Maršal Malinovskij! aneb jak Maďaři prohráli Slovákům jejich národní povstání. Pátrání Bruno Solaříka
komentář
27.01.2024
Foto: Wikimedia Commons, volné dílo
Popisek: Jozef Tiso vyznamenává německé vojáky v Banské Bystrici po porážce povstání
Pozdní odpoledne Mikymauze Horthyho, Čechoslovákem Šrobárem podpořený třetí Stalingrad v Budapešti i konec rumunského konduktéra i chorvatského poglavnika
Po okupaci Maďarska wehrmachtem v březnu 1944 byl konec plánům na stažení maďarských sil z východní fronty. Naopak, byla tam poslána 1. maďarská armáda, čítající 300 000 mužů! Na oplátku Spojenci zahájili v dubnu 1944 nálety na maďarská města. Zároveň se vystupňovalo hospodářské drancování země Německem. Ve chvíli, kdy byly německé síly zaskočeny otevřením fronty v Rumunsku a protifašistickým povstáním na Slovensku, zůstalo Maďarsko téměř posledním Hitlerovým satelitem, což nevěstilo nic dobrého pro jeho pozici na budoucí mírové konferenci.
Akrobatické salto Rumunska v srpnu 1944 ovšem vzbudilo novou energii v suchozemském admirálovi. Maďarský diktátor Horthy promptně odvolal proněmeckou Sztójayovu vládu a nahradil ji „národní“ vojenskou vládou v čele s generálem Gézou Lakatosem. Ten ovšem čekal na nemožný příchod západních Spojenců a odmítal nevyhnutelná jednání se SSSR.
Dne 7. září 1944 začala Rudá armáda přecházet Karpaty. Tím překročila velkomaďarské státní hranice, které však stejně neuznávala. Narazila zde na nedostatečný německo-maďarský odpor. Maďarská vláda se v této situaci sešla k debatě o příměří. Utěšovala se tím, že finské příměří, vyhlášené o den dříve, Němci, jak se zdálo, přijali. Tu však do zasedání vtrhl Ribbentropův agent-„zmocněnec“ Veesenmeyer, přinášející „závažné poselství od Ribbentropa“, že Maďarsko se nachází „tak podstatně v německé sféře zájmu“, že jakýkoli pokus „přeskočit“ k Rusům bude mít za následek použití síly. Ministři se před tímto nátlakem sklonili.
Teprve koncem září 1944, když Rusové neustále postupovali, poslal Horthy tajně, aby o tom Veesenmeyer nevěděl, osobního vyjednavače do Moskvy. Dne 11. října bylo se SSSR podepsáno separátní předběžné příměří za podmínek rozhodně méně výhodných, než jakých se dostalo Rumunsku. Jeho součástí totiž bylo kromě povinnosti Maďarska vyhlásit válku spojeneckému Německu vyklizení severního Sedmihradska (sebraného Maďary Rumunsku) i dalších území. Příměří mělo být oznámeno až za devět dnů, 20. října, aby měli Maďaři čas obrátit se proti Němcům.
Dne 13. října došlo také k jednání vojáků, na sovětské straně je vedl maršál Malinovskij. Prostřednictvím tlumočníka se vyjednavačů nejdříve vyptal na přesný stav německo-maďarské obranné linie. Když mu byly podány falešné informace, Malinovskij se naoko podivil, načež předložil svůj situační plán, který byl naprosto přesný. Na otázku maďarských důstojníků ohledně osudu Maďarska Malinovskij jenom nedbale mávl rukou a řekl: „Od Maďarů nechceme vůbec nic. Ale Němce“ – a jeho tvář se zkřivila nenávistí – „Němce zničíme!“ S maďarskými důstojníky se rozloučil s tím, že „doufá, že je brzy přivítá jako přátele a druhy v boji“.
Naneštěstí byl Horthy tak posedlý představou, že blížící se příměří je nutno držet v tajnosti, že nebylo možné, aby se na ně Maďarsko potřebným způsobem připravilo. Mezitím Němci, kteří nevěděli nic určitého, dostali upozornění, že se chystá zrada. Tak se stalo, že v den, kdy Maďaři podepisovali v Moskvě tajné příměří, uděloval Hitler v Rastenburgu rozkazy svým generálům a nervóznímu Ribbentropovi zbavit se Horthyho a postavit Maďarsko „jednou provždy“ pod německou kontrolu.
Ribbentrop zosnoval spiknutí, které by se hodilo do dobrodružného románu. Horthy junior měl být unesen německým komandem, regent měl být donucen k rezignaci, aby zachránil synův život, a Němci pak měli provést v Budapešti převrat a dosadit k moci nevelkou stranu šípových křížů nacistického typu, v jejímž čele stál zapřisáhlý fašista, šlechtic (ano opět hrabě!) Ferenc Szálasi. Ten byl neprodleně upozorněn, aby se přichystal převzít moc. Plán nesl název „Operace Mickey Mouse“. Tento bizarní název vznikl díky přezdívce mladého Miklóse Horthyho „Miky“.
Protektorát Buda a Pešť podruhé
Horthy junior byl 14. října v pořádku unesen profesionálním únoscem Otto Skorzenym (který rok předtím provedl podobný kousek, ovšem v tom případě k jeho radosti, se zajatým Mussolinim) a dopraven do Německa zabalený do koberce (!). Příští den se v Budapešti objevil Ribbentropův agent Rahn a předložil regentovi německé ultimátum. Avšak šlechtic Horthy (ten hrabě nebyl) všechny překvapil svým posledním aktem vzdoru. Buď nezastrašený, nebo z míry vyvedený tím, že jeho syn je rukojmím, se v rozhlase obrátil k národu a k všeobecnému ohromení obyvatelstva i armády vyzval Maďary bez jakéhokoli předchozího upozornění, aby povstali. Zprávu o příměří se SSSR přitom oznámil pět dnů před určenou lhůtou.
Následovalo čtyřiadvacet hodin chaosu. Vzhledem k tomu, že armádu vyzval Horthy pouze k tomu, aby zastavila boje se Sověty, ale nikoli výslovně k boji proti wehrmachtu, nevěděl nikdo, co má dělat. Na frontě dezertovali dva maďarští generálové k Sovětům, ale náčelník štábu se přidržel Němců a vydal maďarským vojskům rozkaz bojovat nadále proti Rudé armádě. Uprostřed těchto zmatků vjely německé tanky, aniž narazily na odpor, do Budapešti a obklíčily čtvrť státních úřadů. Při popisu obsazení budapešťského hradu téměř bez boje poznamenal velitel akce Skorzeny ve svých pamětech větu, která by se mimochodem krásně vyjímala kdekoli, kam by byla zasazena mimo kontext:
„Použití pancéřové pěsti v přepychovém sále se absolutně příčí mým zásadám, pokud to není nezbytně nutné.“
Horthy (76 let) byl příliš starý a slabý, aby dále odporoval. Už 16. října své předchozí prohlášení odvolal a podepsal dva dokumenty, které mu předložil Rahn, o jmenování fašisty Szálasiho ministerským předsedou a o své abdikaci. (Byl pak převezen do „ochranné vazby“ do Německa.)
Ribbentrop si mohl (snad poprvé a naposledy ve své diplomatické kariéře, a to ještě díky kvalitám vykonavatele Skorzenyho) blahopřát k jednoznačnému úspěchu. Himmler chtěl Maďary donutit k poslušnosti bombardováním, ale tento nekrvavý „diplomatický“ převrat přivedl k moci režim, na který se mohli Němci naprosto spolehnout. Szálasi byl jmenován hlavou státu s titulem „vůdce národa“ a jeho hrdlořezové zahájili čtyřměsíční hrůzovládu, spojenou se systematickým vyvražďováním zbylého židovského obyvatelstva.
Třetí Stalingrad (po Stalingradu a Bukurešti – Budapešť)
Nastolení Šípových křížů v Maďarsku mělo významný vedlejší účinek. Dne 19. října 1944 překročily jednotky SS maďarsko-slovenskou hranici a zaútočily na slovenské povstalecké území od jihu, což znamenalo jeho úplné obklíčení, pád Banské Bystrice a přechod zbytků vojska povstalců k partyzánskému boji do hor. Po potlačení povstání ztratil Tiso kontrolu nad Slovenskem a v zemi už fakticky nevládl. Všechno bylo v rukou německé okupační armády. Ne však nadlouho. Slovensko začalo být záhy osvobozováno vojsky tří ukrajinských frontů, 1. československého armádního sboru a jednotkami rumunské armády. Právě v den, kdy byla v Košicích (které do té doby byly součástí Maďarska!) jmenována první československá vláda na domácím území (!), vstoupila Rudá armáda do Bratislavy. Tiso a spol. uprchli do nacistické Ostmarky (tj. do Rakouska), čímž ľudácká republika zanikla i de facto.
V Maďarsku se měl wehrmacht k dílu. Bylo rozebráno vybavení továren, dobytek a vůbec všechno, co se dalo z Maďarska odvézt, bylo odvlečeno ustupujícími německými jednotkami. Jejich hlavní starostí nyní bylo opevnit se na hranici Maďarska s Říší, přičemž Szálasi měl zpomalit postupujícího nepřítele. Šípově-křížový „vůdce národa“ vyhlásil k tomu účelu totální mobilizaci.
O Vánocích 1944 byla Budapešť obklíčena sovětskými vojsky. Nesmyslný odpor Šípových křížů a Němců měl za následek obléhání, trvající přes půldruhého měsíce, doprovázené bombardováním moderního evropského velkoměsta těžkým polním dělostřelectvem, a následně pak zuřivými pouličními boji. Německé velení, aby zpomalilo sovětský postup dále na Západ, Budapešť obětovalo. Dokonce nechalo zavraždit sovětského parlamentáře, vyjednávajícího počátkem ledna o kapitulaci města. Masakr jménem Stalingrad na Dunaji byl ukončen až sovětským obsazením Budapešti dne 13. února 1945. Do Moskvy odvezený stoupenec Československé republiky (kterou zakládal už v roce 1918) Vavro Šrobár během promítání záběru ze sovětských bojů v Maďarsku nedokázal potlačit radost a Stalin (66), kterému se koryfej slovenské křesťanské demokracie Šrobár (77) líbil, se ho zeptal, mají-li podle něj v bojích proti fašistům ještě přitvrdit:
Už v prosinci 1944 vznikla v Debrecíně maďarská prozatímní vláda pod ochranou Sovětů. Jejími členy se stali tři Horthyho generálové, dále sociální demokraté, malorolníci a komunisté. Funkce premiéra se ujal generál Béla Dálnoki. Vláda podepsala příměří se Spojenci a vypověděla válku Německu.
Poslední německá protiofenzíva v Maďarsku se zhroutila v polovině března. Dne 12. dubna boje na maďarském území ustaly. Poničená země s vyčerpanými zdroji, podlomeným sebevědomím a s horší krizí identity, než po první světové válce, byla nyní zbavena německé okupace a… okupována Rudou armádou. Do Budapešti, zničené dlouhotrvajícím obléháním (popis útrap můžeme najít třeba i v známé Kočičí hře, kterou proslavila inscenace v hlavní roli s Danou Medřickou) přesídlila vláda 11. dubna 1945.
I Maďarsko teď bylo na protiněmecké straně. Se svým „novým“ spojencem, nyní rovněž protiněmeckým Rumunskem, se ovšem okamžitě začalo ostře přít o převzetí kontroly nad Sedmihradskem. Mělo se snad Maďarsko vrátit do svých trianonských hranic, což by znamenalo, že válka a všechny oběti byly zbytečné a marné? Ano, přesně tak to chtělo.
Kolozsvár? Cluj-Napoca!
Počátkem října 1944 se Churchill sešel se Stalinem v Moskvě a uzavřel s ním neformální „procentovou dohodu“, podle které Britové přiznali Kremlu devadesátiprocentní převahu v Rumunsku, výměnou za stejnou převahu Britů v Řecku. Rumunská vojska, převedená v srpnu 1944 na stranu nepřítele, tj. SSSR, pak po jeho boku aktivně zasáhla do závěrečných bojů o střední Evropu. Hnal je vpřed, jak jinak, sovětský příslib navrácení severního Sedmihradska.
V kampani proti Hitlerovi, při které šestnáct divizí rumunské armády prošlo v následujících osmi měsících Maďarskem, Rakouskem a Československem, ztratili Rumuni právě tolik vojáků, jako v předchozích třech letech na straně nacistů (u nás mimo jiné osvobodili či spoluosvobodili Havlíčkův Brod, Zlín, Kyjov, Kroměříž, Nové Město na Moravě…).
Správa severního Sedmihradska byla Rumunsku skutečně oficiálně vrácena, a to už po dvou měsících společné sovětsko-rumunské kampaně, 25. října 1944. Na jeho definitivní ovládnutí ovšem museli Rumuni ještě pár měsíců počkat. Sovětské okupační úřady tam totiž fakticky nastolily vlastní místní správu, zdůvodněnou nutností pacifikace rumunských nacionalistů, kteří se teď mstili Maďarům za jejich zradu v roce 1940.
Rumunsko přitom muselo už v září při jednání o příměří přijmout kapitulační tezi o společné rumunsko-sovětské hranici z léta 1940, tedy akceptovat předání Besarábie a severní Bukoviny Sovětům v roce 1940, a neochotně uznat svou roli agresora. Rumunsko se tak stalo vítězným a zároveň poraženým státem.
V tu chvíli se válka rychlým tempem chýlila k závěru. V Chorvatsku se stále držel loutkový řezník Pavelić a vděčil za to jen obrovské Hitlerově podpoře. Dokonce i uvnitř fašistického ustašovského režimu se totiž po pádu Itálie našli vyjednavači se Západem, ochotní Paveliče svrhnout, ale nikdo se neobtěžoval vzít je byť na vědomí. Režim byl tak slabý, že se na přelomu let 1943-1944 sám de facto zhroutil a udržování „pořádku“ musela převzít německá armáda. Začátkem roku 1945 se stalo Chorvatsko skutečně posledním Hitlerovým satelitem.
Vzhledem k neutěšené situaci německých armád nyní ovšem začal sám ultrafašista Pavelić (!) uvažovat o převedení Chorvatska na stranu antifašistické koalice… Bůhvíproč se mu to nepodařilo. Zabíjením ustašovských utečenců na slovinsko-rakouských hranicích skončily 15. května, týden po oficiálním odtroubení druhé světové války, bojové akce na území Jugoslávie, která přišla ve válce celkem o víc než milion životů.
Dne 26. dubna 1945 se Hitler s Goebbelsem v berlínském krytu pustili do debaty o chybě, jíž se dopustili, jak teď poznali, už v roce 1933, tj. že již tehdy (na rozdíl od Stalina v SSSR) nezlikvidovali všechny své nepřátele v Německu. To prý bylo skryté úskalí jejich cesty k moci, která bohužel proběhla legálně. Také ve Vídni v roce 1938 jim pokojný průběh „revoluce“ zabránil v likvidaci protivníků. Nyní se shodli, že příště, bude-li jaké příště, se nebudou se svými nepřáteli nijak párat…
Zdroje: Basil Liddel Hart: Dějiny druhé světové války, Michal Macháček: Gustáv Husák, István Örkény: Kočičí hra
Vložil: Bruno Solařík