Druhou světovou nakonec vyhrály fašistické Slovensko a Chorvatsko. Tím, že ji prohrály... Pátrání Bruno Solaříka
komentář
03.02.2024
Foto: Wikimedia Commons, volné dílo
Popisek: Generál Čatloš vyznamenává německé vojáky slovenské armády
Státy, které se z jakýchkoli důvodů obrátily za války o pomoc k nacistickému Německu, se z velké části dobrovolně a svým způsobem ze zoufalství staly legračními figurkami na obrovské šachovnici. Jak k tomu došlo?
Koncem roku 1941 se Antonescu zeptal amerického velvyslance: „Proč jsou Spojené státy jen proti Německu, když Sovětský svaz proti malým zemím, jako jsou Finsko, baltské státy a Rumunsko, postupoval daleko horším způsobem?“ Americký představitel, uvedený do rozpaků obviněním, že západní velmoci se „spojily s licoměrným agresorem“, okamžitě odpověděl starým rumunským příslovím: „Abych se dostal přes most, sbratřím se třeba s ďáblem.“
Byl to pádný argument. Právě totéž mohl totiž říci i kritik západního spojení se Sověty, samotný Antonescu, o spojenectví vlastní země s nacistickým Německem… Přitom je třeba uznat, že na rozdíl od Itálie, Maďarska a Bulharska, které si vystačily se zakreslováním nesmyslných zisků do školního atlasu, byla situace Finska a Rumunska na začátku války skutečně na pováženou. Jejich nepřátelský postoj k SSSR se před válkou shodoval s postojem Západu, který opustil politiku kolektivní bezpečnosti ve prospěch navádění neřízené střely Hitlera na cíl v Moskvě. Neřízená střela pak se spřátelenou Moskvou za zády dopadla na Paříž. Teprve poté se tryskem rozjela za vytouženým kremelským magnetem. Od této chvíle se finsko-rumunský požadavek ochrany proti hrozbě SSSR dostal do přímého rozporu s taktickým uvažováním západních Spojenců, kteří považovali dohodu se SSSR za nezbytnou pro porážku nejnebezpečnější a nejbezprostřednější hrozby, nacistického Německa. To naopak zbylo Rumunsku i Finsku jako jediná velmoc, která mohla poskytnout oběma zemím „ochranu“ proti sovětskému expanzionismu.
Je ovšem otázkou, jestli do toho za takovýchhle okolností mělo cenu jít, odpoutání od expanzivního nacismu po jeho případném vítězství ve válce přece bylo nemožné. Jakmile se i tato „hrozba vítězství“, kterou satelitní elita zprvu nechápala jako hrozbu, rozplynula, šlo se do toho z druhé strany. A opět s ohromujícím optimismem. Jak si někdo mohl myslet, že by Angloameričané chtěli v rozporu s přáním svého spojence SSSR „vracet“ Rumunům Besarábii, kterou ještě ke všemu Rumuni právě „znovuzískali“ po boku hitlerovského Německa?
Po válce Rumunům samozřejmě nikdo Besarábii nevrátil, a navíc byli logicky označeni za agresora, i když sami považovali účast ve válce pouze za snahu osvobodit území, které jim uchvátil agresor SSSR, a odvrátit jeho další útok. Rumunští historici dodnes žasnou nad nespravedlností, která byla na Rumunsku spáchána jeho označením za agresora. Podobný osud (označení za útočníka a poválečné potvrzení, ba rozšíření územních změn ve prospěch SSSR) stihl pochopitelně Finsko. Slovensko a Chorvatsko unikly důsledkům označení za agresora jen tím, že na konci války okamžitě zanikly ve prospěch vítězných států ČSR a Jugoslávie.
Anekdota
Z našich surrealistických příběhů, které jsou však ve skutečnosti výsledkem zcela seriózní kompilace ověřených historických faktů, vyplývá, že na příklon satelitů k Německu neměl vliv jen v prvé řadě německý tlak, který je hnal do absurdních spojenectví. Absurdní spojenectví s Hitlerem si vlády satelitů vybraly samy. Jejich „cik-cak politika“ (Rumunsko, Finsko), „politika všech azimutů“ (Jugoslávie), politika „opatrné revizionistické expanze“ (Maďarsko, Bulharsko) či megalomanské „třetí Evropy“ (Polsko) byla především výrazem protřelého politického diletantismu místních elit, usilujících o malicherné zisky ve vysněném závětří mezi sebestředným západním imperialismem, ultrareakčním německým nacismem a bolševickou vizí světové moci sovětů. Ze závětří se však nezbytně staly bouřlivé výšiny. Na rozhraní tří základních geopolitických tlaků předválečné a válečné Evropy se jeví chování politických elit hitlerovských satelitů dočista jako nějaký hodně absurdní vtip.
Třeba tenhle:
Je podzim 1941. Maďarský vyslanec přijel do Ameriky. Byl uveden k americkému státnímu tajemníkovi a pozdravil ho vztyčenou pravicí.
Aha, řekl si Američan, to je ten árijský pozdrav, a zeptal se Maďara:
„Tak vy račte být árijec?“
Vyslanec rozpačitě připažil a povídá:
„Totiž, excelence, my Maďaři nejsme árijci, my jsme Ugrofinové, Asiaté.“
„Aha, tak váš stát je v Asii.“
„Nikoliv, náš stát je v Evropě.“
„A jakou máte vládní formu?“
„Království, excelence.“
„A jak se jmenuje váš král?“
„Ehm, my totiž nemáme krále.“
„Zemřel?“
„Ne. My už ho nemáme 23 let.“
„A kdo vám tedy vládne?“
„Říšský správce, admirál Horthy.“
„Admirál. Tak to jste přímořský stát, máte přímořský stát, válečné loďstvo, přístavy...“
„Tedy, excelence, my nejsme přímořský stát, my jsme teď vnitrozemský stát.“
„Tak proč válčíte s Anglií?“
„To je právě to, my bychom ani s Anglií jaksi neválčili, my hlavně s Ruskem.“
„Rozumím. Vy s Ruskem sousedíte a máte vůči němu územní požadavky.“
„Excelence,“ zvolal Maďar zoufale, „my s Ruskem nesousedíme a územní požadavky vůči němu taky nemáme. Ty máme vůči svým sousedům, Slovensku a Rumunsku.“
„Tak vy válčíte ještě také s těmi svými sousedy?“
„Nikoliv, s těmi neválčíme – to jsou naši spojenci!“
Tuto historickou anekdotu zařadil jistý L. Khás do sborníku válečných vtipů s titulem Nové pověsti české. Sborník vyšel rok po skončení druhé světové války. Četl jsem zmíněný sborník vtipů shodou okolností už v dětství. A právě tahle anekdota mě od dětství fascinovala, nepochybně kvůli té neodbytné, kaskádovité důslednosti, s kterou její syžet směřuje k větší a větší, až fantasmagorické absurditě. Síla té důslednosti převálcovala i fakt, že jsem bez znalosti historického kontextu vlastně nevěděl, o co v té anekdotě přesně jde.
Série mých posledních patnácti textů-pojednání o satelitech nacistického Německa, i s tímto jako šestnáctým, se proto soustředila právě na válečná dobrodružství států středovýchodní Evropy ve společnosti jejich „přátel“ z Londýna, Berlína a Moskvy. Toto střízlivé shrnutí historických faktů čerpalo údaje z děl historiků druhé světové války bez jakýchkoli retuší či nadsázek. Tato série článků nebyla ničím jiným, než vysvětlivkou citovaného vtipu. Jejím cílem bylo zjistit, nakolik daná anekdota přehání a nakolik vychází z reálných podnětů.
Výsledek?
Inu, vždyť ta anekdota, jak se ukazuje, vlastně nepřehání ani o milimetr. A reálné podněty, z nichž vychází, nejenže nezaostávají za její absurditou. Ony ji předčí. Tím byl podán experimentální důkaz, že syrová realita umí být absurdnější než sebevětší fantasmagorie.
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války
Vložil: Bruno Solařík