Záminku druhé světové války svedl Hitler na Slováky. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
02.03.2024
Foto: Pixabay
Popisek: Směrovalo to i k takovým výsledkům
Vraťme se ke klíčovému 23. srpnu 1939. K uzavření sovětsko-německé smlouvy, která podle Hitlera měla zapůsobit jako bomba.
Přemlouvání
Bomba byla odpálena. Nyní šlo o to, aby exploze vyplnila naděje, které do ní Hitler vkládal. Kancléř netrpělivě čekal na reakci Británie. Došlo však k něčemu, co Hitlerovu radost z odpálení bomby přímo drasticky zchladilo, a to už pouhých pár hodin po výbuchu. Otřesený Chamberlain totiž v důsledku zmíněného obratu britské politiky (po 15. březnu) oznámil Dolní sněmovně, že bez ohledu na právě zveřejněný šokující pakt Německa se SSSR hodlá Británie dodržet (!) závazky vůči Polsku.
Hitlerovi, který naprosto nechápal, že svou okupací předjarní Prahy 15. března vyhodil do povětří všechny smlouvy s Británií, vrcholícími tou mnichovskou (která byla podmíněna jeho slibem, že Sudety jsou jeho poslední územní požadavek v Evropě), se nyní nestačil divit. Nezbývalo než doufat, že je to jen oficiální úlitba veřejnému mínění Velké Británie. Pokud ne, jeho hlavní trumf se promění v bezcennou kartu…
Dne 25. srpna mluvil Hitler do duše britskému velvyslanci Hendersonovi: Proč se Británie zbytečně připravuje o své světové impérium kvůli Polsku? Jakmile Německo vyřeší polský problém, je ochotno uzavřít s ní dohody, „které by Británii zajistily německou pomoc, bez ohledu na to, kde by této pomoci bylo zapotřebí“. Když viděl, že není zbytí, pronesl Hitler velmi zásadní prohlášení. Řekl totiž, že „pokud by se Británie hodlala pustit do povýtce fingované války za účelem zachování tváře, nebude jí to vyčítat“. Možná měl Hitler vyslovit přesně tuto větu poněkud dřív…
Překvapení
Podle plánu měla válka začít už druhého dne, 26. srpna ve 4:30 ráno. Generálové a jejich divize čekali vlastně jen na oficiální pokyn. Hitler byl tudíž i přes neuspokojivý výsledek jednání s Brity nucen rozjet válečnou mašinérii. Ve vleku událostí musel vydat tajné heslo „Fall Weiss“, přestože útok ještě stále politicky nezajistil.
Sotva bylo heslo vydáno, zřítilo se jako na potvoru i lešení, na němž mělo být politické zajištění útoku vybudováno. Německý kancléř se totiž v tu chvíli dozvěděl, že Italové nemohou v současné době vůbec nabídnout vojenskou pomoc Německu (den poté podmínili Italové účast na německé válce záměrně nesplnitelnými požadavky dodávek surovin a zbraní). Itálie tím vlastně oznámila, že nemůže naplnit poměrně čerstvou vojenskou smlouvu Německa s Itálií, a dopustila se tím de facto zrady spojence.
A to nebylo všechno. Právě tou dobou oznámili z druhé strany Britové, že večer toho dne ratifikují vojenský pakt s Polskem. Šroubovaná klíčová věta dohody zněla: „Jestliže by jedna ze smluvních stran byla zavlečena do nepřátelství s některou evropskou mocností, a to následkem útoku této poslední mocnosti na onu smluvní stranu, udělí druhá smluvní strana straně zavlečené do nepřátelství ihned všechnu podporu a pomoc, jaké jsou v její moci.“
Hitlerovi muselo být jasné, že když Británie jednoho dne podepíše spojeneckou dohodu, stěží ji hned zítra zruší.
Nezodpovědná banda Slováků
Co teď? Za takové situace nezbylo než urychleně útok na Polsko odvolat (!!!). Šlo to ještě vůbec? Šlo, ale doslova v polovině skoku.
Užaslí armádní velitelé wehrmachtu, kteří museli zcela bezprecedentně zastavit naplno rozjetou vojenskou mašinérii těsně před zahájením válečných operací, se zhrozili nad neschopností politického vedení, což bylo pro Hitlera, mimochodem řečeno, víc než na pováženou.
Ani to ještě nebyl konec celé nehoráznosti. Šlo o to, že jedna úderná jednotka agentů německé tajné služby, abwehru, která byla poslána do Polska s předstihem, aby z území jediného německého „spojence“, Slovenska, obsadila železniční tunely u Jablunkova (československého města, anektovaného v říjnu 1938 Polskem), už prostě nemohla být odvolána. Tato jednotka tedy, jako jediná z celého wehrmachtu, omylem dokončila skok a zaútočila podle plánu na Polsko! Brzy vyslala zoufalou zprávu, že je obklíčena jednotkami pravidelné polské armády. Hitlerovi nezbylo než obklíčeným mužům rezignovaně vzkázat, že se mají držet tak dlouho, jak jen to půjde… Německé úřady mezitím trapně vysvětlovaly Varšavě, že Německo nemá s touto akcí nic společného a že se prý jedná o „nezodpovědnou bandu Slováků“…
Jakmile Hitler na poslední chvíli zarazil skok, začal za nových podmínek dokonce uvažovat o odložení války o dva roky (!!!) Šéf abwehru Canaris (který, jak známo pracoval i pro druhou stranu) nyní s obrovskou úlevou konstatoval: „Z téhle rány se už nevzpamatuje. Mír je zachráněn na dvacet let.“
Pro Hitlera to musela být moc těžká noc. (Pro Čechy, kdyby to věděli, by byla taky. Canarisem prorokovaný mír na dvacet let by znamenal Protektorát Čechy a Morava až do roku 1959. Nejmíň…)
Nejistota
Po noci však, jak už to tak bývá, následovalo ráno. Druhého dne sdělil Hitler v kancléřství poslancům Říšského sněmu, že válčit se bude přece jen ihned, a to „těmi nejbrutálnějšími a nejnelidštějšími metodami“. Sází prý všechno na jednu kartu stejně jako legendární pruský král a válečník Fridrich Veliký. Nebylo divu, bylo mu naprosto jasné, jak se včera dokonale znemožnil bezprecedentním vydáním a zrušením (!) rozkazu k válce. Hořel teď netrpělivostí, aby tuto ostudu napravil novým rozkazem, kdy už rozhodně neustoupí…
Vzápětí po projevu byla vůdci Velkoněmecké říše doručena zpráva, že Británie vážně zvažuje jeho nabídku. Hitlerovi se ulevilo jako nikdy předtím. Prozřetelnost je tedy přece jen na jeho straně.
Nyní měl jasno. Očekával už jen, že po zveřejnění jeho „umírněných“ požadavků na Gdaňsk, koridor přes Koridor a plebiscit na Němci nárokovaných územích je Britové přijmou a Poláci odmítnou, čímž mezi nimi dojde k roztržce a čerstvému britsko-polskému paktu bude konec. Doufal, že tento mistrovský kousek diplomacie vyrazí Britům dech.
Namísto toho se triumfující Hitler vzápětí ocitl tváří v tvář zaprvé nabídce z Itálie, že „zrádce“ Mussolini je přátelsky ochoten zprostředkovat jednání Německa s Británií zrovna jako loni na podzim v Mnichově, a zadruhé upřesnění z Londýna, že pro sblížení s Berlínem, případně i navrácení bývalých německých kolonií Německu, bude nezbytné jednání Německa s Polskem. A že bude zapotřebí stvrdit jeho výsledky mezinárodními zárukami. Přitom Britové promptně vzkázali do Berlína, že dostali od Poláků „definitivní příslib“ k jednání o územních ústupcích Německu bez boje.
Nečekaně se tak Hitlerovi vyplnily hned ze dvou stran jeho předchozí nejhorší obavy ohledně nabídky mírového zprostředkování. Vzpomeňme si, co jsme minule psali o Hitlerově poměru k tomu, kdo by toto navrhl: „Mám pouze jedinou obavu, a to, aby se mi nějaký schweinhund na poslední chvíli nenabídl za zprostředkovatele.“
Budu stavět letadla, letadla, letadla!
Po chvíli nejistoty se Hitler rozhodl s nevítaným jednáním souhlasit a vystoupit s relativně umírněnými požadavky, dát však Polákům jediný den na jejich přijetí. Věřil, že takové bezprecedentní ultimátum Poláci určitě odmítnou. Aby nenechal nic náhodě, rozhodl se zastrašit Brity zpět do podoby mnichovanských appeaserů. Za tím účelem přijal 26. srpna Göringem dohozeného zprostředkovatele, švédského podnikatele Dahleruse. Ten po válce popsal, jak proběhlo jeho setkání s kancléřem Německa:
„Hitler naslouchal a nepřerušoval mne…, ale pak náhle vstal a velmi rozrušeně a nervózně přecházel po místnosti a jakoby pro sebe si říkal, že Německu se nedá odolat… Pojednou se zastavil, stál uprostřed místnosti a díval se do prázdna. Mluvil zastřeným hlasem a svým chováním budil dojem naprosto nenormálního člověka. Vyrážel rychle ze sebe: Jestliže dojde k válce, pak budu stavět ponorky, stavět ponorky, ponorky, ponorky! Mluvil nezřetelně a nakonec mu již vůbec nebylo rozumět.
Potom se dal dohromady, zvýšil hlas, jako kdyby se obracel na četné posluchačstvo, a vykřikl: Budu stavět letadla, stavět letadla, letadla, letadla a naprosto zničím své nepřátele! Podobal se více fantomu z pohádek, než skutečné osobě. V úžasu jsem na něj zíral, pak jsem se obrátil ke Göringovi, abych viděl, co tomu říká, ale ten nehnul ani brvou… (Hitler) řval jako posedlý. Jeho chování bylo čím dál tím zmatenější. Chvílemi se zarazil, jeho pohled se strnule upínal k nějakému pomyslnému bodu. Potom zase začal pobíhat po pokoji, až se zčistajasna zastavil, těsně přede mnou, a znovu spustil kázání…
Když jsem už myslel, že konečně přistoupí k věci, zastavil se v koutě a rozhazuje rukama zase začal křičet: Chce-li Anglie bojovat rok, budu bojovat rok! Chce-li Anglie bojovat dva roky, budu bojovat dva roky! Tu se na chvíli odmlčel, divoce koulel očima, pak křičel ještě hlasitěji: A chce-li Anglie bojovat tři roky, budu bojovat tři roky. A když bude třeba, budu bojovat deset let! řval nakonec jako smyslů zbavený a přitom udeřil pěstí do prázdna, až se celý zapotácel. Poté se náhle uklidnil. Zdvořile mě požádal, abych jel ihned do Londýna a osvětlil tam jeho stanovisko.“
„Přestaňme hrát vabank,“ varoval Hitlera po jeho rozhodnutí vrazit klín mezi Brity a Poláky vyčerpaný Göring. Vůdce odpověděl: „To je jediná hra, kterou jsem kdy hrál, vabank o všechno.“ Ribbentrop pak předložil britskému velvyslanci Hendersonovi ony falešné umírněné požadavky a s odkazem na to, že žádný Polák nepřijel, je ihned označil za neaktuální.
Vabank
Poté, už podruhé a nyní definitivně, 31. srpna ve 12:40, podepsal Hitler Směrnici č. 1: „Nyní, když byly vyčerpány všechny politické možnosti pro smírné řešení situace na východní hranici, jež je pro Německo nesnesitelná, rozhodl jsem se pro řešení silou.“ Večer vyslovil, rovněž už podruhé!, smluvené heslo „Fall Weiss“ a šel spát.
Už odpoledne požádal polský vyslanec, varovaný Brity, že se opravdu schyluje k válce, opožděně o audienci. Po několika minutách odešel od zcela již neústupného Ribbentropa s nepořízenou. Britský a francouzský velvyslanec se v noci po telefonu pohádali nad absurditou nadcházející války.
Dne 1. září 1939 byla z moře zahájena palba na polskou základnu Westerplatte v Gdaňsku. Její velitel major Sucharski odeslal do Varšavy následující radiotelegram: „Německá řadová loď Schleswig-Holstein zahájila ve 4:45 palbu na náš přístav. Palba trvá. Žádám o rozkazy.“
Po šestiminutové dělostřelecké přípravě zaútočila na základnu německá pěchota. Wehrmacht zahájil polské tažení.
Všechno naruby
Když Hitler o dva dny později obdržel britské ultimátum s požadavkem okamžitého stažení wehrmachtu z polského území, obrátil se na Ribbentropa, který ho předtím tolik přesvědčoval, jak Angličany zná a že ti do války nepůjdou, a s hněvem na něj vyštěkl: „Co teď?“ Ribbentrop prkenně odvětil: „Domnívám se, že nám za hodinu předají podobně znějící ultimátum Francouzi.“
Stalo se. Útok na Polsko i přes obě ultimáta pokračoval, načež se automaticky změnil ve světový konflikt, protože Západ, nemaje už jiného východiska, vyhlásil Německu válku. Německý státní tajemník Weizsäcker (otec pozdějšího prezidenta SRN z let 1984-1994) provedl zdrcující shrnutí:
„V poledne 25. vzal (Hitler) výstrahy Západu vážně a ze strachu, že se Anglie pustí do boje, ale Itálie ne, zrušil ještě večer již vydaný rozkaz k útoku. Dne 31. srpna už pro něho nic z toho neplatí. Přikazuje napadení Polska, třebaže ví, že se nic nezměnilo, totiž že Itálie zůstane stranou a Anglie se slavnostně zavázala, že Polákům přijde na pomoc. Konečně 3. září je Hitler zaskočen britsko-francouzským vyhlášením války a zprvu je bezradný.“
Novou světovou válku zahájil Hitler opřen o Sovětský svaz, svého úhlavního ideového nepřítele. Bojoval v ní proti Velké Británii, o jejíž přízeň se řadu let ucházel…
Zdroj: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík