Sovětská okupace Polska 1939: Němci nevěděli, zda je Stalin podpoří, či porazí, menšiny i uprchlíci se z vpádu radovali. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
09.03.2024
Foto: Wikimedia
Popisek: Německá invaze do Polska
Válka Německa proti Polsku, zahájená 1. září 1939, se 3. září proměnila ve válku světovou…
Jak dragouni vyhráli nad tanky
Tváří v tvář německému postupu v Polsku podlehlo obyvatelstvo SSSR obavám, že se Němci nezastaví na polsko-sovětských hranicích. Obavy byly ještě zvýšeny povoláváním záložníků Rudé armády do vojenské služby. Začalo skupování zboží v sovětských obchodech. Mezitím Hitler telegraficky naléhal na Stalina, aby podle tajné dohody poslal do Polska Rudou armádu. Nechtěl prý zůstat v roli agresora sám, jak to tvrdí západní i ruští historici. Ale bylo tomu jinak.
Už druhého dne (!) po zahájení války se německým tankům, jak svědčí Guderian, začalo nedostávat paliva a munice, zastavovaly se na místě a musely bezbranně čekat na pěchotu, vezoucí na bojiště navýsost zranitelné cisterny benzínu. Na zásobovací kolony se obořovala polská jízda. Ta nebyla, na rozdíl od obecně rozšířených představ, bezbranným husarským atavismem (šavlování z koňského hřbetu), nýbrž byla vycvičena jako mobilní, dragounská pěchota (rychlý přesun v sedle, sesedat a střílet).
Alespoň v leteckém boji se převaha wehrmachtu projevila ihned. Polské letectvo, nenasazené proti nepříteli naráz, nýbrž po částech, bylo také po částech zničeno, takže luftwaffe měla nebe volné.
Německý Blitzkrieg bez benzínu, polské velení bez spojení
Ale ouha: „Během prvních 14 dní války s Polskem,“ upozorňuje historik John Mosier, „vyčerpalo německé bombardovací letectvo veškeré zásoby svých pum.“ A aby to bylo ještě veselejší, k 15. září, tedy po dvou týdnech překvapivě zdlouhavého blitzkriegu, došlo k náhlému snížení aktivity všeho německého letectva a zároveň k masovému zastavení všech německých tankových a motorizovaných kolon.
Proč se tak stalo? Inu… Zatímco od druhého dne útoku panovaly problémy jen s dodávkami paliva na pozice, nyní, po dvou týdnech bojů, prostě wehrmachtu došly všechny zásoby, z nichž měly být dodávky prováděny… Neznamená to samozřejmě, že by Němci jen chybovali a Poláci jen zářili. Zdaleka ne. Podle historika Mariana Porwita, který se coby plukovník účastnil obrany Varšavy, byl zásadní chybou na polské straně fakt, že vrchní velitel už 6. září odjel (nechceme-li říct uprchl) z Varšavy, kde bylo až příliš centrálně soustředěno veškeré spojení generálního štábu s armádami, do pevnosti v Brestu, kde takové spojení neexistovalo a muselo být narychlo a nekvalitně improvizováno. Tím došlo uprostřed válečných akcí k dezorganizaci velení.
Mimoto řada generálů po německých průlomech opustila své jednotky (!) a rovněž se rozptýlila v zázemí. Polská armáda, obklíčená ze tří stran (Východní Prusko – Německo – Slovensko), byla přitom neodvolatelně obkličována kvůli reálné nemožnosti čelit smrtícím útokům do boků. Přes to všechno polské jednotky zničily během války 40 procent tehdejšího německého letectva (!), 674 tanků (!) a několik tisíc motorových vozidel všech druhů.
Velení německé armády nevědělo, co dohodlo vedení německého státu
Stalin protahoval vstup vojsk do Polska, jak jen mohl. Nakonec vydal rozkaz k útoku a 17. září vpadly rychlé motorizované jednotky Rudé armády do Rzeczpospolité. Jakmile TASS oficiálně oznámil zprávu o vstupu Rudé armády do Polska, dělníci v moskevských továrnách vyskočili na stroje a jásali. Domnívali se, že SSSR poslal svou Dělnicko-rolnickou Rudou armádu do boje proti rozpínavému fašistickému Německu.
Na německé straně vedl totožný mylný předpoklad k panice, a to nejen mezi německým obyvatelstvem. Dokonce i generál Jodl reagoval na informaci o postupu Rudé armády překvapeným dotazem: „Proti komu?“ Některé německé jednotky se tou dobou, díky strategii kleští kolem dosud neporažené polské branné moci, nacházely na severu u Brestu a na jihu u Lvova, tedy už za diplomaty dohodnutou německo-sovětskou demarkační linií, o jejíž existenci nebylo vrchní velení wehrmachtu vůbec informováno. Nyní začaly být spěšně stahovány zpět…
Tou dobou hrozilo, že i přes faktické obklíčení polských sil získá vysmívaná polská kavalerie, byť v izolovaných úsecích, operační převahu nad osiřelou německou pěchotou, podporovanou… tanky bez benzínu. Sovětský motorizovaný postup, plně zásobený pohonnými hmotami a municí, v dané situaci způsobil, že hrdinný polský odpor proti nečekaně zpomaleným Němcům se okamžitě zhroutil na všech frontách obrany státu. Ani zde nelze říct, že by šlo jen o důsledek nečekaného vpádu Polákům do zad.
Jak uvedeno, polské velení bylo už od prvního týdne bojů rozvráceno odjezdem generálního štábu z hlavního spojovacího uzlu ve Varšavě. Navíc pak 15. září opustil vrchní velitel též záložní centrum v Brestu, takže se zhroutil i improvizovaný spojovací štáb. Především proto pak izolované polské jednotky zaregistrovaly postup Rudé armády až při jejím přiblížení na dohled (!). Při absenci jakýchkoli rozkazů pro danou situaci jim většinou ani nezbylo než složit zbraně. Sověti zajali 230 000 polských vojáků, z toho 15 000 důstojníků. Sami napočítali 700 padlých. Polská vláda i s generalitou uprchla posledním volným koridorem do Rumunska.
Blitzkrieg, který vymyslel Goebbels (a jeho lež funguje dodnes)
Moskva oznámila: „Sovětská vláda se nemůže nestranně stavět ke skutečnosti, že blízký ukrajinský a běloruský národ, žijící na polském území, byl ponechán bez ochrany napospas osudu.“ Sovětský tisk informoval, že Rudá armáda je všude s nadšením vítána, čemuž reakce ukrajinských, běloruských a židovských obyvatel, trpících předtím „panskou“ diskriminací ze strany Poláků, dávaly za pravdu. Dost podobně na tom byli uprchlíci před Hitlerem do Polska.
Nadšení jim přirozeně nevydrželo dlouho, protože se velmi brzy měli seznámit s metodami NKVD, která ihned přikročila k decimaci představitelů středních vrstev, aby zde do budoucna zabránila formování jakékoli politické opozice. Ve snaze zlikvidovat armádu jako bojovou sílu navíc jednotky NKVD systematicky vraždily tisíce zajatých polských důstojníků na předem připravených běloruských popravištích.
Zůstává faktem, že Stalin v pravou chvíli zachránil ohroženou reputaci wehrmachtu. Díky Mnichovu měla německá branná moc to štěstí, že se v roce 1938 nemusela blamovat na přístupech k opevněným československým pozicím, chráněným moderními zbraněmi. Překvapivě rozpačitý postup chudého wehrmachtu v chudém Polsku, zachraňovaný jen skvěle uplatněnou leteckou převahou luftwaffe a faktem obklíčení rovinatého Polska ze tří stran, byl pak Goebbelsovou propagandou nafouknut do rozměrů rychlého tankového blitzkriegu. Goebbelsova interpretace polských událostí, která by bez sovětské pomoci vlastně neměla moc co propagovat, ostatně dominuje v obecném povědomí o „mistrném předvedení bleskové války v Polsku“ dodnes…
Protektorát 2.0
Dne 27. září 1939 dorazil Ribbentrop podruhé do Moskvy. Na velkém schodišti kremelského paláce si všiml obřího portrétu cara Alexandra II., což přikládal údajnému „vývoji teze o světové revoluci do konzervativnějšího směru“. Jeho další vzpomínka mírně připomíná scénu z prvního srpnového setkání. Nyní se prý v družné atmosféře společné hostiny pila jakási hnědá vodka (zřejmě šlo o tzv. pěrcovku s pálivou papričkou), po které se člověku až tajil dech, jenže na Stalina kupodivu téměř nepůsobila. Když Ribbentrop před Stalinem pochvalně utrousil, že ruské hrdlo je zjevně výkonnější než německé, Stalin se prý rozesmál, mrkl na Ribbentropa a prozradil mu tajemství. Pije celou dobu lehké krymské víno, které má stejnou barvu jako ta hnědá vodka.
Při vlastním jednání Stalin s Molotovem zahájili diskusi o praktických otázkách dělení Polska a předem vyslovili požadavek, aby v německém záboru nebyla ustavena žádná forma nezávislého polského státu. Ribbentrop ochotně souhlasil. Německo pak vyhlásilo na zbytku polského území s Varšavou a Krakovem „Generální gouvernement“ ve státoprávním rámci Velkoněmecké říše, a to s ještě horším statutem, než měl nešťastný „Protektorát Čechy a Morava“. Dále došlo k převodu etnicky více či méně polských území na okrajích lublinského a varšavského prostoru pod kontrolu Německa, a to výměnou za přesun většiny území Litvy do sféry SSSR.
S hitlerismem nemožno bojovat
Během Ribbentropovy návštěvy však došlo k něčemu mnohem důležitějšímu, byla podepsána druhá dohoda, tentokrát s názvem „německo-sovětská smlouva o hranicích a o přátelství“ (!). To už bylo opravdu příliš. Když letecký konstruktér Tupolev uviděl ve své konstrukční kanceláři na předměstí Moskvy sovětské noviny z 29. září 1939, které text dohody uveřejnily, zmačkal je a vykřikl: „Jaké přátelství? Co se to tam s těmi nahoře děje, to už se úplně zbláznili?“
Mnozí sovětští dělníci prý slzeli, jiní se alespoň mračili. Někteří prohodili nepřátelskou poznámku o německém fašismu, za kterou byli pak po udání tajných informátorů zatčeni. V moskevských parcích, kde se shromažďovaly skupinky lidí, aby vyslechly agitátory, vysvětlující pravý význam paktu, bylo slyšet hlasy, že to nebude dlouho trvat, že Německu se nedá věřit a že německý útok na SSSR je neodvratný.
Dne 31. října komentoval Molotov na mimořádném zasedání Nejvyššího sovětu válečný stav mezi Západem a Německem. Za agresory označil Británii a Francii. V souvislosti s tím, že za svůj cíl si Západ vytkl zničení hitlerismu, přirovnal Molotov takovou politiku ke středověkým tažením za vymýcení jiné víry: „Ideologii hitlerismu … je možné přijímat či odmítat, … ale ideologii nelze zničit silou,“ pravil. „Proto je nejen nesmyslné, ale i zločinné vést takovou válku, jako je válka za zničení hitlerismu.“ Netřeba asi dodávat, že s podobnou argumentací se dle potřeby dá cokoli interpretovat jakkoli. Jen je vždy důležité důsledně vymazat verzi, která se už nehodí. Kupříkladu s tezí, že je zločinné vést válku proti hitlerismu (!), by Molotov o dva roky později moc nepochodil…
Zdroje: John Mosier: Mýtus o blitzkriegu, Marian Porwit: Komentarze do historii polskich działań obronnych 1939 roku (3 díly), Joachim von Ribbentrop: Zwischen London und Moskau: Erinnerungen und letzte Aufzeichnungen, Basil Henry Liddell Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík