Stalin v srpnu 1939 slíbil, že přijde se stovkou divizí Hitlerovi na pomoc až na Rýn. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
17.02.2024
Foto: Se svolením České televize
Popisek: Josif Vissarionovič Stalin
Když se Sovětským svazem bojovali v Mongolsku Japonci, Němci mu dobrovolně dali část Polska, Rumunska a celé Pobaltí.
Srpen 1939. Hitler předpokládal, že v pozadí překvapivě vstřícných kroků SSSR vůči Německu stojí sovětské hospodářské nesnáze a příležitost, které se Stalin, ta „lstivá liška“, chopil, aby ochránil sovětské západní hranice před polskou hrozbou.
Polská hrozba, to zní bezmála směšně, jenže… Jenže vojenské plánování SSSR vycházelo v třicátých letech skutečně z předpokladu, že invazní síly, útočící na SSSR ze západu, se budou skládat z armád německých − a polských. K nim by se pravděpodobně přidaly armády (a především operační prostor) pobaltských států, Litvy, Lotyšska a Estonska. V roce 1936 měla polská armáda sílu 50 divizí a Hitler prohlašoval, že německá armáda má 36 divizí. Po mobilizaci by patrně německá armáda vzrostla na 100 divizí. Za zády Hitlera a jeho koalice předpokládali Sověti „křižáckou“ podporu plutokratického Západu, tedy Británie a Francie.
Překvapivé sblížení Vlasti proletariátu s kapitalistickou Francií v roce 1935 (a ostatně i s Benešovým Československem) a nyní (1939) plán obnovení paktu Francie−SSSR spolu s jeho rozšířením o Británii, to vše mělo z hlediska SSSR napomoci vyprázdnit ono „křižácké“ zázemí, a v důsledku tak zlomit hrot prvního sledu antisovětského kordonu, tedy Hitlera a jeho případných spojenců na Visle a na Baltu.
Nyní to ovšem byla – světe, zboř se − přímo německá nacistická diplomacie, kdo vyslovil nabídku sblížení se SSSR. To činilo veškerou dosavadní diplomatickou strategii SSSR jakoby zbytečnou. Nešlo přitom jen o Evropu. Pakt s Německem by totiž Sovětům výrazně pomohl odradit a neutralizovat proněmecké Japonce. A nemluvíme rozhodně o nějakých vzpomínkách na rusko-japonskou válku z let 1904-1905. Doslova ve dnech hitlerovských námluv se SSSR, v srpnu 1939, totiž vyprovokovalo Japonské císařství z okupovaného Mandžuska skutečné ozbrojené srážky na východních hranicích SSSR a Mongolska za účasti desetitisíců vojáků na obou stranách.
Tehdy ještě prakticky neznámý generál Žukov měl co dělat, aby se s Japonci vypořádal, ale v bitvě u řeky Chalchyn v Mongolsku se to jeho sovětsko-mongolským vojskům díky nečekaně modernímu manévrování podařilo. (Což mimochodem Žukova tak proslavilo, že sovětský etnograf K. A. Četkarjev i u menšinového ruského národa Marijců už rok poté zaznamenal pohádku o tom, jak byl kouzelný pes vyznamenán nejvyšší poctou, obojkem se Žukovovým jménem…)
Hitler nabídl Sovětům vyhlídku na územní zisky a sféry vlivu ve východní Evropě. Na oplátku žádal jen obchodní kooperaci plus neutralitu SSSR vůči německé expanzi. Nic, co nabízely Francie a Británie, se této nabídce zdaleka nemohlo rovnat. Německo-polskou spolupráci, založenou na ochotě polské vlády udělat pro Hitlera už od roku 1934, co mu viděla na očích (viz např. kolaboraci Polska při nátlaku proti ČSR na podzim 1938, dovršenou loupeží Těšínska), přitom v dubnu 1939 roztrhaly ostře uplatněné požadavky nevděčné Říše na Gdaňský koridor a další úpravy německo-polských hranic. Hitler nyní v prvé řadě potřeboval odradit Západ od nevhodné pomoci Polsku, k čemuž podle něho účelový a nepochybně dočasný pakt se Stalinem dokonale postačí. O tom jsme mluvili už minule:
Navíc Hitler dobře věděl, že Západ dělá všechno pro to, aby se nečekaných závazků vůči Polsku tak jako tak zbavil. Nuže, dne 22. srpna 1939 oznámil Hitler tajně shromážděné padesátce důstojníků vrchního velitelství armády (OKW), že teď má Polsko přesně tam, kde je chtěl mít. „Mám pouze jedinou obavu,“ dodal, „a to, aby se mi nějaký schweinhund na poslední chvíli nenabídl za zprostředkovatele.“ Příznivé podmínky pro německo-sovětské sblížení byly na světě.
Následovalo jedno ohromující překvapení za druhým. Když se člen sovětského politbyra Chruščov dozvěděl od Stalina se značným zpožděním, že nazítří přijede do Moskvy Ribbentrop, reagoval prý na tuto neuvěřitelnou zprávu dotazem, zda se Ribbentrop rozhodl emigrovat…
Zbrusu nové Hitlerovo osobní letadlo Focke-Wulf Condor s Ribbentropem v útrobách přistálo na moskevském letišti v jednu hodinu odpoledne dne 23. srpna 1939. Na letištní budově vlálo pět nacistických praporů, používaných dříve v sovětských protinacistických filmech, s hákovými kříži, které byly obráceně…
V Kremlu čekal na Ribbentropa k jeho překvapení kromě Molotova… sám sovětský vůdce Stalin. Ribbentrop začal ujištěním, že Německo touží po nových vztazích se SSSR na trvalé bázi. Stalin nenuceně poznamenal, že i když obě země na sebe po mnoho let „lily kýble špíny“, není důvod, proč s touto nevraživostí nepřestat. Během podpisu dohody se prý Stalin tvářil slavnostně. Toho večera pronesl v jedné chvíli pozoruhodně dvojsmyslnou větu: „A kdyby v nastávajícím období bylo Německo sraženo na kolena, přijdu mu na pomoc se stovkou rudých divizí na Rýn.“
Následovala bohatá večeře s vodkou a přípitky:
Stalin připil Hitlerovi: „Vím, jak hluboce miluje německý lid svého vůdce.“
Molotov připil Ribbentropovi a německému velvyslanci v Moskvě Schulenburgovi, a potom Stalinovi, „který ve svém projevu v březnu tohoto roku, jenž byl v Německu správně pochopen, navodil tento obrat v politických vztazích“.
Stalin a Molotov připili opakovaně „na pakt o neútočení, jenž znamená novou éru v německo-sovětských vztazích, a na německý národ“.
Ribbentrop připil Stalinovi, Sovětskému svazu a budoucím vztahům.
Ribbentropův pobočník Schulze si při té příležitosti potají nalil ze Stalinovy karafy a zjistil, že namísto alkoholu obsahuje vodu...
Na otázku, čím na ně Stalin při jednání nejvíc zapůsobil, odpověděl po letech německý diplomat von Walther překvapivě, že svým šarmem: „Dovedl si podmanit každého…“
V noci 23. srpna 1939 byla smlouva o neútočení podepsána. V platnost vstoupila okamžitě, a to na dobu deseti let, tj. do roku 1949… Nejdůležitější část smlouvy, která vymezovala sféry vlivu obou zemí a jejich zábory teritorií východní Evropy, zůstala přirozeně tajná. (SSSR její existenci popíral až do roku 1989.) Podle tohoto textu připadla do německé sféry zájmů Litva (o měsíc později byla dodatečně převedena k dispozici SSSR) a do sféry sovětské spadlo Lotyšsko, Estonsko, Finsko a rumunská Besarábie.
Pokud šlo o Polsko, pak otázka udržení zbytku polského státu zůstávala sice otevřená, ale po vojenské intervenci Němců a Sovětů do Polska měl SSSR v každém případě získat území, osídlená Bělorusy a Ukrajinci. (Původně mu byla přiřknuta i část území historicky a etnicky polských, konkrétně na východě lublinské a varšavské provincie, ale ty přešly záhy pod Německo výměnou za zmíněnou Litvu.) Ještě té noci telefonoval Ribbentrop Hitlerovi, že zaznamenal úspěch na celé čáře. Hitler mu poblahopřál a řekl: „Bude to jako rána z děla.“
Stalin si v Moskvě po uzavření paktu zavolal pobočníka ministra obrany (mimochodem etnického Ukrajince, rodáka z Bachmutu) Vorošilova, generála Chmelnického, a nařídil mu, aby řekl Vorošilovovi, že má ukončit rozhovory se západními vojenskými misemi. Chmelnickij prý vyřídil Vorošilovovi vzkaz těmito slovy: „Klime, Koba řekl, že máš sklapnout kolovrátek.“ A tak pozval Vorošilov 25. srpna oba vedoucí činitele anglo-francouzské mise do Kremlu. Na jejich otázku, zda Sovětský svaz ještě uvažuje o možném pokračování porad, odpověděl Vorošilov: „V nynější situaci by pokračování rozhovorů nemělo žádný smysl.“ Kupodivu k tomu pak dodal: „Není však vyloučeno, že v budoucnu dosáhneme pozitivních výsledků.“
Samotný fakt zrušení porad se Západem pak Vorošilov komentoval slovy: „Po celou dobu jednání odmítala polská vláda spolupráci se Sovětským svazem. Stejně postupovalo i Rumunsko. Cožpak jsme měli nejprve válčit s Polskem a vnutit mu svou pomoc, nebo je prosit na kolenou, aby od nás nabízenou pomoc milostivě přijalo?“
Moskevský list Izvestija uveřejnil 27. srpna rozhovor svého zpravodaje s maršálem Vorošilovem o průběhu a výsledku jednání se Západem. Vorošilov řekl:
„Jednání se západními vojenskými delegacemi byla přerušena pro vážné rozpory. Sovětská vojenská mise soudila, že SSSR vzhledem k tomu, že nemá společné hranice s agresorem, může pomoci Francii, Velké Británii a Polsku jen tehdy, budou-li sovětská vojska moci vstoupit na polské území, protože neexistuje jiný způsob, jak by se dostala do styku s vojsky agresora. Tak jako za minulé války by nemohla anglická a severoamerická vojska spolupracovat s Francií, kdyby neměla možnost operovat na její půdě, tak by nyní sovětská armáda nemohla spolupracovat se západními ozbrojenými silami, pokud by neměla zajištěn průchod přes polské území. Bez ohledu na samozřejmou oprávněnost tohoto stanoviska francouzská a britská vojenská mise s tímto stanoviskem sovětské mise nesouhlasily a polská vláda otevřeně prohlásila, že nepotřebuje vojenskou součinnost Sovětského svazu se západními mocnostmi.“
Rozhovor byl završen tímto dialogem:
Izvestija: „Reuterova kancelář oznámila, že sovětská vláda pokládá po podepsání paktu o neútočení mezi Sovětským svazem a Německem další jednání s Anglií a Francií za bezúčelná. Shoduje se to se skutečností?“
Odpověď: „Nikoli. Vojenská jednání s Anglií a Francií nebyla přerušena proto, že byl podepsán pakt o neútočení s Německem, nýbrž naopak. Sovětský svaz uzavřel s Německem pakt o neútočení mimo jiné proto, že vojenská jednání s Anglií a Francií se dostala pro nepřekonatelné názorové rozpory do slepé uličky.“
To byla brilantní ukázka dialektického materialismu v praxi…
Zdroj: Basil Liddel Hart, Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík