranice nepřekračovat“… Stalin totiž o uvedených intervenčních plánech anglofrancouzské koalice věděl a za žádnou cenu nechtěl přispět k jejich naplnění. Svědčí o tom třeba jeho telefonát z 10. března 1940, adresovaný K. A. Mereckovovi, který velel útoku Rudé armády na Mannerheimovu linii: „Vleklost války umožní Francouzům a Švédům přísun posil, a namísto války s jedním státem se zapleteme do války s celou koalicí.“

Stalin Hitlerovi v Polsku, Hitler Stalinovi v Norsku

Asi nejpřesněji vyjádřil danou situaci velvyslanec hitlerovského Německa v Moskvě, hrabě Schulenburg, v depeši do Berlína z 11. dubna 1940: „Sovětská vláda se … bojí, aby ji Dohoda nezavlekla do velké války (na kterou není připravena), a z toho důvodu se chce vyhnout všemu, co by mohlo Angličanům a Francouzům posloužit jako záminka k obvinění SSSR z chování neslučitelného s neutralitou nebo z příliš ochotné podpory Německa. Měl jsem dojem, že k neočekávanému ukončení finské války došlo ze stejných důvodů…“

K tomu Schulenburg komentoval zcela novou situaci, způsobenou německou agresí proti Norsku: „…naše skandinávské operace musely přinést sovětské vládě obrovskou úlevu a takříkajíc z ní sejmout obrovské břemeno obav… Pokud Angličané a Francouzi hodlali obsadit Norsko a Švédsko, pak lze s určitostí předpokládat, že sovětská vláda o jejich plánech věděla a zjevně jimi byla vyděšena. Sovětské vládě vyvstávalo před očima zjevení Angličanů na pobřeží Baltského moře, což by podle ní znamenalo znovuotevření otázky Finska. Nejvíc je jistě děsila hrozba, že budou zavlečeni do války se dvěma významnými velmocemi. Tuto obavu jsme zjevně rozptýlili.“

Jinými slovy: Za svou nezávislost vděčí Finsko anglofrancouzskému strašení, kterému učinil přítrž až Hitler. Zatímco před půl rokem pomohl Stalin Hitlerovi vpádem do Polska, nyní vytrhl Hitler Stalinovi trn z paty vpádem do Norska. V Kremlu mohli litovat jen toho, že se to stalo v době, kdy už ostražitý Stalin raději válku s Finskem ukončil takříkajíc plichtou…

Nejsilnější zbrojař Československo a věrolomná Francie

Komplikovaný plán Spojenců na zatažení SSSR do války proti nim samotným nebyl ovšem zdaleka jedinou ukázkou ohromující tvrdohlavosti imperialistické britsko-francouzské politiky v období 1938−1940. Připomeňme zde Mnichov, kdy Západ s pocitem dobře vykonané práce vydal potenciálnímu příteli-nepříteli nejen československou výzbroj, schopnou vybavit polovinu (!) wehrmachtu, nýbrž v důsledku i největší zbrojní průmysl střední Evropy (plzeňská Škoda a brněnská Zbrojovka). Připomeňme i fakt, že vzhledem k závislosti Jugoslávie a Rumunska na československých zbrojních dodávkách vydal Západ Hitlerovi i veškeré strategické a surovinové zázemí Balkánu. A to bez jakýchkoliv záruk, že to vše Hitler namísto tažení proti SSSR nepoužije právě proti štědrým donátorům.

Jen v rychlosti dále připomeňme, jak v květnu 1939 při jednání s polskou vojenskou delegací ubezpečoval náčelník francouzského generálního štábu Gamelin svého polského kolegu Stachiewicze, že francouzská armáda otevře do šestnácti dnů po případném vypuknutí války aktivní druhou frontu a překročí německou hranici. Gamelin to Polákům sliboval bez ohledu na fakt, že už předtím dospěli účastníci britsko-francouzských štábních porad k jednoznačnému a povýtce tajnému závěru, totiž že okamžitá pomoc napadenému Polsku ve formě ofenzivních akcí vůči Německu nepřichází vůbec v úvahu a že o osudu Polska rozhodne až výsledek války, přičemž nezávislost Polska může být obnovena až po definitivním vítězství Spojenců…

Abychom nezapomněli: Anglo-francouzské síly nakonec pod vlivem šoku z německo-sovětské smlouvy a německého útoku na Polsko zaútočily na Německo z Maginotovy linie skutečně již dva týdny po začátku války. Aby se neřeklo. Jejich tankový útok byl zastaven v bludišti minových polí a zátarasů Sárska a tím to skončilo.

Lepenkové rakve a nejdelší loď

Příprava Západu na ofenzívu proti Německu neopomněla nebezpečí německého bombardování. Historik Len Deighton upozorňuje: „Vidina bombardovacího letectva pronásledovala evropské politiky od počátku třicátých let. … Vědecké analýzy tyto obavy nijak nemírnily. Britský Committee of Imperial Defence (Výbor obrany impéria) odhadoval, že by úvodní bombardování Londýna trvalo kolem šesti dní a ztráty že by činily 600 000 mrtvých a více než milion raněných. V reakci na tuto analýzu byly vytvořeny zásoby tisíců lepenkových rakví a vytištěn milion formulářů úmrtního listu – skvělá ukázka byrokratického smyslu pro pořadí priorit.“

Nepřipomíná vám to trochu poválečný román Jak jsem vyhrál válku (v jehož filmovém zpracování hrál i John Lennon), nebo některé pikantnosti dob covidových?

Další bod zaznamenali Spojenci v květnu 1940, kdy nacistické ozbrojené síly provedly neospravedlnitelnou agresi proti neutrálnímu Norsku, předešli přitom britsko-francouzskou akci totožného zaměření (!) jen o několik hodin, a tím ovládli Skandinávii. Spojenci se ovšem, právě o oněch pár hodin později, snažili o vlastní vylodění. K přístavu Namos například připlul křižník Ville d‘Alger, plný tanků, děl, protiletadlových zbraní, tažných zvířat, lyží a zimní výbavy vůbec. Nic z toho se však nedostalo na norský břeh. Loď byla totiž příliš dlouhá na to, aby se dostala fjordem dovnitř do přístavu. (To mi zase připomíná nedávnou zprávu o nejdelším trolejbusu na světě, co má přes kruhové objezdy jezdit na pražské letiště…) Plánovači válečné operace nezapomněli na lepenkové rakve, ale zapomněli ověřit to, na co by nezapomněl žádný úředník civilní lodní společnosti…

A tak je to se vším. Dodnes.

Zdroje: Mark Solonin: Hloupost nebo agrese? – Útok Rudé armády na Finsko 25. června 1941, Len Deighton: Blitzkrieg – Od Hitlerova nástupu po pád Dunkerque

 

QRcode

Vložil: Bruno Solařík