Kraj / sekce:
Okres:
obnovit
TV glosy, recenze, reflexe

TV glosy, recenze, reflexe

Ať se díváte na bednu, anebo přes počítač, naši autoři jsou s vámi

Rozhovory na okraji

Rozhovory na okraji

Mimo metropoli, mimo mainstream, mimo pěnu dní

Svět Tomáše Koloce

Svět Tomáše Koloce

Obtížně zařaditelné články autora, který moc nectí obvyklé žánry, zato je nebezpečně návykový

Krajské listy mají rády vlaky

Krajské listy mají rády vlaky

Někdo cestuje po hopsastrasse (pardon, dálnicích), jiný létá v oblacích, namačkaný jak sardinka...

Škola, základ života

Škola, základ života

Milovický učitel je sice praktik, o školství ale uvažuje velmi obecně. A 'nekorektně'

Na Ukrajině se válčí

Na Ukrajině se válčí

Komentáře a vše kolem toho

Praha 2 novýma očima

Praha 2 novýma očima

Vše o pražské Dvojce

Album Ondřeje Suchého

Album Ondřeje Suchého

Bratr slavného Jiřího, sám legenda. Probírá pro KL svůj bohatý archiv

Chvilka poezie

Chvilka poezie

Každý den jedna báseň v našem Literárním klubu

Naše ekologie

Naše ekologie

Co si KL myslí a co mohou v této oblasti s čistým svědomím doporučit

Literatura o šoa

Literatura o šoa

Náš recenzent se holocaustu věnuje systematicky

Vaše dopisy

Vaše dopisy

V koši nekončí, ani v tom virtuálním na obrazovce

Zápisníček A.V.

Zápisníček A.V.

Občasník šéfredaktorky, když má něco naléhavého na srdci. A zvířátko nakonec

Společnost očima KL

Společnost očima KL

Vážně nevážně o událostech, které hýbou českým šoubyznysem

Komentář Štěpána Chába

Komentář Štěpána Chába

Každý den o tom, co hýbe (anebo pohne) Českem

Tajnosti slavných

Tajnosti slavných

Chcete vědět, co o sobě slavní herci, herečky i zpěváci dobrovolně neřekli či neřeknou?

Británie v srpnu 1939 nabídla Hitlerovi spojenectví. I polskou verzi Mnichova. Pátrání Bruno Solaříka

komentář 10.02.2024
Británie v srpnu 1939 nabídla Hitlerovi spojenectví. I polskou verzi Mnichova. Pátrání Bruno Solaříka

Foto: Se svolením České televize

Popisek: Adolf Hitler

V sérii článků, kterou dnes zahájíme, se pokusíme hledat odpovědi na znepokojivé otázky dějin druhé světové války, především proč byl roku 1939 podepsán pakt Molotov-Ribbentrop a jak se sovětsko-německá spolupráce vyvíjela dál − až do neděle 22. června 1941.

Jenom když se Hitler a Stalin spojí

Nepřátelství mezi nacisty a bolševiky samozřejmě nezačalo až 22. června 1941. Bylo vlastně, jak známo, jedním ze základních příznaků politické situace v Evropě dvacátých a především třicátých let 20. století. Všeobecné povědomí o nesmiřitelnosti obou ideologií potvrzuje i fakt, že jistá teze, kterou publikoval Lev Trockij začátkem roku 1939 ve svém exilovém „Bulletinu opozice“, vyzněla – přes svou chladnou logičnost – naprosto otřesně a absurdně i pro jejího autora. Šlo o následující poznámku: „Hitler se připravuje na válku… Úder proti Západu by se ve víceméně blízké budoucnosti mohl uskutečnit jen za předpokladu vojenského spojenectví mezi fašistickým Německem a Stalinem.“

Trockij byl jedním z mála zainteresovaných, kdo se opovážil takovou „nehoráznost“, jako byla hypotéza partnerství nacistů a bolševiků, vůbec uvést ve vážně míněné analýze. I Trockij však zůstal nohama na zemi a rychle dodal: „Ale jenom nejotrlejší kruhy bílé emigrace mohou věřit v možnost něčeho tak absurdního anebo pokoušet se tím strašit.“

Střídání lidových komisařů – Stalin odvolal „neaárijce“

O to překvapivější byl další vývoj politických vztahů nacistického Německa a SSSR. Začátkem května 1939 byl z funkce lidového komisaře zahraničí SSSR odvolán Maxim Litvinov. Byl to politik známý svou „prozápadní“ orientací. Vzhledem k okolnostem stojí také za zmínku, že byl židovského původu. Komisařem zahraničí byl místo něj jmenován Vjačeslav Molotov, který zastával již od roku 1930 funkci předsedy vlády (rady lidových komisařů) SSSR. Nyní je tedy nejen premiérem, ale i lidovým komisařem zahraničí prvního socialistického státu světa.

Hitler sledoval změnu sovětské zahraniční politiky se zájmem. 5. května 1939 vyzpovídal velvyslance Hilgera, povolaného narychlo z Moskvy. Během rozmluvy si prý neustále kousal nehty. Na jeho otázku, zda je tedy Stalin připraven na dorozumění s Německem, citoval Hilger Stalinovu řeč z 10. března 1939, v níž sice nezaznělo nic pozitivního o Německu, ale byl zde ostře kritizován Západ. Právě to pochopili Hilger, Ribbentrop a s nimi Hitler jako náznak vstřícnosti vůči Německu.

Dále se velvyslanec Hilger zmínil varovně o rostoucí hospodářské síle SSSR, konejšivě o vážném oslabení vojenské moci likvidací osmdesáti procent vysokých důstojníků Rudé armády, a vstřícně o ideologickém posunu od komunistických doktrín k ruskému nacionalismu, k rodičovské autoritě, školní disciplíně a konzervatismu v umění (tehdejší německé vedení, jak známo, považovalo veškerou uměleckou avantgardu za „zvrhlé umění“, v čemž se s nimi v hrubých rysech shodl nový sovětský kulturträger Ždanov). Tou dobou byla ovšem v plném proudu jednání o možnosti uzavření diametrálně odlišné spojenecké dohody: šlo o projekt koalice SSSR a Západu. Zmíněná Stalinova kritika Západu z březnového projevu zkrátka nenarušila dosavadní směr mezinárodní politiky Francie a SSSR, která byla společně protiněmecká a rozvíjela se už od roku 1935, kdy byla uzavřena dohoda Francie−ČSR−SSSR. Tato politika byla sice pozastavena Mnichovem, avšak od jara 1939 se dostala znovu do popředí.

Jednání roku 1939 byla však velmi obtížná a plně vázaná na případnou dohodu SSSR s Polskem. Polsko se ovšem vůči svému sovětskému sousedovi (po válce z 20. let docela pochopitelně) stavělo víc než rezervovaně. Británie přitom sice žádala od SSSR garance pro Polsko a Rumunsko, nebyla však ochotna poskytnout jakékoli vlastní garance Sovětskému svazu. V rozhovoru s americkým velvyslancem si na tuto politiku vlastní vlády postěžoval i francouzský diplomat Léger.

Zůstaneme u Aidy! – ale budeme spojenci slovanských komunistů

V této atmosféře přemýšlel o budoucím vývoji německý říšský kancléř. Sovětský svaz totiž podle něho a Ribbentropa držel v rukou „klíč“ k německé likvidaci Polska. A pro tento krok se Hitler pevně rozhodl. Německu teď šlo o to, každopádně zabránit podepsání spojenecké smlouvy Západu se SSSR – a tím pádem Polsko izolovat: vedoucí nacisté si byli jisti, že pouhé anglo-francouzské záruky z března téhož roku Polsku nepomohou a že po jeho zničení budou západní velmoci jen těžko uvažovat o další spolupráci se SSSR, když už s ním Německo bude mít – skrze Polsko – společnou hranici, a tudíž i vyhlídku na budoucí likvidaci bolševismu přímo „z chodu“. A hlavně: Sovětský svaz byl sice pro nacisty vtělením ďábla, ale co to je proti možnosti úspěchu dočasné šokové strategie vůči Západu? Takto tedy Hitler rozjímal…

V salonu snachy zemřelého hudebního génia a své dlouholeté sponzorky, Angličanky (!) Winifred Wagnerové v Bayreuthu ho z rozjímání vyrušil vůdce Německé pracovní fronty Robert Ley a zeptal se ho, co by říkal tomu, kdyby se na nadcházejícím sjezdu NSDAP upustilo od obvyklé fanfáry z Verdiho Aidy a místo toho se zahrála skladbička, kterou on, Ley, pro tuto příležitost složil. Poté, co si Hitler vyslechl nehoráznou Leyovu untermusik, stručně oznámil: „Zůstaneme u Aidy!” V tom byl Hitler konzervativec. Několik minut po této události se sám Hitler rozhodl poprvé vyzkoušet, co to s nacisty udělá, když jim navrhne opuštění antibolševické linie, která byla pro NSDAP prakticky distinkčním znakem. „Co byste řekl smlouvě s Ruskem?“ oslovil bez varování bývalého německého ministra zahraničí a čerstvého protektora Čechy a Moravy, barona von Neuratha – a ten byl otázkou doslova omráčen. Asi by býval taky raději zůstal u Aidy – i politicky…

Britská snaha o polský Mnichov

V onom projevu na sjezdu VKS(b) z 10. března 1939, který pochopili Hitler s Ribbentropem a Hilgerem jako náznak vstřícnosti Moskvy, uvedl Stalin, že není ochoten „tahat kaštany z ohně“ ve prospěch (všech!) kapitalistických mocností – a západní politiku usmiřování se s Hitlerem označil za povzbuzování německé agrese proti Sovětskému svazu. Sovětská diplomacie v té době vážně podezírala Velkou Británii, že i přes probíhající jednání se SSSR je nakonec připravena podepsat s Německem nový Mnichov na úkor Polska, a tím definitivně ponechat nacistům volné pole na Východě. Ovšem… přesně na tom se mimochodem právě pracovalo: začátkem srpna 1939, tedy v momentu, kdy se vlažně kulo železo smlouvy Západu se SSSR, nabídl Chamberlain „plnohodnotné politické světové partnerství“… Německu (!). Dal přitom najevo, že pokud by Hitler souhlasil, Británie si to už s Polskem vyřídí, aby dalo Němcům bez boje, co chtějí. I lord Halifax při té příležitosti naznačil, že Británie je ochotna „vyjít velice vstříc“ německým požadavkům. Zároveň se Britové urputně snažili nalézt způsob, jak předat Gdaňsk, polský koridor k Baltskému moři a případně i rozsáhlá území s německou menšinou v Polsku bez války Německu.

Hitler se však již rozhodl zničit Polsko vojenským útokem. Proč? Trpěl totiž – podobně jako Edvard Beneš – mnichovským komplexem, byť samozřejmě v jiném smyslu: cítil se zkrátka okraden o válečné vavříny, které s jistotou očekával po omezené válce s Čechoslováky, a považoval za svou porážku, že německé obyvatelstvo s takovým nadšením vítalo po Mnichovu záchranu míru, namísto aby bylo případnou válkou zoceleno k novým výbojům. K násilnému postupu v Polsku ovšem opět žádné povolení od Západu nedostal. Přesto nyní do Londýna znovu vzkázal, že od něj nechce nic, ale že pouze žádá volnou ruku na východě, a že se na Západ obrátí se svou vlastní nabídkou později. Později, to pro něho znamenalo po rozbití Polska na kusy. Námět oné „pozdější“ nabídky však načrtl již nyní: je ochoten uzavřít s Británií pakt a dát záruky všem britským državám.

Své generály Hitler ujistil, že Západ nezasáhne: „Na to já už dohlédnu. Tento polský konflikt nikdy, nikdy, nikdy nepovede k evropské válce.“ Podobnými slovy uklidňoval také italského ministra zahraničí Ciana. Nevysvětlil však, jak to hodlá zařídit. To totiž bylo stále státním tajemstvím číslo jedna: jako prostředek k donucení Západu, aby odvolal své záruky dané Polsku, mělo Hitlerovi posloužit cosi, co by nikdo nečekal: sblížení Německa se SSSR. Tuto bombu ale nehodlal německý diktátor odpalovat předčasně. Zvláště ne před upovídaným Cianem.


Tataři přijímají

Někteří ze zasvěcených nacistických diplomatů se domnívali, že nabídka případného dělení Polska a Pobaltí, na níž byl založen německý návrh smlouvy s Moskvou, bude „se salvou tatarského smíchu odmrštěna“. Jednání však již začalo – a „Tataři“ se pořád nesmáli.

Dne 14. srpna 1939 odeslal Ribbentrop na německé velvyslanectví v SSSR telegram s bezprecedentní žádostí o neprodlené informování Molotova, že je ochoten přiletět do Moskvy. Molotov 16. srpna žádost zcela vážně akceptoval. Ribbentrop urychleně nabídl, že přijede do Moskvy podepsat během dvou tří dnů smlouvu o neútočení.

Jenže Moskva dala vzápětí najevo, že nemá důvod zase tolik spěchat, vždyť je nakonec času dost…

To bylo ovšem pro Hitlera příšerné. Jemu běžel čas neúprosně, minutu za minutou: válka proti Polsku měla totiž podle plánu Weiss začít (což se dnes málo ví) nikoli 1. září, ale už 26. srpna! A do té doby musí být smlouva podepsána!

Obchodní německo-sovětská dohoda, signovaná 19. srpna, rozhodně nedokázala zahrát úlohu oné pro Hitlera nezbytné „bomby“ na odstrašení Západu. Na pokraji nervového kolapsu se Hitler rozhodl zasáhnout osobně: napsal sám přímo Stalinovi bezprecedentní prosbu o přijetí Ribbentropa během následujících tří dnů. Vzápětí se ovšem vlastní odvahy zhrozil a poté, co byla jeho zoufalá žádost nevratně odeslána do Moskvy, stihl promptně vynadal nešťastnému Ribbentropovi za to, že ho prý do téhle nejisté situace vysoké diplomacie vlákal.

Napětí na Berghofu se dalo – máme-li věřit svědkům – krájet. Moskva však 21. srpna vyslovila… souhlas! Hitler se prý po prožité úzkosti plácal radostí do stehen, což byla jeho typická reakce na dobré zprávy. „Teď budou všichni v bryndě,“ prohlásil na adresu západních mocností a Polska.

Přízrak války na dvou frontách byl nyní podle všeho dokonale zažehnán. (Nu což − v daném historickém okamžiku, který trval víc než rok, tomu tak zatím bylo…)

Zdroj: Basil Liddel Hart, Dějiny druhé světové války

 

QRcode

Vložil: Bruno Solařík