Stalin je slovanský nacionalista a západ na nás nezaútočí, tvrdil Hitler v srpnu 1939. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
24.02.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Josif Vissarionovič Džugašvili, známý jako Stalin
Německo-sovětská smlouva, podepsaná 23. srpna 1939, byla hned druhého dne bez jakékoli předzvěsti zveřejněna. Západ i evropské (ba světové) veřejné mínění byly v dokonalém šoku. Ovšem pozor! Platilo to přirozeně i o občanech signatářských zemí, Německa a SSSR…
… platilo. Ale až na jednu komickou výjimku. Nedůvtipný Ribbsentrop připravil po svém triumfálním návratu z Moskvy pořádný šok i Hitlerovi. Nechápal totiž úzkou účelovost paktu, který právě uzavřel, a pln dojmů Hitlera přesvědčoval: „Stalin je přesně takový jako vy, můj vůdče, je neuvěřitelně mírný. Vůbec se diktátorovi nepodobá.“
Opaření nacisté
Jeden z členů Ribbentropova doprovodu, gauleiter Forster z Gdaňsku, kdesi poznamenal, že se v Kremlu cítil jako „mezi starými stranickými kamarády“. Ribbentropovi se to tak zalíbilo, že to v Německu opakoval každému na potkání sám o sobě. Tím ovšem pochopitelně naprosto znechutil staré stranické ideology NSDAP. I italský ministr zahraničí Ciano při zmíněném Ribbentropově výroku na oficiálním obědě hleděl zarytě do talíře.
Alfred Rosenberg (rodák z carského Tallinnu roku 1893, který vystudoval v Moskvě, odkud pak musel před bolševiky prchnout), pro kterého byl antibolševismus vyznáním víry, po podepsání paktu utrousil: „Ve světle našeho teď již dvacetiletého boje je to ztráta tváře.“ Mezi členy SA a „prostými nacisty“ bylo slyšet hlasy, že Mein Kampf by měl být stažen z knihkupectví, protože Hitler dělá pravý opak toho, o čem psal.
Zahrada Hnědého domu v Mnichově byla prý druhý den po zveřejnění smlouvy poseta vyhozenými stranickými odznaky. Hitler musel opařeným nacistům vysvětlovat, že Sovětský svaz už není bolševickým státem, nýbrž autoritativní vojenskou diktaturou, podobně jako Německo. Tvrdil, že Stalin vytvořil „nový druh slovansko-moskevského nacionalismu“, a tím že zbavil bolševismus židovského internacionalismu. I Mussolini vysvětloval překvapeným fašistům, že bolševismus je už mrtvý. Stalin ho prý nahradil „jakýmsi slovanským fašismem“.
Spokojení bolševici
Do propagandistické ofenzívy vůči nepopsatelně konsternovaným občanům SSSR přešli také Sověti. Zatímco Kominterna chlácholila užaslé evropské komunisty výkladem, že v důsledku politiky appeasementu západních demokracií je smlouva s nacistickým Německem jedinou možností, která Sovětskému svazu zbývá (a že se nyní vlastně zvýšila pravděpodobnost semknutí Němců proti Hitlerovi…), Molotov si vzal na starost domácí scénu. Dne 31. srpna (doslova den před vypuknutím druhé světové války) prohlásil na zasedání ÚV VKS(b):
„Sovětsko-německou dohodu ostře napadl britsko-francouzský a americký tisk, a zvláště některé socialistické noviny… Obzvlášť ostře odsoudili tuto dohodu někteří francouzští a britští socialisté… Tito lidé jsou rozhodnuti, že Sovětský svaz musí bojovat proti Německu na straně Británie a Francie. Člověk by se skutečně mohl ptát, zda se tito váleční štváči nezbláznili. (Smích.) Podle sovětsko-německé dohody není Sovětský svaz povinen bojovat ani na britské ani na německé straně. Sovětský svaz sleduje svou vlastní politiku, kterou určují zájmy sovětského lidu a nikoho jiného. (Hlasité ovace.) Jestli tito pánové mají tak neodolatelnou touhu jít do války, dobře, ať tedy jdou do války sami, bez Sovětského svazu. (Smích a potlesk.) Uvidíme, jací z nich budou bojovníci. (Hlasitý smích a potlesk.)“
Jak hleděl Berlín na Londýn
V době, kdy letěl Ribbentrop do Moskvy, přijal Hitler britského emisara Hendersona, vyčetl mu, že jeho snahy o sblížení s Británií byly z britské strany odmrštěny, a varoval ho, že Německo bude válčit, děj se co děj. Po Hendersonově odchodu se Hitler spokojeně obrátil k svému tajemníkovi se slovy: „Tenhle rozhovor Chamberlain nepřežije. Dnes večer jeho vláda padne.“ Říšskému tiskovému šéfovi Dietrichovi pak řekl: „Žádná demokratická vláda nemůže přetrvat takovou porážku a blamáž, kterou utržili Chamberlain a Daladier naší moskevskou smlouvou.“
Jak dnes víme, Chamberlainova a Daladierova vláda tuto porážku a blamáž přetrvaly. Pro pochopení důvodů, proč jim Hitler prorokoval konec a proč k němu nedošlo, budeme muset stručně osvětlit, jak se vlastně v roce 1939 vyvinul vztah mezi Západem a Hitlerovým Německem. Hitler choval velký respekt vůči imperiální tradici Britské říše a dlouho se ucházel o její přízeň. Opovrhoval však „přežitým“ systémem vlády v západních velmocích, tj. demokracií, proti níž měl podle něj diktátorský systém nesrovnatelně lepší vyhlídky na úspěch v moderním světě.
Navíc Hitler pochyboval o možnosti mírového soužití Německa s Británií v dlouhodobém výhledu. Vyústění viděl v nevyhnutelném boji o hegemonii, a tudíž v budoucí konfrontaci, která je „otázkou života a smrti“. Trval však na tom, že „nepřipadá v úvahu, aby tento zápas začal zrovna teď“, o podobném konfliktu uvažoval až v horizontu let 1943–45! Tehdy totiž měly být splněny zbrojní programy Německa (včetně výstavby silného válečného loďstva). A teprve někdy poté měl pak následovat, rovněž nezbytný, útok proti SSSR…
Jak hleděl Londýn na Berlín
A teď z druhé strany. Nejkonzervativnější ze západních appeaserů zase počítali s nezbytností ustavit v Evropě vhodné podmínky pro zadržení trvalého a masivního pronikání bolševické propagandy a dále pro destabilizaci SSSR, a to pomocí nátlaku militaristických režimů v čele s Německem, řízeného ovšem ze Západu. V této věci se jim tedy Hitler ponenáhlu vymkl z rukou.
Po chybách appeaserů, neschopných udržet Hitlera v mezích slušného imperialistického chování, však udělal hned vzápětí strašlivý renonc tentokrát zase německý kancléř, v březnu 1939 porušil půl roku starou mnichovskou dohodu. Západní Spojenci museli toto porušení dohody, anexi Prahy, fakticky strpět, takže Hitler opět triumfoval. Došlo však k něčemu, co führer neočekával, radikální obrat britského veřejného mínění, nalomeného už Mnichovem, byl nyní doprovázen i obratem názoru Chamberlaina a vlády Velké Británie (!).
„Je toto poslední útok na nějaký malý stát, anebo budou následovat další?“ otázal se Chamberlain při projevu v Birminghamu dne 17. března. „Nejedná se ve skutečnosti o krok kupředu ve snaze o násilné ovládnutí světa?“ Porušení mnichovské dohody Německem mělo tedy za následek krajně opožděné prozření samotného Chamberlaina a jeho poradců, že se Hitlerovi opravdu nedá věřit.
Vysoká cena za Prahu
To vše vedlo k převratnému a navýsost paradoxnímu rozhodnutí. Samotní appeaseři se totiž tváří v tvář nacistické vlajce na Hradčanech vzdali své vlastní politiky appeasementu a byli místo toho odhodláni zastrašit napříště Hitlera před novými agresemi v Evropě. „Pokud je postoj německé vlády pouhé blufování, potom ji lze zastavit veřejným prohlášením z naší strany,“ poučil britský ministr zahraničí, appeaser Halifax, své již dávno protiappeaserské spoluobčany, „a pokud to blufování není, bude nezbytné, abychom se proti ní všichni semkli. Čím dřív, tím líp.“
Dokonce i Daladier ohlásil po okupaci českých zemí Chamberlainovi, že Francouzi urychlí zbrojení a postaví se každé další německé agresi. Za nešťastnou Prahu zaplatil Hitler příliš vysokou cenu, udělal si z usmiřovačů nepřátele. I tito „nepřátelé“ byli sice ochotni uzavřít s Německem „plnohodnotné světové partnerství“, ovšem pouze pod podmínkou, že nyní nechá další evropské státy na pokoji. Hitler však změnu anglo-francouzské politiky nepochopil a agresivních záměrů se nevzdal. Západní politici, kteří doufali, že semknou-li se nyní opožděně proti Hitlerovi, odstraší ho od válčení, zase nepochopili jeho nepochopení, smíme-li to tak říct.
Po 15. březnu 1939 zkrátka Západ příliš pozdě odhalil v Hitlerovi obyčejného vyděrače, který stupňuje své požadavky. Už mu nyní nevěřil ani slovo a jako v každé správné detektivce se rozhodl vyděrače zarazit, arci ovšem s přetrvávající vírou, že se to snad podaří jen prostřednictvím varování a hrozeb, což na vyděrače málokdy platí… Zato Hitler si zase anglo-francouzské politiky jednou provždy přečetl a s naprostou jistotou předpokládal, že se nikdy nevzchopí k boji: „Naši sokové jsou jen malé ryby, viděl jsem je v Mnichově,“ řekl 22. srpna 1939 na tajné válečné schůzi generálům wehrmachtu…
Jak Hitler bouchal pěstí do stolu
Zpočátku se nezdálo, že by se terčem další agrese Německa v Evropě mělo stát zrovna Polsko. Spolupracovalo přece s Hitlerem prakticky od jeho nástupu k moci, přispělo k nátlaku na ČSR a nabízelo se Německu za partnera i po Mnichovu. Hitler měl rovněž zájem na dohodě s Polskem, považoval však za nutné obrat při té příležitosti tohoto chudého kamaráda o versailleský dar, (do první světové války německý) Gdaňsk. Podle slov Iana Kershawa Hitler „očekával, že nátlak na Poláky bude účinkovat stejně hladce jako v případě Čechoslováků. Spoléhal na to, že Poláci záhy přijdou k rozumu, vzdají se Gdaňsku a přistoupí na exteritoriální trasy napříč koridorem. Pokládal za samozřejmé, že se potom Polsko stane německým satelitem a spojencem v pozdějším útoku na Sovětský svaz.“
Dne 21. března 1939 o tom Ribbentrop přesvědčoval polského velvyslance Lipského, kterého vyzval k přípravě Beckovy návštěvy v Berlíně. Předestřel přitom také zmíněné nároky Říše na Gdaňsk a koridor a na oplátku nabídl Polákům náhradu na úkor čerstvě „samostatného“ Slovenska (!), a později sovětské Ukrajiny.
To všechno ještě připomínalo běžné handrkování stepních lupičů. Avšak pozor! Ribbentrop v tomto rozhovoru také Lipského velmi ostře varoval, že Hitler ztrácí trpělivost, a pohrozil mu, že německé veřejné mínění lze popudit proti Polsku zrovna tak, jako předtím proti ČSR.
Šéf německé diplomacie tím dokonale rozšlapal všechen dosažitelný porcelán, co zbyl ještě v dosahu po osudovém faux pas, které jeho šéf právě provedl v Praze, a to v nejnevhodnějším okamžiku, jaký si vůbec mohli nacisté vybrat. Poláci si totiž sečetli birminghamský Chamberlainův projev na jedné straně a Ribbentropovy výhrůžky ohledně Gdaňsku a koridoru na straně druhé a pochopili, že vlastně dostali naprosto nečekanou příležitost zachránit svou územní integritu před neodvratnou agresí svého vlastního dosavadního spoluagresora.
A právě v okamžiku polského prozření přišli Britové s návrhem garancí ohroženým státům. Britům se s nimi roztrhl pytel, ihned po Hitlerově triumfu v bezbranné Praze je britská vláda nabídla Polsku, Rumunsku, Řecku a Turecku a následně zahájila vážná jednání se Sovětským svazem.
Za těchto okolností Lipski 26. března 1939, namísto informací o vyžádané návštěvě šéfa státu Becka, přinesl slonu v porcelánu polské memorandum, v němž byly německé nároky i nabídky odmítnuty. Poláci místo toho přijali britské garance. Když se o tom Hitler dozvěděl, bouchal pěstí do mramorového stolu, hrozil, že je všechny uvaří ve vlastní šťávě, a zahájil práci na ozbrojeném potrestání Polska a vytření zraku Západu.
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Ian Kershaw: Hitlerův mýtus
Vložil: Bruno Solařík